Únor 2009

Po mandlerovsku o novějších českých dějinách

Josef Bílek

Kniha Tomáše Krystlíka Zamlčené dějiny 1918-1938-1948-1968, vydaná nedávno v Praze Alfou Nakladatelstvím, má 183 stran a je ukázkou toho, jak lze vlastně vše obrátit naruby.

Náš titulek po mandlerovsku chce připomenout jiného českého dějepisce, jehož plné jméno zní Emanuel Mandler a který je i v této knize uveden mezi těmi, jimž náleží autorovo poděkování. Emanuel Mandler žil a pracoval před lety v naší zemi, publikoval zde i přednášel (také učitelům dějepisu), takže bude zřejmě mezi řádkou jmen, uvedených na str. 15, asi nejznámější.

Nejde mi snad jenom o to, poukazovat na obsah Krystlíkovy knihy, což by bylo také možné a nutné, ale už i na zvolenou metodologii (jeho předmluva je datována r. 2008 v Bavorsku). Předznamenává ji uvedení dvou citátů na str. 13 z pera Karla Bartoška a Pietera Lageroua, z nichž především Bartoškovo chápání dějin stojí za zmínku: Žijeme (prý) v dějinách dvojích, v těch, které se nám zdají, a v těch, jaké skutečně byly. A hned první Krystlíkova věta vlastně oba autory z motta doplňuje: Dějiny se píší (prý - jbí) tak, aby vlastní národ vypadal hezky. A to již je základní omyl. Záleží přece na tom, kdo je píše a s jakým úmyslem, rozhodně máme mnoho příkladů kritického dějezpytu , který nevypadá jako snaha vylepšovat vlastní minulost. A to bychom se museli vracet až k počátkům moderního českého dějepisectví, již k takovému Dobnerovi aj. Jaká je metodologie Krystlíkova, ukazuje on sám ve vlastním textu. Opírá se v něm totiž o různá svědectví a ta bývají často přímo scestná. Jako příklad bychom tu mohli uvést starší českou autorku Boženu Vikovou-Kunětickou, která uvádí, že pravda je v citu . Doporučuje se tu také mít právo na iluze, str. 14.

Snaha autorova překopat české dějiny nové doby je vyjadřována i sugestibilními pojmy, kterých bychom v textu našli velmi mnoho. Jako příklad uvedu snad jen odkaz na Karla Čapka, který prý byl neoficiálním udavačem , a tudíž mnohá jeho svědectví jsou, jak se má za to, nevěrohodná. Probrat se odkazy na literaturu (protože s vlastními prameny Krystlík příliš nepracuje) je také dobrodružná cesta, jsou to autoři (někteří domácí, jiní zahraniční) jako Klimek, Peroutka, Zeman, Rudolf Urban, Kalvoda, Radim(?) Sak, Berton aj. Z nich autor snad nečerpá, protože není vůbec kritický, ale pouze vypisuje, aby něco doložil. Milosti v jeho očích nenalezli snad vedle komunistů a bolševiků ani T. G. Masaryk, tím méně Edvard Beneš a ani sovětčík Dubček. Protisovětské výpady Krystlíkovy jsou velice běžné, rád se opírá o četná nevěrohodná svědectví, z nichž některá konkretizuje, jiná nechává v anonymitě: příkladem budiž třeba havárie letadla, v němž se vracel M. R. Štefánik nebo i městečko na Písecku, Bernartice, které mohl potkat osud Lidic. Kniha je prosycena autorovým agnosticismem, aplikovaným do minulosti.

Rubrika Naše pravda, 29. prosince 2008

(http://halonoviny.cz/index.php?id=71719)