Únor 2009

Exekutor: dobrý sluha, zlý pán aneb Kde se stala chyba

Tomáš Pecina

V tónu notně populistickém a duchu ne právě zasvěceném se pustil blog Nautilus do tématu, jež má u veřejnosti automaticky velkou odezvu, do problematiky soudních exekutorů.

Po více než sedmi letech fungování této instituce a po několika ne zcela úspěšných pokusech o její regulaci, čí spíše aspoň částečnou kanalizaci, cestou novelizací exekučního řádu se dá obecně – a velmi zhruba – říci, že zřízení soudních exekutorů přineslo přibližně stejné množství problémů, jako jich vyřešilo.

Soudní exekutor je soukromý podnikatel, jemuž stát umožňuje provádět nucený výkon k tomu způsobilých rozhodnutí, exekučních titulů. Tato pravomoc, svěřená dotud pouze nepříliš aktivním a málo efektivním soudním vykonavatelům, však nebyla od počátku spojena s náležitými kvalifikačními požadavky: ačkoli exekutor ve své funkci vystupuje jménem státu (jeho úkony jsou ekvivalentní úkonům soudu), exekutoři ani jejich zaměstnanci nepodléhají lustračnímu zákonu a tato profese proto získala oblibu mezi bývalými důstojníky a tajnými spolupracovníky StB, kterým by jinak cesta do veřejných funkcí zůstala uzavřena – a na způsobu jejího provozování je to vidět.

Další chybou bylo, že kontrola nad výkonem exekutorské činnosti je samosprávná a tedy, podobně jako např. u advokátů nebo lékařů, jen zcela formální, založená na principu bezbřehé profesní solidarity. Ministerstvo spravedlnosti má jen značně omezené možnosti prověřovat, zda exekutor při své činnosti neporušuje zákon, donedávna si dokonce ani nesmělo k prověrce vyžádat exekuční spis.

A za třetí, procesní opravné prostředky proti úkonům exekutora, jsou-li vůbec přípustné, projednávají soudy, a to svým charakteristickým, hlemýždím tempem. Platí přitom obecná zásada, že tyto prostředky nemají odkladný účinek, V praxi to znamená, že i když se povinný neoprávněné nebo chybně vedené exekuci nakonec ubrání, zásah způsobený exekutorem do jeho života, případně podnikání, bývá hluboký, dlouhodobý a často neodčinitelný. Poškozeným zbývají oči pro pláč nebo, jsou-li nenapravitelnými optimisty, možnost žalovat o náhradu škody stát, a pustit se do dalšího mnohaletého soudního martyria.

Chybou je rovněž to, že exekutor má při volbě způsobů provedení exekuce naprostou volnost, a jako podnikatel logicky volí nikoli ten způsob, který by byl nejefektivnější nebo nejrychlejší, ale kritériem bývá maximalizace jeho odměny. Stokorunové dluhy se tak běžně řeší prodejem nemovitosti, jediná nezaplacená faktura prodejem podniku.

Nevhodně konstruovaná je i odměna za provedení exekuce. Největší excesy, např. to, že exekutor měl nárok na plnou odměnu i v případě, že povinný splnil vymáhanou povinnost na první výzvu a dobrovolně, byly korigovány Ústavním soudem, řada dalších nejasností a zjevných nespravedlností však v sazebníku odměn zůstala.

Exekuce dítěte, již v Nautilu ilustrují slavnou fotografií Dana Materny (domnívajíce se patrně, že fotografické dílo, které bylo jednou zveřejněno v internetu, smí každý volně užívat), je typickým případem mediální traktace reality ve stylu mnou zmiňovaného Hamleta vyprávěného pětiletým.

V onom proslulém případě si soud vyložil ustanovení § 345 et seq. OSŘ tak, že je-li možno odebrat povinnému věc, je analogicky možné odebrat mu i dítě. Tato analogie je přirozeně scestná a v právním státě naprosto nepřípustná: jediný způsob, jak lze postupovat, je ukládat povinnému donucovací pokuty podle § 351 OSŘ, dokud ten povinnost dobrovolně nesplní (že s lidskou bytostí nelze za žádných okolností zacházet jako s věcí, judikoval např. německý ústavní soud ve svém rozsudku odnímajícím německému letectvu právo sestřelit unesené civilní letadlo).

(http://tompecina.blogspot.com)