Únor 2009

Údělem této země je symbióza

Pavel Polák

Před sto dvaceti lety se narodil Pavel Eisner - novinář, básník, překladatel a velký milovník češtiny. „Považujete mne za Čecha. Tím já ale nejsem.“ Tato slova napsal v roce 1918 muž, který dodnes platí za nejvášnivějšího milovníka českého jazyka. Muž, který českou řeč nazýval bohyní, královnou a moudrou matkou a pro něhož byla čeština chrámem i tvrzí. Psal o ní pohříchu nevědecky, zato živě a s vtipem. Když psal, že není Čechem, psal to jako Paul Eisner. Ovšem knihy, ve kterých češtině vzdává hold, jsou podepsané Pavlem Eisnerem. Že to je rozporuplné? Jistěže, ovšem nic nelze vytrhávat z kontextu, ani tato slova z Eisnerova života.

Kolik dalekosáhlých politických zvratů lze prožít v jediném lidském životě? Být občanem Rakouska-Uherska, posléze demokratického Československa, poté patřit do nacistické německé říše a následně znovu vlastnit občanský průkaz Československa, tentokrát již komunistického. Otázka po vlastní identitě je na pozadí těchto událostí nejen neodbytná, ale i po čertech obtížná.

Pavel Eisner se narodil 16. ledna 1889 v Praze, v židovské rodině obchodního zástupce Moritze Eisnera a jeho manželky Kláry. Již tehdy byla Praha dvojí, česká a německá. Přičemž německá Praha byla převážně židovská. Když v roce 1848 byla v rakouské monarchii zrušena ghetta, Židé se identifikovali spíše s německým prostředím. Pavel Eisner vyrůstal ve dvojjazyčné rodině, ovládal plynně němčinu i češtinu. A v obou jazycích se vzdělával. Maturitu získal na české reálce v roce 1906 a doplňovací maturitu o čtyři roky později na gymnáziu, rovněž českém. Vysokoškolská studia však absolvoval na pražské německé univerzitě, kde studoval germanistiku, slavistiku a romanistiku.

Jeden z nejrozervanějších

Když Pavel Eisner psal svému příteli Rudolfu Pannwitzovi onu větu, že se necítí být Čechem, bylo mu devětadvacet let. Byl vrostlý do obou kultur, k té německé ale tíhl silněji. „Podle zákona silnější duchovní přitažlivosti patřím k Němcům,“ píše Eisner v dopise, ve kterém dále říká, že „instinkt a svědomí mě táhnou ke Slovanům. Jsem jeden z nejrozervanějších“. Tou dobou, v červnu 1918, se stále ještě válčilo na frontách první světové války, ve které proti Němcům a Rakušanům stáli mezi spojenci také čeští legionáři.

Zastavme se u oné rozervanosti, ke které se Eisner přiznává. Že tíhl k německé kultuře, je pochopitelné. Filologu Eisnerovi nutně imponovala německá klasika, stejně tak ho coby milovníka hudby nemohl nechat chladným německý hudební romantismus. Nechceme se tu dostat na tenký led srovnáváním české a německé kultury. Spokojme se s faktem, že německá kultura byla v Praze na přelomu století svým způsobem vůdčí, že přinášela nové impulsy, trendy, a skrze ni také přicházely do Čech podněty z jiných částí světa. A naopak, pokud chtěli čeští umělci vejít ve světovou známost, znamenalo to v prvé řadě prosadit se před německým publikem. To platilo až do 30. let minulého století. Ne náhodou tvrdil Karel Čapek, že Německo pro české umění bylo a je branou do světa. A spokojme se také se skutečností, že pro pražské Židy byla německá kultura zkrátka a dobře přitažlivější. Říká-li Eisner, že patří k Němcům, v žádném případě to neznamená, že by se za Němce považoval. Příslušnost k národu byla v tehdejším chápání dána původem - nebo jak se tenkrát běžně říkalo - národnost byla dána krví. Židé tudíž v dobovém vnímání nemohli být ani Němci, ani Čechy. I když se snažili sebevíc splynout s jedním ze dvou národů, i když byli němečtější než Němci nebo češtější než Češi, stále byli vnímáni jako Židé. O tom se pražští Židé ke své lítosti mnohokrát přesvědčili. Němectví Pavla Eisnera znamenalo jen a pouze kulturní sounáležitost. Židé měli možnost rozhodovat se, kým budou a které národní skupině budou přináležet.

Zajímavá je v této souvislosti vzpomínka Eisnerova o pět let staršího současníka Maxe Broda. Brod ve své knize Pražský kruh vzpomíná na Adolfa Schreibera, přítele z chlapeckých let. Schreiber byl fanatický Čech a Brod, jak sám píše, fanatický Němec. Oba přitom pocházeli ze židovských rodin. Když v prosinci 1897 došlo v Praze k protižidovským výtržnostem, při kterých čeští vandalové rozbíjeli výlohy židovských obchodů a okna v židovských čtvrtích, Brod dovedl přítele Schreibera před dům svých rodičů a ukazoval mu vysklená okna. Dožadoval se, aby se Adolf vzdal svého češství. Prý marně. Takové případy nebyly ojedinělé. Podobný zmiňuje i Pavel Eisner. Volba národní příslušnosti kupříkladu rozdělila rodinu jednoho průmyslníka. Jeden z jeho dvou synů chodil na české školy a stal se z něho „nesmlouvavý Čech“, druhý vychodil německé školy a hlásil se k němectví.

Z němčiny do češtiny a zpět

Jak víme, ani Pavel Eisner neměl v roce 1918 otázku své vlastní identity rozřešenou. Byl kulturně spřízněný s němectvím, ovšem vnitřně přimknutý k češství. Tuto svou rozpolcenost využil nejlepším možným způsobem. Organicky spojil lásku k německé kultuře s láskou k českému, potažmo slovanskému prostředí. Začal překládat českou literaturu do němčiny. Záslužné to bylo o to více, že tehdy znal v zahraničí českou slovesnou tvorbu jen málokdo. A pokud byl nějaký český autor v Německu nebo Rakousku vydán, pak - jak si na začátku 20. století posteskl rakouský spisovatel Hermann Bahr - „ve velmi špatném překladu“. Eisner překládal české básníky, už za války vydal antologii české lyriky a po válce mnoho dalších. Překládal i poezii slovenskou. A nezůstal jen u toho, v roce 1926 dokonce vydal v němčině Lidové písně Slovanů. Není sporu o tom, že Pavel Eisner byl nadaný překladatel s obdivuhodným citem pro jemné nuance českého jazyka a s neobyčejnou schopností převést je živě a věrně do němčiny. Koneckonců potvrzují to i Eisnerovi současníci. „Vážený příteli,“ napsal Eisnerovi roku 1934 Jaroslav Durych, „teprve v těchto dnech mi bylo možno začísti se do Vašeho překladu Rekviem a bylo mi asi tak, jako kdybych to napsal německy lépe než česky“.

Ve svých třiceti letech byl Pavel Eisner skutečnou osobností československého kulturního života. Zmínili jsme již jeho překlady, ale Eisner se také prosadil jako uznávaný kritik a recenzent, jehož názor má váhu. Kupříkladu spisovatel Jakub Deml ho na konci 30. let požádal o recenzi jistého díla s tím, aby popsal, „čeho nemůže uviděti slepá kritika česká, zastoupená, žel, většinou hejsky“. Nebo jiný příklad, Jiří Mahen napsal Eisnerovi o několik let později, že si ho váží jako člověka, „který velmi mnoho uhodl, poněvadž umí srovnávat a mnoho ví“. Eisner přirozeně tíhl k literatuře a knihám. To byl ovšem, řekněme, jen jeho koníček. Patrně ani tehdy se nedalo žít pouze z knih. Po studiích na pražské německé univerzitě začal od roku 1914 pracovat jako referent v České obchodní a živnostenské komoře. A když v roce 1921 začal vycházet německy psaný provládní deník Prager Presse, nastoupil do jeho redakce. Jak vzpomíná někdejší Eisnerův redakční kolega František Kubka, dopoledne byl Eisner referentem v Obchodní komoře, odpoledne novinářem a v noci překladatelem. Kubka ve svých literárních pamětech tvrdí, že Eisner „psal, jak když kapky deště dopadají na plechovou střechu. Dopsal, opravil perem dvě tři slova a tiše se vytratil.“ Co všechno Pavel Eisner stihl za jeden jediný den, je přinejmenším hodné obdivu. A stejně tak obdivuhodné je, kolik toho Eisner stihl za jeden jediný život. Nejméně devět životů by potřeboval překladatel, který by chtěl vytvořit dílo, jaké po sobě zanechal Pavel Eisner. Překlady, na kterých pracoval ve volném čase, se neomezovaly jen na češtinu a němčinu. Eisner překládal z angličtiny, francouzštiny, italštiny, maďarštiny, norštiny, perštiny, ruštiny, srbochorvatštiny, španělštiny a tibetštiny. Úctyhodný výčet. Sáhněte v knihovně po libovolné knize a dost možná vytáhnete knihu se jménem Pavla Eisnera v tiráži.

Znát toho druhého

Na začátku jsme četli Eisnerova slova z roku 1918, teď jsme již v době první československé republiky. Přeskočili jsme událost, která na národní a kulturní identitu měla zásadní vliv - vznik Československa. Mnoho pražských německy píšících spisovatelů v čele s Franzem Werflem odešlo z Československa do Německa. Pavel Eisner nejenže zůstal, ale také přijal Masarykův stát za svůj a byl jeho přesvědčeným obhájcem až do jeho konce v roce 1938. Eisnerův příklon k českému státu nebo obecněji k české kultuře je možné vidět i v jeho překladech. Zhruba od roku 1930 překládá Eisner více do češtiny než do němčiny. Eisner dal Čechům výtečné překlady zásadních děl německé literatury, Thomase Manna, Heinricha Heina a mnoho dalších. Do češtiny také přeložil již světově známého Pražana Franze Werfela a také Franze Kafku, dalšího pražského rodáka, který se světové slávy za života nedočkal. Radikální němectví, které se ve 30. letech začalo šířit z nacistického Německa a které našlo u německé menšiny v Československu odezvu, posílilo Eisnera v jeho pročeském postoji. Ona rozervanost, již jsme již několikrát zmínili, byla Eisnerovi snad souzena. Ve 30. letech se cítil být spíše Čechem, nicméně stále přitahován německou kulturou. Pozoroval proto s jistým zklamáním, jak se oba národy od sebe nezadržitelně vzdalují.

Pavel Eisner dobře věděl, že zdrojem veškerých antipatií a řevnivostí je vždy absence poznání. Člověk si patrně nedokáže vybudovat kladný vztah k něčemu, co nezná a jehož neznámost ho tak trochu děsí. Proto Eisner v jedné své rozhlasové přednášce z roku 1936 radí, že „zapotřebí jest jednoho: znát toho druhého, znát druhého ducha, jeho duši“. Není jiného východiska než vzájemné porozumění, protože české země jsou oběma národům vlastí nebo, jak Eisner říká, „rodnou hroudou“. To bylo Eisnerovo silné životní přesvědčení, které nejvýstižněji a nejstručněji vyjádřil v jedné větě: „Údělem této země je symbióza.“

Otcovo jméno

Není třeba se rozepisovat o tom, že dějiny šly jiným směrem. Šest let prožitých v protektorátu Čechy a Morava bylo pro Eisnera obdobím temna. Jako prominent první republiky, a k tomu ještě Žid figuroval na seznamu nepohodlných osob, který sestavilo gestapo. Jak mohl Pavel Eisner válku přežít? O tom se dlouho spekulovalo a dodnes spekuluje. Jeho žena Margarete, árijka, se s ním odmítla rozvést, což mělo Pavla Eisnera uchránit před protižidovskými zákony. Podle Eisnerova přítele Josefa Heyduka mu zachránila život záměna jmen. Jistý prokurista stejného jména emigroval do Londýna a gestapo prý mělo za to, že je to spisovatel Pavel Eisner. (Zde se autor mýlí. K záchraně života stačilo, aby se árijský manželský partner s dotyčnou nebo dotyčným nerozvedl. Od roku 1944 byly takové manželské páry zavírány do koncentračních táborů, nikoli však vyhlazovacích - pozn. red. CS-magazínu.) Přestože jde o důležité období v Eisnerově životě, nechme raději spekulace stranou. Jistá a doložená je skutečnost, že Eisner v ústraní napsal pět knih věnovaných českému jazyku: Bohyně čeká, Sonety kněžně, Na skále, Chrám i tvrz, Čeština poklepem i poslechem. Těchto pět knih, ve kterých vzdává hold češtině a které napsal v zoufalé době plné strachu o vlastní život, do dnešních dnů neztratilo kouzlo. Jako dvě nitky se Eisnerovým životem vinou češství a němectví. Jsou nerozpletitelné. Eisner bezmezně zbožňoval češtinu i němčinu, stejně tak českou i německou kulturu, přesto se nikdy neuchýlil k nacionalismu. Ani jako Němec, ani jako Čech. Za Rakouska-Uherska kritizoval Němce za to, že přehlížejí a nedoceňují Čechy. To samé vytýkal Čechům po vzniku Československa. Protože v Eisnerových očích koneckonců tolik nesešlo na tom, jsme-li Němci nebo Čechy, ale co jsme schopni společnosti přinést a čím ji obohatit. Proto v roce 1945, po šesti letech německého ponižování, nepodlehl protiněmecké náladě, tak silné v poválečné době (Podlehl - pozn. red. CS-magazínu). I po válce (zemřel 8. července 1958) pracoval k větší slávě češtiny. Když však byl po osvobození vyzván, aby si změnil své německé jméno, odmítl. Se strohým odůvodněním, že se za otcovo jméno nestydí. (Autor opomíjí, že Pavel Eisner odešel do exilu v USA - pozn. red. CS-magazínu.)

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)