Únor 2009

Prázdný a falešný

Petr Placák

Pravicové ideje používá Václav Klaus jen jako zástěrku pro své mocenské ambice. V době svého premiérství útočil dnešní prezident Václav Klaus na svého předchůdce Václava Havla, přičemž mu vytýkal, že je aktivistický. Sám se pak před svým zvolením za hlavu státu dušoval, že do denní politiky zasahovat nebude -zůstane důsledně nadstranický. Dnes vidíme, jak vehementně podporuje své politické favority a útočí na ty, kteří mu nesedí.

Václav Klaus je bůhví proč považován za politika, jehož názory jsou konzistentní, ačkoli jde většinou jen o rétorické poučování kdekoho, za kterým nic není. Člověk se musí smát, když slyší „liberála“ Klause, jak mistruje západní vlády za to, že se snaží sanovat bankovní sektor. Byla to vláda Václava Klause, která v 90. letech držela pomocí polostátních bank nad vodou neživotaschopné hospodářské kolosy, které jsme zdědili z dob socialismu a které by musely v každé svobodné ekonomice zkrachovat. Reformy, o které se dnes za nepříznivého rozložení sil v parlamentu horko těžko snaží Topolánkova vláda, měla kdysi dávno udělat už vláda Klausova.

Měla k tomu dostatečně široký mandát, ale trestuhodně jej promrhala. K hodnotám, které Klaus neustále zdůrazňuje, patří odpovědnost jedince za sebe a za své počínání. V souvislosti s vyrovnáváním se se zločiny komunismu ale Klaus vždy vystupoval proti odpovědnosti konkrétních lidí za jejich chování během minulého režimu - celé vyrovnání se s minulostí je prý záležitost změny systému.

„Konzervativec“ Klaus by si v tom mohl podat ruku s ultralevičáky a není divu, že slova chvály pro Klause našla i taková novinářská obluda, jako je Jaroslav Kojzar v komunistických Haló novinách. Je zřejmé, že Václav Klaus pravicové ideje používá jenom jako zástěrku pro své mocenské ambice, což bohužel není v dnešním světě politiky žádná výjimka, a to včetně toho, že když přijde na věc, bezostyšně lže.

Na otázku týdeníku Euro, že „byl kdysi silou, která i přes odpor mnoha dobových politiků prosadila v první polovině 90. let stavbu ingolstadského ropovodu“, Klaus odpověděl, že to byla „pro nás tehdy v podstatě samozřejmost. V tehdejší vládě jsme věděli, že (...) je třeba, aby do Česka nevedla jedna roura, ale dvě. O tom nebyl žádný velký spor.“ Ve skutečnosti to bylo tak, že Václav Klaus dělal naopak právě vše proto, aby do Česka vedla jenom jedna roura, a to roura ruská.

A o zahraničně bezpečnostní otázku jde v souvislosti s Václavem Klausem především. Jeho odmítání další evropské integrace by bylo možno brát vážně, kdyby Klaus české veřejnosti byť jen nastínil jiný projekt mezinárodní spolupráce, který by zajišťoval české národní zájmy lépe. Z jeho zahraničněpolitických vystoupení můžeme však vyčíst pouze jedno: odmítání evropské integrace jako takové a pak vstřícnost k postsovětskému Rusku.

To je snad jediná věc, ve které je Václav Klaus opravdu konzistentní. Do tohoto ranku bezpochyby patří i jeho kritika rozhodnutí Ústavního soudu ohledně možnosti ratifikace Lisabonské smlouvy. Od 10. století jsou české země integrální součástí latinského Západu a tato orientace byla znovu potvrzena i v roce 1918 zakladateli novodobého českého státu. Klaus ovšem ve vztahu k Západu mluví o naivitě a zradě.

Podle Klause rozhodnutí ÚS „nesmí být produktem naivních iluzí o realitě mezinárodní politiky, které nás v minulosti tolik zklamaly“. Na jedné straně zlehčuje imperiální chování Ruska a na druhé straně nás straší Západem, jehož jsme byli vždy součástí. Přesně to samé dělali komunisté čtyřicet let.

S Klausovou kritikou EU nejde ovšem jen o Kreml, ale i o Německo, které vždy pošilhávalo po exkluzivním vztahu se svým význačným obchodním partnerem Ruskem, který by nebyl vázán na Evropskou unii. Viz separátní ruskoněmecký projekt za zády Bruselu podmořského plynovodu North Stream, který obešel země střední a východní Evropy. Podobně i Klausův „měkký“ postoj k Moskvě během krize v Gruzii se shoduje s postojem německým.

Díky ukotvení Německa v EU a v transatlantické vazbě se daří snahy Berlína o rusko-německé dohody mimo rámec EU, které jsou pro střední Evropu přímo smrtelně nebezpečné, vyvažovat. Václav Klaus ovšem zkraje 90. let zpochybňoval i náš vstup do Severoatlantické aliance.

Jestli se euroskeptikům podaří Evropskou unii, po jejím rozšíření na 27 členů, udržet nefunkční, nebude to jen k radosti Moskvy. Podobně znovu vystane strašák našeho mocného souseda Německa, které se vždy raději dohodne s Kremlem než s Prahou. Jaké katastrofální důsledky by to mělo pro mezinárodní postavení České republiky, je nabíledni. Václav Klaus svým politickým aktivismem nejen degraduje funkci prezidenta jako hlavy státu, ale vystupuje i jako exponent zahraničních zájmů.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)