Únor 2009

Velké výhody s nepříznivým dopadem

Ota Ulč

Takto vágní, nezřetelný titul je úvodem k tématu se značným zeměpisným rozprostřením - od arabských pouští, ropou nasáklých, po mrňavou republičku Nauru v Pacifiku, kdysi kolonii německou, poté ve správě australské, nyní těšící se jakési suverénní existenci: donedávna rekordně bohatý ostrůvek s nejvyšším per capita příjmem na světě, a to proto, že něj kálelo ptactvo.

Institute of International Finance uvádí tyto údaje: šest členů GCC (Gulf Co-operation Council) spolu s Katarem a Ománem v roce 2007 vykázali z prodeje ropy příjem 381 miliard USD a prodej zemního plynu jim vynesl dalších 26 miliard. Kdyby se cena ropy udržela na výši 100 USD za barel (což se naštěstí nestalo), do roku 2020 by se do kufrů tamějších šejků nahrnulo 9 bilionů či dokonce trilionů peněz.

Co si pak s tak pohádkovým bohatstvím počít? Saúdská Arábie se na pobřeží Rudého moře pouští do výstavby metropole - superkomplexu KAEC (King Abdullah Economic City), 100 kilometrů na sever od přístavu Jeddah. Počítá se s odbavením 300 000 poutníků do Mekky a 20 milionů kontejnerů ročně. V roce 2016, kdy plán výstavby by měl být docílen, nová metropole bude mít dva tisíce továren a dva miliony obyvatel.

Značně se vyznamenává a pozornost světa získává Dubai, pilný státeček jednoho z emirátů (UAE – United Arab Emirates) svou immodesty and audacity (neskromností a odvahou - až kurážnou drzostí, slovy The Economist, 26. 4. 2008). Tam si postavili největší a nejluxusnější hotel světa – Burj al-Arab, jediný se sedmi hvězdičkami. Rovněž pozornosti světa se těší počínání v Abu Dhabi, hlavním to městě UAR, všech emirátů, Nádherné mrakodrapy tam, kde před rokem 1961 nebyla ani jedna asfaltovaná silnice. Teď je tam v provozu supermoderní diabetické centrum, momentálně pečující o zdraví šesti tisíc pacientů.

Proč že by cukrovka měla tolik řádit v tamějším prostředí s takovou prosperitou privilegovaných a případně i postižených šťastlivců? Totiž celá jedna pětina všeho obyvatelstva UAE jsou diabetici. (Ještě víc jich na světě je jen v oné republičce Nauru.) Tabulka tímto neduhem postižených vypadá takto: Saúdská Arábie – 16,7% obyvatelstva, Bahrain – 15,2%, Kuvajt – 14,4%. A příčiny? Kolik viny lze přisoudit prosperitě?

Odborníci identifikují tři faktory: jednak tzv. sedentary lifestyle, sedavý způsob života, dřepět, nikam se nepachtit, na velbloudu či mezku cválat; jednak záliba ve sladkostech (vzpomínám, že Jásir Arafat, Nobelovou cenu míru obdařený mezinárodní terorista, kromě třaskavin a násilí měl značnou zálibu v požírání medu); a do třetice tohoto nikterak dobrého je to též genetická dispozice Arabů.

Tento vrozený handicap, jakož ani záliba v teroristickém počínání, není zdaleka případ republičky Nauru, téměř přesně na rovníku mezi Šalamounovými a Marshallovými ostrovy, na půl cesty mezi Sydney a Honolulu. Korálový ostrůvek o rozměru pouhých 21 čtverečních kilometrů s něco přes 5000 občanů, k jejichž blahu pracuje poněkud větší počet neobčanů, gastarbeiterů z Číny, Indie, Filipín, Kiribati a Tuvalu. Práce manažerů, techniků, učitelů zastávají přivezení běloši. Boeingy společnosti AIR NAURU přistávají na osmnácti zámořských zastávkách. Nauru udržuje diplomatické styky s tuctem zemí včetně někdejšího Sovětského svazu. Na ostrově ale sídlí pouze tchaj-wanský konzul. Však tam není hlavní město, není ani město vedlejší. Proto oficiální reprezentanti raději setrvávají v dálavách, v Suvě na Fidži nebo v australském Melbourne či Sydney.

Být Nauranem či Naurankou zaručovalo celoživotní pohodlí, socioekonomické zajištění od kolébky až do rakve, aniž by bylo nutno pohnout prstem. Zdrojem blahobytu nebyla zámořská filantropie, otevřený cizí měšec, natož pak domorodá píle. Vše zavinila náhoda, vrtoch přírody. S vysvětlením začněme od podlahy, od mořského dna. Atoly zpravidla nedosahují výš než tři metry nad hladinu. Výsledkem je dlouhá úzká nudle kolem laguny. Nauru je ale podivnou výjimkou: je to „vysoký atol“. Vulkanické sily totiž pozvedly ostrůvek do výše sedmdesáti metrů a na něj pak kálely miliardy ptactva. Načež se příroda dala do pohybu opačným směrem, ostrůvek potopila, a tak umožnila smíchání trusu s korálovými nánosy. Tenhle pohyb nahoru a dolů se párkrát opakoval, s tím výsledkem, že vznikla vrstva nejkvalitnějšího fosfátu na světě – stačí ho seškrábat z povrchu. Dva miliony tun cenného materiálu ročně – hnojivem vpřed k rekordním příjmům. Začátkem osmdesátých let to dělalo 27 000 dolarů na každou domorodou hlavu.

Dolovat tam v roce 1907 začali Němci, tehdejší koloniální majitelé. Domorodci se dočkali nezávislosti v nám snadno pamatovatelném měsíci lednu roku 1968. Jsou započítáváni do polynéské větve národů, ale mluví řečí záhadnou, ničemu nepodobnou.

Naurané mají všechny služby zdarma – školství, zdravotnictví, veřejnou dopravu, noviny. Jestliže místní dvě nemocnice si nedovedly s případem poradit, vláda na své útraty letecky expedovala pacienta do Austrálie. Doma ostrované občané platili jen symbolický poplateček za nájemné, elektřinu a telefon. Daně jakéhokoliv druhu tam neznámé – obyvatelstvo na ně prý bylo alergické.

Podivný místní obyčej zvaný babutsi opravňuje si od přítele či příbuzného vypůjčit cokoliv potřebného – a ponechat, pokud potřeba trvá. „Před několika roky jsem si koupil nový automobil a než jsem se s ním stačil povozit, jeden kamarád si vypůjčil klíčky a od té doby jsem vůz již neviděl,“ postěžoval si vládní úředník.

Nejvyšší příjem ovšem neznamená nejvyšší životní úroveň - onu quality of life. Lid vlastní luxusní auta k použití po nesnadno sjízdné silnici. Má videa, věže, luxusní sterea s nepravidelnou dodávkou elektrického proudu. Všechna potrava včetně vody je z dovozu, výsledkem je dying of wealth – smrt z bohatství. Strava tam je nezdravá, Naurané skončili se zemědělstvím už před desetiletími. Tradiční způsob obživy – čerstvé ryby a zelenina – nahradily dovezené konzervy (zejména SPAM – corned beef), smažené brambůrky (potato chips) a pivo, záplavy piva. Takže národ zasáhly pohromy v podobě diabetes, kromě cukrovky i obezita, slepota, dna (gout), rakovina, vysoký krevní tlak a vysoká sebevražednost. To vše přispívá ke krátké životnosti - muži se průměrně dožívají 50, ženy 55 let.

V této souvislosti lze vlastně přivítat zprávu, že hojnost – zdroj zhouby - končí. Dochází a značně již došlo k vyčerpání fosfátů. Kdysi ostrov s bujnou vegetací se již změnil v šedivou měsíční krajinu. Změna povrchu ostrova též vedla ke změně klimatu – průměrná teplota vzrostla, deště zcela ustaly.

Co třeba národ odstěhovat? Pro takové kroky existuje precedens: za druhé světové války Japonci odvezli ostrovany k nuceným pracím na atol Truk, svou námořní bázi, a třetina tuto zkušenost nepřežila. Když se už v šedesátých letech začalo uvažovat o celonárodní emigraci, australská vláda nabídla ostrov u pobřeží Queenslandu, ale z iniciativy sešlo. Austrálie totiž nabízela prázdnou končinu pouze do pronájmu, nikoliv do vlastnictví, jak Naurané vyžadovali.

V roce 1989 začali hrozit žalobou o miliardovou náhradu škody za poničený ostrov, a že tedy Velká Británie, Austrálie a Nový Zéland by měly zaplatit další miliardy za výlohy o navrácení ostrova do původního stavu. Poněvadž ale jmenovaní tři žalovaní působili z pověření OSN, i celá světová organizace by se tak vlastně ocitla na lavici obžalovaných.

Ostrovaně si zvykli na celoživotní zahálku, zatímco gastarbeiteři se museli ohánět. Teď tam zbývá důkladně poničený ostrov. Řada investic se nepovedla. Vláda například přišla o několik milionů dolarů v investici do neúspěšného muzikálu Leonardo da Vinci – portrét lásky, jehož spoluautorem (jaká náhoda!) byl britský finanční poradce naurské vlády. Ledajací podvodníci se snažili přiživit. V New Yorku se před soudem ocitlo osm Američanů, obviněných z machinací, jimiž připravili ostrov o 12 milionů dolarů. Australský právník, pracující v londýnské odbočce jedné z nejsolidnějších advokátních kanceláří, okradl Nauru o 60 milionů dolarů.

Vláda si mínila vypomoci bankovními machinacemi, z ostrova učinit daňový ráj pro zahraniční investory, stát se též adresou inkorporace zahraničních, nezřídka fiktivních firem, poskytnout registraci lodím (tzv. flags of convenience). Do podivných iniciativ se též přimíchali ruští mafiáni.

Tak ponurou kapitolu se pokusím ukončit optimisticky – s odkazem na motto tamějších ostrovanů: „Zítřek se sám o sebe postará.“ Ještě jedna radostná, zdravotně prospěšná předpověď: teď, co cena ropy, doufejme, že na delší dobu, poklesla na necelou třetinu, arabští šejkové aby se začali uskrovňovat, třeba i velbloudy sedlali, na nich se pohybovali, žhavý pouštní vzduch nasávali...