Únor 2009

Urozený azylant

Karel A. Pokorný

Minulý rok 2008, s proslulou osmičkou na konci letopočtu, byl opravdu bohatý na různá výročí. Některá z nich byla oslavována a jiná přehlížena, či zamlčována. Vedle vzpomínkových pietních aktů připomínajících skončení první světové války a kupodivu i rakouských oslav devadesátého výročí republiky, nebyla vůbec nikde ani zmínka o zániku císařské říše německé. Také bylo možné psát o tom, jak došlo k tomu, že německý císař Wilhelm II. tehdy požádal o azyl v Nizozemí.

Bylo mlhavé podzimní ráno 10. listopadu 1918, když kolem šesté hodiny ranní zastavila na nizozemsko-belgických hranicích u městečka Eijsdenu kolona deseti zablácených limuzín. Z jedné vystoupil německý důstojník a požadoval na hlídkujícím nizozemském vojínovi Huub Braekenovi, aby neprodleně odstranil řetěz přes silnici, který tvořil hraniční čáru a zabraňoval vjezdu do Nizozemí. Vojín, patřící k 48. regimentu, pověřenému ostrahou hraničních přechodů nesměl bez svolení svého představeného nikomu vjezd do neutrálního Nizozemí povolit. Šel tedy vzbudit seržanta Pierra Pinckaerse a oznámil mu, že před hranicí stojí kolona německých aut, která si přeje bezodkladně přejet hranice Nizozemí. Seržant tedy přispěchal, ale vyžadoval na skupině německých důstojníků nějaké průkazy. Ti na jeho žádost odpověděli, že žádné doklady nemají, ani je nepotřebují, jsou jen doprovod německého císaře, který chce požádat v Nizozemí o azyl. Nabízeli, že oni sami zůstanou na hranici, jen když bude císař vpuštěn do Nizozemí. Seržant Pinackers shledal, že je třeba rychle jednat, sedl tedy na kolo a odjel co největší rychlostí do hlavního stanu v Maastrichtu. Začala čilá výměna zpráv se zástupci vlády v Den Haagu a dokonce s královnou. Což ovšem v tehdejší době nebylo tak snadné. Velitel hraniční garnisony major G. van Deyl po předběžném schválení azylu pro císaře (azyl byl prý udělen též na přání císařovy babičky, anglické královny Viktorie) čekal na diplomata W. Verbruggena a adjunkta-poručíka Brouwera, kteří museli přijet vlakem z Den Haagu. S nimi se odebral na hraniční přechod u nádraží, aby císaři konečně umožnil vjezd do neutrálního Nizozemí.

Císař Wilhelm mezitím chodil po peronu, jako obvykle s levou rukou v kapse pláště, rozčileně kouřil a rozmlouval se zvědavě okounějícími lidmi. Ptal se jich blahosklonně, jaké jsou v místě teploty a zda již mrzlo. Čirou náhodou byl na nádraží také sedmnáctiletý student Victor Sniekers se svým malým deskovým fotoaparátem. Podařilo se mu udělat tři snímky jemu neznámého, ale zjevně důležitého muže, které nabídl později reportérovi týdeníku Het Leven. Ten mu za ně zaplatil 10 zlatých. Později se tyto fotografie objevily ve všech časopisech světa.

Celé vznešené společnosti bylo mezitím dovoleno zůstat v prostoru nádraží a čekat na příjezd „císařského vlaku“. Ten v 9.15 konečně dorazil a císař s doprovodem se hned odebral do salónního vagonu na snídani. Muselo se čekat na oficielní povolení azylu, které přivezla specielní delegace z Den Haagu a která zároveň vyřídila všechny potřebné náležitosti a osobně císaři sdělila, že smí zůstat. To se ale stalo až po půlnoci. Do Nizozemí vjel vlak s císařem až 11. 11. 1918.

Speciálním vlakem, sestávajícím z několika vagonů, jel císař původně z hlavního armádního stanu ve Spaa, ale v Liege se z obav, že by vojáci mohli vlak přepadnout a císaře internovat, rozhodli jeho průvodci, že se bude v cestě dále pokračovat autem. Císař chtěl co nejrychleji a bez problémů dojet do neutrálního Nizozemí.

Kolem nádraží došlo ke srocování lidí. Obyvatelé z okolí se shromáždili a křikem a pískotem dávali najevo svoji nelibost. Posměšně pokřikovali na císaře „Kamerad Kaputt!“ Belgičtí sedláci se k nim přidali voláním „Vive la France!“. Tato císařova cesta byla vlastně též jakýmsi neslavným koncem německé monarchie.

Krátké vysvětlení, co této situaci předcházelo. Poslední německé pokusy prorazit v dubnu a v květnu 1918 frontu, žalostně skončily, zrovna tak jako zoufalá červencová ofenzíva u Remeše (Reims), kdy se celá západní fronta dostala do patové situace. Německá armáda bojovala nejen s nepřítelem, ale i s nedostatečným zásobováním, vojsko bylo demoralizováno a ozývaly se stále častěji hlasy, žádající skončit válku. Proto nemohla být ofenzíva dovedena do konce. Francouzi a Angličané, jejichž vojsko se v té době také skládalo téměř výhradně z demotivovaných a vyčerpaných vojáků, měli rovněž nedostatek všeho. Teprve pomoc Spojených států amerických , které poslaly do Evropy své vojsko i potřebný materiál, umožnila radikální obrat. Když 8. srpna 1918 podnikla americká armáda, podporována 1500 tanky, protiútok u Amiens, podařilo se jí frontu prolomit. Německá armáda se musela stáhnout a vrchní velitel generál Ludendorff označil 8. srpen za nejčernější den v historii německé armády v této válce. V září a říjnu zaútočili Američané na několika místech u Artois a německý generální štáb si pomalu uvědomil, že je konec s nadějí tuto válku vyhrát. 29. září byl generál Ludendorff nucen oznámit císaři, který už dávno přenechal vedení války generalitě, že je válka ztracena.

Aby vina za prohru nebyla přičtena jen vojenskému velení, jmenovali narychlo vládu, kterou vedl princ Max von Baden. Byli v ní zástupci, katolíků, levicových liberálů a sociálních demokratů. Jednalo se fakticky o jakousi „revoluci shora“. Tímto tahem se vojenské vedení elegantně zprostilo viny za prohranou válku a za veškeré další následky. Za podepsání kapitulace byla už zodpovědná civilní vláda. Nechuť obyčejných vojáků dále bojovat, nepokoje v Německu, demonstrace obyvatelstva proti pokračování války, to vše vedlo k tomu, že vláda v zájmu země začala jednat o ukončení války. 3. října 1918 poslala Spojeným státům žádost o podmínky, které by vedly k uzavření mírové smlouvy. Americký prezident Wilson žádal splnění 14 bodů (známých již z 8.ledna 1918), ve kterých se mimo jiné požadovala celková změna politické struktury v Německu.

V nótě ze 14. října požadoval Wilson plnou kapitulaci a též zastavení ponorkové války. Německá vláda souhlasila. Jako dodatek k předešlým podmínkám 23. října zostřil Wilson na nátlak Francouzů a Angličanů své požadavky, trval též na odstoupení císaře a vojenských velitelů Hindenburga a Ludendorffa. Německé vojenské vedení tuto podmínku ostře odmítlo a navrhovalo provést masovou mobilizaci, přestože vyhlídka na zvrat situace byla nicotná. 26. října Ludendorff odstoupil a na jeho místo jmenoval císař Wilhelma Groenera. Bismarkovu žádost o propuštění odmítl. Vzhledem k bezvýchodné situaci přijel do Spaa pruský zahraniční ministr a snažil se císaře přemluvit k abdikaci, což tento briskně odmítl s odůvodněním, že jedině shromáždění šlechty může krále (Wilhelm II. byl také pruský král) a císaře zprostit jeho funkce. V sobotu 9. listopadu přišla delegace vojenských velitelů polnímu maršálkovi Hindenburgovi oznámit, že armáda odmítá dále bojovat. Ten tím byl zcela šokován a odmítl tuto zprávu císaři sdělit. Nevděčného úkolu se ujal Groener, který posílen vojenskou delegací Wilhelmovi zlou zprávu předložil. Císař svolil, že tedy odstoupí jako německý císař, ale trval na tom, že zůstane pruským králem. Když byla tato zpráva telefonicky sdělena do Berlína, Prusové se proti králi vzbouřili. Wilhelmovi nezbylo nic jiného, než se vzdát obou funkcí a odejít do exilu.

Mezitím se světová veřejnost dozvěděla z novin o útěku císaře. Jeho cesta vlakem ze Spaa do Eijsdenu a dále do Maarnu, kde měl být přechodně ubytován, byla provázena protesty demonstrantů, kteří stáli podél trati a císaři spílali. Zajímavé též je, že všichni příslušníci nizozemské šlechty, požádáni, aby císaři byť i přechodně poskytli přístřeší, hromadně odmítali. Nakonec hrabě Bentinck, starý císařův přítel a člen stejného Řádu johanitů, svolil, že může Wilhelm přechodně pobývat na jeho zámku Amerongenu. Etika řádu totiž členům ukládá, aby si navzájem pomáhali.

Až v roce 1920 se bývalý císař usadil na zámku Haus Doorn, který zakoupil v roce 1919 od vdovy po baronu Van Heemstra. Byl to vlastně jen velký dům s několika vedlejšími budovami a s velkým, 35 hektarovým parkem, přecházejícím v les. Excísař nechal dům přestavět, dal přistavět věžičku a později i malé mausoleum v parku, kde si přál být pohřben.

Tam za ním také později přišla z Německa jeho manželka, princezna Augusta Victoria. A tam též definitivně skončil svoji cestu speciální vlak o 59 vagonech, ve kterých bylo veškeré vybavení císařské domácnosti a mnoho uměleckých předmětů z císařova vlastnictví, které německá vláda dovolila vyvézt. Po určitém čase si okolní obyvatelstvo zdálky na celkem sympatického a přátelského staršího pána zvyklo. Jen se dohadovali, zda se tomu podivínskému starci podaří vykácet všechny stromy v zámeckém parku. Jeho koníčkem totiž bylo nechat kácet stromy, aby se následným štípáním dříví udržoval v kondici.

Excísař tedy pilně štípal dříví, psal svoje memoáry a snažil se žít společenským životem. Ale kontaktů mnoho nebylo a Wilhelm nebyl téměř nikam zván. Přijímal v Doornu jen návštěvy svých zbylých přátel z Německa a pochopitelně také všech svých sedmi dětí. Jeden z jeho synů, Joachim Franz Hubert spáchal v roce 1920 sebevraždu. Wilhelmova manželka, princezna Augusta Victoria von Schleswig-Holstein velmi churavěla, trpěla prý neuvěřitelnou touhou po svém milovaném německém domově. Zemřela brzy, už v roce 1921. Její tělesnou schránku bylo dovoleno převézt do Německa, kde jí byl uspořádán v Postupimi (Potsdam) slavnostní pohřeb za velké účasti veřejnosti.

Na podzim roku 1922 se osamělý císař znovu oženil, s též ovdovělou princeznou Hermínou von Reuß. Princezna Emma, nizozemská královna matka, excísaře občas navštěvovala, ale královna Wilhelmina ho zásadně navštívit odmítala a mluvila o něm prý dost opovržlivě. Jen její německý manžel, princ Hendrik van Mecklenburg a dcera, korunní princezna Juliana s ním udržovali, ovšem se svolením vlády, kontakt. Princezna Juliana byla dokonce jako třináctiletá na jeho druhé svatbě za družičku. Potom, co se v roce 1936 Bernhard von Lippe-Biesterfeld zasnoubil a v roce 1937 oženil s princeznou Julianou, navštěvoval také on i jeho matka Armgard von Sierstorpff-Cramm často zámek v Doornu. Ovšem jen do té doby, než Hitler neutrální Nizozemí zákeřně přepadl.

Po nástupu Hitlera k moci doufal Wilhelm krátce, že bude povolán zpět do Německa, což se samozřejmě nestalo. Hitler prý na císařovu gratulaci ke svému jmenování kancléřem vůbec nereagoval. Měl docela jiné plány.

Německý ex císař a pruský král zemřel na svém zámku v Doornu roku 1941, ve věku 82 let. Až po smrti si na něj Hitler vzpomněl a poslal mu obrovský věnec.

Tak skončil život německého císaře, od dětství nešťastného chlapce, který byl po těžkém porodu handicapovaný, měl bezvládnou levou ruku. To vedlo k tomu, že se za něj jeho rodiče styděli a nikdy ho skutečně neakceptovali. Jeho výchova byla svěřena přísným vychovatelům, kteří se věnovali především tomu, aby ho vyučili všem ctnostem, které měl mít správný pruský důstojník. Prodělal též nespočetně různých terapií, které měly zlepšit funkci jeho ruky. Mnohé byly velmi bolestivé a všechny nikam nevedly. Za zmínku stojí jen jedna, velmi bizarní, kterou prý měl ale celkem rád: ruku mu každý týden zašívali do ještě teplé kůže z čerstvě staženého králíka. Ovšem, zkuste si představit, jak něco takového působí na dětskou dušičku.