Únor 2009

Spravedlnost v dějinách

Petr Zídek

Osmičkový rok je díkybohu za námi. Snad se někdo pokusí analyzovat, která výročí jsme si připomínali a jak, a která jsme naopak přešli a proč. Tak třeba 30. listopadu 1938. O dni, kdy byl zvolen prezidentem Emil Hácha, se skoro nemluvilo. Třetího prezidenta připomněl pouze sborník, který připravili Josef Tomeš a Jiří Rubín z příspěvků na konferenci, jež se uskutečnila už v červnu 2005.

Když se podíváme na Háchovu osobnost a veřejnou činnost nezaujatě, těžko se ubráníme sympatii k tomuto neokázalému muži, právníkovi evropského rozhledu, který v mládí přeložil do češtiny Tři muže ve člunu a ke stáru psal básně, které podle literárních historiků nejsou vůbec špatné. Po funkci prezidenta netoužil, dlouho ji odmítal a považoval ji za osobní oběť. V prvních letech protektorátu byl ve spojení se zahraničním odbojem, domácímu poskytoval prostředky i krytí a jeho osobní intervence zachránily životy stovkám, možná tisícům lidí, které vyreklamoval z nacistických koncentráků. Platil za to loajálními projevy, ale ty nikdo nebral příliš vážně. Od roku 1942 byl vážně nemocen a v podstatě neschopen vykonávat svůj úřad.

Poválečný komunisticko-benešovský režim nechal bezvládného starce zemřít v ponižujících podmínkách v pankrácké věznici. Propaganda v dalších desetiletích pak vytvořila falešný obraz Háchy-kolaboranta, který v obecném povědomí přetrvává dodnes.

Můžeme to dobře dokumentovat na Háchově nepřítomnosti ve veřejném prostoru. Po Masarykovi je u nás pojmenováno podle serveru mapy.cz 277 ulic a náměstí, po Benešovi 63, po Háchovi žádná. A to prosím u nás ještě dnes najdeme tři ulice nesoucí jméno Antonína Zápotockého (ve Vyškově, Horním Jelení a Miroslavi), a dokonce 51 ulic a náměstí pojmenovaných po Ludvíku Svobodovi (i v Praze)!

O Zápotockém nemá smysl mluvit a fakt, že tento masový vrah má dodnes v Zákolanech sochu v nadživotní velikosti, je národní ostuda. Pokud bychom trochu srovnali Háchu se Svobodou, kteří čelili podobné dějinné pohromě, vyjde z toho Hácha mnohem lépe. Přesto jméno Ludvíka Svobody, agenta sovětského vlivu, komunisty a skutečného kolaboranta s okupační mocí, nesou dokonce čtyři školy.

Macešsky se k Háchovi chová i jeho rodiště, Trhové Sviny. Na jeho internetových stránkách najdeme o třetím prezidentovi jednu větu: „K nejvýznamnějším trhosvinenským rodákům bezesporu patří protektorátní prezident Emil Hácha...“ Nevědí ani v Trhových Svinech, že Hácha byl nejprve prezidentem česko-slovenským? A že byl třináct let prezidentem Nejvyššího správního soudu?

Posmrtný osud Emila Háchy vede ke dvěma neradostným závěrům. Za prvé, že chcete-li se obětovat v politice pro národ, má to smysl jen tehdy, když to provedete dost teatrálně. Kdyby se Hácha 15. března 1939 na Hradě zastřelil, nebo ještě lépe kdyby se polil benzinem a upálil jako Palach, určitě bychom ho dnes uctívali v panteonu největších Čechů. (Stačilo by, kdyby odstoupil - pozn. red. CS-magazínu.)

Druhý smutný závěr: práce historiků je v podstatě na nic. V posledních letech bylo vydáno několik dobrých Háchových životopisů, které uvádějí na pravou míru komunistickou propagandu, a přesto je v národním povědomí neochvějně zafixován obraz, který tato propaganda vytvořila. Co je potřeba udělat, aby se lidu prostému a jeho konšelům na radnicích rozbřesklo? Natočit o Háchovi televizní seriál?

(zkráceno)

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)