Únor 2009

Císař pán nebyl vůl

Jiří Rak

"A mně se chce něco říct, a já to řeknu, a císař pán je vůl," pronáší s nenapodobitelnou dikcí Vlasta Burian ve filmu Anton Špelec ostrostřelec. O stejných urážkách předposledního panovníka habsburské říše - císaře Františka Josefa I. - mluví postavy Haškova Švejka a dochovaly se i ve sbírkách starých anekdot z let první světové války. Ve veřejnosti tak postupně vznikl dojem, že se jednalo o většinové mínění české společnosti, že spílání císaři bylo atributem českého vlastenectví. Takové mínění bylo ještě posíleno smrští novinářských vulgarit, které se vynořily po 28. říjnu 1918.

Císař - ještě před několika lety opěvovaný "stařičký mocnář" - v nich byl představován jako senilní a slabomyslný stařík, případně krvežíznivá stvůra ženoucí národy do jatek světového konfliktu, a zásadně se změnil i pohled na celé Rakousko-Uhersko. Při listování tehdejšími novinami se nestačíme divit: kam se jen poděli všichni ti spořádaní a loajální občané, pečliví úředníci nebo vojáci hrdí na příslušnost ke svým starým a slavným regimentům? Takřka ze dne na noc se Češi změnili v národ revolucionářů, "stařičkého mocnáře" vyměnili za "tatíčka" Masaryka, v galerii slavných českých vojáků nahradil polního maršála Radeckého plukovník Švec a monarchie kdysi označovaná za naši "širší vlast" se stala "žalářem národů".

ČEŠI ODDANÍ PANOVNÍKOVI

Kritika rakouských poměrů byla během války do jisté míry pochopitelná. Po desetiletích klidného ústavního života byly náhle rozpuštěny zastupitelské sbory, do politické správy i do justice brutálně intervenovaly vojenské orgány a němečtí nacionalisté (nikoliv vláda, či dokonce císař) se netajili tím, že v případě vítězství centrálních mocností nemohou Češi počítat s takovou mírou svobodného národního života, jaké se těšili před osudnými výstřely v Sarajevu. Problém ovšem spočíval v tom, že válečná situace se promítla do celých staletí, po která české země žily pod habsburským žezlem. Nově vzniklá Československá republika potřebovala legitimizovat svou čerstvou samostatnost a pro argumenty sáhla do minulosti. Namísto jednoduchého přiznání, že se habsburská monarchie rozpadla v důsledku válečné porážky, konstruovala oficiální propaganda obraz dlouholetého českého boje proti rakouskému útlaku, zápasu, který byl vítězně zakončen právě 28. října 1918.

Na těchto stránkách nelze probírat podrobně celé české dějiny od roku 1526, kdy na český trůn usedl Ferdinand I., až po krátkou dobu vlády posledního habsburského (resp. habsbursko-lotrinského) panovníka Karla I. Následující eseje se zaměří pouze na "rakouskou" éru českých dějin v pravém slova smyslu, tj. vlastně na "dlouhé devatenácté století". Rakouské císařství bylo totiž vyhlášeno až roku 1804, do té doby tvořily Čechy, Morava a Slezsko (od poloviny 18. století již pouze jeho zbytek) součást habsburských dědičných zemí a spolu s nimi spadaly do velkého nadnárodního celku Svaté říše římské národa německého. Historický obraz doby mezi vznikem rakouského císařského státu a počátkem Velké války totiž podlehl v našem historickém vědomí ideologickým a nacionálním deformacím, jejichž stopy cítíme dodnes - vzpomeňme si jen například na diskuse kolem znovupostavení pomníku Václava Radeckého, v nichž jsou zcela anachronicky připomínáni i českoslovenští legionáři. České 19. století je většinou vnímáno jen jako doba "národního obrození", kdy původně hrstka českých vlastenců statečně čelila nepřízni rakouských úřadů a snažila se vybojovat českému národu jeho nezadatelná práva. Zapomínáme při tom, že to byla pravděpodobně jedna z nejúspěšnějších etap našeho národního vývoje, na jejímž konci zde stojí moderní evropský národ s kompletní společenskou strukturou, vlastními kulturními, vzdělávacími, ekonomickými i politickými institucemi. A to všechno bylo vybudováno v rámci rakouské (po roce 1867 rakousko-uherské) monarchie, v rámci jejích zákonných a ústavních svobod.

Půda k tomu byla připravena již v polovině 18. století, kdy císařovna Marie Terezie a potom zvláště její syn Josef II. svými reformními aktivitami zahájili modernizační procesy. Připomeňme jen ve zkratce: zavedení povinné školní docházky (v 19. století patřili Češi v evropském měřítku k národům s nejnižším procentem negramotnosti), zrušení nevolnictví, uzákonění náboženské tolerance, racionalizace a profesionalizace státní správy, sjednocování soudnictví a prosazování rovnosti před zákonem. Roku 1811 pak tyto tendence korunoval Všeobecný občanský zákoník, jeden z nejlepších v tehdejší Evropě. Čeští vlastenci si také byli příznivých podmínek, jež jim monarchie poskytovala, vědomi. První generace se v podstatě spontánně postavila na stranu protirevoluční obrany a čeští veršovci se aktivně zapojili do rakouské protifrancouzské propagandy. Právě tehdy byly v plné shodě s politickými a vojenskými cíli monarchie oživeny vzpomínky na husitskou minulost: Žižka a jeho boží bojovníci se měli stát vzorem pro Čechy, kteří nyní v císařských uniformách čelili revoluční Francii. Slavná Puchmajerova Óda na Jana Žižku z Trocnova tedy není v žádném případě výrazem autorových revolučních sympatií, podobných říkánek vycházelo na přelomu 18. a 19. století celé množství a často se tak dělo na náklady císařského a královského eráru. Stejně se tomu má také s kdysi tak vyzdvihovaným nadšeným přijetím Suvorovových armád v Čechách; slovanské cítění tu bylo sekundární a musíme přijmout holou skutečnost, že svému panovníkovi oddaní Češi jednoduše vítali spojenecká vojska táhnoucí proti společnému nepříteli.

BRIXENSKÝ HOTEL U SLONA

Žádnými rebelanty nebyla ani další vlastenecká pokolení, řada obrozenců se živila ve státních službách, další byli advokáti, faráři - prostě slušní a spořádaní lidé. První české časopisy jsou plné zpráv o slavnostních akademiích pořádaných ke cti a slávě císařské rodiny, významným vlastencům se dostávalo oficiálních uznání (např. udělení Leopoldova řádu Josefu Jungmannovi bylo chápáno jako pocta celému českému národnímu hnutí) a tak bychom mohli dlouho pokračovat. Revolučním letům 1848-1849 bude věnován samostatný příspěvek, zde stačí konstatovat, že naprostá většina českých politiků tehdy stála pevně na rakouské půdě a vysloužila si tím od německých revolucionářů (jmenujme zvláště pány Marxe a Engelse) nálepku zarytých reakcionářů. Zvláštní kapitolu tvoří diletantský pokus o státní převrat na jaře roku 1849 (tzv. májové spiknutí). Za účast na něm v procesu z roku 1851 padaly i rozsudky smrti, které ale byly okamžitě měněny na dlouholeté žaláře a ve skutečnosti se odsouzení dostali na svobodu ještě během padesátých let.

Situace se pak zásadně změnila v druhé polovině 19. století, kdy se Rakousko stalo konstituční monarchií a ústava z roku 1867 dokonce platila za jednu z nejliberálnějších na starém kontinentě. Císařská rodina i stát nadále podporovaly české vlastenecké podniky (markantním příkladem je Národní divadlo) a česká veřejnost na oplátku panovníka při jeho návštěvách v zemi vítala zřejmě vskutku spontánně. Svého úhlavního nepřítele tak vlastenecká společnost dlouho nespatřovala v rakouském státu, ale ve výbojném německém nacionalismu. Případným pochybovačům lze jen doporučit procházku staršími odděleními na hřbitovech českých měst a pozornou četbu náhrobních nápisů. Každá rodina, jejíž člen se dočkal od císaře pána vyznamenání či titulu, neopominula tuto skutečnost zvěčnit. Na pomníčcích se tak setkáváme s úctyhodnou řadou nositelů řádu Františka Josefa I., Železné koruny a dalších vyznamenání, s "Jeho Veličenstva skutečnými tajnými rady" a dalšími ctihodnými notábly. Je jasné, že kdyby byla odměna za věrnou službu císaři a říši považována českou společností za něco dehonestujícího, pozůstalí by si zřejmě takové připomínky rozmysleli.

Odkud se tedy vzaly pozdější odsudky říše? Svůj díl viny na tom nese radikalizující se česká politika a publicistika, která se velmi ráda uchylovala k frázím o "trpícím národu", který je vystaven neustálým útokům "sveřepých nepřátel". Sami politikové a novináři se s oblibou stylizovali do role statečných bojovníků, příp. mučedníků. Poslužme si ještě jedním příkladem z funebrální oblasti: při pohřbu Karla Sladkovského (1880) slavnostní řečník, kterým byl Grégr, zdůrazňoval nebožtíkovo utrpení (strávil šest let ve vězení za účast ve zmíněném májovém spiknutí). Pikantní je skutečnost, že jménem státu tehdy vzdával zesnulému poslední poctu účastí v pohřebním průvodu sám místodržitel Českého království. Pokud tedy česká společnost chtěla skutečného mučedníka, musela si jej vyrobit - to byl případ Karla Havlíčka Borovského. Aniž bych chtěl jakkoli omlouvat konfinování nepohodlného novináře bez soudního rozsudku, je jasné, že pobyt v brixenském hotelu U slona má ke skutečnému martyriu velmi daleko. Nutno je také zmínit způsob referování českého tisku o průběhu četných demonstrací, ať už šlo o úpravu jazykových předpisů, boj za prosazení všeobecného volebního práva apod. Policejní zásahy (někdy i s vojenskou asistencí) většinou český tisk popisoval jako brutální potlačení národní vůle ozbrojenou mocí. Pravdou však zůstává, že na těchto manifestacích se obvykle přiživovala lůza, využívající nastalého zmatku k rabování obchodů, a velmi často tu docházelo i k otevřeným projevům antisemitsky motivovaného násilí. Také pro české politiky, kteří většinou nebyli schopni reálně odhadnout síly a sklízeli neúspěch za neúspěchem, bylo jednodušší své nezdary omlouvat poukazem na nepřátelskou Vídeň. Nabubřelá rétorika národnostně vypjaté žurnalistiky a politických projevů se tak pomalu stávala stabilní součástí českého myšlenkového světa..

ZAŤATÁ PĚST V KAISEROCKU?

Původ dalšího faktoru, který u nás přispěl k negativnímu hodnocení rakouské minulosti, je skutečně paradoxní - pochází totiž z ideové dílny německého nacionalismu. Pro německé národovce Rakousko představovalo hlavní překážku německého sjednocení, a proto nešetřili epitety, jimiž je Evropě představovali jako zaostalou reakční mocnost a brzdu všeobecného pokroku. Proto proklínali kancléře Metternicha, který na vídeňském kongresu po napoleonských válkách zabránil vytvoření jednotného německého státu, a teutonští vlastenci se museli spokojit s Německým spolkem. Existence Rakouského císařství byla trnem v oku německé revoluční levici během roku 1848 a radikální velkoněmci nebyli spokojeni ani s "maloněmeckým řešením" (tj. vznikem německého státu pod vedením Pruska, ale bez rakouských území) této otázky po rakouské porážce roku 1866. S velkou částí jejich argumentů se potom setkáváme jak v českém popřevratovém tisku, tak v odborných pracích.

Jak již bylo řečeno, zásadní zlom přišel na podzim roku 1918, kdy došlo ke skutečné démonizaci staré monarchie. Ještě dlouho v meziválečném období nespatřovala československá politika největší nebezpečí v německém nacismu, ale v možnosti restaurace habsburské vlády. Tehdy také došlo k definitivnímu pokřivení pohledu na české 19. století, když v kontextu vykonstruované představy o neslučitelnosti českého vlastenectví a loajality k rakouskému státu byly prorakouské postoje vůdčích českých vlastenců prostě zamlčovány. V případě, že je prostě nebylo možno přejít mlčením, byly interpretovány jako chytrá přetvářka, zatajení skutečného smýšlení. Tak se zrodila pověstná "zaťatá rebelská pěst v kapse Kaiserocku"; smutné ale je, že zde koření i dnes tak oblíbené nářky nad údajnými i skutečnými nedostatky českého národního charakteru. Ideologové první republiky prostě raději z našich obrozenců udělali pokřivené osobnosti, než aby přiznali, že jejich pozitivní vztah k podunajské monarchii byl skutečně upřímný.

České nacionální stereotypy pak znovu ožily během nacistické okupace, včetně protirakouských resentimentů, a to bez ohledu na to, že nacionální socialismus habsburskou říši proklínal a katolické Rakousko ze srdce nenáviděl.

Na všechny tyto předchůdce navázal i komunistický režim po roce 1948. Je skutečně s podivem, jak česká veřejnost, která právě prožila teror nacistický a prožívala v padesátých letech stejně brutální útisk komunistický, byla schopna stále přijímat fráze o "rakouském útlaku". Srovnejme jen nucený pobyt Karla Havlíčka v Brixenu s politickými vězni bolševických lágrů nebo ještě lépe: vraťme se k úvodnímu citátu z Burianova filmu. Za větu, že "císař pán je vůl", hrozilo provinilci maximálně několikaměsíční vězení (většinou byl ale osvobozen, protože inkriminovaná tvrzení pronášel obvykle v opilosti) - představme si ale osud nešťastníka, který by se stejného výroku dopustil na adresu Klementa Gottwalda.

Tato v maximální stručnosti popsaná deformace historické paměti bohužel trvá ještě dnes, uvědomme si, že už jenom označení prvního, druhého a třetího odboje staví konstituční monarchii na stejnou úroveň s protektorátem a padesátými lety. Dosud se můžeme setkávat s floskulemi o potlačovaném národu a málokomu připadne podivné, že tento potlačovaný národ vysílal své poslance zvolené na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva do centrálního zastupitelského sboru. Bude proto možná vhodné se v několika příspěvcích na vybraných příkladech pokusit osvětlit skutečné vztahy českého etnika a rakouského státu.

MÝTUS O ŠVEJKOVÁNÍ

Charakter armády staré monarchie v očích české veřejnosti dlouho určoval Haškův Švejk a v oficiální rovině byla představována jako součást utlačovatelského aparátu zasahující bezohledně proti požadavkům národnostní i sociální spravedlnosti. V současné době sice zažíváme návrat slavných císařských a královských regimentů díky četným klubům vojenské historie, vidíme je mašírovat při nejrůznějších slavnostech v jednotlivých regionech, předvádět ukázky výcviku i rekonstrukce bojových akcí na historických bojištích, obávám se ale, že obraz Švejka jako typického představitele českého vojáka zůstává dosud živý.

Česká společnost prostě nedokázala přijmout Haškovu hrůznou metaforu tragického konce evropské civilizace 19. století a nebyla ani schopna pojmout první světovou válku jako nesmyslné vraždění apokalyptických rozměrů. Oficiální verze přijala za svou pokulhávající interpretaci T. G. Masaryka, podle něhož se jednalo o součást "světové revoluce", o boj moderních demokracií (včetně carského Ruska!) proti zastaralým teokraciím (včetně konstitučního Rakouska!); o destruktivní síle moderního nacionalismu "prezident Osvoboditel" nehovořil. Válka tak z českého pohledu dostala svůj smysl - vedla k rozbití habsburské monarchie a byla vítězně završena vznikem samostatného státu roku 1918. Hrdinou Velké války se tedy pro první republiku stal československý legionář a velká většina českých vojáků, která věrna přísaze bojovala (a umírala) v císařských uniformách, se proměnila v kolaboranty, v lepším případě ve "Švejky", kteří se snažili válkou prokličkovat. Vzpomínková literatura i beletrie šířily tklivé obrazy mladých mužů, kteří jen s nechutí rukují ke svým jednotkám a slibují blízkým, že při nejbližší příležitosti přeběhnou k nepříteli nebo že se pokusí celou válku "proflinkat".

Opět se zde setkáváme se známým problémem historického stereotypu Rakouska - negativní zkušenosti válečných let jsou zobecněny a vztahovány na dějiny monarchie jako celek. České národovectví, vnímající Rakousko jako protivníka, pochopitelně muselo zaujmout negativní vztah i k jeho ozbrojeným silám. Naše vojenská historiografie proto končila nešťastnou bitvou na Bílé hoře roku 1620, která byla v této optice "odčiněna" až ozbrojeným vystoupením legií - na Bílou horu tak navazoval až Zborov. Tři století dělící obě bitvy byla odbývána frázemi o českých vojácích v cizích službách krvácejících za zájmy nepřátelské dynastie. Do podoby velkých bojových střetů se naopak rozrostla selská povstání - rozehnání vzbouřeneckých houfů na Ovčím vrchu roku 1680 a u Chlumce nad Cidlinou v roce 1775. Je zajímavé, že tuto legendu, v meziválečné době účelově pěstovanou agrární stranou, po roce 1948 převzali komunisté, kteří ovšem "selský stav" nahradili blíže neurčeným "lidem". Zavedení jednotné velící řeči (v rakouském případě němčiny), bez níž nemůže fungovat žádná armáda, bylo v českém případě vnímáno jako nástroj uvědomělé germanizace. Stereotyp neschopného vojska tak byl ještě doplněn o detaily sadistických důstojníků, brutálně potlačujících každý projev českého cítění mužstva. Na počátku nového tisíciletí je snad ale již čas podívat se na dlouhou válečnou historii monarchie bez předsudků a položit si také otázku po skutečném vztahu českého etnika k císařské a královské branné moci a ke službě pod jejími prapory.

V prvé řadě ale musíme opustit zakořeněnou představu vzniklou z převážné části také až během čtyř válečných let, podle níž se habsburská ozbrojená moc vyznačovala totální neschopností a na bojištích kráčela od porážky k porážce. Pravda je samozřejmě taková, že stejně jako jinde vykazují dějiny císařské armády řadu úspěchů triumfů i katastrof.

VZHŮRU, ČEŠI, POD PRAPORCE!

Problém spočívá v tom, že vítězství se ze středoevropské historické paměti takřka vytratila (případně si je přivlastnilo císařské Německo) a porážky potom ještě zdůraznila nepřátelská "černá legenda", zformovaná v posledních letech monarchie a po jejím rozpadu. Monarchie se v 16. století zrodila z potřeby obrany středoevropského prostoru před expanzí otomanské říše a v tomto dlouhém boji dosáhla habsburská vojska konečného úspěchu. Vítězství maršála Montecuccoliho u Sv. Gottharda (1664), triumf u Vídně roku 1683 a následující vítězná tažení prince Evžena Savojského byly samozřejmě v Čechách vnímány pozitivně - turecké nebezpečí bylo příliš reálné a záchrana země před nepřátelským vpádem nemohla vzbuzovat jiné než radostné pocity. O popularitě prince Evžena i dlouho po jeho smrti svědčí konečně i paradoxní fakt, že všeobecně známou melodii písně oslavující tohoto vojevůdce použili i čeští socialisté, kteří ji opatřili novým textem s refrénem "Vstanou noví bojovníci". Nadšení mezi českým obyvatelstvem vyvolala i bitva u Kolína, v níž roku 1757 porazil maršál Daun pruského krále Fridricha II., jehož vojska obléhala Prahu. Daunovo vítězství vnímala první generace českých obrozenců jednoznačně jako záchranu města i celého království. Jak pravila jedna z dobových písní - na přímluvu patronů českých "zachránil Bůh korun rakouských". Oblibu dalšího úspěšného habsburského vojevůdce z doby sedmileté války dodnes dosvědčuje písnička o generálu Laudonovi projíždějícím "v bílé čepici" vsí.

Smrtelnému nebezpečí pak byla monarchie vystavena znovu v době revolučních a napoleonských válek a české etnikum se tehdy plně postavilo na stranu svého císaře. Také tento konflikt bohužel v historickém povědomí figuruje jako přehlídka rakouských porážek, v jejímž středu září jméno Slavkov. Takřka zapomenuta je naopak bitva u Aspern, kde roku 1809 arcivévoda Karel jako první zpochybnil údajnou Napoleonovu neporazitelnost. Generalissimus císařských vojsk Karel (bratr císaře Františka) byl mezi Čechy populární již od konce 18. století, kdy se mu podařilo na Rýně zastavit postup francouzské armády a byl oslavován jako zachránce Čech, jeho obliba pak ještě vzrostla, když byl jmenován "generálním kapitánem Českého království". Čeští veršovci skládali na jeho počest básně a pochody (Marš každého Čecha ctného) a jeho jméno nesla i dobrovolnická česká legie; nábor probíhal pod heslem "Vzhůru, Češi, pod praporce, kníže Karel jest váš vůdce". V závěru napoleonské éry se Čechy staly nakrátko střediskem protifrancouzského boje. Praha byla zvolena místem, kde se měl sejít evropský mírový kongres, a když se jej Napoleon odmítl zúčastnit, zformovala se tu pod velením polního maršála Karla ze Schwarzenbergu Česká armáda. Ta porazila Francouze u Chlumce a Nakléřova nedaleko Ústí nad Labem a rakouské (i české) válečné nasazení pak vyvrcholilo v bitvě národů u Lipska a následujícím tažení do Paříže. Zde už Schwarzenberg velel celé spojenecké armádě a lví podíl na konečném vítězství měl i šéf jeho štábu, další český kavalír - Václav Radecký z Radče. Také Napoleonovu porážku chápali Češi jako své vítězství, jedna z básní, otištěná ve vlasteneckých novinách po brzké Schwarzenbergově smrti roku 1820, jej dokonce velebila jako národního hrdinu, který "vztyčil české korouhve nad Sekvanou". Po celé století pak čeští autoři vytrvale protestovali proti německé snaze strhnout vavříny vítězství na svou stranu. Když se roku 1913 v Lipsku ke stému vítězství bitvy konaly velkolepé oslavy a byl odhalován pomník, takřka všechen český tisk přinášel články zdůrazňující rakouské zásluhy na zlomení francouzské hegemonie a připomínající jak Schwarzenbergovu úlohu v závěru napoleonských válek, tak jeho český původ.

KDYŽ RADECKÝ NÁS VED´

Bezkonkurenčně nejpopulárnějším českým vojákem v rakouské uniformě v 19. století byl samozřejmě polní maršál Radecký. Jeho postava již byla připomenuta v roli autora plánu lipské bitvy, maršálova hvězdná hodina ale měla přijít až mnohem později. Roku 1848 prošla Evropou řada revolucí, kterou uprostřed kontinentu provázela vlna bojovného nacionalismu. Na Apeninském poloostrově ale italské národní hnutí, jemuž se do čela postavilo Sardinské království, narazilo na skvěle připravenou Radeckého armádu, jež dokázala zvítězit, a udržela tak severní Itálii ve svazku habsburského mocnářství. Úspěšného velitele jako zachránce monarchie tenkrát obdivovali rakouští konzervativci, za něž promluvil básník Franz Grillparzer slavnou Ódou na Radeckého se slovy "V tvém táboře je Rakousko, my ostatní jsme jen jeho trosky" a Johann Strauss otec mu vzdal hold nesmrtelným Pochodem Radeckého, dodnes zaznívajícím z koncertních pódií; nejpopulárnějším uvedením této skladby ovšem stále zůstává závěr novoročních koncertů Vídeňských filharmoniků.

Navzdory svému protirevolučnímu nasazení byl Radecký postavou oblíbenou i v národně českém prostředí. Příkladem výmluvnějším nade všechny je Povídka vysloužilcova z básnického cyklu Svatopluka Čecha Ve stínu lípy. Básník vnímaný jako mluvčí českého vzdoru tu nechává starého veterána se slzami v očích vzpomínat na krásné časy, "když otec Radecký nás k slávě ved´". Český voják se tu hlásí i ke svému podílu na tehdejším zastavení snah o italské sjednocení, když s hrdostí připomíná porážku Sardinců, která vedla k abdikaci krále Karla Alberta ("jen jedenkrát jsme brnkli v strůnu, již Karlo Alberto se kácel z trůnu"). Češi ve stejné době stáli pevně na půdě konstitučního Rakouského císařství, nešťastné svatodušní povstání sice proti sobě postavilo část pražského obyvatelstva a vojáky Windischgrätzovy armády, jeho význam ale nelze přehánět, rozhodně se nejednalo o střetnutí srovnatelné třeba s říjnovým povstáním ve Vídni, podle dostupných údajů počet obětí dosahoval pouze třiačtyřiceti. Zdá se také, že roztržka mezi vojskem a rodící se občanskou společností nebyla příliš hluboká; jedním ze způsobů, jak dát najevo nelibost nad postupem granátnických jednotek, bylo rozhodnutí pražských měšťanek, že nedovolí svým služkám a kuchařkám scházet se s granátníky. Windischgrätzovo tažení proti povstalé Vídni, boje Jelačićovy armády proti vzbouřeným Uhrům stejně jako rakouské obsazování Německa po porážce revoluce již česká veřejnost přijímala se sympatiemi.

ZA CÍSAŘE A JEHO RODINU

Symbolicky po Radeckého smrti roku 1858 jako by se sláva císařské armády začínala klonit ke svému konci. Další italská válka následujícího roku byla ztracena a potom přišla katastrofální porážka v bleskové válce s Pruskem roku 1866. Právě z této doby zřejmě pochází úvodem zmíněný soud o rakouské vojenské neschopnosti, vítězství na italském bojišti ve stejném roce bývá odbýváno pohrdavým poukazem na tehdy všeobecně přijímaný soud o operetním charakteru armády italské. Ještě roku 1878 vytrhla část císařského vojska do pole a pod vedením polního zbrojmistra Philippoviche obsadila Bosnu a Hercegovinu. Dodnes je možno v českých hospodách slyšet píseň o infanterii, která bojovala "za císaře pána a jeho rodinu". Pak už monarchie žila v míru až do roku 1914, kdy její armáda vyrazila do své poslední války. Při vší povinné úctě k legionářům je třeba konstatovat, že i zde většina českých vojáků splnila svou povinnost. Důkazem toho jsou třeba pomníčky stojící v českých městech a vesnicích, které nesou většinou pro jistotu neutrální nápis typu "Obětem světové války". Rozdělení na legionáře a ty ostatní by totiž jasně ukázalo, že větší část našich padlých položila životy ve službě monarchii.

Vztah k armádě ale nelze omezovat jen na válečná tažení, císařské vojsko bylo zvláště v 19. století součástí české každodennosti a po zavedení všeobecné branné povinnosti jeho řadami prošla většina mužské populace. Češí mladí mužové byli - soudě alespoň podle vzpomínek, případně podle populární literatury - na vojenskou službu hrdí, například odvedenec, jenž se na dovolenou vracel s poddůstojnickou hodností, požíval ve svém okolí značnou úctu. Dalším prvkem, který podstatnou měrou přispěl k oblibě vojska v očích veřejnosti, byly slavné rakouské plukovní hudby. Od první poloviny 19. století patřily jejich veřejné produkce neodmyslitelně k hudebnímu životu mocnářství.

Pokud tedy v současné době slýcháme občasné nářky nad českým "švejkováním" nebo nad špatným vztahem veřejnosti k armádě, měli bychom si uvědomit, že jejich zdrojem je až armáda samostatného Československa (po roce 1948 je ovšem nutné toto slovo dát do uvozovek), a nikoli vojsko někdejší monarchie. Vyškrtnutí rakouských vojenských tradic z oficiálního zájmu české vojenské historiografie se pak z tohoto hlediska jeví jako zcela nepochopitelné.

PAPEŽ BYL CÍSAŘ

IUSTITIA REGNORUM FUNDAMENTA (Spravedlnost je základem vlády), bylo heslem císaře Františka, které je zvěčněno na bráně Hofburgu ve Vídni. Nechme pro teď stranou abstraktní pojem "spravedlnosti" a nahraďme jej jednoznačnějším termínem "zákon" a máme před sebou lapidární charakteristiku Rakouského císařství v posledním století jeho existence. A nad dodržováním zákonů platících pro všechny bděla císařská byrokracie.

Postava úředníka je často karikovanou figurkou symbolizující rakouskou monarchii - prý to byl tupý byrokrat řídící se pouze svými předpisy (čím asi jiným by se měl státní úředník řídit?) a bez špetky lidského citu, rajtující na úředním šimlu. V lidském ohledu to měl být opatrnický bázlivec, který se panicky obával samostatného rozhodování a neustále vymýšlel další a další odklady, od nebohých občanů vyžadoval pořád nová dobrozdání a potvrzení - jediným způsobem, jak se dožít příznivého rozhodnutí, bylo předání tučného úplatku: tak asi zhruba vypadá obecně sdílený obraz rakouského úřednictva. S podobnými soudy bychom ale měli být opatrnější a nepromítat do starých c. a k. časů své dnešní, negativní zkušenosti s úřady všeho druhu. Byla to totiž byrokracie, která má hlavní zásluhy na postupné modernizaci říše, zformování občanské společnosti a nepřímo tak na rozvoji českého národního hnutí.

Profesionalizace státní správy začala v podunajském soustátí zhruba kolem poloviny 18. století a ve svých počátcích znamenala jednoznačný pokrok. Do té doby byly politické i soudní úřady v rukou zemské šlechty, jež zcela přirozeně příliš nerozlišovala mezi zájmem svým, zájmem státním a zájmem svěřených obyvatel. Císařovna Marie Terezie oddělila justici od politické správy a začala úřady obsazovat vzdělanými byrokraty (také aristokratičtí úředníci museli absolvovat právnické vzdělání), jejichž plat i další kariérní postup závisely na panovníkovi. Byrokratizace se tak stala důležitým nástrojem při transformaci konglomerátu habsburských zemí do podoby jednotného moderního státu. Císařští úředníci dbali na dodržování zákonů a nařízení a nezanedbatelným způsobem tak přispívali k vytváření právní kultury, která je jedním z předpokladů fungování slušného státu. Doslova hlavní oporu své vlády pak z úřednictva učinil císař Josef II., jenž státní službu takřka sakralizoval. Své představy vtělil do dokumentu příznačně označovaného "pastýřský list" (jak jsou běžně nazývány okružní listy, jimiž katoličtí biskupové oslovují kněžstvo a věřící své diecéze). Rakouští úředníci se tak v přeneseném slova smyslu stávali kněžími "církve", jejímž "papežem" byl císař - a naopak církevní pastýři duší byli zapojováni do státní správy. Byrokratizace (a spolu s ní zákonnost) potom v dalších desetiletích postupně pronikala až na nejnižší stupeň správy, na soukromá panství a do měst. Profesionální byrokraté dbali na provádění osvícenských reforem, dohlíželi na sjednocení měr a vah a někdy se při tom dostávali do střetu s konzervativně naladěným obyvatelstvem - například při prosazování náboženské tolerance, kdy katolíci nechtěli dovolit evangelické pohřby na některých vesnických hřbitovech.

LESKLÁ BÍDA

Česká historiografie dlouho v rakouské byrokracii spatřovala nástroj násilného poněmčování a v druhé polovině 19. století skutečně patřil zápas o prosazení českého úřadování k jednomu z nejdůležitějších témat české politiky. Věc ale rozhodně nebyla tak jednoznačná. Je pravdou, že v druhé polovině byla zaváděna němčina jako úřední řeč mocnářství (žádná úřední řeč v Předlitavsku nebyla stanovena až do konce monarchie - pozn. red. CS-magazínu), v žádném případě to ale nelze považovat za součást nacionálně motivované germanizace, jako tomu bylo v době protektorátu. Jednotný úřední jazyk (neexistoval, úřadům bylo ponecháno na vůli v jakém jazyku se budou mezi sebou dorozumívat - pozn. red. CS-magazínu) byl především samozřejmou podmínkou sjednocení státní správy a kromě toho umožňoval jedinci během jeho kariéry střídání úředních postů po celém mocnářství, čímž získal znalosti, které mu posléze umožňovaly i obsazení míst nejvyšších. Reformní snahy o vytvoření unitárního státu ale měly v jazykové oblasti i další, v jistém slova smyslu opačný efekt. Jestliže totiž stát chtěl všechny své poddané podřídit jednotnému zákonodárství, musel se na ně logicky obracet v jejich jazyce. Úřední vyhlášky byly tedy vydávány i česky a to předpokládalo vytvoření moderní české právní i správní terminologie a vyvolávalo nutnost zavádět na právnické fakulty také české přednášky. Profesionalizací státní správy a uplatňováním jednotných zákonů ve všech oblastech života také prudce vzrostla poptávka po vzdělaných právnících a úřednících a tady se uvolňoval prostor pro vznikající českou inteligenci. Absolventi univerzit, kteří nacházeli uplatnění ve státních službách nebo v advokacii, pak na rozdíl od řemeslníků nebo zemědělců disponovali mnohem větším objemem volného času, jejž mnozí z nich zasvětili službě národní věci. Rakouská byrokracie tak vlastně z velké části (vedle církve) vytvářela materiální základnu českého národního obrození.

Vedle toho ovšem časté přesazování úředníků na různá místa mělo zamezit tomu, aby se byrokrat identifikoval se svým okolím a případně nadřazoval jeho zájmy zájmům státním. Výsledkem bylo vytvoření relativně samostatné byrokratické komunity, jež si vytvořila svou subkulturu včetně žebříčku hodnot. Úřednické rodiny počítané k honoraci se stýkaly mezi sebou a vlastně se vzájemně hlídaly, především si ale pěstovaly vlastní důstojnost. Sociální postavení úředníků bylo někdy výstižně označováno spojením "lesklá bída", přesto se tento stav těšil respektu veřejnosti a vdát dceru za "pána od ouřadu" bývalo považováno za známku přestupu do lepší společnosti. Samozřejmě že bez ohledu na výši platu by se své cti dbalý reprezentant císařského státu (a za toho se považoval i člověk stojící teprve na nejnižším stupni úřední hierarchie) nikdy nesnížil k přijetí úplatku. Stejně tak bylo nemyslitelné, že by rakouští byrokraté své požadavky vymáhali pod hrozbou stávky.

DEVADESÁT SEDM!

Zlatou dobou rakouské byrokracie, v níž také plně osvědčila své kvality, byla druhá polovina 19. století. V prvé řadě byl tehdy takřka k dokonalosti doveden systém rakouské politické správy. Trvalým výsledkem revoluce bylo zrušení poddanství, spolu s ním padla i nejnižší správní instance: dominium (panství), které dosud zůstávalo v rukou vrchností, a stát se až doposud spokojoval s dosazením úředníka, jenž bděl nad tím, aby rozhodnutí vrchnosti nebyla v rozporu s obecně platnými předpisy. Nyní tedy bylo nutno celou soustavu reorganizovat a po sérii experimentů vznikl na konci padesátých let systém sestávající z politických okresů (v čele s okresním hejtmanem), které v sobě zahrnovaly několik menších okresů soudních. Tato organizace prokázala úžasnou životaschopnost, přežila popřevratové blouznění o zavedení "slovanských žup", zachoval ji i protektorát a zanikla až po roce 1948, kdy bylo zavedeno zřízení krajské. Vraťme se ale ještě do posledního půlstoletí monarchie.

Po zavedení ústavnosti volení zástupci lidu v říšské radě trávili velkou část svého času obstrukcemi, hádkami a někdy i rvačkami (došlo dokonce i k souboji na pistole mezi poslancem a předsedou vlády), zákony byly díky tomu přijímány pomalu, zatímco vládní kabinety se rychle střídaly, a správu říše tedy vedla právě profesionální byrokracie. Především jí proto přísluší zásluha na hladkém chodu státní mašinérie. Politické strany tehdy ještě necítily potřebu odměňovat po volbách své stoupence teplými místečky ve státní správě ani je nedosazovaly do nejrůznějších dozorčích rad. Ministři se samozřejmě měnili podle výsledků voleb, ale personál ministerstev zůstával a tvořil kolektiv skutečných profesionálů. Beze spěchu, ale s jistotou řídila rakouská byrokracie rozsáhlou říši, uvolňovala pole pro podnikání, ale příliš do něho neintervenovala, úřady zasahovaly proti sociálním bouřím, pokud se zvrhly v rabování, ale nebránily postupné demokratizaci mocnářství, jež na počátku 20. století zavedlo všeobecné volební právo. Zvláště citlivé byly státní úřady vůči projevům antisemitismu, a pokud demonstrace hrozily přerůst v útoky na židovské podniky a domácnosti, nekompromisně proti nim nasazovaly vojenskou asistenci. Český nacionální tisk a v jeho stopách i mnoho historiků to ovšem vydávaly za cílenou snahu o potlačení českých národnostních požadavků.

Skutečný obdiv si rakouské úřednictvo zaslouží za svou výkonnost. Je třeba mít na paměti, že tehdejší úřad dlouho neměl k dispozici ani psací stroje nebo telefony, o počítačích a e-mailovém spojení ani nemluvě. Úřední akta se vyhotovovala ručně v krasopisném (tj. čitelném) provedení, vzájemný styk mezi úřady zajišťovala pouze pošta, po ulicích měst a chodbách úředních budov spisy přenášeli poslíčci nebo úřední sluhové a při tom všem bylo ve srovnání s technicky dokonale vybavenou současností personální vybavení rakouských úřadů více než skromné. Při pohledu na obří budovy ministerstev dnešní české minirepubliky působí počty personálu ministerstev rakouských neuvěřitelně. Na ukázku (podle údajů historičky Marie Mackové): na počátku 20. století vykazovalo ministerstvo vnitra (od ministra až po posledního podúředníka) 97 zaměstnanců, spravedlnosti 44, kultu a vyučování (dnešní školství a kultura) 81, financí 140, obchodu 100, železnic 87 a ministerstvo orby (dnešní zemědělství) 98.

NÁROD DVORNÍCH RADŮ

Za zvláštní upozornění stojí vzácná národnostní neutralita rakouské byrokracie, jejím komunikačním prostředkem sice byla němčina, rozhodně ale nepropadala nacionálnímu zbožštění jazyka. Uprostřed rozhádaných národů monarchie byla ve své době úředníkům jejich nestrannost vyčítána, Češi i Němci je svorně prohlašovali za zrádce národní věci, dnes bychom ale jejich přístup měli oceňovat spíše pozitivně. Mezi úřednickým stavem přežívala ještě do počátku světové války skutečně rakouská identita nepodléhající partikulárním nacionalismům, ale dbající o zájmy celku. Vedle armády a katolické hierarchie tak úřednictvo tvořilo jednu z posledních pásek udržujících monarchii pohromadě. Není jistě náhodou, že Rakušané byli posměšně označováni za "národ dvorních radů". Právě tato rakouská loajalita, pěstovaná až "do hořkého konce", byla zřejmě jedním ze zdrojů negativního obrazu císařského úředníka.

Étos státních úředníků přijímal za svůj i personál samosprávních úřadů, který na svých bedrech nesl velkou část modernizace celého Rakouska, a tedy i českých zemí. Do jejich agendy spadalo budování silnic a mostů, jež vytvořilo komunikační síť využívanou do dnešních dnů, péče o hygienické poměry významnou měrou přispěla ke zlepšení zdravotního stavu populace, umírněná regulace veřejných poměrů nebránila pokroku, ale zároveň zamezovala výstřelkům, které by mohly vyvolávat odpor. Zásluhou samosprávy a jejího úřednictva byla v neposlední řadě i dobrá úroveň českého školství. Souhrnně je možno konstatovat bez obalu, že obrovský pokrok, jehož české etnikum během 19. století dosáhlo na poli ekonomickém i kulturním, je mnohem více zásluhou opovrhovaných státních i zemských a samosprávních byrokratů než profesionálních politiků.

Mluvíme-li o rakouské byrokracii, jejím profesionálním i mravním étosu, není samozřejmě možné vynechat osobnost "prvního úředníka říše" - císaře Františka Josefa I. Po neúspěších na válečném poli roku 1859 si monarcha sice zachoval náklonnost k armádě, jeho obvyklým oděvem zůstávala uniforma, své Rakousko ale spravoval od psacího stolu. Císařova pracovní píle i preciznost se staly příslovečnými a stařičký mocnář byl do pozdního věku zářným vzorem svého úřednictva. Od brzkého rána se věnoval studiu a vyřizování písemností, jež chodily na jeho stůl, úřední akta za ním kurýři přiváželi i při jeho cestách a věnoval se jim během řídkých dnů odpočinku. Přesné dodržování pracovního režimu, náročnost vůči sobě i svému okolí byly zásady, které se šířily z panovníkovy vídeňské pracovny až po kanceláře okresních hejtmanství, a přiznejme si, že jejich znovuuvedení do dnešních dnů by rozhodně nebylo na škodu.

ÚCTYHODNÝ POKUS

"Vládla nám nejprve Vídeň, potom Berlín a Moskva a nyní bychom měli žít pod nadvládou Bruselu," tak by se dal ve stručnosti shrnout jeden druh argumentů proti postupující evropské integraci. Lidé, kteří je používají, operují s negativním stereotypem rakouské monarchie jako "žaláře národů", státu omezujícího práva svých obyvatel na národní sebeurčení. Na druhé straně syn posledního císaře podunajské říše, europoslanec Otto von Habsburg, hovořívá občas v jednoznačně pozitivním smyslu o říši svých předků jako o "Evropské unii v malém". Jak tomu tedy vlastně bylo? Je naše rakouská minulost varováním před aktivním pokračováním integračního procesu, nebo nám naopak může zapojení do tohoto procesu usnadňovat? Řekněme rovnou, že úplnou pravdu nemá ani jedna strana, ale reflexe dějin monarchie a příčin jejího rozpadu se nám v dnešní době může stát důležitým vodítkem.

Tyto úvahy začneme rovnou tím nejdůležitějším, národnostní otázkou. V západní Evropě se od konce středověku začínaly formovat moderní národní státy. Jejich přímým předchůdcem byly (ať už se nám to líbí, nebo nelíbí) absolutistické režimy, které omezovaly výsady šlechty a vytvářely centralizovanou státní správu. Součástí těchto procesů byla i likvidace regionálních specifik, která se podřizovala jednotnému zákonodárství, a to včetně dialektů, jež ustupovaly spisovné řeči společné pro celý stát (obyvatelstvo přece muselo rozumět panovníkovým nařízením); z toho důvodu také v těchto státech vznikaly akademie (zárodky dnešních Akademií věd), jejichž hlavním úkolem byla právě kodifikace spisovného jazyka. V násilných i v pokojných revolucích první poloviny 19. století pak byla královská svrchovanost jednoduše nahrazena svrchovaností národa, resp. jeho volených zástupců, a dokončena byla i politická správní a jazyková centralizace. Ve lpění na dialektech spatřovali moderní demokraté nebezpečné pozůstatky staré feudální roztříštěnosti a tvrdě je stíhali. Francouzští revolucionáři za užívání baskičtiny, provensálštiny a jiných starých jazyků dokonce nešťastníky neovládající spisovnou francouzštinu posílali rovnou pod gilotinu.

Uprostřed kontinentu ale byla situace komplikovanější. Habsburští vladaři by nepochybně také rádi podle západního vzoru přeměnili země pod svou vládou v jednotný stát, bránila jim v tom však především jejich hodnost císařů Svaté říše římské. Říše byla totiž říší jen podle jména, v praxi to byl konglomerát středních států až po trpasličí hrabství, samostatná říšská biskupství, opatství a svobodná města - ti všichni žárlivě lpěli na své nezávislosti. Volnější ruku měl panovník ve svých dědičných zemích, i zde ale bylo nutno nejprve zlomit stavovský odpor, jak se to podařilo v Čechách po bitvě na Bílé hoře a v Uhrách až na konci 17. století.

Přitom byla Vídeň neustále zaměstnávána válkami s osmanskou říší na jihu a na východě a na západě spletitými poměry v říši, takže k budování jednotného státu mohla přikročit až v polovině 18. století. V té době ale utvářející se elity jednotlivých etnik již nastupovaly cestu k vytváření moderních národů. "Francouzská cesta" vytváření národního státu tedy nebyla uprostřed Evropy možná a Habsburkové se museli orientovat na budování mnohonárodní monarchie. Takový úctyhodný pokus jsme asi schopni spravedlivě ocenit až dnes, po zážitku hrůz, které rozvášněný nacionalismus přinesl během 20. století.

Základní potíž nespočívala pouze v množství jazyků a dialektů, kterými hovořili císařovi poddaní, ale především v jejich rozdílné úrovni kulturní, ekonomické i obecně civilizační. Některá etnika na konci 18. století již skutečně stála (řečeno slovy Miroslava Hrocha) na prahu moderní národní existence, jiná tomu byla ještě na hony vzdálená. Některé národy se při svých emancipačních snahách mohly odvolávat na historické tradice své středověké státnosti, jiným to bylo odepřeno.

Situaci ještě komplikovala skutečnost, že ani země disponující takovou státoprávní tradicí (České království, resp. země Koruny české a Uhry) nebyly jazykově homogenní a vznikající národní hnutí se uvnitř jejich hranic vzájemně splétala a potírala, jejich intelektuální elity navíc ještě na sklonku 18. století hovořily latinsky, v Uhrách byla latina dokonce řečí úřední. Jazykově vyhraněný nebyl ani habsburský dvůr, u něhož se hovořilo italsky, francouzsky i španělsky. Jestliže tedy monarchie od poloviny 18. století zaváděla němčinu jako jazyk státní správy a velicí řeč v armádě, rozhodně to nelze interpretovat tak, že by se chtěla transformovat do podoby německého národního státu. Výše zmíněná akademie vytvářející spisovnou němčinu ve Vídni navzdory naléhání řady německých vzdělanců nikdy nevznikla, a dokonce ani panovníci až do nástupu Františka Josefa I. spisovný německý jazyk neovládali a běžně hovořili vídeňským dialektem.

Společnou říšskou identitu tedy bylo nutné vybudovat na jiných než nacionálních základech a v této chvíli se Habsburkové spolehli na starou dynastickou loajalitu a citové vazby poutající poddané k jejich císaři a králi "z Boží milosti". Z moderního pohledu vyhlíží takovýto přístup jako beznadějný anachronismus, je ale dobré si uvědomit, že se plně osvědčil v době revolučních a napoleonských válek, kdy se národy monarchie (až na výjimky) identifikovaly s válečným úsilím monarchie. Dvorní propagandisté tehdy formulovali teorii dobrého panovníka Františka, laskavého otce všech svých národů. Dejme pro ilustraci slovo několika dobovým dokumentům vzešlým z českého prostředí. "Hajme Františkova trůnu, / Uher, Němec, Čech," volala do boje jedna z mnoha tehdy vznikajících písní a v obdobném duchu jí sekundoval "Marš dobrých Čechů k boji" z pera známého vlasteneckého písmáka Františka Vaváka: "Buď živ, národe český, / a s námi jiné všecky / zemští noví vojáci, / Uhrové a Poláci, / Moravané, Slezáci, / Chorvaté a Slováci." Do třetice tentokrát v próze citát z politického letáku vyjadřující víru, že na obranu společné vlasti "sjednoceně povstane věrný Čech, udatný Tyrol, vznešený Uher a upřímný Rakušan". Dodejme, že také při vyhlášení Rakouského císařství roku 1804 dbala vláda na to, aby zdůraznila, že nový název není odvozen od země Rakouska, ale je třeba jej chápat dynasticky, ve smyslu zemí pod vládou rakouského domu, jak byl habsburský rod označován již od konce středověku, a že titul císaře rakouského tedy neznamená likvidaci privilegií a práv korunních zemí.

Představa dobrého a spravedlivého císaře celkem bez problému fungovala jako integrující činitel mocnářství i po skončení válek až do přílivu revoluční vlny na jaře roku 1848, kdy vyspělejší národy vystoupily se svými již nejen kulturními, ale i politickými požadavky.

OPUŠTĚNÝ ČERNO-ŽLUTÝ PRAPOR

Před dalším vývojem monarchie se nyní otevřel vějíř možností. Velkoněmecké hnutí usilovalo o vytvoření sjednoceného Německa zahrnujícího i ty rakouské země, které se po vídeňském kongresu staly členy Německého spolku, tj. včetně Čech a Moravy, takové řešení podporovala i uherská revoluce, spatřující v tom cestu k samostatnosti, Češi upřednostňovali ideu federalizace, jiní zase razili koncepci centrálně spravovaného státu. Rozhodující chvíle přišla na přelomu let 1848/49, kdy svobodně zvolený říšský sněm zpracovával budoucí rakouskou ústavu. Jeden z tehdy podaných návrhů mj. předpokládal federalizaci monarchie podle národnostního principu, což by pro Čechy znamenalo vytvoření českoslovanské skupiny složené z česky mluvící částí Čech a Moravy (Němcům se mělo dostat samostatného území) a Slovenska. Jednalo se o radikální řešení rozbíjející staré historické celky a zavádějící místo nich politické jednotky vytvořené na základě přirozeného práva. Jestliže se někdo při četbě této věty spravedlivě rozhořčil nad takovým rozbíjením historické jednoty českých zemí, které může připomínat mnichovský diktát, je dobré mu připomenout, že autorem tohoto návrhu nebyl nikdo jiný než největší český historik 19. století - František Palacký.

Vláda se bohužel po porážce revoluce rozhodla pro centralismus, a když ji válečné porážky na konci padesátých let přinutily ke změně vnitropolitického kursu, bylo na podstatné změny již pozdě, zformované národně politické ideologie se pevně postavily na půdu historického práva svých zemí a začínaly usilovat o jejich nacionalizaci. Zbývala tedy volba mezi federalizací na základě historicko-politických individualit - tak to formuloval maďarský politik baron Eötvös a za touto koncepcí stála i česká politika - centralizací a rakousko-uherským dualismem. Po prohrané válce s Pruskem (1866) se roku 1867 vládnoucí kruhy rozhodly pro dualismus, řešení v daném okamžiku nejvýhodnější a nejschůdnější, z dlouhodobého hlediska ale zničující. Nemaďarské národy uherské poloviny monarchie tím byly vystaveny skutečnému národnostnímu útlaku provázenému nepokrytou maďarizací. (Neblahé dědictví je dodnes patrné na vzájemných vztazích Slovenské a Maďarské republiky.)

V rakouské části říše (Předlitavsku) se žilo nepoměrně lépe, přesto ale ani zde nepanovala obecná spokojenost. Nacionálně smýšlející Němci se čím dále tím více orientovali na spojení s Německou říší, od roku 1871 sjednocenou pod pruským vedením, Češi sice netrpěli, ale cítili se odstrkováni, a zvláště nelibě nesli fakt, že se císař nenechal korunovat českým králem. Na přelomu 19. a 20. století se tak se stále větší intenzitou projevovalo zanedbání péče o vytvoření společné rakouské identity - sociální základna jejích nositelů se tak neustále tenčila. Obrazně řečeno: na českých budovách byly vyvěšovány vlajky červeno-bílé, na německých velkoněmecká trikolóra a starý císařský černo-žlutý prapor nakonec osaměle vlál jen na úředních budovách. Mocnářství drželo pohromadě už jen dědictvím staré dynastické loajality, ta se ale pozvolna zužovala a proměňovala v osobní vztah ke starému císaři.

PROFESIONÁLNÍ NÁRODOVCI

Okamžitě je ale třeba dodat, že až na nepatrné výjimky, které většina nebrala vážně, naši předkové neuvažovali o úplné státní samostatnosti. V tomto ohledu si skutečně vzali k srdci Františka Palackého, který roku 1848 hovořil o malých středoevropských národech ohrožovaných na západě velkoněmeckým nacionalismem a na východě ruskými expanzívními náladami. Českým ideálem byla autonomie ve federativním svazku habsburské monarchie, po jazykové stránce pak požadovali úplnou rovnoprávnost s němčinou. Přitom samozřejmě existovala možnost dalšího klidného vývoje a byli lidé, kteří si ji uvědomovali. Idea dvojjazyčnosti byla sice již dávno opuštěna, i nyní ale stačilo, aby Němci připustili omezenou českou autonomii a smířili se s tím, že jejich čeští krajané si vybudují své vlastní instituce. Češi by zase museli pochopit, že němčina je jazykem, v němž probíhá komunikace na nejvyšší úrovni, a že tedy kdo se chce uplatnit v centrálních orgánech, musí si tento jazyk bezpodmínečně osvojit. Analogie s podmínkou znalosti angličtiny v dnešní Evropě je tu nad slunce jasnější - dnes už se ale snad nikdo neobává, že by nám hrozila totální "poangličtění". Oba národní tábory však bohužel ovládala nesnášenlivá nacionální ideologie a ke kompromisům chyběla dobrá vůle. Místodržitel Thun se poctivě snažil o sjednání národnostního smíru, a když už se mu podařilo dostat zástupce obou znesvářených stran k jednacímu stolu, spustil ostrou palbu český i německý tisk. Profesionální národovci se zřejmě obávali, že by je úspěšné jazykové vyrovnání připravilo o práci, a dělali všechno, aby je zmařili. Slovní spojení "národní zájem" z jejich úst zaznívala stejně často, jako je nyní slýcháváme od současných euroskeptiků. Znovu a znovu je ale třeba opakovat, že Předlitavsko nebylo německým nacionálním státem - nedostatek skutečně "německého cítění" ostatně staré monarchii mezi válkami ostře vytýkali nacisté.

Spojení s monarchií se tak pro její národy stále více stávalo "manželstvím z rozumu" a státní záležitosti obyvatele zajímaly (kromě okamžiků nacionálního štvaní) pouze z hlediska jejich prospěchu. Šlo tedy o to, kolik dotací se podaří získat na školství, místní komunikace či na veřejné stavby. Ochota přinášet oběti ve prospěch celku byla mizivá. Nezodpovědnými žurnalisty šířená a širokými vrstvami ochotně přijímaná představa byla zhruba tato: Vídeň žije z našich daní, a omezit je na minimum je tedy vlasteneckým činem; na druhé straně ždímat z Vídně peníze na domácí potřeby je naprosto spravedlivé. Je jasné, že takový typ soužití mohl fungovat jenom ve specifické situaci druhé poloviny 19. století - v době dlouhého míru, ekonomické stability a díky zmíněné popularitě dlouho vládnoucího "stařičkého mocnáře". Roku 1914 přišel otřes, který rakouská společnost nezvládla, a deficit rakouského cítění vystoupil na povrch v plné síle. Němci ucítili příležitost ke spojení s vilémovskou říší a proměně Rakouska v německý stát, čímž nutně oslabovali válečné nadšení neněmeckých národů, a vše zpečetila roku 1916 smrt starého císaře. Manifest jeho nástupce Karla slibující federalizaci říše přišel již pozdě a rakouské národy se rozhodly jít vlastní cestou, aniž by tušily, co je na ní čeká.

KONEC NÁRODŮ NENASTANE

Je čas vrátit se k úvodní otázce srovnávající někdejší Rakousko a dnešní Evropskou unii. Každé srovnání kulhá, a zde bychom navíc srovnávali nesrovnatelné, nicméně jedno poučení lze vyvodit. Naši předkové v podstatě až do roku 1914 nepovažovali suverénní národní stát za samospasitelnou záruku národní existence; od počátku svých dějin žili v nadnárodních říších, v jejich rámci ovšem žárlivě a někdy i silou zbraní střežili svou autonomii. Vstup do Evropské unie by tedy pro nás neměl být traumatizujícím zážitkem a otevření schengenského prostoru lze chápat jako návrat do dob, kdy bylo možno nastoupit v Krakově do vlaku a odjet do Terstu, aniž by byl cestující obtěžován několikerou hraniční kontrolou.

Poučení plyne ovšem i pro EU: jestliže se unijní aktivity a jejich propagace omezí jen na ekonomické otázky výhodnosti dotací z evropských fondů a zanedbají problémy obecně sdílené evropské identity, stane se EU pouze jedním z mnoha politických, vojenských či hospodářských společenství, kterých dějiny poznaly množství a všechny nakonec sdílely společný osud s habsburskou říší - také ona přece byla užitečným celkem politickým i ekonomickým. Identitu ovšem nelze nařídit, ale je ji možno pěstovat, otupovat ostří nacionálních předsudků - na prvním místě je třeba pochopit, že národní státy nejsou vyvrcholením dějin a jejich zánik neznamená konec národů. Všestranný český vzestup v rámci monarchie je jasným dokladem tohoto "kacířského" tvrzení.

(Reflex)