Únor 2009

Pákistán si zahrává s ohněm

Andor Šándor

Přesun pákistánské 14. divize od hranice s Afghánistánem k hranici s Indií je logicky dáván do souvislosti s vyhrocenými vztahy mezi oběma zeměmi po teroristických útocích islamistů v Bombaji. Svedly již několik válek kvůli indické svrchovanosti nad převážně muslimským státem Kašmír od doby, co Pákistán získal nezávislost.

Domnívám se, že tento krok lze i hodnotit jako kalkulovanou výzvu novému americkému prezidentu Obamovi. Buď USA vyvinou požadovaný tlak na Indii, aby řešila vyhrocenou situaci diplomatickou cestou, a tím nebude nutné přesouvat tyto jednotky, nebo zásadní posílení amerických vojsk v Afghánistánu v příštím roce nemusí přinést úspěch. Obama totiž plánuje vyslání dalších desetitisíců amerických vojáků do Afghánistánu s cílem vojensky porazit Tálibán a správu země předat Afgháncům. V situaci, kdy ani původních sto tisíc pákistánských vojáků nebylo schopno, a to z různých důvodů, účinně kontrolovat inkriminovaná území a hranici s Afghánistánem, by další jejich snížení tento problém ještě umocnilo. Obamův plán by pak zřejmě vedl ke stejnému scénáři jako po první vojenské operaci USA proti příslušníkům Tálibánu a al-Kajdá v roce 2001.

Ti by se pod silným vojenským tlakem nikým nebráněni stáhli přes nehlídanou hranici na nedostatečně kontrolované pákistánské území a po optickém úspěchu a následném snížení vojenské přítomnosti západních zemí by se vrátili zpět. Pro Tálibán pět deset let nic neznamená. Jejich bojovníci nám otevřeně říkají: "Vy máte hodinky, my máme čas."

Situace pákistánského politického a vojenského vedení je nezáviděníhodná. Islámábád nekontroluje tzv. Svobodná kmenová území. Na nich se bohužel snižuje i vliv tradičních kmenových vůdců, kteří jsou brutálně likvidováni Tálibánem. Jen za poslední dva roky jich bylo popraveno na 200, většinou uříznutím hlavy, a nahrazeno jejich sympatizanty. Na jejich straně je i tisk, který bez výjimky každý útok USA na místa, kde se schovávají špičky al-Kajdá, popisuje jako odporné vraždění dětí a žen bezvěrci.

Armádní operace na těchto územích postrádají hlubší strategický cíl. Jsou pouze založeny na statistickém výkazu zabitých islamistů, nehledě na utrpení prostých občanů. Statisíce jich v důsledku operací přišly o své domovy. A to vše v kombinaci se zjevnou nechutí generálů být označeni za ty, kteří vedou "americkou" válku. Přestože vojáci dostali od USA za posledních sedm let více než osm miliard dolarů, postrádají odpovídající vybavení pro boj s teroristy.

Generál Mušaraf ve svých memoárech napsal, že nejtěžší funkcí na světě je být prezidentem Pákistánu. Můžeme argumentovat, že tento postoj mohl být částečně i obranou před kritikou USA, že jeho země nedělá v boji s terorismem vše, co by mohla. Je nepochybné, že Pákistán je a nadále bude klíčovou zemí k vítězství nad islámským terorismem, a to nejen v této části, ale i ve zbytku světa. Značný počet případů se vztahem k terorismu, které vyšetřuje britská policie, má přímé napojení právě na Pákistán.

Bez ucelené a jasné strategie západního světa, jak řešit situaci v Afghánistánu v celém komplexu, nelze očekávat úspěch. Její důležitou součástí, nikoli však postačující, je odpovídající vojenskou silou přimět Tálibán k jednání. Srdce Afghánců však nezískáme ani výstavbou například bezpočtu škol, ve kterých stejně nemá kdo učit. Budování základní infrastruktury země nelze dělat nekoordinovaně jen proto, abychom něco udělali. Rovněž nemá smysl vysílat vojska tam, kde je pak nikdo nestřídá, nebo jimi od Tálibánu vyčištěné území není schopna kontrolovat afghánská armáda a policie.

Bude-li se dále vyhrocovat situace mezi jadernými zeměmi, Indií a Pákistánem, bude-li Pákistán stále více zmítán vnitřními politickými, náboženskými a ekonomickými potížemi, pak i sebelépe připravený, všestranně zabezpečený a koordinovaný postoj Západu k Afghánistánu nepřinese pro bezpečnost světa nutný úspěch. Jsme ho schopni vůbec připravit?