Únor 2009

Nedám si ani rybovku, smažák, natož dršťkovku!

Bohumil Řeřicha

Musím se přiznat, že při předvánočním čtení úvahy v CS-magazínu 1/2009 paní Pokorné Dáte si rybovku, dršťkovku a nebo smažák, kde líčí těžký život J. J. Ryby, mi ukápla dojetím slza. Možná to bylo i pocitem pokory v tomto období. Moje reakce byla okamžitá, zaposlouchal jsem opět do „Hej mistře“ a „Rozmilý slavíčku“ z náhravky, kde ještě zpívají Beno Blachut, Helena Tattermuschová a nebo Jaroslava Vymazalová. Paní Pokorná píše, že to nebyl druhý Mozart, nevím, možná kdyby zůstal v Praze a nebo se dostal do Mnichova, kam měl namířeno, mohl z něj být druhý Mysliveček nebo Vaňhal. Soudím podle jeho nejslavnější skladby. I když vychází z lidových motivů, je to podle mého názoru, jedno z nejkrásnějších děl toho druhu, které existují. Její melodičnost, náboj a optimismus dělají z jeho mše dílo naprosto nesmrtelné. Souhlasím i s tím, že komunistický režim tuto Rybovu skladbu devalvoval, že bylo běžné ji obhrouble nazývat Rybovka. Obhroublí jsme bohužel zůstali do dnešní doby.

Tato úvaha paní Pokorné o J. J. Rybovi mi připomněla osud jednoho z nejlepších žijících českých skladatelů, Miloše Boka. Tento dirigent, klavírista, sbormistr, varhaník, skladatel a pedagog narozený v roce 1968, byl již ve svých 12 letech přijat na pražskou konzervatoř. Byl posledním žákem slavného Josefa Páleníčka. Získal řadu národních a mezinárodních cen. Pro svoji věrnost církevně hudební tradici, i přes svůj mimořádný talent, nebyl přijat na studia skladby. To byl počátek všeho. To, co následovalo, byla ignorance a pohrdání nejen oficiálními hudebními kruhy, které ho provázejí do dnešní doby. Odstěhoval se do malé obce Močidlec u Žlutic poblíž Karlových Varů na starou faru, kde pobývá dodnes.

Vzpomínám si na své první setkání s ním před sedmi lety, když jsem chtěl uspořádat Rybovu mši v jeho provedení v naší obci. Byl jsem přijat na staré faře, kde při vstupu mne překvapilo mnoho párů dětských botiček, Miloš Bok má šest dětí. Uvedl mne do velké kuchyně, kde uprostřed stálo velké křídlo, v rohu sálala stará plátová kamna a vedle koš se dřevem. Přes místnost visela šňůra s peřinou a dětským ošacením. Připadal jsem si jako bych se dostal o 200 let zpátky do dob J. J. Ryby. Jeho provedení Rybovi mše, které dodnes zní v předvánočních časech v kostelích v západočeském a severočeském pohraničí, je vzrušující. Bokův talent a vitalita, kdy zpívá, diriguje a ještě stačí přiskakovat a ladit kotle/tympány/ jsou obdivuhodné. Také se to projevuje v jeho skladbách, jejichž interprety jsou i vynikající profesionální umělci/Radek Baborák, Roman Novotný, Jaroslav Pelikán a jiní/, kteří provádí tato díla bez nároku na honorář.

Díla Miloše Boka, většinou chrámová, odrážejí duši tohoto skladatele, monumentálnost, nástrojové obsazení a co hlavně, pokoru v zachování melodičnosti. Často využívanými tympány jako by chtěl lidem něco zvěstovat, aby se zastavili, zpozorněli a zaposlouchali se. Jeho Symfonické koledy, Skřítkové z Křineckého údolí, Missa Solemnis, jejíž provedení zaznamenalo velký úspěch v roce 1999 v newyorské Carnegie Hall, Missa Brevis Es a Fis dur a jiné potvrzují jeho velký tvůrčí talent. Hudba k filmu J. Stracha Anděl páně poznamenala i úspěch tohoto díla. Měl jsem letos 4. ledna opět vzácnou možnost setkat se s tímto mimořádným člověkem při jeho provedení Rybovi mše v kostele v Jesenici u Rakovníka. Opět jeho zpěv, vitálnost a talent. Jeden z přítomných posluchačů jej přirovnal i kvůli jeho fyziognomii k L. v. Beethovenovi. Nedalo mi to a spontánně jsem vystoupil před posluchači a vyjádřil Miloši Bokovi veřejně úctu s objal ho. Samozřejmě, že při své pokoře to odmítal, že si to nezaslouží. V naší zemi je obvyklé, že oslavujeme schopné a talentované až po smrti.

Jel jsem s ním pak do Prahy. Při otázce, jak se mu vede, zvážněl, přiznal se, že je vyčerpaný a unavený zvláště s bojů s větrnými mlýny. Zklamán je i z přístupu části katolického duchovenstva k jeho tvorbě. Dostává sice nějaké tantiémy ze svých děl, ale při částečném úvazku v hudební škole i při provedení loňských více jak 30 Rybových mší je jeho finanční příjem velice skrovný. Dříve měli mnozí umělci mecenáše, aby se mohli věnovat své tvorbě. Bohužel u nás vlivem hlubokého sekularismu a materialismu je zatím tato činnost popelkou. Závist, nepochopení oficiálních kruhů a necitlivost jsou toho produktem.

Také já bych chtěl zakončit mojí úvahu podobně jako paní Pokorná:

Hej mistře vstaň bystře.

Vzhlédni na jasnost,

nebes na švarnost,

krásu uhlídáš, v tento noční čas…

Také Miloš Bok myslel a myslí na krásu, slyšíte lidé, na krásu myslí a tu vám chce dát vědom si své odpovědnosti za svůj talent, jak on sám říká, nezasloužený dar Ducha Svatého !

Miloš Bok je i zakládajícím členem sdružení Elgar, společenství přátel Miloše Boka, které ve svém manifestu chce chránit evropskou duchovní tradici, která je ovlivněna elitářstvím, pozitivismem a sekularismem. Tomuto sdružení jsou cizí manýry dnešních samozvaných avantgardistů, kteří se cítí být povýšeni nad míněním hudebního publika, a vidí v tom hříšné opovržení lidskou důstojností a potlačení úcty k svobodné vůli člověka. Ve spojení s loajální kritikou je vytvářen dojem přímo totalitních praktik /www.elgar.cz , www.bok.cz/.