Únor 2009

Muž, který našel 1100 nacistů

Miroslav Šiška

Mezi vězněm Wiesenthalem a SS desátníkem Merzem se odehrál v září 1944 tento dialog. „Představ si, že by tě nějaký orel donesl do Ameriky,“ začal dozorce. „Objevíš se v New Yorku a lidé se tě ptají, jaké to bylo v těch německých koncentrácích? Co tam s vámi dělali? Neboj se, můžeš mluvit upřímně.“ Wiesenthal váhavě odpověděl: „Myslím – myslím, že bych řekl pravdu, pane desátníku.“ Merz ho nezastřelil, jenom opáčil: „Řekneš pravdu? Správně. A víš, co by se stalo? Nikdo by ti nevěřil.“

Právě tato slova – jak napsal Simon Wiesenthal téměř o čtvrt století později – posílila jeho odhodlání žít a dokázat, že se Merz mýlil. Bez jakéhokoli přikrášlování použil rozhovor jako dodatek ke svým pamětem z roku 1967, jež tehdy vyšly pod názvem Vrahové mezi námi.

Na podzim 1944 Wiesenthal pochopil, že Německo válku skutečně prohraje a jeho věznitelé hledají způsob, jak se rozplynout a ztratit uvnitř německé společnosti. On, vězeň č. 127371, nemohl odletět na křídlech Merzova pohádkového orla do Ameriky a říkat tam pravdu o koncentračních táborech. Proto začal shromažďovat – nejdříve jen ve své paměti – data a svědecká líčení jako dokumenty o likvidaci židovského národa.

Chodil na dršťkovou polévku do Koruny

Simon Wiesenthal se narodil před sto lety, půl hodiny před půlnocí 31. prosince 1908, v rodině velkoobchodníka v etnicky smíšeném haličském městečku Bučač (dnešní západní části Ukrajinské republiky). Po maturitě na gymnáziu chtěl studovat architekturu. Protože však na lvovské polytechnice existovala pro Židy kvóta (numerus clausus), odešel studovat do Prahy.

Po šedesáti letech vzpomínal, jak se tehdy rychle naučil nový jazyk a hned první zkoušku skládal v češtině. Bydlel v Bělehradské ulici na Vinohradech a rád chodil na dršťkovou polévku do (dnes již neexistujícího) automatu Koruna na dolním konci Václavského náměstí.

Po promoci odjel v roce 1932 na dvouletou praxi do Oděsy a poté si ve Lvově otevřel projekční kancelář. V roce 1936 se oženil se spolužačkou z gymnázia Cylou Müllerovou. Byl úspěšný, stavěl domy pro bohaté polské Židy, ale spokojený život netrval dlouho.

Po vypuknutí druhé světové války se koncem září 1939 ocitl Lvov na sovětském území. Wiesenthal musel kancelář zavřít a stal se mechanikem v továrně na péra do matrací. Začalo pronásledování židovské inteligence, zatýkání, střílení, odsun. On, manželka a matka se před deportací na Sibiř zachránili pomocí úplatku.

Dvanáctkrát v pekle

Po německém přepadení Sovětského svazu byl Simon Wiesenthal při pogromu v červenci 1941 zatčen a za několik hodin se díval smrti do očí. Stál v řadě několika stovek osob u zdi a s rukama nad hlavou čekal, až na něho přijde řada a bude, stejně jako ostatní, zastřelen. Zachránily ho kostelní zvony, svolávající k bohoslužbě. Kdosi vykřikl: „Přestaňte, čas nešpor!“ Jako dobří katolíci odložili Ukrajinci zbraně a dvacítku prozatímně zachráněných vězňů odvedli do cel. V noci se objevil Wiesenthalův bývalý ukrajinský zaměstnanec, který byl nyní pomocným policistou, ale zůstal mu věrný. „Pane inženýre, musím vás dostat ven, vždyť víte, co udělají zítra,“ řek tiše.

Ráno se mu podařilo namluvit kolegům, že mezi zajatými Židy našel sovětského špióna a dopraví ho oblastnímu komisaři k výslechu. I když byl Simon opilými Ukrajinci ještě ztlučen, záměr se podařil. Wiesenthal se poprvé zachránil.

A během války potom ještě několikrát. Měl nejednou i obrovské štěstí. Jeho přežití období třetí říše bylo sledem zázraků. Od října 1941 prošel peklem dvanácti koncentračních táborů. Utíkal, byl chycen, třikrát se pokusil o sebevraždu. V únoru 1945 byl pokládán za zmrzlého a ležel mezi mrtvolami před krematoriem v Mauthausenu. Pak si vězni všimli, že se hýbe. Odnesli ho do sprch a studená voda mu vrátila vědomí. Když 5. května 1945 vjel na dvůr tábora první americký tank, vychrtlý Wiesenthal vážil 45 kilo.

Vlastní středisko

Sotva se dal zdravotně trochu dohromady, začal spolupracovat s americkou komisí pro stíhání válečných zločinců. Zúčastnil se vyšetřování a od počátku zdůrazňoval, že mu jde o spravedlnost, nikoli o pomstu. Zastával myšlenku, že zločin nesmí zůstat bez trestu, ale odmítal princip kolektivní viny. Chtěl odhalovat viníky utrpení svého národa.

Měl k tomu všechny předpoklady, neboť osobně znal personál koncentračních táborů, jimiž prošel. Svou fenomenální paměť na tváře, jména a události spojil s výjimečným organizačním talentem, systematičností a důsledností. Prokázal i jedinečný postřeh a cit pro různé typy bezpráví. Spolupráce s Američany ale trvala pouze rok, pak přišly deziluze. Ti nově přicházející už s Wiesenthalem nesdíleli naléhavost jeho poslání. Začátkem roku 1947 proto založil v Linci s třiceti bývalými spoluvězni vlastní Židovské historické dokumentační středisko. Spolupracovníci se sice postupně rozutekli, ale zůstalo povědomí po celém světě: V Rakousku je nějaký Wiesenthal a ten pátrá po nacistických zločincích. Podle jeho vlastních údajů jich pomohl objevit a předat spravedlnosti přes 1100. Mezi nimi velitele vyhlazovacích táborů Sobibor a Treblinka Franze Stangla, důstojníka gestapa Karla Silberbauera (který měl na svědomí zatčení rodiny Anne Frankové) nebo dozorkyni v Majdanku a posléze velitelku v koncentračním táboře Ravensbrück Herminu Braunsteinerovou (tzv. Kobylu z Majdanku).

Má práce je hotová

Když bylo Wiesenthalovi v roce 2003 pětadevadesát let, řekl v rozhovoru pro časopis Format: „Masové vrahy, které jsem hledal, jsem už našel a všechny jsem je přežil. Jestli zůstalo ještě několik, které jsem nehledal, jsou už příliš staří a chatrní, než aby mohli být souzeni. Má práce je hotová.“

Čtyřikrát byl Simon Wiesenthal navržen na Nobelovu cenu, ale nikdy ji nezískal. Advokát šesti miliónů židovských obětí nacismu zemřel v září 2005. „Přežití je privilegium, jež zavazuje,“ napsal v pamětech. „Vždy jsem se ptával sám sebe, co mohu učinit pro ty, kteří nepřežili. Odpověď, kterou jsem si dal, zní: Stanu se jejich hlasem.“

Zázračné shledání Simona a Cyly

Novináři se devadesátiletého Simona Wiesenthala ptali, jaký byl jeho nejkrásnější zážitek v životě. Bez váhání odpověděl: „Když jsem se po válce znovu shledal se svou ženou.“ Znali se od studií na gymnáziu. Blondýnka Cyla Müllerová sedávala v první lavici, Simon ve druhé a často dívky před sebou bavil vyprávěním anekdot. Zamilovali se do sebe a všichni, kdo je znali, si byli jisti, že studentská dvojice jednou uzavře sňatek. To se stalo v roce 1936, kdy v Německu už tři roky vládl Hitler. Domluvili se, že příchod potomka odloží.

Proměna v Irenu

Koncem září 1939 dobyla Rudá armáda Halič a z polského Lwówa (německy Lemberg, v jidiš Lemberyk) se stal ruský Ľvov (ukrajinsky Ľviv). Simonu Wiesenthalovi se podařilo podplatit komisaře NKVD a získal pro sebe, Cylu a svou matku normální pas. Unikli tak deportacím na Sibiř. Když však v roce 1941 přišli Němci – a ze Lvova se stal Lemberg – byl při pogromu uvězněn i Wiesenthal. Druhého dne poprvé zázračně unikl smrti.

Několik týdnů žili Wiesenthalovi mimo ghetto, které Němci začali ve městě stavět. Jednou se však u nich objevil esesák zavěšený do polské prostitutky. Zalíbil se jim jejich byt a Wiesenthalovi museli během hodiny odejít do ghetta. Odtud byli v říjnu 1941 odvlečeni do koncentračního tábora Janowská, zřízeném na západní hranici Lembergu.

Ještě před koncem roku byli oba přemístěni do tábora nucených prací blízko lemberského železničního seřadiště. Cyla pracovala v dílnách, Simon maloval na ukořistěné lokomotivy hákové kříže. Jako malíř písma měl volný pohyb po pracovišti a polský odboj toho chtěl využít při sabotážích. Simon souhlasil, ale za určitou cenu – za svobodu pro manželku.

Světlé vlasy a modrošedé oči pomohly Cyle Wiesenthalové proměnit se v Polku Irenu Kowalskou – takovou novou totožnost jí dali členové odboje a propašovali ji z dílen. Odjela do Varšavy, kde žila v nežidovské čtvrti v Topielské ulici. Krátce po jejím odjezdu z Lembergu byly zlikvidovány všechny ženy v ghettu i v táboře. Simon byl šťastný, že Cyle zachránil život.

Usínal jako vdovec

V srpnu 1944 vypuklo ve Varšavě povstání. Tisíce Poláků byly postříleny a velká část města srovnána se zemí. Wiesenthal pátral u přeživších. Jeden z mužů, který bydlel právě v Topielské ulici, mu tvrdil: „Nikdo nežije. Němci rozestavili všude plamenomety a co ještě z domů zůstalo, vyhodili do povětří. Není naděje, věřte mi, Topielská je jediný masový hrob.“ Při vzpomínce na tento okamžik Wiesenthal ve svých pamětech psal: „Tu noc jsem usnul jako vdovec.“

Cyla však při varšavském povstání nezemřela. Vyklouzla do tmy pár minut předtím, než plamenomety sežehly celý blok. Byla později mezi obklíčenými, ale Němci ji jako „křesťanku“ pouze deportovali na nucené práce v továrně na kulomety u Gelsenkirchenu. V průběhu povstání ale i ona dostala od spojky polského odboje skličující zprávu: „Simon Wiesenthal byl zatčen gestapem, přeřezal si žíly a je mrtev.“

Cyla tehdy nemohla vědět, že pravdivé byly pouze první dvě části zprávy. Odehrál se totiž další ze zázraků. Wiesenthala – jako vůbec prvního Žida – odvezli do nemocnice a zachránili.

Zubař nečekaným poslem naděje

Po válce Cylu Wiesenthalovou v britském štábu přemluvili – když prozradila svou skutečnou identitu – že jako vdova nemá jinou možnost než se vrátit do Lvova a začít nový život v Sovětském svazu. Ve stejných dnech Simon v okamžiku nelogické naděje napsal do Ženevy Mezinárodnímu Červenému kříži. Odpověděli obratem, že jeho žena je mrtvá. V červnu 1945 zjistil, že v Krakově žije jistý dr. Biener, který s ním a Cylou studoval v Bučači. Napsal mu dopis s prosbou, zda by se nedalo zjistit, jestli tělo manželky neleží někde pod zříceninami v Topielské ulici. Shodou okolností den poté, kdy dr. Biener Wiesenthalův list obdržel, přijela do Krakova Cyla.

Vlak měl před další cestou do Lvova čtyři hodiny zpoždění a na nádraží jí kdosi ukradl kufr s veškerým majetkem. Společně s přítelkyní se šly projít po městě. Potkaly zubního lékaře Landeka, jehož Wiesenthalovi znali ze Lvova. Věděl, že Simon je mrtev, a vyjádřil svou soustrast. Poté řekl Cyle, že o konci Simona by možná mohl vědět více dr. Biener. Bydlí pár minut odtud…

Dopis od „mrtvé“

Dalším štěstím v řetězu náhod bylo, že dr. Biener byl právě doma. Když po zazvonění otevřel a uviděl Cylu, byl přesvědčen, že před ním stojí duch! Stejně šokovaná byla i ona, když jí ukázal Simonův dopis. „Vždyť už je přece rok mrtvý,“ hlesla. V příštích dnech poslal dr. Biener Wiesenthalovi třemi různými kurýry identické dopisy od „mrtvé“. Po pěti týdnech dorazil jediný – ten, který putoval největší oklikou přes Budapešť. Američané Wiesenthala do sovětské zóny nepustili (byl zaměstnán v Úřadu pro strategické služby, předchůdci CIA), obstarali však pro Cylu cestovní dokumenty.

Z Krakova ji měl doprovodit Simonův přítel dr. Felix Weisberg. Když projížděl Československem, uviděl na silnici před sebou hlídku NKVD. Dostal strach a zničil nejen „amerikanskije dokumenty“, ale také adresu Cyly v Krakově. Nepamatoval si ji, ovšem nedal se odradit. Nechal v krakovském Židovském výboru uveřejnit výzvu: „Prosím paní Cylu Wiesenthalovou, aby se spojila s dr. Weisbergem, který ji doprovodí k manželovi do Lince.“

Přihlásily se tři ženy. I když dr. Weisberg vizáž té pravé neznal, dokázal se nakonec správně rozhodnout, koupil na černém trhu cestovní papíry a přivezl Cylu v pořádku do Lince.

„Náš první večer byl velice smutný,“ vzpomínal Wiesenthal. „Vzali jsme si dva listy papíru a oba jsme na ně napsali, kdo ještě žije z naší rodiny. Na konci večera jsme to věděli: 89 příbuzných z obou rodin nežije. Řekli jsme si, jestli máme zůstat jako rodina, potřebujeme dítě.“

Sotva rok po napínavém setkání se jim 5. září 1946 skutečně narodilo – jejich jediné, dcera Paulina Rosa. Později se dočkali vnoučat i pravnoučat.

(Právo)