Únor 2009

Až v Evropě začneme stavět domy

Zdeněk Lukeš

Dva lidé se na jednom českém webu nedávno přeli o vyvěšování evropských vlajek na významných budovách. "Nám nikdo cizí vlajky nebude vnucovat - pamatujeme si dobře na období německé okupace i komunistické éry," rozčiloval se první. "Nejde přece o cizí vlajku. Je to naše vlajka. Dobrovolně jsme - navíc na základě referenda - vstoupili do unie, takže jsou obě vlajky naše - česká i ta evropská," namítal druhý. Jak příznačné!

A pak vykoukne "příšerka"

Soutěž vypsaná na novou budovu Národní knihovny přitáhla nebývalou pozornost veřejnosti k architektuře. Najednou měl téměř každý potřebu dát najevo, co si myslí o Kaplického vítězném návrhu. Tématem bouřlivých debat se stalo prakticky vše: lokace novostavby, její vztah k dalším dominantám města - zejména Pražskému hradu - a nakonec i názory politiků na ni.

Aby bylo jasno: to je samozřejmě dobře - který architekt by si nepřál, aby jeho dílo vyvolalo takovou debatu (i když v tomto případě knihovna zůstane asi jen na papíře). Na druhé straně ale diskuse přinesla i některá zarážející zjištění.

Ukázalo se například, jak málo toho u nás veřejnost ví o dění na současné světové architektonické scéně. Najevo vyšlo i to, jak málo lidí byť i jen tuší, že netradičně pojatá díla jsou dnes často k vidění v mnoha zemích, kde jsou lidé na "jiná" řešení mnohem připravenější. A to nejen v relativně moderním Birminghamu, kde stojí Kaplického obchodní dům Selfridges (dostal se i na známky poměrně konzervativní Britské pošty), ale třeba i v historickém centru rakouského Grazu, které jako významnou památku chrání UNESCO. Mezi starými domy tam na návštěvníky "juká" podivná příšerka organických tvarů ukrývající centrum soudobého umění.

Stavby, které odtančily

Budovu navrhl renomovaný Peter Cook, pán v letech, který mimochodem platil za bouřliváka britské architektonické scény už před půl stoletím. A konzervativní obyvatelé Štýrského Hradce "přátelského cizince" (friendly alien) kupodivu přijali za svého (ač o kontrastní budově vedli rovněž vzrušené debaty).

Dnes si na něj zvykli stejně jako Pražané na Gehryho Tančící dům. Ten ovšem byl soukromou investicí holandské pojišťovny, pokud by ho financoval stát, obávám se, že by skončil v koši jako Kaplického knihovna.

Je zajímavé, že problém s akceptací zahraničních architektů se u nás neváže jen na postkomunistickou éru. Také tolik dnes oslavovaná první republika neviděla práce cizinců příliš ráda. Mezinárodní soutěže se prakticky nevypisovaly. A pokud přece, skončily jejich projekty pod stolem. Problémy měl i Jihoslovan Jože Plečnik (Slovinec - pozn. red- CS-magazínu), když mu prezident Masaryk svěřil úpravy Pražského hradu a Lán.

Jako by se už zapomnělo, že celý areál - ale vlastně i celou historickou Prahu - tvořili po staletí architekti mnoha zemí. Francouzi, Italové, Němci, Rakušané... Naštěstí tu byli osvícení soukromníci, kteří si občas nějakého toho zahraničního projektanta vybrali.

Cizáci

Třeba jistí Tugendhatovi z Brna, kteří svěřili projekt svého rodinného domu Ludwigu Miesovi van der Rohe. Vznikla světově proslulá stavba, kterou se právem chlubíme a nechali jsme ji zapsat do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Což nám ale paradoxně nijak nebrání v tom, že ji navzdory všem závazkům stále necháváme chátrat.

Zdejší avantgarda ji ostatně ignorovala už brzy po dokončení, podobně jako další dílo světově proslulého architekta - berlínského Bruno Paula, autora Traubovy vily na pražské Ořechovce. A stejně dopadl i ostravský obchodní dům Bachner z dílny další hvězdy evropské avantgardy Ericha Mendelsohna (i tato stavba je dnes v nedůstojném stavu).

Dnes k nám přicházejí zahraniční projektanti stále častěji, pár staveb tu již realizovali (kromě Gehryho z těch nejznámějších např. Jean Nouvel, Ricardo Bofill, John Pawson, Richard Meier, Eva Jiřičná, Claudio Silvestrin, studio Mecanoo nebo KPF), ale je jich přesto pořád málo.

Demokratický svět je přitom pro architekta zcela otevřený a je běžné, že ti nejúspěšnější staví bez problémů na několika kontinentech. Jeden známý Američan mi nedávno vyprávěl, jak těžké je u nás otevřít studio, kolik byrokratických překážek ho čekalo a jak u některých českých kolegů cítil, že ho tu nevidí rádi.

Nejen tedy, že se zdejší projektanti bojí zahraniční konkurence, oni se bojí i pracovat venku a prosadit se tam. Otevřít si ateliér třeba v Londýně, Paříži, Amsterodamu... Přitom, kdyby tam dostali prestižní zakázky, udělají naší zemi podobnou reklamu, jakou nám dělají třeba špičkoví tenisté nebo fotbalisté. S tím rozdílem, že ve srovnání se sportem je architektura mnohem trvanlivější.

A vy jste kdo?

Další důležitou kapitolou je architektonické školství. Znal jsem pár cizinců, kteří u nás učili. Bohužel jen krátce. Nešlo ani tak o peníze - na to, že v postkomunistické zemi si nenašetří, byli připraveni. Spíš je odradilo prostředí našich škol. Netolerance, neochota vést se studenty dialog. Bývalá žačka mi nedávno líčila, v čem se liší studium u nás a v Nizozemsku, kde žije dnes: tady byla permanentně deptána kantory, kteří systematicky ničili poslední zbytky jejího sebevědomí. V Amsterodamu je kantor naopak ten, kdo své žáky - i ty méně talentované! - stimuluje a snaží se jim stále pomoci.

A konečně je tu architektonická osvěta. I tady máme stále dluh. Na rozdíl od dřívějška se o architektuře píše často, ale málokdy se dozvíte, kdo ji vytvořil. Projektanti i těch nejvýraznějších staveb zůstávají v jakési anonymitě, skoro nikdo je nezná. Sám se o propagaci kvalitní architektury po léta snažím, ale je to sisyfovská práce.

Tehdy bude v Česku dobře

Vracím se na začátek svého textu: Cíle dosáhneme teprve tehdy, až budeme vnímat evropskou architekturu jako vlastní a dovolíme jí vstoupit k nám bez předsudků. A také tehdy, až se naši projektanti budou prosazovat jinde stejně tak jako se dnes prosazují doma.

(HN)