Únor 2009

Rozličné mediální počínání

Ota Ulč

Nejvýznamnější americké sdělovací prostředky jsou v případě Baracka Husseina Obamy vesměs politicky laděné superkorektně, ale občas se výjimky najdou. Značnou modní loajalitou se poslední dobou vyznačuje vlivný týdeník Newsweek. Opakovaně zbožněn je nejen tento idol, ale i jeho manželka Michelle, jaká že je mimořádně pohledná, vřelá, vtipná, inteligentní, jaká že je classy.

Nejsem věru jediný, kdo postrádá schopnost postřehnout tak extravagantní kvality. Tahle jakoby permanentně nakaboněná, zatrpklá osoba mi připomíná typ občas vídaných černošských studentek s tzv. chip on their shoulder. Kurážný publicista indického původu Dinesh D’Souza, v pojednání Obama and the End of Racism (Townhall, 1. 9. 2008) si troufl zmínit se o jejich rasové háklivosti, posedlosti a zlosti. Čím víc privilegií se jim dostává, tím se zdají získávat na zatrpklosti. Nevábné to ovoce onoho druhu liberalismu, který proklamuje rovnost, ale zachází s nimi jako s de facto podřadnými, jimž je třeba poskytovat přednostní zacházení.

Michelle Obama, jíž se dostalo privilegovaného, záviděníhodného vzdělání (univerzity Princeton a Harvard) pod svým původním jménem LeVaugh Robinson předložila disertační práci (tzv. senior thesis, 225 stran), v níž zdůrazňovala, že americký národ je založen na zločinu a nenávisti, že běloši jsou nevykořenitelní rasisté (ineradicably racists), že konflikt bělochů a černochů je nesmiřitelný, permanentní, potrvá věčně. Vyjádřila svou povinnost všechny síly vynaložit především a výlučně k prospěchu černošské komunity. Načež v primárkách, například v tuze převážně bělošském státu Iowa, její manžel vyhrál zásluhou takových rasistů. Média při jedné takové příležitosti zaznamenala její poznámku ve smyslu, když přiznala své rodné, tolik provinilé zemi jakousi polehčující okolnost, ve smyslu, že to je poprvé v jejím životě, že je či mohla by být pyšná, spokojená s počínáním národa, v němž jí bylo souzeno se narodit.

Manažeři Obamovy volební kampaně moudře zařídili, aby se tato naše nynější první dáma příliš neukazovala, své skutečné přesvědčení si nechávala pro sebe. Disertace se úspěšně zatajila, o ní nikde ani slovo.

Vítězství teď dosaženo, média pokračují s velebením, se stejnou vervou, s jakou kritizovala, případně tupila, zesměšňovala guvernérku Palinovou či nevřele se vyjadřovala o McCainově autenticky noblesní manželce Cindy.

Po takových pravidlech mediálního počínání si povšimněme některých výjimek. Jednou z nemnohých je Mona Charen, publicistka, kterou jsem vídal v televizních debatách – tzv. round table – kde pravidelně každý týden stoupenci odlišného politického temperamentu přetřásají čerstvé události. Tato Mona vynikala přesvědčivostí svých názorů, značně však politicky nekorektních. Určitě se jí zbaví, řekl jsem si, a také že ano.

Dotyčná si ale i bez televizní přízně nadále bystře počíná. Teď zareagovala textem The So-called International Comunity (Townhall, 1. 3. 2009)v souvislosti s izraelskou, v posledních dnech roku 2008 započatou iniciativou zasáhnout Hamas, zkázonosné vládce Gazy. Tuto Gazu Izrael v roce 2005 vyklidil, opustil, všechny své usedlíky, včetně těch nejzarputilejších, z území stáhl, a Palestincům tak dána příležitost, aby si sami začali vládnout. Jenže ve svobodných volbách tam vyhrál Hamas, teroristické uskupení financované Íránem, sledujícím záměr stát Izrael nejen neuznat, ale zničit. Nikoliv tedy domácí prosperita, budovat vlastní stát, aby uspěl třeba jako Singapur, ale dostat ho spíš do situace podobné dnešnímu Somálsku.

Což doprovázely činy v podobě raket zasahujících izraelské území. Z iniciativy Egypta došlo k uzavření jakéhosi příměří, jež ale vypršelo, Hamas je odmítl obnovit (zrovna v době, kdy Nobelův mírumilovný laureát Jimmy Carter pobýval v Sýrii schůzovat s předáky Hamasu) a zmnohonásobil počet vystřelených raket: od roku 2005, kdy došlo k evakuaci Gazy, jich na Izrael dopadlo už přes čtyři tisíce. Ne všechny se trefily, nezabily kýžený počet židů, jak bylo v úmyslu útočníků.

Legendární Golda Meirová kdysi prohlásila, že není mezinárodní povinností Izraele spáchat národní sebevraždu. Izrael se tedy ozval a příslušně zareagoval. Bojovníci Hamasu ale skladují zbraně a své báze vytvářejí v mešitách, školách, nemocnicích, civilisté jsou jejich štítem a kdykoliv dojde ke ztrátám v takových řadách, Hamas to pokládá za své propagandistické vítězství.

Což se jim docela dobře daří, jak svým textem potvrzuje Mona Charen. Na googlu totiž vyťukala požadavek „international condemnation of Hamas“ - kolik mezinárodního odsouzení, zavržení se dostává iniciativě Hamasu. Ani jedinkrát, pěkně prosím. Zatracován je jen Izrael. OSN, samozřejmě (Navi Pillay, komisař pro lidská práva), rovněž Brazílie, Indonésie, další a další.

Začátkem nového roku (2. 1. 2009) jsem obdržel e-mail od posrpnového běžence našince, vzděláním inženýra agronoma, v exilu pracovníka významné mezinárodní organizace, nyní tedy již na penzi s třemi adresami (Washington, Florida, Barrandov), e-mail o počínání ještě snad víc politicky nekorektním a přitom dosud establishmentem nepotrestaným. Pachatelem je veterán žurnalista Andy Rooney, dosud působící v tuze populárním seriálu 60 Minutes televizního kolosu CBS. Žoviální starý pán, za druhé světové války občas vlezl do letadla okusit problematické slasti vzdušných bojů. Slovenská studentka z Košic, posléze na naší univerzitě, vyprávěla o své příjemné zkušenosti s vypomáhaním v domácnosti jeho početné rodiny. Teď tady nám před sebou Rooneyho kacířské názory, za které dosud nebyl zapuzen a zcela zničen, tak jak by požadavky politické korektnosti vyžadovaly. Takové jsou jeho některé provokativní nehoráznosti:

Příslušníci menšin s výjimkou svého počtu nejsou přece automatickou obětí diskriminace. Naopak mají své speciální černošské nadace, fondy, časopisy. Snažte si představit ty bouře protestů, kdyby se naopak objevily nadace, média, zdroje s označením, že jsou „bělošské“. Zbraně nezabíjejí. Zabíjení dělá zabijáka. Lze zabít baseballovou pálkou nebo automobilem, aniž dochází k jejich zákazu. Nedostatek sympatií pro homosexualitu nečiní z dotyčného homofoba, ale pouze tvora s jiným názorem. Jestliže ve městě se 70 procenty černošského obyvatelstva, 70 procent zatčených pachatelů jsou černoši, to přece není diskriminace - onen racial profiling, ale law of probability - zákon pravděpodobnosti.

Rooney vyslovil předpoklad, že ten, kdo se chce stát americkým občanem, nechť se naučí anglicky. (Ještě rázněji na toto téma - navíc s ochotou přizpůsobit se zákonům a mravům země, bez arogantní snahy vnucovat přivezené zvyklosti – se vyjádřil australský premiér John Howard, ještě dřív než volby prohrál a z úřadu byl vypuzen.) Rooney rovněž nevidí důvod, proč poskytovat různé výhody (například finanční, daňové) jen proto, že žadatel se narodil někde v cizině. Nezávidí Bill Gatesovi jeho miliardy. Závistivci nechť se přičiní, též vynaleznou, též zbohatnou.

Zejména jsem ocenil jeho mnou značně sdílenou – a nikterak tajenou - alergii vůči politicky korektní módě označování osob s tmavější pigmentací jako African-American, z nichž s výjimkou praprapředků z x-té generace nikdo takový s africkým kontinentem nic společného neměl. Měla by ta dosavadní většina americké společnosti si snad říkat Euro-Američané? Vzdor tak nehorázným, paličským prohřeškům pachatel dosud nebyl zapuzen. Nevylučuji však, že tento e-mail, přítelem s třemi adresami dodaným, je třeba podvrh. Too good to be true, jak se tady říkává.