Únor 2009

Klaus je gigant, který udává všemu směr

Jiří Stránský

Onehdy jsem zase potkal dlouholetého kamaráda a spoluvězně... vlastně se potkáváme často - nebydlíme od sebe daleko a často míváme tytéž cesty, či alespoň směry. Rádi se nahlas zdravíme a děkujeme si za to, aby mlčící většina měla vztek, že mlčí a že si tím kazí den. Aniž to ví. Tak jsem jako první (o půl roku mladší) uctivě řekl „Dobré ráno, stařečku!" A on neodpověděl - jako obvykle -„Tobě taky, synku, tobě taky," nýbrž místo toho zaútočil: Jestli to dobré ráno myslím jen jako pozdrav. Že by si spíš přál, abych mu dobré ráno přál v tom smyslu, aby mu dobré ráno plynule přešlo v dobrý den a díky tomu se mu celý den opravdu dobře dařilo.

Neulehčil jsem mu to: řekl jsem, ať si vybere. A on, že si nevybere - že mu stejně není dobře. Že si za to sice může, ale že si nemohl pomoci a musel se v posledních dnech na ty ksichty politiků dívat a poslouchat ty jejich děsivé řeči, i když nechtěl. A tudíž bych ho měl politovat, a ne provokovat.

Dodal jsem, že mu to patří, a přidal připomínku, že kdysi dávno si jeden náčelník jednoho uranového lágru usmyslel, že musíme napsat domů, že se máme dobře, a že několik muklů - včetně nás dvou - napsalo: Drazí rodičové. Mám se dobře. Patří mi to. Váš milující syn. Musím se s Františkem potkat co nejdřív. Abychom za účasti mlčící většiny na sebe mohli zdálky volat: Máme se dobře! Patří nám to! Udal nový směr! Kromě dalších dílů Zdivočelé země (které spisuju s Hynkem Bočanem) píšu ještě cosi jako generační román. Moc mi při tom pomáhají poznámky, které jsem ilegálně posílal domů po civilech, s nimiž jsem fáral na uranu coby mukl neboli Muž Určený K Likvidaci (uranem 235). Je těch poznámek dost a za totality byly u mých rodičů všelijak poschovávané v malých i velkých krabicích v bytě i na půdě i u věrných přátel. Někdy mi působí radost hrabat se v hustě popsaných papírkách starých i pětapadesát let, někdy mám vztek, že ausgerechnet neboli na potvoru nemůžu najít, co hledám. Před týdnem jsem jednu takovou krabici radši vysypal. A najednou místo hledání těch správných pidistránek popsaných pidipísmem hledím na zažloutlou novinovou stránku, jíž krabice byla vystlána - a z ní na mě hledí titulek: HLAS SOUDRUHŮ Z AKADEMIE VĚD: SOUDRUH STALIN UDAL NAŠÍ JAZYKOVĚDĚ NOVÝ SMĚR. Nepotřeboval jsem číst dál - nadšeně jsem si vzpomněl. Jak soudruh Stalin byl kofr nejen na jazykovědu, ale prakticky na všechno. Radil se s ním Mičurin, Ciolkovskij (ten přes rakety), kunsthistorici, historici - ti obzvlášť - nikdo neovládal dialektický pohled na dějiny tak jako soudruh Stalin. Snad ještě soudruh Lenin, ale z toho už byla jen mumie. My tyhle zprávy milovali - moje třída maturovala v padesátém roce (já ne - mě před maturitou vyrazili) a téměř nebylo dne, abychom se nedozvěděli o nějakém sovětském zázraku. Například o takzvané kostromské krávě, které se vemeno táhlo už od krku a která denně poskytovala soudružkám dojičkám 65 litrů mléka. Taková soudružka kráva stachanovka. Už nám bylo jasné, že teplou vodu vynalezl Arkádij Osipovič Těplovodov a krumpáč Sergej Aleksandrovič Krumpačev. Úžasné! Čtvrtkilové klasy a dvoukilová jablka! Léta mi bylo líto, že už nic takového není. V kriminále jsme na to vzpomínali s láskou a vymýšleli, co ještě mohl soudruh Stalin znát a umět. Skládaly se na to písně.

A najednou vidím, slyším i čtu v médiích, že někoho takového máme u nás! V Česku! Přestože politik a ekonom a asi i filozof, ví všechno o klimatu, o jeho oteplování i ostuzování, ví taky, jak se i nejobyčejnější počasí dá zpolitizovat, natož to neobyčejné. Viděl jsem ho v televizi, jak vlastnoústně vyslovuje svůj jasný, zřetelný a jedině správný názor na zacházení nejen s lesy, ale i s jejich škůdci, jmenovitě s kůrovcem. Úctou se mi špatně dýchalo: okamžitě jsem si uvědomil, že tenhle gigant rozumí jako nikdo taky ještě literatuře, filmu, architektuře, vodohospodářství... mohl bych dál vyjmenovávat a vyjmenovávat a stejně bych na něco zapomněl. Hluboce se tomu nadčlověku klaním. Dovedu si představit, že kvůli své genialitě nemůže pořádně spát. Dovedu si - nedovedu si představit odpovědnost, při pomyšlení, že je otcem evropských národů. A že jejich osvobození od Evropské unie je přímo závislé na jeho genialitě. A je si určitě vědom toho, že je jen a jen na něm. Teď je například jen a jen na něm, jestli Evropská unie bude vůbec existovat. Naše republika vlastně taky. Vůbec. S nadějí čekám, až se konečně od něho dozvím, co znamená slovo opozice. Nebo pozice. Nebo smlouva. Nebo opoziční smlouva. Úžasné!

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)