Únor 2009

Cimrman a revoluce aneb Kdo vlastně vystřelil z Aurory?

Karel A. Pokorný

Teprve po rozpadu Sovětského svazu, když nastala možnost nahlédnout do některých tajných archivů, vyšly najevo důležité, doposud nezveřejněné skutečnosti. Velká říjnová revoluce byla vlastně vyvolána omylem. Sovětské vedení a ruští historici z pochopitelných důvodů tajili tuto pravdu o začátku tzv. VŘSR.

Až nyní vyšlo najevo, že v oné době byl v Petrohradu na pozvání cara Mikuláše také Jára Cimrman (v cizině Cimmerman). Měl pomoci vyřešit některé technické nedostatky v Zimním paláci. Car ho pozval proto, že se pravděpodobně inspiroval operou Alberta Lortzinga Car a tesař (Zar und Zimmermann). Rozechvěn pořídil Jára tehdy i fotografii carské rodiny. Měl ale především v úmyslu navštívit svého dávného přítele u námořnictva, Potěmkina, a proto se vydal do přístavu. Zde viděl jak majestátně připlouvá křižník Aurora. Celý nadšen se kochal pohledem na přistávací manévr a nemohl se dočkat, až loď spustí kotvy. Když se tak stalo, nelenil, a odvážným skokem se octl na palubě. Byl fyzicky velice zdatný, neboť jako přítel Tyrše (v cizině a původně Türsch) a Fügnera denně cvičil a dokázal udělat i padesát kotrmelců najednou. Jak tak pozoroval obratné námořníky rovnající lana do úhledných svazků, všiml si jejich značné nevrlosti. Zvědavě se vyptával, co je toho příčinou, a tu se dozvěděl, že jim byla snížena denní dávka vodky na jeden litr. Jára sice sám žil velice střídmě, alkoholické nápoje pil jenom v malých dávkách (ve známost vstoupil jeho slogan: „Alkohol podávaný v malých dávkách, neškodí v jakémkoliv množství“), ale námořníkům slíbil, že se pokusí jejich stížnost tlumočit na vyšších místech.

Od přírody zvědavý, chodil po palubě a prohlížel si všechny pro něho tolik zajímavé předměty. Námořníci mu ochotně vše vysvětlovali on si dělal poznámky. Nešťastnou náhodou se při psaní opřel o nějakou páku a tu došlo k nehodě, která změnila dějiny. Vyšla rána z kanónu a všichni se zděsili. Nejvíce Jára, ten se celý zděšený dal na útěk. Kapitán vyběhl z kabiny a řval, kdo to, setsakra, vystřelil? Mužstvo ukazovalo na utíkajícího Járu a volalo:“To von“. Kapitán ječel: „Chyťte ho!“. Nastalo stíhání. Jára běžel o život. Ale jak si už osud zahrává, došlo k další komplikaci: Jára někde ztratil klíče od brány paláce, pokoušel se jí tedy rychle přelézt (což se mu podařilo), ale dav námořníků, ke kterým se přidávalo stále více chodců narůstal, přelézal bránu a domáhal se vydání viníka.

Palácová stráž v rozpacích čekala na někoho, kdo by jim dal k něčemu rozkaz. Důstojníci, kteří se zrovna vraceli z hampýzu se ptali, co se děje. Vyslechli rozhořčený dav dožadující se vydání nešťastného střelce z kanónu a snažili se lidi uklidnit, ale situaci jen zhoršili. Car vyrušen hlukem se také přišel podívat co se děje. Jen vystrčil nos, hodil po něm někdo láhev od vodky. Stráž zahájila palbu do davu - a nyní začalo to, co později vešlo do dějin jako Velká říjnová socialistická revoluce. Přidávalo se stále více lidí, v celém Petrohradě docházelo k pouličním bojům. Armáda byla ve zmatku, bezmocná, s něčím podobným nikdo nepočítal. Bojovalo se, jak je ve válce i v revoluci zvykem, dosti krutě. Vojsko, které bylo naprosto dezorientováno, střílelo na všechny strany. Jeden den byli bílí, druhý den rudí. Pak zase eseři, zkrátka zmatek. Zbytek jste jistě už mockrát slyšeli.

Jára se ukrýval v paláci, tušil, co udělal. Pár dnů se tak schovával v jantarové komnatě, ale když viděl, jak se vše vyvíjí, rozhodl se raději vyklidit pole. Rychle sbalil nejnutnější a převlečen za ruskou babku matrjošku se vydal na nádraží. Zde nastoupil, stále maskován, do vlaku s vojáky, kterým nabídl, že jim bude vařit čaj. Vydal se na dlouhou a strastiplnou cestu domů. Tam přibyl ještě včas, těsně před Masarykem.

Trvalo mu dost dlouho, než se z tohoto šoku zotavil. Mnohdy upadal do stavu, kdy nevnímal okolí a byl velice trudnomyslný. Ani jeho přítel Sigmund Freud, za kterým jezdil do Vídně, mu nemohl nijak pomoci. Analyzoval ho, jak mohl, ale po sezeních s Járou býval i on sám trudnomyslný. Jára jako v transu stále opakoval: „Takovej malér, takovej malér, nejmíň na 80 let je všechno v háji“. Na to neměl Sigmund jinou odpověď, než trudný povzdech: „Ty vole“, což Járovi opravdu moc nepomohlo.

Jára da Cimrman (Cimmerman) tušil, že komunističtí revolucionáři vlastně zneužili jeho nešikovného zakopnutí na Auroře k prosazení svého dávného záměru. Bylo to malé zakopnutí pro Járu, ale velký malér pro celé lidstvo.

Nyní je konečně trochu jasné, proč se tyto skutečnosti tak dlouho utajovaly a proč se revoluce, která vypukla v listopadu nazývá říjnová. Nic nepomůže zdůvodňování kalendářem gregoriánským. Byl to prostě ruský bordel.

Jára zůstal apolitický, ale furt mu vrtalo hlavou, jak může něco tak hrozného vzniknout vlastně náhodou. Později o tom napsal knihu Velký třesk, velké následky, úměra přímá, ale nikdo mu to nechtěl vydat. Nakonec rukopis sežraly myši. A z té revoluce dneska už taky moc nezbylo.