Březen 2009

Události od 17. ledna do 16. února 2009

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky

Sobota 17. ledna

ČSSD přestala spojovat schválení vojenských misí s tím, že koalice v Senátu nezablokuje zrušení registračních poplatků ve zdravotnictví. Paroubek dal svým poddaným volnost a asi deset z nich (mj. předseda zahraničního výboru PS a dva místopředsedové výboru pro obranu) mise podpoří. Mise by ovšem velmi pravděpodobně prošly i bez nich, protože se je rozhodl podpořit poslanec Hovorka z KDU (jeho pozice po Čunkově pádu poněkud ochabla) a přeběhlíci. Paroubek to sám přiznal včera v ČT (dnešní Právo to umně zamlžilo). To je zvláštní logika: protože my ty mise už potopit nedokážeme, tak budeme tak velkorysí, že jim umožníme projít. Nelze ovšem přehlédnout, že ČSSD přesto zaznamenala významný dílčí úspěch, ministryně obrany musela snížit počet českých vojáků v rozhodující misi, v Afghánistánu. Signál vyslaný spojencům tedy zní: nakonec jsme sice nespolehliví, ale jen trochu.

Podle posledního průzkumu STEM by ČSSD sama obsadila v PS polovinu křesel. Sice malinko tratila (má teď skoro 38%), ODS však tratila ještě o něco víc. Komunisté tratili ještě víc než ODS, Paroubek jim zjevně odčerpává hlasy. Optimistické (pro ČSSD) výsledky průzkumů STEM všeobecně mne už delší dobu uvádějí do jakýchsi rozpaků, pořád mi připomínají to, jak Factum Invenio před časem odmítlo dělat průzkumy preferencí s tím, že se tu hraje jakási politická hra.

Předseda ČSSD Paroubek má představu o svobodě umělecké tvorby, která byla narušena zásahem „představitelů ODS“, tj. Knížáka (!), prezidenta Klause a primátora Béma do sporu o Kaplického blob. Je obrovská škoda, že pan předseda nemá podobně jasnou představu o svobodě médií, což dává najevo každou chvíli různými nehoráznými vyjádřeními.

Rusko svolalo do Moskvy „summit“ všech zájemců o rychlé vyřešení sporu o plyn s Ukrajinou. Pozvána je i Ukrajina. Má jít zjevně o jakousi obdobu kostnického koncilu, kde se bude Ukrajina před tváří světa a před ruskou hierarchií zodpovídat ze svých zločinů (o zločinném jednání prý už dříve mluvil buď Medvěděv nebo Putin, špatně se teď pamatuje, kdo z nich, a v podstatě je to jedno). Unii bude na koncilu zastupovat eurokomisař pro energetiku a ministr Říman (Sarkozy a estonský prezident se odmítli šaškárny zúčastnit a je jim to ke cti). Rusko ve spolupráci s Německem plánuje zorganizovat konsorcium evropských odběratelů, s nimiž pak Rusko uzavře dohody. Jistě, politická situace na Ukrajině a zejména vztah mezi prezidentem a premiérkou je nepřehledný a není úplně jasné, jakou roli v rusko-ukrajinském sporu Tymošenková hraje. Je však jasné dvojí: v problému s ruským plynem je hybatelem Moskva a jde jí především o to, aby dostala Ukrajinu opět pod kontrolu. A k tomu potřebuje taky neutralizovat Západ tím, že mu způsobí velké potíže a zároveň situaci znepřehlední: což je právě to, co se děje. A Evropa by měla vědět, že není v jejím zájmu, aby Rusko znovu ovládlo Ukrajinu, a že pokud tomu bude chtít zabránit, bude ji to něco stát (např. ten plyn pro „natlakování“ potrubí).

Kolem Černého Entropy se pořád něco děje. Objevují se například další a další interpretace toho, co vyobrazení jednotlivých zemí vlastně znamená. Například dálnice na mapě Německa už nepředstavují haknkrajc (nebo jenom haknkrajc), ale (také) číslo osmnáct, což prý je mezi nacionalisty běžný abecední odkaz na iniciály Adolfa Hitlera. A protože proti neonacismu je třeba bojovat, bylo by nejlépe pověřit skupinu matematických expertů, aby zkonstruovala takovou číselnou soustavu, v níž by po sedmnácti následovalo rovnou devatenáct. Neonacisté pak budou mít utrum. Tento přístup k minulosti mi připomíná pověrčivost afrických kmenů. Hitler je dávno mrtvý, Hitler není nebezpečí. Nebezpečí je islámský extremismus a znovuprobuzené ruské imperiální nároky.

Pondělí 19. ledna

Ukrajina se dohodla s Ruskem o cenách zemního plynu, dnes byla podepsána smlouva. Za normálních okolností by se měly dodávky plynu do Evropy obnovit, je ovšem otázka, zda jsou normální okolnosti. O víkendu taky Izrael vyhlásil jednostranně zastavení bojů, Hamás se pokoušel pokračovat, ale pak se raději připojil, takže tuto dobu se (snad) v Gaze a z Gazy nestřílí.

Ministryně Stehlíková mne nezaujala výkonem ve svá (poměrně nevděčné) funkci, ale svým odchodem. Pokud mohu posoudit, byl to ukázkový odchod bez hloupých řečí, něco v české politice dost ojedinělého.

Náměstek ministra zemědělství Tureček (KDU-ČSL) by si představoval koalici ODS – KDU stejného typu, jako je v SRN koalice CDU – CSU. Představu by měl specifikovat, spolupráce CDU a CSU je založená na tom, že CSU existuje jen v Bavorsku a ne v ostatních spolkových zemích, kdežto CDU ve všech spolkových zemích kromě Bavorska, takže si navzájem nelezou do zelí. Jak by chtěl pan Tureček rozporcovat mezi ODS a KDU Českou republiku?

Humor komentátora Práva Jana Kellera je poněkud selektivní: přednesl dnes několik žertovných návrhů na to, co by mělo být na bruselském panelu uvedeno jako charakteristiky ČR, napadl ho zkarikovaný Topolánek, ministr Liška a Michael Kocáb. Na představitele ČSSD a KSČM se nějak nedostalo, jak to?

Kvíz Událostí: Vypsal jsem si dnes z novin následující sentenci: „Experti se však shodují, že Obama není žádná holubice a má podobný cíl jako George W. Bush, uchovat USA jejich pozici supervelmoci. Jen trochu mírnějšími prostředky.“ Otázka zní: Je ukázka a) z Haló novin, b) z Práva, c) z Mladé fronty Dnes? Rozluštění zítra.

Milan Vodička uvádí jakýsi žebříček amerických prezidentů, který průběžně udržují američtí historici. Jako třetí nejhorší je vyhodnocen Lincolnův viceprezident Andrew Johnson, který nastoupil do funkce po Lincolnově zavraždění. Považují to za triumf „politické korektnosti“ v tom nejhorším slova smyslu. Johnson se pokoušel zabránit tomu, aby se s poraženým Jihem jednalo barbarsky a nelítostně. Je velmi žádoucí, aby po vyhrané válce vítězové nepodlehli pokušení poraženého zničit. Dnes se tomu ovšem v Johnsonově případě říká „blokoval obnovu po občanské válce a byl proti zrovnoprávnění černochů“, protože dnes v politice (u nás i ve světě) platí: píchni ho, řízni ho, pusť mu krev (a říká se tomu politická korektnost).

Úterý 20. ledna

Teď se zdá být definitivní, že se Rusko rozhodlo ukončit plynovou blokádu Evropy. Potřebuje zjevně už zase plyn prodávat. Otestovalo si citlivost jednotlivých zemí své „zájmové oblasti“ na zastavení dodávek (ví už, že pro Bulharsko a Srbsko znamená blokáda katastrofu, pro Slovensko stav blízký katastrofě, dostat do problémů ČR by už bylo náročnější, další země prokázaly větší či menší imunitu (ovšem výsledky testu jsou zkresleny tím, že blokovat zároveň i dodávky přes Bělorusko si Rusové zatím netroufli). Jakým způsobem díky blokádě posílili své pozice na Ukrajině, se teprve ukáže, řekl bych že dost, a to by byl zásadní a katastrofální výsledek celé akce (soudě podle toho, že „zdražení“ pro Ukrajinu nakonec, zdá se, nebylo tak brutální, jak se očekávalo). Doba byla vybrána citlivě – blokádu zčásti překryly události na Blízkém východě, které zaměstnaly i EU (podobně jako události na Blízkém východě na podzim 1956 překryly potlačení maďarské revoluce), významné bylo i částečné ochromení USA, způsobené střídáním stráží v Bílém domě. Do rukou hrálo Rusům i počasí. EU se prokázala jako dosti neschopná pomoci svým postiženým členům (Bulharsku) i významným potenciálním spojencům (mám podezření, že Ukrajinu prostě pustila k vodě, umyla si po pilátovsku ruce: jedni za osmnáct, druzí za dvacet bez dvou). Zdá se být jisté, že až se dostaneme do skutečného maléru, velkou pomoc od ní čekat nemůžeme – bohužel taky proto, že si ten malér způsobíme sami masovou podporou ČSSD, aspoň zčásti) prorusky orientované. Je třeba konstatovat, že po letech ponížení a mocenského úpadku Rusko vstalo jako fénix z vlastního popela: má v čele velmi schopného a obratného politika a vypracovalo si systém, který tradiční ruské samoděržaví po stolypinsku obohatil o prvky tržního hospodářství a jakési limitované demokracie a učinil ho podstatně efektivnějším. Obávám se, že demoralizovaná a ruskými agenty a lobbyisty prolezlá česká společnost má proti tomuto silnému a nelítostnému soupeři s nevysloveným, ale jasným cílem – obnovit ruské impérium v rozloze z roku 1945 – poměrně malou šanci. Ba řekl bych, že žádnou.

Václav Klaus zveřejnil v internetové verzi časopise Euro jakési ultimátum Topolánkovi ohledně skandálu kolem Černého Entropy. Tím celý skandál v podstatě korunoval.

Včera zasedala poprvé od kongresu ODS Výkonná rada strany. Zabývala se kandidátkou do Evropského parlamentu. Jednání skončilo úspěšně v tom smyslu, že lídrem byl zvolen Jan Zahradil. Je tedy reálná naděje, že se ho podaří uklidit do Štrasburku a Bruselu na příští čtyři léta. Jeden mandát se snad ODS podaří utrhnout, ostatně, kdyby byl jen jeden, bylo by to optimální, pan Zahradil by tam mohl natropit jen minimum škody a dost by ho to přitom zaměstnalo. Pořadí dalších osobností na kandidátce se nepodařilo stanovit, vzhledem k momentálním preferencím strany je to možná zbytečné.

Vláda schválila plán vojenských misí na tento rok, sestříhaný podle představ ČSSD. Jednání se zúčastnil i vrchní velitel našeho vojska Václav Klaus. Lehce vytahal Topolánka za uši: „Možná jsme se mohli některých problémů zbavit předem.“ Jistě, on by se se svým novým přítelem Paroubkem dohodl daleko rychleji.

„Obamu čeká buď světový triumf, anebo světová ostuda“, píše dnes Alexandr Mitrofanov v Právu. Řekl bych, že pan Obama to rozehrál tak, že pokud nedosáhne světového triumfu, bude to světová ostuda (během mého života se v Bílém domě vystřídala řada prezidentů, dobrých i špatných, ale světového triumfu nedosáhl žádný). Obama rozehrál svou volební kampaň tak, že se to podobá způsobu chování americké, západní a vlastně i naší veřejnosti, které přivodilo současnou hospodářskou krizi: důslednému životu na dluh. Nadělal si tolik politických dluhů, že je svou politickou praxí sotva dokáže splatit. Obávám se, že po něm zbude obrovitý deficit politické důvěry. Dnešní prezident se poslední den před nastoupením úřadu věnoval charitě: vymalovával místnost v útulku pro mladé bezdomovce. Je to jakási sekulární obdoba toho, když papež o Zeleném čtvrtku omývá nohy dvanácti starcům. Bůh ochraňuj Ameriku.

Jiří Paroubek se rozhněval na televizi Prima, která ho kritizovala za to, že využil smrti architekta Kaplického k útoku na ODS. Zváží prý proti Primě „příslušné právní kroky“. Moc by mne zajímalo, jak v budoucnu (až ČSSD vyhraje volby a on se stane premiérem, potažmo prezidentem) v konfrontaci s člověkem, který projevuje takový apetit na kriminalizaci projevů svobody tisku, obstojí poměrně chatrný český právní systém.

Advokát Václav Vlk v MfD zcela právem kritizuje výrok soudce v nedávném řízení proti sbormistru Kulínskému. Soudce měl údajně říci, že společnost má právo požadovat po umělecky vynikajících lidech mravnější chování než od jiných. To by bylo naprosto skandální porušení zásady rovnosti občanů před zákonem a být Kulínským, obrátím se k Ústavnímu soudu.

František Bouc píše v Lidových novinách. Že je zbytečné bát se privatizace ČSA do rukou ruského Aeroflotu. Zatímco firma Letiště Praha je objektem strategického významu, ČSA nikoli, protože v případě potíží zafunguje konkurenční nabídka. To nechápu. Proč máme prodávat jakýkoli poměrně významný český podnik do rukou ruské firmy s většinovou státní účastí? To přece není žádná privatizace.

Středa 21. ledna

Prezident Sarkozy se těší na to, jak bude on a Barack Obama společně měnit svět. Snad by mu měl někdo taktně vysvětlit, že sílu své pozice poněkud přeceňuje. Ostatně: přidá se i Berlusconi? Pak by byli nepřátelé ztraceni.

Projev nového amerického prezidenta byl poměrně umírněný a věcný. Nejsem specialista na Ameriku a co píši, jsou proto jen osobní dojmy, ale ze způsobu, jak vytvářel svou administrativu, bych řekl, že je dost obratný politik (obratnost je i morální plus) a obraz, který vzniká tím, jak se zrcadlí v očích a duších těch milionů, co ho teď zbožňují, je poněkud nespravedlivý (v jeho neprospěch).

Jakási americká dáma tmavé pleti prohlásila korespondentu MfD Marjanovičovi: „Moji předci byli otroci. A já jsem teď poprvé v životě na prezidentské inauguraci.“ Nic si z toho nedělejte paní, všichni moji předci byli ještě před koncem 18. století nevolníci toho střihu, jaký se tehdy nosil ve východnějších habsburských državách, a mezi nimi a otroky nebyla zase velká vzdálenost (ti ruští byli ovšem otrokům ještě blíž, tím se mohu utěšovat). Pan Marjanovič je v extázi z toho, že byl při ceremonii vzdálen od prezidenta jen na sto metrů. Kdyby byl býval stál ještě blíž, mohl se dotknout jeho šosu a pokud má nějaká neduhy, které ho trápí, rázem by ho přešly.

Německá spolková kancléřka Merkelová by si od Obamy přála, aby zapojil Rusko do systému protiraketové obrany. Bylo by dobré, kdyby to nějak blíže specifikovala, abychom tomu u nás rozuměli: např. měla by být radarová základna u nás přímo ruská? Nebo by se paní kancléřka spokojila jen s tím, kdyby polovina osazenstva byli Rusové?

Složení kandidátky ODS pro volby do Evropského parlamentu je choulostivá věc, proto takové problémy. Zahradil má nejspíš mandát jistý, ale na další místa se kromě těch, co už si tam hřejí zadky, tlačí ještě odvolení hejtmani (např. pan Tošenovský). Kapacita lodičky, jíž bude pro přepravu do Štrasburku disponovat ODS, je přitom velmi, velmi omezená.

Ministryně Parkanová navrhuje, aby se o jednotlivých vojenských misích v parlamentu hlasovalo zvlášť. Vychází zjevně z toho, že sociální demokraté mají zvlášť velký problém s Afghánistánem (Kosovo je jim fuk). Přitom je ale zjevné, že pro mise budou hlasovat jen někteří sociální demokraté (předseda Paroubek např. ne), že minimálně někteří z nich by Afghánistán v té podobě, jak ho navrhuje Parkanová (tj. redukované) skousli a že koalice by mise, byť jen těsnou většinou, odhlasovala sama. Proč ministryně tak zbytečně komplikuje situaci sobě, koalici a vlastně i těm sociálním demokratům, kteří mají jakýsi cit pro věci, které přesahují úzce stranické zájmy?

„Mocní tohoto světa po dlouhá staletí z nejrůznějších politických, ideologických i náboženských důvodů atakovali umělecká díla“, píše v Právu Peter Kováč. Správná formulace by měla být doplněna: … atakovali umělecká díla, která si sami z indolence objednali, aby jimi politicky reprezentovali svůj stát“. Pan Kováč uvádí dále jako příklad umělecké provokace Tomáše Vaňka, který dostal Chalupeckého cenu za obscénní varianty ladovských figurek. Persifláž pana Vaňka byla vynikající a cenu dostal právem. Figurky však nepředstavovaly Bulhary a česká vláda je neprotlačila k vystavení v sídle Rady EU.

ČSSD řeší „případ Dryml“ stylem postupného a pomalého rozmazávání. Proč takovou věc nedokážou udělat najednou a rychle, bylo by míň ostudy. Zřejmě má Paroubkovo samoděržaví jakési limity.

V Moskvě zabil nájemný vrah ruského právníka Markelova, který se zabýval politicky „kontroverzními“ případy - např. případem ruského plukovníka, který nejprve znásilnil a pak zavraždil osmnáctiletou Čečenku. Plukovník za to dostal deset let – může se to zdát málo, ale vezměte v úvahu, jaký je to pokrok od konce druhé světové války! Tenkrát se ruští plukovníci – a nejen plukovníci - neměli čeho bát. Hrdinu pustili z basy o víc než rok dříve, než mu vypršel trest (osvědčil se, řekl by předseda KSČM Filip), Markelov protestoval a výsledkem byla díra v hlavě. A kdyby jenom to! Vraha se pokusila zadržet novinářka z Novoj Gazety, a on pak zabil i ji. Mám velikou úctu k těmto lidem. Jsou na tom nesrovnatelně hůř než (zatím) my, nebojí se a riskují životy. V Rusku se říká, že kvůli jednomu spravedlivému zůstane zachována celá vesnice. Tady jsou hned dva. Stálo je to život – ale kdesi se píše: zrno-li nezemře…

A teď honem zpátky do Kocourkova. Vrchní rozhlasová a televizní cenzura (RRTV) bude nejspíš pokutovat ČT za film Jana Hřebejka Kráska v nesnázích, protože „postrádá zřetelnější morální apel“. To je vyznané novum. Zatímco běžná cenzura předkomunistického střihu se zabývala věcmi, které v textu, díle atp. jsou a neměly by tam být, cenzura postkomunistická, odkojená minulým režimem, se zabývá tím, co v díle není a mělo by tam být připsáno. „Divák sleduje amorálnost jednání, vztahů a motivací bez explicitního odsouzení“ – tato výtka se vztahuje i na Jeníčka a Mařenku, kteří opravdu kradli Ježibabě perník, a Kocoura v botách, který úkladně zavraždil černokněžníka, protože potřeboval získat pro svého pána jeho hrad. Podobné věci se u nás smějí vysílat až po desáté večer, děti holt budou muset chodit později spát. Paní Spáčilová v článku z MfD, který se věci týká, s uznáním zmiňuje francouzskou praxi, kdy se televize může na cenzuru, totiž radu obrátit předem, když si není jistá. Pan Hřebejk by tedy měl běžet za prokurorem Nejvyššího synodu Žákem a pokorně se ptát: Vaše Vysokoblahorodí, smím? Nemohu se zbavit dojmu, že RRTV je protiústavní instituce, ale protože zatím nejsem postižen, nemohu se obrátit na kompetentní instituci, Ústavní soud.

Bloger Martin Matoušek se musí omluvit čtenáři, který v internetové diskusi k jeho článku zastával kontroverzní názory, za to, že ho následně nazval puncovaným blbcem, jeho názory sračkou a použil v souvislosti s ním též slova rypák. Je pravda, že to, co postižený napsal, bylo velmi problematické, ale vyjadřoval se formálně slušně a Matouška neurážel. Jinak mi intervence paní soudkyně Štolbové do internetových diskuzí za účelem jejich umravnění připadá být lehce marťanská. Je to zcela pravidelně žumpa plná nechutných urážek, sprostot a pomluv. Autoři jsou většinou anonymní, ale aspoň u části by nebylo pracné dobrat se jejich identity. Nevím jaký by to mělo smysl. Základní dojem z toho všeho je totiž přesný: jsme prostě otřesný dobytek a rozsudky tohoto typu z nás nic lepšího neudělají.

Čtvrtek 22. ledna:

V Praze zemřel ve věku nedožitých 77 let historik, politik a publicista Emanuel Mandler.

Premiér Topolánek zjevně během svého pobytu v Moskvě naše takové zalíbení ve svém ruském protějšku Putinovi, že ho promptně pozval do Prahy. Ministr Schwarzenberg by stejně jako kancléřka Merkelová přivítal, kdyby se Rusko „smysluplně“ zapojilo do projektu protiraketové obrany USA. Schwarzenbergovo stanovisko je poměrně rezervované (žádá jen „propojení“ ruské a evropské radarové sítě, bylo by dobré ještě specifikovat, co to prakticky znamená), přesto se člověk tváří v tvář této horlivosti neubrání dojmu, že polibek ruského medvěda na čelíčko českého politického Honzy má podobný, leč úplně převrácený účinek jako (a než) polibek pohádkového prince na čumák žabky, jež se poté promění v čarokrásnou princeznu.

Ve druhé polovině září přijede do České republiky na dvou- až třídenní návštěvu papež Benedikt XVI. Mají už česká vláda, opozice a pan prezident rozmyšlené, za co všechno by se měl při té příležitosti omluvit? (V hrubých obrysech je to jasné: jako Němec za druhou světovou válku a okupaci, jako katolík za upálení mistra Jana a bitvu na Bílé hoře.)

Alexandr Mitrofanov srovnává v Právu Obamu (mj.) s Gorbačovem. Od Gorbačova se podle něho očekávalo, že změní poststalinský systém. „Až nyní, po zveřejnění dobových dokumentů a svědectví, vychází najevo, že v podstatě nevěděl, co má dělat, a systém se zhroutil sám pod tíhou naprosté sešlosti.“ Přiznám se, že mám na Gorbačovova podstatně shovívavější názor. Chtěl opravdovou změnu systému (změnu, ne odstranění), a jediné, co nevěděl, bylo, že ten systém se reformovat nedá. Jeho úsilí o změnu bylo (např. ve srovnání s tím Chruščovovým) poctivé, byl v úsilí o změnu poměrně důsledný, což se pozná na tom, že úsilí o změnu vedlo k pádu nereformovatelného systému. Důslednost v nějakém úsilí může být politická ctnost, i když úsilí samo je svým způsobem bláhové (něco podobného se dá vyčíst z Kennedyho Profilů odvahy). A za tuhle důslednost jsem já osobně Gorbačovovi vděčný.

Ve Znojmě se adolescenti dohodli, že znemožní svou učitelku angličtiny (pokouším se rekonstruovat pravděpodobnou verzi případu). Sehnali někde kamaráda (ne spolužáka, aby to nebylo nápadné), který ji dostal do postele, přitom ji nahráli na mobil a celé to upravili a opentlili jako pornoklip. Tento výklad je ovšem spekulace, ale pokud tomu tak opravdu bylo, snad jsou na to nějaké paragrafy, hoši jsou plnoletí a měli by si to pořádně odskákat. Byla by to prasárna, která nemá sobě rovné. K dovršení všeho ještě na iDnes přinesli fotku domu, kde dotyčná bydlí, škola a kraj se zabývá tím, jak ji vyhodit. Je to předčasné, napřed by měli vyloučit verzi, kterou uvádím a kterou není těžké si domyslet.

Slovenská prezidentská kandidátka Radičová si opatřila billboard, na němž je její volební heslo uvedeno slovensky i maďarsky. Dělá to nepochybně i proto, aby oslovila také maďarské voliče (její šance proti Gašparovičovi je malá). Přesto je paní Radičová odvaz. Kdybych byl Slovák, volil bych ji, takhle ji Slovákům jen závidím a věřím, že její čas přijde.

Pátek 23. ledna

Poslanec Schwippel se rozhodl odejmout svou podporu Straně svobodných občanů, protože její organizátor Mach projevil „amatérismus“. Jaký, není jasné, pan Schwippel to prý nespecifikoval. Pan Schwippel je ideální člověk na vystupování ze stran. Vstupování mu moc nejde a provádí ho zjevně jen proto, aby mohl vzápětí vystoupit. Má šanci se stát postrachem politických stran – ovšem jen do té doby, než ho pohltí propast zapomnění, což bude nejpozději po příštích řádných či předčasných volbách do PS.

Předseda ČSSD Paroubek (podle dnešního Práva) konečně dospěl k poznání, že kverulanti z řad vládní koalice mu odhlasují leccos, ale ne nedůvěru vládě, protože by pak už nemohli kverulovat veřejně a být za to ještě placeni (tedy ne za kverulování, ale za výkon poslaneckého mandátu). Místo vyjadřování nedůvěry bude ČSSD „procesy v ODS sledovat“. A pan Paroubek sází na ekonomickou krizi. Měla by být zjevně co nejtvrdší, protože to by dalo „důvod ke zúčtování s vládou“. Pěkné věci nám přeje předseda ČSSD.

Jenom mimořádná událost, jako tsunami či jiná přírodní katastrofa, by měla být důvodem k tomu, aby Evropská komise vyslala českou jednotku Battlegroup do akce, prohlásil předseda vojenského výboru EU generál Bentégeat. Ten člověk je zjevně realista.

RRTV opět pokutovala televize za nemravnost (odnesla to mj. upoutávka na seriál Kriminálka Las Vegas, postupem času se tyto pořady, podobně jako za totáče, přesunou do pozdních večerních a nočních hodin). Za řáděním televizní a rozhlasové inkvizice bude zjevně nějaká kolektivní psychóza, začíná to připomínat čarodějnické procesy, možná, že by její členové měli bát podrobeni odbornému vyšetření.

Senátor Dryml byl bez milosti vykopán z funkce vicehejtmana a radního (o zastupitelský a senátorský mandát ho ovšem nikdo nemůže připravit). Paroubkovi na dálku vzkázal, aby si dával pozor, protože jeho hlas bude potřebovat při příští prezidentské volbě. Jenže do příští prezidentské volby je daleko předaleko a v Senátě není ČSSD na panu Drymlovi závislá, protože opozice tam je tak jako tak ve výrazné menšině. Taky nevím, ke komu by se chtěl pan Dryml přivinout, aby dal ČSSD zahulit. Myslím, že o něho nebude velký zájem.

Úmrtí Emanuela Mandlera se týká moje dnešní glosa. A jen tak mimochodem, zarazilo mne, kolik bylo v novinových a televizních zprávách na toto téma nepřesností. Demokratická iniciativa nebyla „polistopadová politická strana“, protože se za nezávislou politickou stranu prohlásila a o registraci požádala ještě před listopadovým převratem. Mandler nebyl předsedou LDS do června 1990, ale do podzimu 1991 (navíc se pak strana rozštěpila a on zůstal předsedou jedné části). V časopise Dějiny a současnost se naproti tomu neangažoval po převratu, ale počátkem šedesátých let minulého století. Obávám se, že je těžké se kvůli tomu zlobit na novináře, většinou měli dobrou vůli něco napsat, ale naprostý nedostatek základních informací. Informace by jim měla poskytnout ČTK, ale ČTK musí někdo dát zprávu. To se zjevně nestalo (nebo ji snad ČTK „ztopila“?).

Sobota 24. ledna

Mirka Topolánka se zmocnily zcela neovladatelné sympatie k Vladimíru Putinovi. Oslovuje ho Vladimír Vladimirovič a lísá se k němu jako dospívající jezevčík k páníčkovi. V pohádkách nastává tato situace zpravidla poté, co zlá čarodějnice naleje princi kouzelný nápoj, takže zapomene na krásnou princeznu, kterou má osvobodit, a bláznivě se zamiluje do šeredné baby s bradavicí na nose. Proboha, co se to podávalo za premiérovy návštěvy v Moskvě? Polonium to tentokrát nejspíš nebylo. Změnu premiérova postoje a její ruskou ozvěnu pěkně předvedlo Právo v dvojím rozhovoru, jednak s Topolánkem, jednak s ruským velvyslancem v Praze Fedotovem.

Mladá fronta Dnes s předstihem realizovala v podstatě to, co jsem navrhl v závěru svého článku o Černého Entropě z úterních Lidových novin, požádala totiž několik karikaturistů z různých evropských zemí, aby ztvárnili, jak se jim jeví Češi. Úroveň je různá, jako superjednička se představil slovenský karikaturista Ondrej Šútovec ze SME, zejména tím, že nepodlehl švejkovskému stereotypu a zvolil jinde v Evropě sice poněkud méně známou, ale pro tento účel daleko výstižnější figurku (viz titulní stránka dnešní MfD). Jeho obrázek je velmi vhodným vyvážením krajně lichotivého názoru, jaký našinec na svůj národ má, a je to pojato bez jakékoli zloby nebo zavilosti – prostě sranda. V jiném smyslu je pozoruhodná kreace rakouského karikaturisty listu Der Standard, k níž se ještě vrátíme.

Pan doktor Rath, středočeský hejtman, exceloval v rozhovoru s Lidovými novinami. V tomto kraji musí být nějaké jedovaté ovzduší, které nutí místní papaláše pronášet nehoráznosti. Před pár lety přivedl Rathův předchůdce Bendl redaktora Práva Kramera takřka k zhroucení tvrzením, že nacismus má sociálnědemokratické kořeny. Pan Rath jej dnes v LN hravě přetrumfl. Když se debata stočila na možná řešení hospodářské krize, prohlásil mj.: „Hitler řešil krizi tak, že začal zbrojit, čímž dal lidem práci a nastartoval ekonomiku! On s tím vyhrál volby! Pak to tedy vyústilo ve válku… Liberální ekonomové na tohle zapomněli. A místo toho přicházejí se svými fantasmagoriemi.“ Tvrzení je jednak nesmyslné, Hitler napřed vyhrál volby (i když ne tak, aby mohl vládnout sám, k moci mu pomohli němečtí ultrakonzervativci), a teprve potom začal zbrojit. A jakmile se dostal k moci, nebyla už nikdy o žádných volbách ani řeč. Kromě toho je nehorázné a hloupé, Marek Dalík se ve srovnání s panem hejtmanem jeví jako žabař. Předseda ČSSD se ovšem rozčílil, ví, že to bylo jinak. Kromě toho: kdyby si něco podobného dovolil někdo v Německu, letěl by na vteřinu a Německo by se za to muselo deset let omlouvat. Když si něco podobného dovolí nějaký český dejme tomu konzervativec (nejsme si jistý tím, jak toto označení na pana Dalíka sedí), má to pak deset let na talíři. Jenom čeští sociální demokraté mohou takové věci říkat jako chleba a nikdo nesmí ani škytnout.

Ministr pro lidská práva Kocáb je ministr bořitel. Jeho hlavním cílem je destrukce vepřína v Letech. Na téma se v posledních měsících poněkud pozapomnělo a na první pohled to vypadalo, jako by rozum byl zvítězil. Jenže chyba. Případ se ovšem, jak se zdá, zbytečně vleče. Pan ministr by se měl domluvit s ministryní obrany Parkanovou a jednou večer jednoduše ten ohavný podnik („prasečák“, jak on říká; zjevně nemá rád vepřové, není náhodou, tak jako byl údajně Maxmilián II. tajný protestant, tajným muslimem?) vybombardovat. Zlatá paní Stehlíková, měla spoustu podivných nápadů, ale s tímhle neotravovala.

Senát parlamentu předložil novelu zákona o loteriích, podle níž by poskytovatelé internetu měli zablokovat přístup k veškerým pornostránkám. „Úpravy“ tohoto typu mají plíživě totalitní charakter. Bolševik zakazoval porno a nestal se tím o nic mravnější. Morálka se neprojeví tím, že se pornostránky zakáží, ale že se nebudou pořizovat (přesněji řečeno že se budou pořizovat méně a že budou méně „brutální“). Navíc, kdo rozhodne, co už je porno a co ještě porno není? Pan Žák a jeho rozhlasová a televizní inkvizice? Zákon tohoto střihu je zastřený útok na svobodu projevu. Svoboda projevu se nenaplňuje zveřejňováním porna, ale porušuje jeho zakazováním.

Pondělí 26. ledna

Vláda pracuje intenzivně na Národním protikrizovém plánu. ČSSD připravila, jak je to u opozice běžné, svůj protiplán. Obsahuje řadu pozoruhodných momentů.

Michael Kocáb nastoupil razantně: bude bourat prasečák v Letech a za mluvčí si vybral atraktivní mladou dámu exotického zjevu, aby dal najevo, že nemá nevhodné předsudky. Kdyby dokázal např. nějak přispět k řešení romského problému (tj. jinak než bouráním vepřínů), ohlídat si, aby u nás nebyli imigranti z chudých zemí často v postavení otroků atp., pak by mu bylo možné dokonce prominout, kdyby jeho mluvčí byla modrooká blondýna.

Hejtman Rath se s pomocí svého stranického předsedy Paroubka dále zamotává do svého hitlerovského exkurzu. Odvolává se na své zavražděné předky (jako by mu dávali legitimaci k tomu, aby na Hitlerovi viděl i pozitivní stránky, moc by mne zajímalo, co by tomu řekli), poukazuje na to, že pravými viníky jsou Topolánek a Dalík, kteří prý Hitlerův režim schvalují. Jeho předseda to po něm opakuje (vymyslel tuhle směšnou obhajobu on, Rath nebo oba dva? Nebo na tom pracoval celý braintrust Lidového domu?) a dodává, že jeho výrok byl vytržen ze souvislostí. Z jakých souvislostí? Podle LN zveřejnili vše, co Rath říkal. Mezi tím, co řekli Topolánek a Dalík, a tím, co prohlásil Rath, je opravdu rozdíl. U těch prvních šlo o nejapné buranské narážky dvou polovzdělanců, u Ratha o obhajobu Hitlerovy hospodářské politiky. Nepodezírám ho ze sympatií k osobě Adolfa Hitlera (ale ani Topolánek a Dalík určitě s Hitlerem nesympatizují), jen z toho, že určité jeho postupy v hospodářské oblasti by docela bral, přitom o nich ví v podstatě prd a navíc to nemá ani trochu domyšlené: řešit krizi tím, že se celá výroba orientuje na masivní zbrojení může jen stát ovládaný militantní ideologií a otevřeně se připravující na mimořádně agresivní politiku. Dr. Rath je, pokud jde o neomalené odkazy na válečné superzločince, u nás zatím rekordmanem. Jeho omluva je velmi vykutálená: omlouvá se za blíže neurčenou dezinterpretaci svých názorů v médiích a poukazuje na to, že pravými viníky jsou Topolánek a Dalík, aby odvedl pozornost od své maličkosti. Proti jeho vykrucování se ohradili dokonce i komunisté, a to už je co říci.

Ze své náklonnosti k ruskému premiérovi Putinovi coby k „silné osobnosti“ se včera na Primě vyznával i místopředseda vlády Vondra. Moc by mne zajímalo, co všechno se během jednání o dodávkách plynu pro Evropu mezi českou vládou a Kremlem upeklo. Ministr Říman dnes v ČT zase dával do jednoho pytle Putina a Tymošenkovou - přitom každému trochu uvažujícímu člověku musí být zjevné, že Rusko drží Ukrajinu pod krkem ještě podstatně pevněji než Evropu.

Úterý 27. ledna

Vláda navrhuje změnu ústavy, podle níž by se prezident měl volit přímo (zároveň má být upraveno, kdo všechno může prezidenta navrhnout). Problém spočívá v tom, že strany se shodnou na přímé volbě, ale už vůbec ne na její technice (jednokolově, dvoukolově, způsob dvoukolové volby). Změna ústavy by znamenala pro poslance a senátory určitý závazek, aby se dohodli na technice volby. Lid by přímou volbu chtěl, na způsobu se taky neshodne. Řekl bych, že přímá volba je populistický nesmysl. Je drahá. Dává prezidentovi ještě větší váhu, než jakou už tradičně má. Je zbytečná, kdyby se v posledních dvou volbách volilo přímo, nedopadly by jinak. Důležitější než změnit způsob volby je především důkladně osekat prezidentské pravomoci a zbavit tu funkci božského nimbu. A úplně nejlepší by bylo ji, jak navrhuje už delší dobu Petr Uhl, vůbec zrušit.

Opilí američtí vojáci, jak s radostí informuje Právo, zdemolovali českému taxikáři auto. Přijeli z Weidenu do Sokolova a chtěli do některého z pověstných chebských bordelů. Přitom se domnívali, že už v Chebu jsou, a znepokojilo je, že s nimi taxikář vyjel z města do terénu (domnívali se, podivíni, že je chce po českém způsobu natáhnout). Problém by byl zřejmě podstatně menší, kdyby taxikář uměl anglicky a kdyby čeští taxikáři neměli tak špatnou pověst.

Spor o to, kdo je u nás největším ctitelem Hitlera a kdo by se za to měl komu omluvit, eskaluje. Hybatelem je tentokrát duo Rath – Paroubek, ale aféru pořádně přiživili místopředseda ODS Vodrážka (je to jeho první výrazné politické zviditelnění) a ministr Langer. Za uši dostal i premiér Topolánek, prohlásil prý kdysi, když byl Klaus ještě předsedou ODS, o jeho volebním billboardu, že na něm měl „fašizoidní obličej“. Na billboard se velmi dobře pamatuji a myslím si o něm přesně totéž co pan premiér. Nechápu, proč by se to nesmělo říkat. Komickou shodou okolností zároveň na stínového ministra školství ČSSD Jiřího Havla, veselého chlapíka, prasklo, že před převratem v jakýchsi vysokošokolských skriptech obhajoval J. V. Stalina. Havla se předseda Paroubek ohnivě zastal, zjevně se Stalin ve vedení ČSSD těší lepší pověsti než Hitler. Je to zvláštní, vždyť oba byli socialisté, jeden internacionální, druhý nacionální.

Jiří Paroubek se vyslovil proti prodeji ČSA Aeroflotu s odkazem na to, že ta firma má netransparentní strukturu vlastnictví, navíc s podílem ruského státu. Dělá to sice Topolánkovi naschvál, nicméně v téhle věci má úplně pravdu.

Ruský deník Vědomosti uveřejnil podle Práva článek v zásadě kritizující (možná by bylo správnější říci hanobící, ale nemám čas si ho na internetu najít) Mirka Topolánka. Chválí ho v jediné věci, a to jak pěkně se zhostil urovnání plynového sporu mezi Ruskem a Ukrajinou. Být Topolánkem, tak se nad tou chválou hluboce zamyslím.

Středa 28. ledna

Nová ministryně zdravotnictví Filipiová uchlácholila dvě zelené vyděračky slibem, že regulační příplatky nebudou muset platit děti až do 18 let (místo do 15) a že limit pro děti, mládež a seniory bude 2500 Kč (místo současných 5000 Kč). Je to tzv. salámová taktika, kterou koalice ovšem provozuje nikoli na protivníkovi, jak bývá v silové politice zvykem, ale sama na sobě. Připomíná to pitomou pohádka o království, které dosud obětovalo sani (kverulantům v koalici) jednu princeznu, a teď jí nabízí dvě, aby saň náhodou nechtěla rovnou tři. Snad se tím saň uspokojí. Aspoň, jak se u nás módně říká od nástupu Topolánkovy vlády, „pro tuto chvíli“. Česká politika žije pro tuto chvíli, a je to na ní vidět. Vůbec se nedivím exministrovi Julínkovi, že pro kompromisní návrh paní Filipiové nehlasoval.

V Praze proběhlo „poslední rozloučení“ s architektem Kaplickým. S Kaplickým se u nás nezacházelo slušně. Jeho návrhem (mne nijak zvlášť nenadchl, ale kdyby mne o tom nechali hlasovat v referendu, asi bych nebyl proti: je to zvláštní, ať se to zkusí) byl nejdřív nadšen primátor Bém a celá magistrátní budova. Pak se prezident Klaus, jakýsi Bémův řídící důstojník, nechal slyšet, že pokud se to bude stavět, nechá ze připoutat řetězem ke staveništi, aby stavbě zabránil. Považuji takovou intervenci nejvyššího ústavního činitele do oblasti umění za nebetyčnou drzost. Pan Bém udělal kotrmelec pozpátku a bylo po blobu. Celé rozloučení mělo díky Klausovi a spol. patos vzdoru intelektuálů proti státní moci. Za mých mladých časů bývalo něco podobného (vzdor intelektuálů proti státní moci) věc nesnadná a nepříjemná, člověk mohl snadno přijít k úrazu. Dnes je to čirá snobárna. V jak příjemné době žijeme! Příležitosti nabořit se do svého věčného soka Klause neopomenul využít i exprezident Havel. Napsal slzavý a nemravně kýčovitý dopis Kaplického nedávno narozené dceři, který má dívka dostat, až jí bude dvanáct. Mladá Kaplického vdova omdlévala dojetím, příbuzenstvo ji muselo omývat. Jaký smysl má takové představení? Nechápu, jak se může člověk, který dokáže tak racionálně a přesvědčivě zformulovat své názory na americký radar a Rusko, takhle šaškovat. Zúčastnil jsem se shodou okolností dnes jiného pohřebního obřadu. Byl to křesťanský pohřeb, jak bývalo a někde možná ještě je zvykem, nikoli něco mezi Verdiho Aidou a muzikálem. Konal se v mírně ošuntělém evangelickém kostele. Zesnulý by si podle mého názoru zasloužil přinejmenším stejnou vážnost jako pan Kaplický. Jsem tedy asi poněkud zaujatý.

Vývoj debaty o hitlerismu je silný tabák i na Právo. Ostatně se Právu až tolik nedivím, bylo do věci Jiřím Paroubkem zataženo, i když k tomu přišlo jako Pilát do kréda. Podle předsedy ČSSD prý „jeho titulky určují píaristé z ODS“. K tomu si nemohu odpustit dvě poznámky. Za prvé, jak by si pan Paroubek představoval opoziční noviny? Ať se snažím jak snažím, vychází mi pořád cosi úděsného. A za druhé: může se nám zdát, že taková představa je ve svobodné zemi neprosaditelná, výstřední a ujetá. Jenže proč? Pan Paroubek je jeden z nejpopulárnějších českých politiků. Je zároveň krajně výstřední i šikovný (jako kdo se mi nechce jmenovat, zapletl bych se do právě probíhající včřavy). Veřejnosti to tak zjevně nepřijde.

Poslanec KDU-ČSL Kvapil utrpěl záchvat mozkové mrtvice a zjevně zápolí se smrtí. ČSSD uvažuje, zda ho v PS vypáruje, nebo ne. Otázka nejspíš zní: co za to, nebo, jak prý (podle svědectví ministra Nečase) Jiří Paroubek při politických vyjednáváních říká: co z toho budu mít? V poměrech, jaké u nás vládnou, je velmi těžké oponovat tezi, že politika je svinstvo.

Jihomoravský kraj se rozhodl, že se nebude plést do případu učitelky, jejíž údajný pornosnímek se zjevně přičiněním jejích žáků dostal na internet. Nechají to na škole. Tento ústup je mi velmi podezřelý, hejtman Hašek se ještě před pár dny tvářil, jakoby chtěl nešťastnici nechat upálit na brněnském náměstí Svobody coby čarodějnici. Ombudsman se do věci plést nebude, jeho náplní práce je chování státní správy. Kdo se tedy do toho má a může plést? Já se pořád nemohu zbavit podezření, že jde o jakési obludné svinstvo. Právo uvádí jméno učitelky. Proč? Zákon to asi nezakazuje, ale to ještě neznamená, že něco, co zákon nezakazuje, by nemusela být hnusná sprosťárna.

„Plynovod Nabucco zaručí svobodu, tvrdil v Budapešti premiér Topolánek. Zároveň upozornil, že ruský plán na South Stream (plynovod přímo z Ruska po dně Černého moře do Evropy) Nabucco fakticky likviduje, protože by čerpal ze stejných zdrojů. Podle toho, co jsem si přečetl v novinách, může Nabucco dopravovat do Evropy ázerbájdžánský plyn, jehož množství na uspokojení evropských potřeb zdaleka nestačí, a navíc Ázerbajdžán není mimo sféru ruského vlivu. Kdyby dopravoval navíc ještě plyn z Turkmenistánu, který má obrovské zásoby, stačilo by to, ale ta země leží na východním pobřeží Kaspického moře a ani poté, co se její bývalý diktátor (údajně) uonanoval k smrti, není příliš spolehlivá. Nabucco by vedl přes turecké území. Turecko za to chce přijetí do EU. Turecko před časem požadovalo podmínečné vyloučení Izraele z OSN, dokud se nestáhne z Gazy. Gruzie, klíčová země, visí v luftě, a je otázka, zda jí Evropa může a chce nějak pomoci. A navíc Topolánek dostal v Moskvě napít čarovného nápoje lásky a zamiloval se do Putina. Není to náhodou tak, že čas na zbudování plynovodu Nabucco byl už prošvihnut?

Generální tajemní k Ústřední rady Židů v Německu Stephen Kramer se rozhodl nezúčastnit se vzpomínkového setkání na oběti holocaustu, protože v Německu roste opět antisemitismus. Důkazem podle něho je, že během války v Gaze vzrostl počet nenávistných e-mailů na adresu Ústřední rady Židů o 40%. Milý pane Kramere! Kdybyste měl možnost sledovat ty odporné antisemitské orgie, které se v té době odehrávaly v českých internetových diskusích (nevšiml jsem si, že by se tam Izraele a Židů vůbec někdo zastal), cítil byste se v Německu jako v ráji.

Ondřej Neff píše v LN o pokleslosti sporů o Hitlera a Stalina, které teď otřásají českou politikou. „Jaké jsou názory sociálně demokratického lídra Jiřího Havla? Koho to zajímá. Podstatné je, že „chválil Stalina“ ve vysokoškolských skriptech koncem 80. let.“ Je mi líto, ale nemohu souhlasit. Především pan Havel nechválil Stalina v uvozovkách, ale tak říkajíc na plnou hubu. A za druhé, u politika mne nezajímají jen jeho názory, ale i jeho věrohodnost. Nevěrohodný politik může mít dnes ty nejpozoruhodnější názory, jenže protože je nevěrohodný, nevím, zda zítra, podle změněných okolností, bude mít ty samé, nebo trochu jiné, nebo úplně jiné. Takže pokud jde o Stalina, kterého pan Havel chválil bez uvozovek: buď ho chválil upřímně,v čemuž moc nevěřím, nebo ho chválil cynicky, věda, že to byla krvavá mrcha, které šlo jen o moc, ale pro dobrou věc je třeba udělat úlitbu, čemuž věřím o něco více, ale taky moc ne, anebo si prostě a jednoduše myslel, že je všechno fuk, čemuž věřím na 99%. Názory lidí, kterým je všechno fuk, mne nezajímají a hrdě se k tomu hlásím.

Čtvrtek 29. ledna

Senát schválil drtivou většinou kompromisní návrh ministryně Filipiové ohledně regulačních poplatků, o němž jsme psali včera. Sociální demokraté byli pro, budou se však snažit v Poslanecké sněmovně prosadit znovu úplné zrušení poplatků (potřebují k tomu teď 101 hlasů), nebo aspoň zrušení poplatků aspoň pro seniory (což by se údajně skoro rovnalo plošnému zrušení poplatků vůbec). Sociální demokraté mají dobrou výchozí pozici: buď dopadnou dobře, nebo ještě lépe. Laťku nastavila paní ministryně.

Podle CVVM přišla ČSSD o 3,5% v preferencích (má však stále 41%) a ODS mírně posílila (o 2%, na 29%). Lidovci se vznášejí nad propastí (5,5%). ČSSD s komunisty by měla ústavní většinu, sociální demokraté by však mohli vytvořit koalici i s malými stranami (s pohodlnou většinou 108 mandátů). Čili košer koalice s malými stranami a v jejím stínu přepsání ústavy s komunisty. Průzkum probíhal mezi 12. a 19. lednem, v té době se už diskutovaly změny ve vládě a vrcholil spor mezi pány Čunkem a Kalouskem. Proměna preferencí je poměrně malá, na drtivé převaze ČSSD a rudého bloku to nic nemění. O tom, že by šlo o začátek nějakého dlouhodobějšího trendu, nelze zatím ani spekulovat.

Hlasováním v Senátu prošel také zredukovaný plán vojenských misí (trošku podobný případ jako regulační poplatky). Pět sociálních demokratů hlasovalo pro. Předseda Paroubek před pár dny „uvolnění“ hlasování zdůvodnil tím, že by to koalice stejně dokázala prohlašovat i sama, ve skutečnosti se sociální demokraté asi chtěli vyhnout problémům a evropskými partnerskými stranami.

Generál Jiří Šedivý bude kandidovat do Evropského parlamentu za Evropskou demokratickou stranu. Pan generál má rozumné názory na řadu významných mezinárodních problémů, dotýkajících se životních zájmů ČR. Zvolení do EP znamená v současné době praktickou neutralizaci zvoleného pro domácí politiku. Skoro bych řekl, že by to v tomto případě byla škoda – naštěstí si dovoluji tipnout, že panu generálovi zvolení ani náhodou nehrozí, jen si volební kampaní vylepší image.

Na světové ekonomické konferenci v Davosu vystoupil ruský prezidentopremiér Putin. Varoval před přílišnými zásahy státní moci do ekonomického života a stálé spoléhání na všespasitelnost státu (pan premiér má smysl pro černý humor; je však třeba mít na mysli, že mu jde o to, aby západní země neprováděly žádná protekcionistická opatření, hlavně taková, která by se nějak dotkla Ruska – což doplňuji já. Je třeba vytvořit „právní rámec pro energetickou bezpečnost“ (další výrazný prvek černého humoru). Podle Práva se pan Putin vyslovil pro rovnost ve vztahu západních zemí s Moskvou (správně má nepochybně být: pro rovnost ve vztazích Moskvy s se západními zeměmi). Jako organický doplněk k této informaci třeba uvést, že Gazprom snížil dodávky Polsku v posledních 24 hodinách na polovinu a Polsko je tak v horší situaci než za „plynové krize“. Existují dvě verze, proč se tak stalo: ta první zní, že za to může Ukrajina. Ta druhá, že se tak Rusové Polsku mstí za proukrajinský postoj v době plynové krize a očekávají projev účinné lítosti (do Rumunska a Maďarska, které odbírají plyn stejným způsobem jako Polsko, jde totiž plyn normálně). Kterou z variant upřednostňujete?

Zdá se, že nápoj lásky, podávaný v Moskvě, po čase přestává působit, zatím aspoň na ministra Schwarzenberga. V rozhovoru pro Handelsblatt prohlásil, že Rusko přistupuje k umístění amerického radaru v ČR z imperiálních pozic z dob SSSR, že dobře ví, že systém není namířený proti ní a že se nerozloučilo s myšlenkou, že má právo veta v zemích bývalé Varšavské smlouvy. Tedy to, co v Událostech píši od samého začátku sporu o radar. Zaplať Pán Bůh za to.

Jinak ruská stanoviska mají své duhově měňavé kouzlo, jaké za Brežněva postrádala. Agentura Interfax s odvoláním na vysokého důstojníka generálního štábu oznámila, že Rusko v reakci na Obamovu zdrženlivost, pokud jde o protiraketovou základnu, zatím nerozmístí rakety Iskander v Kaliningradské oblasti. V zápětí to další „zdroj“, tentokrát z ministerstva obrany, pro agenturu ITAR-TASS popřel: nelze zastavit akci, která zatím ani nezačala, na druhé straně jde o mobilní systémy, které mohou být dopraveny na místo velmi rychle a hned budou připraveny k zásahu. A konečně jiný „zdroj“ pro agenturu RIA NOVOSTI tvrdí, že šlo ostatně jen o projekt generálního štábu a ne o nějakou faktickou činnost. Račte si vybrat, můžete si vybrat vlastně všechno. Nic se sice neděje, ale to neznamená, že se, holoubci, nemáte čeho bát. Na druhé straně ruští partneři nejsou žádní nelidové, když budete moudří, určitě s nimi najdete společnou řeč.

Pátek 30. ledna

Spekuluje se o tom, zda náhodou Pavel Bém nenastoupí na místo „českého“ eurokomisaře, až v červnu odejde ze své funkce Vladimír Špidla. Zdá se, že by si to přálo mnoho lidí z ODS v Praze, kteří touží po primátorském trůnu, ale vyvolený to zuřivě odmítá. Jeho oponenti zatím na jeho vystřelení do Bruselu zjevně nemají dost sil. Taky se uvažuje o tom, že by do Bruselu mohl odejít Topolánek, až skončí jeho vláda, pokud skončí tak brzy. Bylo by dobré vidět (viz příklad Vladimíra Špidly), že takový odchod je jen dobře zaplacená politická kapitulace.

Europoslanec Kohlíček (KSČM) se napil smetany, poprášil si packy moukou, aby vypadaly jako tlapky kozí maminky, a hovoří ke kůzlátkům tenkým hláskem: Vznesl jsem požadavek, aby bylo do programu návštěvy (papeže) zakomponováno také Pražské Jezulátko. Účelem, je upozornit na současný stav objektu, který se snaží změnit obecně prospěšná společnost. Pokud by papež objekt navštívil, jistě by to pomohlo při propagaci a tím i získání fondů na opravy.“ Zřejmě chce oslovit před volbami do europarlamentu i poživače opia lidu. Měl jen za „současný stav objektu“ doplnit, „do kterého jsme ho přivedli především my za naší čtyřicetileté nadvlády“.

Petr Uhl je demagog první třídy: tvrdí dnes v Právu, že pravice touží umístit v Brdech radar, aby „Rusové viděli“. Ve skutečnosti ČR kývla na americký projekt radaru, který měl být součástí protiraketového systému bránící Evropu a USA před balistickými střelami z nevypočitatelných oblastí Středního východu. Nato Rusové spustili řev, že s tím zásadně nesouhlasí, protože systém je namířený proti nim. Obvinění je absurdní (proti dokonalým ruským raketám by byl bezmocný) a zároveň nestydatě účelové: Rusko si chce diktovat, co smí nebo nesmí být v jeho někdejších koloniích (v tomto případě americká základna, součást systému, který má bránit taky nás, nikoli před Rusy, na to nestačí). Iniciativa byla ruská a odmítnout je ji nutné, Rusové nemají co vetovat opatření, která ČR podniká i pro ochranu své vlastní bezpečnosti.

Pan Petr Blahuš, který si mne před časem povolal k výslechu kvůli mnichovské dohodě, opěvá v Právu krásy Brd. Jen z náznaků v textu si čtenář může dovodit, že po celou dobu bolševismu byla velká část oblasti vojenským prostorem, kam normální smrtelníci nesměli. Důvod, proč byl článek napsán, je myslím zjevný: je to jakási nepřímá podpora návrhu dr. Ratha, aby se celá oblast prohlásila za chráněné území a nemohla se tam postavit radarová základna. Příspěvek do rubriky „jak číst Právo“.

V českých médiích zavládla bezuzdná radost nad tím, že Island má první lesbickou premiérku. Pokud je kromě toho ještě schopná, je to OK. Jinak k radosti není důvod, stejně jako by nebyl, kdyby byla neschopná a heterosexuální. Máme si snad jen kvůli příkazům politické korektnosti vybírat za premiérky lesbičky?

Sobota 31. ledna

Opozice má problém se senátní úpravou zákona o regulačních poplatcích ve zdravotnictví. Pokud ve Sněmovně neprojde, bude se hlasovat o původním návrhu opozice v PS, který musí být schválen většinou 101 hlasů (jde o přehlasování Senátu) a ty opozice nejspíš nemá (absence a nepřítomnost jsou v tomto případě fakticky hlasy proti). Pak by zůstala v platnosti původní verze zákona a znamenalo by to jakési „posmrtné“ vítězství ministra Julínka. Docela bych mu to přál. Jenže Paroubkova ČSSD zvolí nepochybně v této situaci řešení „pragmatické“ (lidově se říká vyčůrané). Zjevně aby se vládě pomstila za tento dílčí neúspěch (nebo vlastně jen částečný úspěch, protože senátní kompromis je ústupkem ministryně Filipiové opozici), rozhodla se ČSSD způsobit ve vybírání regulačních poplatků na krajské úrovni totální chaos. Těžko říci, zda je to schválně nebo, což je o hodně pravděpodobnější, bezděčně, prostou neschopností nových hejtmanů dohodnout se na společném postupu. Takové „řešení“ je ovšem na delší dobu neudržitelné.

Podle agentury STEM by opozice měla vládu během českého předsednictví EU tolerovat. Přeje si to 82% lidí. Je jen obtížně představitelné, že by výsledek byl jiný. Vzhledem k dobrým vztahům mezi STEM a ČSSD to vypadá, jako kdyby si Paroubek vytvářel zázemí k tomu, aby mohl vládu aspoň v těch elementárních věcech (párování poslanců) šetřit. Opak by nepůsobil v Bruselu dobře (což netřeba dokládat průzkumem veřejného mínění v centrále EU).

Z rozhovoru s ministryní Filipiovou v MfD vyplývá, že není úplně nekvalifikovaná pro řízení resortu. Má totiž s českým zdravotnictvím základní podstatnou zkušenost, totiž zkušenost pacienta. Podle toho, co říká, je dnes na vozíčku kvůli způsobu a kvalitě poskytnuté péče. Ovšem, tenkrát to bylo ještě „socialistické“ zdravotnictví. Jenže paní ministryně také poznamenává: „Navíc mám takovou zkušenost, že pokud přijdete do státního zařízení, tak tam jste diagnózou. V případě, kdy přijdete k soukromému lékaři, tam je to jiné.“ Moje zkušenost je naprosto totožná, s tím, že ve státním sektoru přežívají mocná rezidua socialismu (jsou samozřejmě výjimky na obou stranách, ale jen výjimky, nic víc).

O tom, jak se nová americká reprezentace postaví k problému protiraketového štítu, se prý rozhodne příští týden na konferenci v Mnichově (jde o pravidelnou každoroční bezpečnostní konferenci, za USA se zúčastní ministr Gates a možná i viceprezident Biden). Místem konání je to tentokrát skoro symbolické. ČR bude ovšem v lepší pozici než kdysi, konference se smějí zúčastnit hned tři čeští politici, vicepremiér Vondra a ministři Schwarzenberg a Parkanová.

Pondělí 2. února

V rámci studené občanské války, kterou vede Paroubkova ČSSD s vládní koalicí, se opozici podařilo vnést úplný zmatek do vybírání regulačních poplatků v nemocnicích a v lékárnách (každý kraj si to dělá po svém a zákon, i když bude nyní schválen, vlastně v podstatě nebude platit, nebo, což je ještě horší, bude platit jen napůl a navíc v každém koutě ČR fakticky jinak). Země, ve které je možné něco podobného, dává najevo, že demokracie není pro ni ten správný způsob správy veřejných věcí. Ostatně, až se Paroubek, v současné době podle CVVM třetí nejpopulárnější český politik, prokouše do Strakovky, dá se čekat, že přemění toto poznání v čin. Další Paroubkovou válečnou akcí je plánovaný nátlak na koalici prostřednictvím krajských představitelů ODS tam, kde jsou v koalici s ČSSD, na poslance strany (v krajích je ODS vydána ČSSD na milost a nemilost a svou flexibilitu ve věci regulačních poplatků její krajští představitelé už dali najevo při vzniku koalicí) – Paroubek ke zrušení poplatků ve Sněmovně potřebuje v PS 101 hlasů, zatím je nemá, a plošné zrušení poplatků by i pro něho asi bylo pohodlnější než nynější svinčík. A konečně poslední věc: předseda ČSSD slíbil kverulantům z ODS referendum o Lisabonské smlouvě pro případ, že pomohou vyjádřit vládě nedůvěru. Raninec se Schwippelem o tom už „uvažují“, váží své rozhodnutí ovšem na stanovisko prezidenta (přesněji řečeno jim jde o to, jak by vypadala „úřednická vláda“, která by měla dovést zemi k předčasným volbám – asi by se v ní měly najít i dvě křesla pro ně). Paroubek se původně rozhodl pro tento krok, protože poslední průzkumy naznačují, že v referendu by mohla Lisabonská smlouva obstát, pak ale zaváhal, zřejmě jiný stranický průzkum dopadl opačně.

Jiří Dienstbier oznámil české veřejnosti, že prezident Obama upustí od plánů na vybudování protiraketové základny ve střední Evropě.

Alexandr Mitrofanov se v Právu v reakci na požadavky představitelů KSČM zasazuje o „barevnější“ výklad nejnovějších dějin (nelze prý představovat období let 1948 až 1989 jako jednu krvavou skvrnu – má pravdu, je to celá řada krvavých skvrn, přičemž některé jsou krvavější více, jiné méně, a uprostřed kráter roku 1968, kdy se režim dočasně víceméně zhroutil). V té souvislosti říká, že „poctivý učitel“ by se měl sám snažit o pochopení, proč vlna vítězství komunistických stran byla ve své době přirozeným jevem. Vysvětlení je prosté: k vítězství, a to definitivnímu, došlo všude tam, kam předtím v důsledku vojenských operací druhé světové války napochodovala ruská bagančata.

Jen letmo registruji, že francouzský tisk (tentokrát Le Monde) k velké radosti Práva opět kritizuje „slabé české předsednictví EU“, zjevně s tím, že EU potřebuje i nadále pevnou francouzskou ruku. Právo to cituje proto, že takové hlášky hrají do rukou také Paroubkovi. Francouzská politika je dosti skunkovská: když už nemohou být sami znovu velmocí, rádi by se jí stali coby vedoucí síla EU. Možná by vedoucí role Francie měla být dodatečně zakotvena v Lisabonské smlouvě.

Jiří Paroubek běsní v MfD proti neslušnosti a urážkám, kterými jeho stranu zahrnují komentátoři listu. Za urážku považuje i to, co napsal Martin Komárek, že totiž recepty na řešení finanční krize, které předkládají sociální demokraté, nejsou vždy vzdáleny ekonomickým metodám diktátorů. To není urážka, ale pravda, a že pana Paroubka uráží pravda, je jeho problém. Zároveň tím naznačuje, jak bude za jeho vlády vypadat v ČR tisková svoboda.

Úterý 3. února

Začala zasedat Poslanecká sněmovna, a po pár mrtvých dnech je hned zase veselo. Především onemocněním poslance Kvapila koalice ztratila většinu, kterou potřebuje, aby prosadila vojenské mise v zahraničí. Sociální demokraté už dali najevo, že Kvapila vypárují, ovšem „jen pokud jde o běžné body“. Tam kde může vládě zavařit – a to je právě případ misí - o párování nemůže být ani řeč. Paroubek drží Topolánka pevně pod krkem, a ten má, zdá se, jen dvě možnosti: buď se se ctí odporoučet, nebo potupně přilézt ke křížku. (Teoreticky vzato transparentní situace by např. vznikla, kdyby vláda se schválením misí spojila otázku důvěry. Jenže to vůbec není české řešení). Jinak platí, že tato politická situace je naprosto neúnosná a nesnesitelná.

Je to ostatně vidět i na způsobu projednávání Lisabonské smlouvy. Zatímco problémy s misemi nedělají v Bruselu dobře Paroubkovi, s oddalováním smlouvy má tamtéž problém Topolánek. Sám by byl pro (a zjevně i většina poslanců ODS), ale když bude smlouva schválena i hlasy některých poslanců ODS, hrozí mu, že se blíže neurčený počet kverulantů přidá k Paroubkovi při hlasování o nedůvěře vládě. Proto by si přál vázat přijetí smlouvy na schválení prováděcí novely, která zaručí, že k převodu kompetencí do Bruselu musí vždy dát souhlas obě komory parlamentu. Topolánek nemá ve zdržovačkách oporu Strany zelených, která je stejně jako ČSSD pro rychlé schválení smlouvy, ale pro odklad jsou komunisté, kteří chtějí pobít smlouvu v referendu a zákon o referendu je napřed třeba přijmout. Schůze byla přerušena, Paroubek se nejspíš pokusí přes noc komunistům vysvětlit, že teď jde o důležitější věc, než je Lisabonská smlouva, totiž o zničení Topolánka, a předestřít jim požitky, které pro ně ze svržení vlády vyplynou. Nejsem si úplně jistý, zda by vzbouřenci z ODS a z okolí ODS - např. Raninec a Schwippel - hlasovali po schválení smlouvy pro nedůvěru vládě. Stálo by za to je otestovat. Je ovšem bohužel pravda, že francouzské vyvádění kolem českého předsednictví EU integraci EU v očích mnoha lidí problematizuje.

Učitel, který dal loni pár pohlavků žákovi (poté, co žák odmítl uklidit nepořádek pod lavicí a řekl mu „seber si to sám, šmejde“ – spolužáci pak fackování nahráli na mobil) spáchal sebevraždu. Učitelka, kterou kdosi – prý její žák – nahrál na mobil při souloži a pak to dal na internet, odchází ze školy, kde učila (co jiného jí zbývá). Mám dojem že tito naši krásní mladí lidé a jejich rodiče si Jiřího Paroubka bohatě zaslouží. Kdyby ho nebylo, museli by si ho, jak říkával Palacký o Rakousku, vymyslet. A taky by to jistě dovedli.

Dědička hlubocké větve Schwarzenbergů paní Petzoldová uspěla u Ústavního soudu ve sporu o rodinnou hrobku. Teď bude městský soud v Praze rozhodovat o jejím nároku na Schwarzenberský palác. Člen ústavního soudu Gürtler jí vysvětluje, že hrobka není precedens: „Nevyhověli jsme ústavní stížnosti proto, že by byla porušena vlastnická práva stěžovatelky, ale že bylo porušeno její právo na soukromý život.“ Vida, jak daleko jsme od let 1945-47 dospěli! Krást hroby už nepovažujeme za košer. Ústavnímu soudu je třeba poblahopřát.

Podle průzkumu CVVM výrazně vzrostla popularita premiéra Topolánka, kdežto popularita Jiřího Paroubka stagnuje. I přitom je ovšem Paroubek třetím nejpopulárnějším politikem ČR, (Topolánek je až na osmém místě). Je ovšem pravda, že na těchto žebříčcích popularity pramálo záleží.

Dr. Rath se včera svěřil Právu, že touží po tom, dostat Jiřího Paroubka na Libušin stolec (tj. do funkce prezidenta ČR). Paroubka to těší, i když to právě teď nepovažuje za aktuální.

Petr Uhl píše v Právu: „S radarem je to jinak. Jeho české stoupence, kteří se už ani netajili tím, že má ukázat Rusku, aby konečně vidělo, že dnes už „šijeme u Sama“, samy USA zrazují…“ Pan Uhl nemluví pravdu. Česká vláda souhlasila s návrhem USA na vybudování radaru, nato se ozvali Rusové, že si to ČR (nejspíš jako „blízké pohraničí“, tj. bývalá ruská kolonie) nesmí dovolit, a teprve potom si u nás pár lidí dovolilo napsat, že tempera mutantur a ať si Rusové hledí svého.

Francouzská média (nejprve liberální Le Monde, pak konzervativní Le Figaro) kritizují slabost českého předsednictví Unie. Evropa se prý octla „bez kapitána“. Kampaň je zjevně dirigována z Elysejského paláce. Sarkozyho zprostředkované výtky se podobají těm Paroubkovým, navíc je za nimi zjevná touha po tom, aby zkušení staří a mocní evropští lídři měli malé bezmocné trpajzlíky pod palcem a občas jim připomněli, jako to učinil Sarkozyho předchůdce ve funkci, že mohou tak akorát držet hubu. Dopadne to nakonec tak, že jen vystřídáme ruskou koloniální správu za protektorát jedné operetní polovelmoci?

Středa 4. února

Nejdůležitější události dne se odehrávaly v Poslanecké sněmovně. Když to shrneme: za prvé, opozici s podporou zelených se podařilo odsunout hlasování o radaru z programu nynější schůze. Je opravdu otázka, proč o tom hlasovat, když všechno vypadá na to, že Američané chtějí přiznat Rusům rozhodující slovo v bezpečnostních záležitostech Střední Evropy (je to natolik zjevné, že o tom dnes mluvil dokonce i moskevský zpravodaj české odbočky Al Džazíry Pazderka). A zase: je otázka, proč by to nedělali, když velká většina českého obyvatelstva a podstatě i většina (byť malá) Poslanecké sněmovny si o to v podstatě koleduje. Za druhé: premiér Topolánek nejspíš opět přilezl po břiše za Paroubkem (s detaily nás pan Paroubek nepochybně co nevidět seznámí) a ČSSD se poté rozhodla milostivě povolit několika svým poslancům, aby podpořili zahraniční mise armády ČR pro letošní rok. Návrh byl už předtím iniciativně přizpůsoben představám ČSSD, hlavně pokud jde o afghánskou misi, a Topolánek se už jednou Paroubkovi omluvil. Nakonec se ukázalo, že sociálně demokratické podpory asi nebylo zapotřebí, protože pro mise hlasovaly i zelené kverulantky Jakubková a Zubová (možná to ale udělaly poté, co seznaly, že na jejich hlasech už nezáleží). Není mi jen pochopitelné, proč předseda poslaneckého klubu ODS Tluchoř včera ráno tvrdil, že ODS disponuje 102 hlasy pro mise, když to evidentně nebyla pravda (muselo mu být jasné, že koalici chybí hlasy těžce nemocného posl. Kvapila a nepřítomného ministra Bursíka). Paroubek triumfoval velmi snadno, chtěl bych vidět, zda by se odhodlal mise zabít, kdyby se o nich hlasovalo bez těch pro vládu a koalici ponižujících tanečků. Jediným úspěchem koalice bylo, že se podařilo odložit hlasování o Lisabonské smlouvě na druhou polovinu února. ODS pomohli kromě pár lidovců i komunisté, kteří chtějí prosadit referendum. Vzhledem k tlaku na ČR v této věci z Bruselu i ke skandálnímu chování francouzských politických představitelů nevím, zda by opravdu nebylo užitečné dát Lisabonskou smlouvu prozatím k ledu a vzkázat do Bruselu, Štrasburku i do Paříže: tak takhle ne, holoubkové. A závěr z toho všeho: způsob přežívání Topolánkovy vlády je čím dál tím méně důstojný.

ČSSD neuspěla se svou žalobou na plukovníka Kubiceho kvůli „Kubiceho zprávě“ (žádali milion Kč odškodného a omluvu). Že způsob prezentace zprávy v citlivém období těsně před volbami byl mírně řečeno nestandardní, je zjevné, problém však byl v její medializaci a za to snad Kubice nenese zodpovědnost. Soud prý ovšem rozhodl v tom smyslu, že zpráva nenapadá ČSSD jako stranu, jen některé její funkcionáře. Paroubek se chce odvolávat až k soudu pro lidská práva do Štrasburku – a pokud tam neuspěje, nakonec nepochybně i k Božímu soudu, pokud jeho mateřská církev, Československá husitská, tuto instanci respektuje.

V Právu píší, že sice řada lidí regulační poplatky v nemocnicích dál platí, ale činí tak většinou z neznalosti nebo ze strachu. Vláda zjevně rozpoutala v této věci teror srovnatelný s heydrichiádou. V té souvislosti prohlašuji, že i já souhlasím s regulačními poplatky, a pokud budu muset navštívit nějaké středočeské krajské zdravotnické zařízení (což se mi občas stává), poplatek zaplatím tak říkajíc bez obav.

Nemocniční lékárny v krajích nevybírají poplatky, soukromé ano. V nemocničních jsou fronty, soukromé zejí prázdnotou. Alexandr Mitrofanov k tomu rovněž v Právu píše, že je to boj v rámci tržního hospodářství, protože zřizovateli krajských lékáren jsou kraje a jejich reprezentace rozhodly, což je svoboda volby vlastníka. Netušil jsem, že jsme tu měli svobodnou volbu vlastníka i za totáče, zřizovatelem většiny podnikatelských subjektů byl stát a jeho reprezentace (politbyro) rozhodla, takže těch několik zbývajících zcela bezbranných a přitom tvrdohlavých soukromých kverulantů třelo bídu s nouzí. Pan Mitrofanov nás taky seznamuje s lednovým výzkumem STEM, podle něhož je ČSSD daleko nejpřijatelnější stranou, protože její volbu nevylučuje 48% voličů a kategoricky by ji nevolilo 23%. Volbu ODS naproti tomu nevylučuje 29% a kategoricky vylučuje 41%. Myslím, že by se dala udělat revoluční inovace dosavadní formální, buržoazní demokracie: nepořádaly by se volby (jsou zbytečně nákladné a zbytečně velké pole při nich dostávají nezodpovědná individua), nýbrž jen průzkumy veřejného mínění. Jejich organizací by byl pověřen STEM a ten by ve spolupráci s nejpřijatelnější stranou vybral ty nejpřijatelnější respondenty.

Evropský parlament včera v rezoluci zkritizoval ČR za návrh na úpravu péče o nejmenší děti. Považují ho za diskriminační vůči ženám.

Sociální demokracie přišla s revolučním návrhem, jak zmírnit dopad hospodářské krize: každý, kdo dá sešrotovat auto starší deseti let a pořídí si nové, by měl dostat od státu 25 tisíc Kč. Řešení krize rozhazováním peněz je velmi originální. Ještě zajímavější věc vymyslel středočeský hejtman Rath, totiž jakousi tombolu, v níž rozdělí mezi nejpotřebnější „jeden ze svých platů“ (bude zároveň poslancem i hejtmanem) mezi chudé a potřebné. Zájemci o účast v soutěži se panu hejtmanovi mohou od prvního března hlásit písemně.

V reakci na případ učitele, který se oběsil poté, co ho jeho žáci vyprovokovali k tomu, aby jednomu z nich vlepil pár facek, nahráli ho přitom na mobil a záznam dali na internet, prohlásil ministr školství Liška, že ředitelé už dnes mohou, v případě že situaci ohodnotí jako kritickou, přístup mobilů do škol zakázat. Jednak ještě zbývá rozhodnout, kdo a jak prosadí, aby se takový zákaz dodržoval, a jednak, když už je řeč o krajních prostředcích, pak jeden takový, politicky nekorektní, ale zato osvědčený a účinný, je pětadvacet na holou. Bohužel, zdá se, že už je pasé, a tak musíme používat ty, co sice pasé nejsou, ale zato bohužel poměrně nefunkční.

Můj oblíbenec Tomáš Zahradníček v MfD ospravedlňuje Miloše Zemana, který prý u nás poté, co se dostal do čela ČSSD, „založil tradici suverénní parlamentní opozice, která odkrývá všechny slabiny vlády a po čase ji porazí ve volbách“. A že prý to zavinila předchozí politika ODS a ODA. To je oblíbená česká teorie příčiny (nepěkné chování ODS a ODA) a následku (Zemanova suverénní opozice). Místo „suverénní“ mám chuť spíš říci sprostá, hulvátská a bezohledná, ale to se mi pak už nedostávalo slov na označení té Paroubkovy. Český politický život od listopadu 1989 znamená postupný a setrvalý sešup do hnoje a mohou za něj všichni, jenže každý další víc než ti předchozí. Taky to, co říká pan Zahradníček o české politické tradici, platí jen přibližně, např. tvrzení, že „za Rakouska byla v opozici celá česká politika“, je nesmyslné.

Čtvrtek 5. února

Z dnešního novinového zpravodajství vyplynulo, že poslanecký klub ČSSD se rozhodl dát svým poslancům svobodu v hlasování o misích teprve poté, co premiér Topolánek splnil podmínku ČSSD a jednal přímo s vedením strany. Podle předsedy sociálně demokratického poslaneckého klubu prošlo rozhodnutí o zrušení závazného hlasování těsnou většinou. Jediné, co mne mrzí, je, že se už nikdy nedozvíme, zda by byl Paroubek ochoten mise zablokovat, i kdyby mu Topolánek nevyšel takhle vstříc. Skoro se mi zdá, že ne. Ministr Schwarzenberg ve vystoupení před hlasováním řekl: „Chápu opozici, že se snaží dělat problémy vládě, ale vážnost České republiky ve světě, spojenecké závazky a naše bezpečnost, to jsou témata, která by neměla podléhat sporům mezi vládou a opozicí.“ Neměla, ale podléhá. Komunisté udělali gesto a vypárovali těžce nemocného lidoveckého poslance Kvapila. Hodlají ho párovat v tzv. stojedničkových hlasováních (hlavně zákony vrácené Senátem) s výjimkou zdravotnických poplatků. To je výjimka málo zajímavá, protože v případě regulačních poplatků znamená Kvapilova nepřítomnost vlastně hlas proti původnímu návrhu ČSSD (kdežto v případě misí znamenala Kvapilova nepřítomnost, že vládě chyběl jeden hlas pro schválení jejího návrhu). Komunisté tak dostali Paroubka a ČSSD do nepříjemné situace těch méně slušných. Potřebují to, přetahují se s ČSSD o hlasy, a čím méně jich budou mít, tím méně budou do budoucna pro Paroubka zajímaví. Poté, co Paroubek v podstatě dovršil jejich integraci do českého politického systému, začali dělat vlastní politiku (v zásadních věcech se ovšem zatím s Paroubkem vždycky dohodnou).

Stínový (a bývalý) sociálně demokratický ministr financí Sobotka prohlásil, že vládní protikrizová opatření přicházejí pozdě. To se dá říci vždycky o všem a říkává se to obyčejně tenkrát, když chybí věcné argumenty.

Poslankyně Jacques kritizuje prezidenta Klause za to, že nepodepsal smlouvu o ustavení Mezinárodního trestního soudu. Výsledkem je prý ostuda v Radě Evropy. Nechápu, co je to za argument. Pokud má Klaus o ústavnosti smlouvy výhrady (a v téhle věci je chápu), houbeles záleží na tom, budou-li se nad ním v radě Evropy pohoršovat, ale jen a jedině na tom, má-li pravdu nebo ne, ostuda sem, ostuda tam. Ministr Svoboda se pokusil v Právu pochyby o té instituci rozptýlit: dokument prý předpokládá, že závažné trestné činy spáchané českým občanem budou nejprve řešit domácí soudy, a jen při neschopnosti místní justice přijde na řadu mezinárodní soud. Ale co bude považováno za neschopnost? A kdo to rozhodne? Nejčistší řešení je, když si každý soudí své darebáky sám.

Nerad komentuji hospodářské záležitosti. Takže si dovolím vyjádřit jen jednu pochybnost: ČSSD i někteří vládní politici (Vondra, Říman) se různou formou vyjadřují pro tzv. šrotovné: kdo odstaví své staré auto a bude si chtít koupit nové, dostane od státu příspěvek. Polská vláda se rozhodla pro rozpočtové škrty. Jakkoli se obě rozhodnutí nekříží, připadá mi normálnější hasit ekonomický malér šetřením než rozhazováním peněz, kterými se navíc jen zalátá jedna momentálně nejhrozivější díra v naději, že se nakonec nepohoda stejně přežene.

Prezident Obama chystá hrozivou mírovou ofenzivu, takže si v LN (v komentáři Zbyňka Petráčka) vysloužil srovnání s Gorbačovem. To srovnání bohužel vůbec není od věci, jenže Gorbačov byl tlačen jakousi železnou nutností (Rusko nedokázalo držet krok s USA) a mj. veden i upřímnou snahou humanizovat ruský společenský systém (to bych mu v žádném případě nebral). Jakou nutností a jakou snahou je hnán Obama? To, co prosáklo na veřejnost, jsou zatím jen novinářské spekulace, ale není pravděpodobné, že by na nich vůbec nic nebylo. Zítra se dozvíme trošku víc, začíná totiž mnichovská(!) konference. Podaří se Putinovi dosáhnout toho, co Stalin kdysi získal vojensky, za cenu milionů padlých, bez jediného výstřelu, diplomatickou cestou?

V Mladé frontě Dnes zmiňují mezi opatřeními, jak chránit učitele před fackováním, znásilňováním a zabíjením, mj. dočasné vyloučení delikventa ze školy (na jeden či dva týdny). V USA se to prý osvědčilo. Řekl bych, že u nás to bude spíš lákadlo než odstrašující prostředek.

Martin Weiss polemizuje v LN s rovnítkem mezi blobem a demokracií. Upozornil na řadu výhrad k soutěži o knihovnu. Já bohužel nemohu zapomenout na jednu podstatnou „obsahovou“, nikoliv formální věc, totiž na Klausův zásah do situace. Jako člověku, který se kdysi zabýval uměním (i když ne architekturou, nýbrž literaturou, ale to je z tohoto hlediska jedno) nemohu přijmout to, aby v umění zase jako kdysi v šedesátých letech minulého století rozhodovali papaláši. Klaus vůbec neprotestoval proti formě soutěže, ale proti Kaplického návrhu jako takovému, a zcela zjevně rozhodl o jeho osudu. A k tomu, co píše Martin Weiss ve svém velkém komentáři (totiž že „intelektuální establishment“ je nacvičen na jedinou hrozbu, Klause, a co není Klaus, je pro ně z definice přijatelné) považuji za nutné jen připomenout, že mezi Paroubkovou „bezhodnotovou politikou“ a Klausovým barevným viděním je daleko menší rozdíl, než by se na první pohled zdálo. Oba braši si rozumějí, mám podezření, že už jsou proti vládě a Topolánkovi domluveni. Je to symbióza v mnoha ohledech podobná té mezi Benešem a Gottwaldem.

Pátek 6. února

Podle agentury Median se náskok ČSSD před ODS dramaticky snížil (ČSSD prý má nyní, tj. v lednu, kdy se průzkum konal, 35,3% (a ztratila proti prosinci 5,2%), kdežto ODS má 31,3% (a přibrala 3,4%). Zelení se vrátili do volitelné části politického spektra (ale pořád balancují nad propastí). Vzhledem k relativní síle komunistů (mají setrvale 14,2%) by si „rudá koalice“ (skrytá nebo otevřená) i tak zajistila v PS velkou většinu, a většinu 4 hlasů by měla i koalice ČSSD s malými středovými stranami. „Systémově“ se tedy zatím nic nezměnilo. Odhad Medianu může být nadsazený, ale potvrzuje trend, který naznačilo už CVVM, že rozdíly mezi oběma velkými stranami se poněkud zmenšují. Může jít o náhodný výkyv. Pokud by se ovšem náskok ČSSD snižoval trvale, bude mít Paroubek ve své straně podobné problémy, jaké měl kdysi Miloš Zeman, a jeho ovečkám se pod tlakem nutnosti začne stýskat po ČSSD s lidskou tváří.

Poslanecká sněmovna potvrdila přes nesouhlas Senátu novelu trestního řádu, do níž byl při projednávání zamontován zákaz zveřejňovat policejní odposlechy. Postiženi by mohli být policisté, státní zástupci, advokáti, ale také média. Novela obsahuje i další věci, které mi připadají zjevně kontroverzní (zákaz informovat o pachatelích trestných činů až do chvíle, kdy budou obžalováni). Ale pokud jde o odposlechy, jedná se zjevně o podloudně získané nebo vlastně ukradené informace, zveřejnění může zkomplikovat práci policejním vyšetřovatelům a to, co napovídá do telefonu ten či onen gangster, bude zneužito ke kompromitaci lidí, kteří budou muset před veřejností dokazovat svou nevinu (což bývá vždycky obtížné). Petr Uhl mluví v Právu o „ochraně telefonujícího šibala“, to je jako obvykle demagogie, a navíc hrozně průhledná: „šibalovi“ (jak blbé slovo!) bývá naopak dána šance, aby prostřednictvím médií pomluvil spoustu lidí, nepochybně aspoň zčásti slušných.

Z jednání představitelů EU Ferrerové a Schwarzenberga s ukrajinským ministrem zahraničí Ohryzkem v Praze prý vyplynulo (podle zprávy Práva), že si Ukrajina musí napravit reputaci po plynovém sporu s Ruskem. Je to opravdu tak, že EU přistoupila na ruské stanovisko (zavinila to Ukrajina)? To by bylo dost potupné.

Časopis Reflex přinesl na obálce portrét hejtmana Ratha s hitlerovským knírkem (podnět k tomu dala Rathova chvála některých aspektů Hitlerovy hospodářské politiky, má to být jakási ilustrace k článku v čísle). Rath se rozlítil, žádá omluvu, zvažuje žalobu, odkazuje na členy své rodiny, kteří zahynuli v koncentračních táborech atd. Problému se týká naše dnešní glosa. je zajímavé, že česká novinářská obec, která se např. ve věci zveřejňování pokoutně a podloudně získaných policejních odposlechů (obyčejně je těžké se ubránit dojmu, že se používají – např. v MfD – jako nástroj dosti problematické politické manipulace) sjednotí během okamžiku jako jeden muž, v téhle věci necítí potřebu zastávat jednotné stanovisko. Veselin Vačkov se v Lidových novinách staví nad věc, vyzývá obě strany „už mlčte“ a tvrdí, že se u nás o nacismu mluví a myslí s šílenou lehkovážností a povrchností. Myslím, že to není přesné, problém jev tom, že nacismus je možné jen proklínat nebo o něm mlčet. Chybí věcnost. Dosud žijeme v zajetí pohádky, že v letech 1933-45 zažila zeměkoule nejstrašnější katastrofu, jaká ji mohla potkat, a na základě této katastrofy pak byly položeny základy pevnému a trvalému mírovému uspořádání, s nimiž se nesmí hýbat, aby nám to všechno nepadlo na hlavu – a v tomto období žijeme dodnes a budeme v něm žít navěky. Výsledkem je, že spoustě lidí, což dr. Rath sám na sobě přesvědčivě předvedl, chybí základní věcné informace. Ve skutečnosti byla druhá světová válka, vyvolaná nacistickým Německem, nejkrutější epizodou lidských dějin – zatím. Mír který z porážky nacismu vzešel, je dosti nepevný, a nenamlouvejme si, že nás nečekají další a nepochybně ještě krutější kataklyzmata. To je jedna věc. A pak: pokud si novináři přistoupí – v rámci tohoto hysterického přístupu k nacismu -, že je možné o nějakém tématu naordinovat mlčení, své profesi neprospívají, nýbrž ji poškozují.

Pokud Američané upustí od budování protiraketového štítu ve střední Evropě, bude to podle Izvěstijí jeden z největších úspěchů ruské diplomacie za poslední dobu. To nepochybně, a jeho spolutvůrcem bude Barack Obama. Česká vláda je nervózní a ráda by slyšela ve věci základny jasná slova. Američané váhají.

Sobota 7. února

Prezident Sarkozy prohlásil, že by se francouzský automobilový průmysl měl stáhnout z ČR (jde o kolínskou továrnu TPCA, kterou ovšem francouzská firma sdílí s Toyotou). Prý je v pořádku, když se francouzská auta montují v Indii, protože tam se taky prodají, ale ne, když se montují v Česku, aby se pak prodaly ve Francii (v Česku to vyjde levněji). Za Sarkozyho se postavila francouzská Izvěstija, deník Le Figaro, kde napsali, že nynější krize zavazuje k návratu státu do národních ekonomik všech vyspělých zemí. Pozoruhodná putinovština. Sarkozy je jakousi karikaturou de Gaulla a zároveň indikátorem rozloženosti Evropské unie. V českém tisku se jeho prohlášení zlehčuje: Tak např. Lukáš Macek píše v MfD: „Sarkozy utrousí poznámku ve francouzské televizi a v českých médiích je poprask. Václav Klaus nevyvěsí vlajku na Hradě a řeší to půlka evropských médií.“ Jenže to, co řekl Sarkozy, je pokus o silnějších zemí EU řešit si své problémy na účet slabších, postavený na nerespektování soukromého vlastnictví a svobody podnikání ze strany státu. Nevyvěšení fangle je schválnost a prkotina, která nikoho fakticky neohrožuje. To, co dělá Klaus, je dětinská hloupost, to, co dělá nebo se pokouší dělat francouzský prezident (doufejme, že mu to nevyjde), je svinstvo. Taky není na místě Sarkozyho prohlášení bagatelizovat tím, že bylo určeno hlavně pro Francouze, jak to dělá např. stínový ministr průmyslu a obchodu za ČSSD Urban (a nejen on). Bylo pro ty, co ho slyšeli, a slyšeli je všichni.

Pan Urban taky vystoupil s výzvou, aby se Češi rozpomněli na národní hrdost a preferovali při nákupech tuzemské zboží. Považuje za nemravné posílat „v tuto chvíli“ českou korunu přes hranice České republiky. Já považuji za nemravné a blbé preferovat při nákupech jiné než dobré zboží a vybírat si jiné než dobré jen proto, že je české.

Novinářka Slonková dostala pokutu zas to, že odmítla prozradit, kdo jí poskytl informace o loňské schůzce Klausova kancléře Weigla s Miroslavem Šloufem. Případ se dává do souvislosti s novelou trestního řádu, kde se mj. novinářům zakazuje zveřejňovat policejní odposlechy. Vůbec nechápu, jak to spolu souvisí. Ve věci Weigl – Šlouf šlo o videozáznam soukromého podniku, který mimoděk zachytil soukromou schůzku. Do takové věci se stát nemá co plést.

Zahraničně politická rubrika Mladé fronty Dnes občas vypadá, jako by na její podobě někde v pozadí spolupracovala agentura Itar-TASS s Al-Džazírou. Pozoruhodné jsou zejména reportáže o „izraelských válečných zločinech“ v pásmu Gazy. Pan Pavel Novotný reprodukuje např. nářek Palestinců nad tím, že „izraelští vojáci ustřelili hlavy i desítkám minaretů“. Přitom i v našich novinách se psalo o tom, že drtivá většina mešit byla používána nevinnými teroristy z Hamásu jako skladiště raket a sám Novotný píše o tom, že „mešity jsou zpravidla v rukou hnutí Hamás“ (to, že slouží jako zbrojní arzenály, si už nechal pro sebe). Je to odporné čtení.

46 evropských poslanců vyzvalo Evropský parlament k debatě o zřízení celoevropského institutu o nacistickém a komunistickém režimu a o tom, že oba režimy páchaly zločiny proti lidskosti. Problém je v tom, že nacismus znamená doslova německý nacismus, kdežto komunismus an sich neznamená vlastně nic. Je třeba mluvit konkrétně, a nejlépe pro začátek o dvou případech: o německém nacismu a ruském komunismu. Každý je úplně jiný, jen jsou oba v základních ohledech stejně zrůdné. Komunismus jugoslávský, albánský atp. by mohly zatím počkat. Pro Západní Evropu a Zahradila to bude ovšem těžké, považují pořád Rusy za spojence z druhé světové války a to ostatní je už nezajímá.

V Lidových novinách píší o „multimediálním představení“, které má školáky varovat před drogami. Mladý člověk, který propadl drogám, je nakonec postaven před jakýsi poslední soud, který autorka recenze líčí takto: „Člověk, který se ve filmu právě předávkoval, sedí téměř nahý uprostřed pódia. Po levé a pravé straně sedí dvě postavy v černých kápích. Naproti jedna v bílé. Ocitl se před jakýmsi soudem. Jedna tmavá postava znázorňuje dobré Já, tedy žalobce, a druhá tmavá postava je špatné Já znázorňující obhájce všech skutků, které člověk za život udělal. Soudcem je postava v bílém, která představuje svědomí. „Jsi na hranici života a smrti. Uvědomuješ si, jak si se sem dostal?“ ptá se člověka jedno z jeho Já. S druhou postavou pak diskutuje o tom, jak se mladý člověk může dostat tak brzo na šikmou plochu a k užívání drog, které ho přivedou až k předávkování.“ Je to směšné. Žádné svědomí neexistuje. Buď člověk věří, že jednou stane před Božím soudem, nebo nevěří ničemu a tedy ani na svědomí, a konstruovat si takové pseudonáboženské scény je směšný a neúčinný kýč. V Právu píší o „zhrubnutí školáků“, kteří běžně učitelům a učitelkám tykají, mluví s nimi sprostě a titulují je „ty píčo“. Jejich rodičům je to jedno, protože buď jim to schvalují, nebo si zvykli na to, že je titulují stejně, a smířili se s tím. V Právu to Vysvětlují to po marxisticku hospodářskými problémy a z toho plynoucím sociálním napětím v rodinách a ve společnosti (až se zlepší hospodářská situace, budou lidé zase slušní). Jenže lidé nemají proč být slušní a ohleduplní, když je k tmou nikdo a nic nenutí a nezavazuje, být slušným je přece nepraktické. Za dvacet let se tady tak budou titulovat všichni. Až přiletí na návštěvu britská královna a náš prezident ji na letišti osloví „ty píčo“, bude možná trochu překvapená – pokud to tlumočník taktně nezamlčí (tlumočníka bude zapotřebí, protože za takových okolností se lidé ve škole nenaučí vůbec nic).

Režisérka Marie Poledňáková v rozhovoru pro Lidové noviny mluví mj. i o normalizační televizní produkci, a mj. říká: „A tam, kde do politiky tvůrci šlapali naplno, jako třeba v případě majora Zemana, je to přece dneska příšerný dokument o tom, jak ideologie znásilňovala naše životy a jak divákům šroubovala mozkové závity.“ Takže jak ti, co ty prasárny točili, tak ti, co se na ně dívali, jsou oběti znásilnění a za všechno může jen a jen „ideologie“. Přitom televizor se dal vypnout a hlavně, ti, co to dělali, se klidně mohli živit jinak a poctivěji. Takže přesnější by možná bylo říci, když už máme zůstat u onoho zahrnujícího „my“, s kterým začala, to zdůrazňuji, paní režisérka: jak snadno jsme se, my čuňata, nechali znásilňovat…“

Pondělí 9. února

Výroky amerických politiků o protiraketovém štítu a zahraniční politice ve vztahu k Rusku si jinak vykládají USA-optimisté (nic se nemění, USA reagují jen na hospodářské problémy) a jinak politici, kteří byli už v minulosti k americkým plánům zdrženliví či odmítaví (není s čím spěchat).

ČSSD na svém sjezdu, jehož první část se odehraje tento víkend, zruší zřejmě přímou volbu předsedy. Vzhledem k tomu, že kandidát je jenom jeden, je možná zbytečná i nepřímá volba, stačilo by něco jako korunovace. Včerejší zasedání ústředního výkonného výboru strany bylo uzavřeno pro média, prý to (aspoň podle Práva) souvisí s tím, že se na něm předseda Paroubek opět věnoval svému oblíbenému tématu, totiž kritice médií. Kritika médií z úst politika je něco, co patřilo k předlistopadovému folklóru. Je povzbudivé, že to Paroubek zatím musí dělat tajně.

Premiér Topolánek se včera ohradil proti Sarkozyho výrokům o stěhování francouzských automobilek z Česka do Francie. Prohlásil to za „neuvěřitelné“. Neuvěřitelné to taky je. Nato Le Monde, zjevně nyní jedna ze Sarkozyho vlajkových lodí na francouzském mediálním moři, oznámil, že francouzský prezident českému premiérovi laskavě vyhověl, „ustoupil jeho nátlaku“ a přestal usilovat o stěhování montoven do Francie. Děkujeme, excelence. (Není mi jasné, jak může prezident republiky rozhodovat o stěhování montážních linek nějaké továrny, a to i kdyby třeba ta továrna byla částečně nebo docela ve státním vlastnictví).

Vláda se shodla na úpravě volebního systému pro volby do PS. Účelem je zlikvidovat znevýhodnění malých stran a dát bonus vítězi voleb, aby nedocházelo k volebnímu patu. V příštích volbách do PS ovšem, jak to teď vypadá, k žádnému volebnímu patu ani náhodou nedojde.

Úterý 10. února

Experti z Národní ekonomické rady a ministr Nečas hodlají dočasně rehabilitovat tzv. „švarccystém“ (možnost zaměstnávat lidi ne jako zaměstnance, ale jako formálně samostatné živnostníky; zaměstnavatel ušetří, pokud jde o platby na zdravotní a sociální pojištění, stát prodělá). Pokud jsem dobře informován, problém švarcsystému byl kdysi vyřešen tím, že vynálezce zavřeli na tři a půl roku, zatím co systém se v praxi osvědčil a běžně se používá. Jeho nynější obílení má charakter jakési kosmetické operace. Nebylo by na čase průkopníka-vynálezce rehabilitovat? Udělala by se tak tečka za jednou směšnou šaškárnou.

Vláda navrhuje změnu volebního systému tak, aby neznevýhodňoval malé strany a zároveň poskytoval bonus vítězi voleb. Vychází ze zkušenosti, učiněné ve volbách v roce 2006. Ta zkušenost se však už nebude opakovat. Sociální demokracie by naproti tomu ráda posílila většinové prvky tím, že zvýší počet volebních obvodů. Vychází z toho, jak by měly dopadnout volby, které ji ve více či méně bezprostřední budoucnosti čekají. Je to sice vyčůrané, ale praktické.

Soudce Jirsa kdysi vystoupil v jakémsi diskusním panelu s plukovníkem Kubicem a pak rozhodoval ve věci žaloby ČSSD oproti Kubicemu. Paroubek a ČSSD ho teď obviňuje z podjatosti a Paroubek žádá jeho utracení. Je to celé naprosto směšné, a bylo by to ještě směšnější, nebýt toho, že pan doktor ve zmíněné panelové diskusi Bůh ví proč na téma své případné podjatosti sám vtipkoval a tak na sebe sám přivolal potíže.

Pardubický hejtman Martínek vyzývá pacienty ve svém kraji ke zpytování svědomí: poplatky jsou zvěrstvo, my je za vás zaplatíme, ale pěkně prosím, vy sami se zase rozhodněte, jestli to, že je za vás zaplatíme, opravdu potřebujete. A když na základě sebereflexe dojdete k poznání, že ne, buďte tak laskavi a zaplaťte si je sami.

Jeho excelence středočeský caudillo dr. Rath rozhodl, že milostivě odpustí 63 ředitelům, škol, kteří neuposlechli jeho rozkazu a nezorganizovali mezi žáky anketu, kterou vymyslil. Prozatím dostanou jen písemné varování s tím, že příště to bude horší. Zato 44 poslušných bude odměněno, dostanou dva tisíce navíc. Zde je výrazná změna k lepšímu oproti předlistopadovému režimu. Tenkrát se poslušnost neodměňovala, nýbrž předpokládala.

Středa 11. února

Podle americké ministryně zahraničí Clintonové jsou nynější americké úvahy o raketové obraně „převážně“ technické, i když v tom mohou být ekonomické faktory. Kromě toho jsou USA připraveny znovu posoudit svůj plán, pokud by se podařilo odvrátit Írán od jeho úsilí získat jadernou zbraň. (přitom se jí zdá, že od této možnosti „jsme hodně vzdáleni“). Je mi líto, ale paní ministryně mlží. Nové americké vládní garnituře jde v první řadě o Rusko. Když ta předchozí navrhla Polsku a Česku zřízení protiraketové základny a vlády obou zemí souhlasily, vyjádřilo své zásadní výhrady vedení Ruské federace. Skutečný důvod těchto výhrad bylo, že si Rusko i budoucna vyhrazuje právo veta v záležitostech, týkajících se základních bezpečnostních zájmů svých bývalých evropských kolonií. Dal to najevo i ministr Lavrov při nynější návštěvě ministra Schwarzenberga v Moskvě. Podle Rusů patří jak ČR, tak Polsko do „východní Evropy“, tj. do ruské zájmové sféry. A Američané se nyní chystají Rusům toto právo uznat – bohužel za horlivého souhlasu drtivé části české veřejnosti, jejímž heslem je: lieber rot (nikoli ve smyslu „komunistický“, ale ve smyslu „ruský“) als tot. Hauzírovat komunismem je nesmysl: kdybych už byl postaven před tak hnusnou volbu, raději bych si vybral komunismus např. někdejšího „jugoslávského“ střihu, než ruskou „demokracii“. Premiér Topolánek by chtěl i v této situaci nechat schválit smlouvy o radaru, koalice však na to tak jako tak nemá dost hlasů, a že by nějaký v dnešní situaci získala navíc, je víc než nepravděpodobné.

Koalici se podařilo poměrně těsně prosadit senátní návrh na úpravu regulačních poplatků ve zdravotnictví. Pro bylo 99 ze 196 přítomných. Komunisté opět vypárovali nemocného poslance KDU-ČSL Kvapila, jedna jejich poslankyně nehlasovala (není jasné, zda z jednacího sálu odešla či nikoli, ale to je jedno, i kdyby se počet přítomných zvýšil na 197, 99 pro by stačilo - poukázali. Stejně je ovšem taková vládní většina tristní: opozice opět utrpěla porážku, ale porážky tohoto druhu jí nijak moc neublíží.

ODS hodlá vytáhnout do eurovoleb v červnu s negativní kampaní proti ČSSD. Podle slov svého lídra Zahradila se přitom „nehodlají chovat urážlivě nebo populisticky“ a jejich cílem je získat aspoň sedm mandátů. Budou rádi, když dostanou dva.

Paroubek prý ve své zprávě pro víkendový sjezd ČSSD čelně útočí na komunisty. Vyčítá jim, že se dost nedistancovali od předlistopadové doby a útočí proti NATO i EU. Kdyby to nedělali, stali by se z nich sociální demokraté paroubkovského střihu. Podle MfD, která s tou zprávou přišla, si tak chce ČSSD naklonit střední vrstvy, které ČSSD nejsilněji podporují. To je zajímavé, znám lidi výlučně ze středních vrstev a ČSSD z nich nepodporuje ani náhodou nikdo. Paroubkovi nepochybně vadí, že ho KSČM dostatečně neposlouchá. Kdyby ho KSČM dostatečně poslouchala, přišla by o svůj elektorát. Nemůže. Navíc komunisté nějak vyčuchli, že úporně nenávistná Paroubkova politika začíná lidí odpuzovat (jinak si nelze vysvětlit jejich náhlou vstřícnost ve věci párování poslance Kvapila).

Frankfurter Allgemeine Zeitung kritizovala novelu českého trestního řádu, která mj. zakazuje novinářům zveřejňovat policejní odposlechy, pokud nebyly použity jako důkaz před soudem. Prý jde o zákon ojedinělý v evropském kontextu a o okleštění svobody slova. Pokud jde zrovna o tohle (nový paragraf 8c trestního řádu), považuji za ojedinělé v evropském kontextu spíš to, že u nás policisté a já nevím kdo ještě bez rozpaků kradou záznamy policejních odposlechů a pod rukou je poskytují novinářům, resp. novinám, které jich pak používají k rozehrávání vlastních politických her. To je prosím něco úplně jiného, než když „novináři prostřednictvím tajně pořízeného videa upozorní na korupci na ministerstvu zemědělství“, jak píše FAZ, nebo když paní Slonková odmítne sdělit zdroj, který jí poskytl soukromý videozáznam ze soukromého podniku. V tomto ohledu (paragraf 8c) je novela v pořádku.

Pravnučka Ferdinande d´Este, Sofie z Hohenbergu, se soudí s českým státem o mobiliář ze zámku Konopiště. Zámek byl kdysi sakumprásk ukraden Československou republikou „Habsburkům“. Stalo se tak zákonem, takže je všechno v pořádku, když se krade formou zákona, je to OK. Hraběnka se naivně brání, že děti Ferdinanda d´Este nebyli Habsburkové. Čs. zákon je ovšem podle MfD dodatečně na Habsburky pasoval. Ta paní má smůlu, kdyby chtěla zpátky hrobku, asi by ji dostala, v tom už jsou naše soudy benevolentní.

Čtvrtek 12. února

Premiér Topolánek se prý při uzavřeném jednání poslaneckého klubu zmínil o možnosti předčasných voleb. Jeho vnitrostraničtí oponenti tvrdí, že to dělá proto, aby se po prohraných eurovolbách mohl uchýlit do Bruselu jako eurokomisař. Myslí si to prý např. poslanec Schwippel, který si předčasné volby nemůže přát, protože o volitelném místě na kandidátce si může nechat jen zdát (budou se ho jako všehoschopného bát i ti, kterým teď hraje do karet). V každém případě, pokud ODS prohraje volby, bude její povinností obstát jako zásadní opozice proti Paroubkovi, a to se jí s Tlustým, Schwippelem, Ranincem atp. a s Klausem na Hradě v zádech (dokud ho odtud Paroubek nevystrnadí) sotva povede. Jiří Paroubek už teď burcuje stranu k maximálnímu výkonu eurovolbách s tím, že úspěch ODS by znamenal „nedozírné následky“, jak se u nás říká. Jistě, byla by to vážná kaňka na konceptu, který mu až do posledních dnů skoro bezchybně vycházel.

Problém bude Paroubek mít s komunistickým vypárováním těžce nemocného poslance Kvapila. Zuřivé útoky na KSČM asi moc nezaberou, protože jednak vypárování výsledek hlasování o regulačních poplatcích vůbec neovlivnilo, a jednak komunistické zdůvodnění je bohužel tak šikovně zformulované, že je pro slušného člověka skoro neprůstřelné: „Myslíme si, že lidské chování patří k politice. Pokud zhrubne politika, vede to jenom k čím dál horším útokům, k čím dál horšímu prostředí, ve kterém se nedá jednat.“ Je sice škoda, že na to komunisté nepřišli už před šedesáti lety, ale na dnešek to bohužel sedne. Nakolik to komunistům pomůže, nevím. Že to Paroubkovi uškodí, je zjevné, protože proti slušnosti je pořád ještě většina české společnosti naštěstí tak trochu bezbranná.

Zvlášť směšné je v této souvislosti, když ČSSD dává zcela bez obalu najevo, že hodlá pořádně zmáčknout své krajské koaliční partnery z ODS: buď nás podpoříte s regulačními poplatky, nebo se rozlučte s krajskou koalicí. To je neuvěřitelně humpolácké a nešikovné: kdyby jim ODS šla na ruku, musela by se rozloučit se svými voliči.

Z Washingtonu se ministr Schwarzenberg odebral do Moskvy, kde jednal jako člen „trojky EU“ (ještě se Solanou a Ferrerovou) s ruským ministrem zahraničí Lavrovem. Přitom při tiskovce došlo mezi Schwarzenbergem a Lavrovem ke kontroverzi ohledně teritoriální příslušnosti ČR. Lavrov mluvil o projektu protiraketového štítu ve východní Evropě, Schwarzenberg se ohradil s tím, že Polsko a ČR leží ve střední Evropě. Nato, jak Právo vítězně konstatuje, Lavrov „s jistou ironií“ vmetl českému ministru do tváře, že v OSN, kde jsou státy pro potřeby kandidatury do orgánů světové organizace rozděleny do zeměpisných skupin, figurují ČR i Polsko ve východoevropské skupině. K tomu bych rád podotkl dvojí: za prvé, jak by ne, když OSN byla kdysi vytvořena jako společné dílo Franklina Roosevelta a J. V. Stalina a jejím účelem mělo být rozdělení světa mezi dvě demokratické velmoci, USA a SSSR, za účelem udržení trvalého míru. Trvalý mír se sice podařilo udržet (o jeho kvalitě vypovídá, že se mu říkalo „studená válka“), ale během něho se ukázalo, že v demokratičnosti jsou mezi oběma obry nepřehlédnutelné rozdíly, které zavěsily nad celý plán Roosevelt – Stalin velikánské otazníky. V roce 1989 se nám podařilo díky slabosti SSSR naši příslušnost, vymezenou kdysi Rooseveltem a Stalinem, trochu zproblematizovat, ale jak se zdá, po nástupu Baracka Obamy cítí Rusové šanci dát zase všechno do pořádku, protože Obama hodlá vědomě či nevědomě na Roosevelta navazovat. Američané se liší od Rusů tím, že když si někdo jasně a srozumitelně řekne o svobodu, jako svobodomyslný národ to respektují. Mám jen strach, že my jsme v současné době tak prohnilí a rozložení, že si o svobodu říkat nebudeme, protože to jednak neumíme a jednak nás to ani nenapadne. A za druhé: já jsem samozřejmě dalek toho, abych například tvrdil, že Právo je úspěšný projekt někdejší (ještě) KGB z roku 1990, kterému se podařilo pro větší věrohodnost chytit na lep pár tzv. užitečných idiotů a který pak převzali nástupníci zmíněné instituce: netvrdím to už jen proto, že to nemohu nijak dokázat. Nicméně jen těžko se občas bráním dojmu, že je tu činná (mimo jiné) i velmi obratná, lehce zamaskovaná a svým způsobem úspěšná ruská lobby (přičemž ten lobbyismus je nesen pochopitelně zcela ideálními motivy). V každém případě: pokud jde o naši příslušnost do východní Evropy, nejde jen o formality a slovíčka, ale o to, zda uznáme „vedoucí úlohu“ Ruska v našem teritoriu, nebo se pokusíme dovršit to, co začalo v roce 1989: zdá se, že je nejvyšší čas, jinak budeme mít další příležitost nejdřív zase až za padesát let.

Jakýsi královéhradecký papaláš ČSSD podle MfD vlastnil nějaký čas v Náchodě hotel, v němž byl prý provozován mj. veřejný dům, lidově bordel čili hanbinec. Na podporu jeho podnikání se mu za časů Paroubkovy vlády podařilo získat dvojí solidní ministerskou subvenci. Je pozoruhodné, proč se ČSSD a hanbince čas od času ocitají v takové nepřehlédnutelné blízkosti (viz případ expremiéra Grosse a podnikatelky Barkové, která samozřejmě také, jako pan Mrština, bordel neprovozovala, pouze ho kdosi nezodpovědný provozoval v jejím objektu).

V MfD se k otázce amerického radaru vyjádřil můj bývalý kolega z FS Jiří Schneider. Je mi líto, ale musím konstatovat, že považuji jeho názory za pobuřující. S potěšením zároveň konstatuji, že podstatně rozumněji se v podstatě k téže věci vyjádřil rovněž v MfD (a také v The Wall Street Journal) Milan Vodička.

„V polské vládě neuroní nikdo ani slzu, pokud americká základna nakonec nebude“, tvrdí prý dobře informované polské zdroje podle pana Palaty z LN, který se po změně americké vládní garnitury a několika kotrmelcích premiéra Topolánka a ministra zahraniční Schwarzenberga proměnil ze zuřivého rusofoba v usměvavého realistu. Zdá se, že polští liberálové nevědí, o co jde (to liberálové nejspíš nevědí nikdy). Zato pan Palata velmi rychle vyčuchl, kolik uhodilo. Tento způsob žurnalistiky je politováníhodný. Dalo by se to otitulkovat jako jiný článek na téže stránce LN : „Pomine-li důvod, proč neměnit názor?“

Pátek 13. února

Václav Klaus odpověděl na dopis představitelů českých médií. Ti ho vyzvali, aby nepodepsal novelu trestního řádu, v níž se mj. stanoví tresty pro novináře, kteří zveřejní policejní odposlechy. Klaus v odpovědi oznámil, že zákon podepíše, a vzápětí tak taky učinil. Myslím, že zákaz zveřejňování policejních odposlechů je na místě.

Sociální demokraté jsou laskavě ochotni podpořit majetkové vyrovnání s církvemi (v Právu tomu tvrdošíjně říkají „církevní restituce“) za předpokladu, že se církve vzhledem k hospodářské krizi náležitě uskrovní. Myslím, že by si sociální demokraté neměli zbytečně brát servítky, dát průchod svému bytostnému ateismu, mužně si přiznat, že církve jsou úplně zbytečné, a naopak jim ten majetek, co ještě mají, zabavit. Činnost by pak vykonávat směly, samozřejmě, máme demokracii, a v demokracii si můžeme dovolit přepych tolerovat i zbytečné instituce, ale pokud na nás nechtějí žádné prachy (nebo ještě lépe: pokud si povolení na svou pošetilou činnost náležitě zaplatí. Když si pan Paroubek nechá na toto téma uspořádat průzkum veřejného mínění, 90% národa mu to jistě odsouhlasí. Tak konec zbytečné přetvářky a vzhůru do práce!

Předseda ČLK Kubek vyzývá krajské hejtmany, aby kraje přestaly platit za pacienty regulační poplatky. Schválený kompromis je prý přijatelný. Pan Kubek si zjevně dává záležet na tom, aby budil dojem, že usiluje o větší věrohodnost a neutralitu v politických sporech. Velmi by mne zajímalo, je-li na tom s panem Rathem domluven, nebo se panu Rathovi začíná vzhledem k novým starostem o středočeské léno jeho zdravotnické impérium rozpadat pod rukama. Ostatně, nebuďme netrpěliví – dřív nebo později se stejně tak říkajíc samospádem provalí, jak to doopravdy je.

Sobota 14. února¨

K hlavní události dne, první půli sjezdu ČSSD, se vrátíme v pondělí, až budou k dispozici všechny materiály a informace.

Průzkum STEM potvrdil mírný pokles preferencí ČSSD a mírný nárůst preferencí ODS. Strany se k sobě přiblížily asi o pět procent, rozdíl však zůstává 10%, což je, řečeno sportovní terminologií, rozdíl třídy. Vysvětluje se to českým předsednictvím EU (vláda údajně získává body), snad je představitelné i mírně optimističtější vysvětlení než tato v podstatě optická iluze – totiž to, že veřejnost je už unavena agresivním a nenávistným vedením politického zápasu, v němž teď bezesporu drží prim ČSSD (koalice a ODS jsou v defenzivě, což vyplývá z jejich postavení toho, kdo nese odpovědnost, nebo aspoň její největší část). Paroubkovo vedení a zejména duo Paroubek - Rath ale nic jiného dělat neumějí a teď už asi styl ani změnit nemohou.

Podle Jiřího Hanáka v dnešním Právu jde ve věci odposlechů „poslancům a prezidentovi … hlavně o to, aby novináři už nemohli uveřejňovat nic, co by mohli vyšťourat z přítmí mocných, ať politiků, ať podnikatelů, kde se „dějí úradky“, tj. kde se dá kšeftovat s mocí a s nečistými penězi.“ Už jsem tu napsal, že zákaz zveřejňovat policejní odposlechy, pokud nebyly použity jako důkaz v řízení před soudem, horlivě schvaluji. Brání se tak tomu, aby momentálně vládnoucí politická garnitura mohla využívat policejních odposlechů k tomu, že bude ve „spřátelených“ médiích a s pomocí úslužného mediálního křoví kompromitovat své nejrůznější odpůrce a ještě se přitom drze zaštiťovat svobodou projevu. Jak vidno, myslím hlavně na budoucnost a na Paroubkovu pátou (nebo šestou?) republiku.

Tamtéž Petr Uhl polemizuje s Markem Bendou – není prý pravda, že by orgány činné v trestním řízení před stíháním novináře mohly přihlížet k tomu, zda sledoval veřejný zájem. Taky doufám, že to nejde, policejní odposlechy se s tou jednou výjimkou (viz výše) zveřejňovat nesmí a basta. „Veřejný zájem“ je ideologická floskule, která se dá kdykoli ohnout a zneužít.

Člen Ekonomické rady vlády Miroslav Zámečník se v Právu nenechal vytočit poněkud drzými poznámkami Jiřího Vavroně (stylu „že na takový zázrak - jaký je v rozpočtu na letošní rok - nepřišli jinde!“), odpovídal klidně, slušně a s přehledem. Cituji: „Podpora spotřeby, i když zvedne životní úroveň u lidí, nezvýší domácí produkci. Zato se projeví na schodku obchodní bilance, protože zboží, o které se zvedne zájem, se musí dovézt.“

Josef Chuchma polemizuje v MfD s Michalem Semínem, který kdesi napsal: „Zatímco tištěná a veřejnoprávní média hrají podle předem připravených not, samizdat dneška, zvaný internet, umožňuje skutečným zájemcům o pochopení příčin vzniklého sporu věcného i psychologického odstupu od davu skandujícího „Ukřižuj, ukřižuj ho!““ nejde mi teď o obsah (možnost zveřejnit stanovisko katolických tradicionalistů ve sporu o zrušení exkomunikace čtyř biskupů), ostatně tady se s panem Chuchmou zjevně shodnu, že na Semínově výhradě něco je (když se může k věci v tisku a televizi vyjadřovat pan Štampach a pan Putna, proč by nemohl pan Semín, proč my, co nejsme katolíci, máme dostávat jako za totáče ideologicky předžvýkané informace). To, o co mi jde, je forma. Zcela zásadně souhlasím s panem Semínem v tom, že internet je samizdat dneška. Přesně kvůli této výhodě jsem před devíti lety začal provozovat Události. Člověk, který zastává často názory, s nimiž je v menšině, a není vázán na žádnou mocenskou kliku (teda např. ani na Havla, ani na Klause, ani na Topolánka, ani na Paroubka, o komunistech samozřejmě vůbec nemluvím) musí počítat s tím, že se v žádném institucionalizovaném médiu nadlouho neudrží. Pokud nechce mít úplně zacpanou hubu, stačí jen, když si zaplatí doménu (zaregistrovat se u nějakého provozovatele internetu není, pokud jsem dobře informován, v podstatě nutné, i když je to příjemné zjednodušení situace). Stejně za totáče stačilo si opatřit psací stroj, papíry, kopíráky a propisky. Když člověk dodržoval rozumnou míru (do 20 ks, které nechával kolovat) a nenechal si dělat reklamu v zahraničních médiích (což sice omezovalo počet zájemců o přečtení, ale naštěstí i těch z řad policie), dala se tahle drobná všední práce dělat bez velkého rizika. Člověk musí umět být spokojen s málem. A stejně dnes: když jako já nemáte vůbec žádné peníze na reklamu a všechno ostatní si platíte jen z vlastní kapsy (není to nijak moc drahé), dá to devět let perné práce, než se došplháte na cca patnáct set čtenářů denně. Není to žádný zázrak, ale já jsem spokojený, odpovídá to mým možnostem. Snad to stačí k tomu, abych, až předstoupím před soud Nejvyššího, mohl – u vědomí všech svých slabin a hříchů - aspoň nesměle špitnout: Pane, já se snažil. Tedy, abych se vrátil k věci, srovnání internetu se samizdatem je na místě – v tom smyslu, že samizdat je jeden z darů internetu, věc, kterou internet činí o něco snadnějším a pohodlnějším. A pokud jde o to zavírání, samizdat se nepozná podle toho, že vás za něj zavřou, nýbrž že děláte na koleně věci, které považujete za důležité a které byste za daných okolností jinak než na koleně dělat nemohl. Ostatně neklesejme na mysli, možná se i toho zavírání v budoucnu zase dočkáme – a třeba se dokonce ukáže, že to jde už teď.

Ekonomický expert ČSSD Jan Mládek poskytl pozoruhodný rozhovor pro MfD. Nejdřív se vyznal ze své nelásky k Václavu Klausovi, je to prý spíš osobní než ekonomická věc, v tom případě si ji docela dobře mohl nechat pro sebe, pokud by byl ovšem chtěl zůstat věcný). Vytýká vládě, že věnuje málo energie na udržení sociální soudržnosti v čase krize (na udržení sociální soudržnosti v době krize, aby soudržnost byla jako řemen, jsou nejlepší koncentrační tábory). Považuje za mýtus, že by kapitalismus měl autoregulační schopnosti, a proto potřebuje státní či veřejné regulátory, kteří na to dohlédnou (nejlepším regulátorem je silná, dobře zorganizovaná, loajální a zbytečnými ohledy nevázaná policie). Pan Mládek vyslovuje obavy, že složitá sociální situace by mohla vést k vytvoření populistické, polofašistické, pravicové strany, jež by mohla uspět ve volbách. Netřeba tvořit, stačí jen trochu modifikovat a obrodit ODS, první kroky se už dějí. A když jí ČSSD půjde pár kroků vstříc (mám takový pocit, že se už nějakou dobu preventivně snaží), budeme tu v budoucnu mít jednu populistickou, polofašistickou pravicovou, a jednu populistickou polofašistickou levicovou stranu. Obě budou navzájem v zásadní opozici, stvrzené opoziční smlouvou.

ODS vykročila do předvolební kampaně k eurovolbám tím, že zahájila negativní kampaň: pořídila si jakousi zesměšňující persifláž oficiálních stránek ČSSD, kde karikuje hlavní představitele strany, cituje jejich kompromitující výroky atp. Je pozoruhodné, že si strana vzala za příklad ty nejvíce odpuzující manýry svých protivníků, a to zrovna ve chvíli, kdy tyto manýry, jak ukazují poslední průzkumy veřejného mínění, už začínají veřejnost unavovat. Vydržet být slušným (nebo, buďme skromní, aspoň slušnějším) ve střetnutím se sprostým, arogantním hulvátem je velmi namáhavé, ale řekl bych, že produktivní. Jenže těžko čekat něco podobného od lidí jako je Zahradil. ODS se teď bude ohánět návštěvností těch stránek – návštěvnost je ovšem věc pomíjivá, líbit se to bude jen „tvrdému jádru“, které bude stranu volit i bez toho, a hlavně, bojovat proti prasáctví prasáctvím nemá smysl, protože se tím dosáhne jenom toho, že se prasáctví znásobí.

Další pozoruhodný rozhovor poskytl sociálně demokratický předák Radko Martínek Lidovým novinám. Komunisté jsou podle něho demokratická strana, protože my máme demokratický stát a oni získali hodně hlasů. Podle této logiky byla NSDAP demokratická strana, protože výmarská republika byla demokratický stát (s jistými zvláštnostmi, ČR je ostatně taky demokratický stát s jistými zvláštnostmi) a oni získali hodně hlasů. Dále pan Martínek redaktorce Kalenské tvrdí: „Já nevím, vy jste možná mladá (to je vůči dámě, která sedí proti mně, krajně nezdvořilé vyjádření, bd), takže jste tehdejší dobu neprožila, ale když jste se tehdy chtěla angažovat a dělat něco pro lidi, tak těch možností prostě moc nebylo.“ Já na rozdíl od paní Kalenské jsem člověk starý, a tak mi to nedá, abych nepoznamenal: zatím co těm, kteří chtěli dělat něco pro lidi, nezbývalo, než vstoupit do KSČ, měli to různí sobečtí misantropové podstatně snadnější - provozovali samizdaty, podepisovali kverulantská prohlášení, zakládali „tzv. nezávislé iniciativy“, tu a tam si nějaký odbručel pár let v base, kde možnosti udělat něco pro lidi byly taky poměrně omezené, atd. atd.

Pondělí 16. února

V sobotu proběhl v pražském Veletržním paláci první díl 35. sjezdu ČSSD (o tak vysokém čísle se komunistům, pokud se nemýlím, ani nezdálo). Účastníci se dohodli, že napříště, když se jim to bude hodit, zvolí předsedu plebiscitem všech členů strany, a když ne, zvolí ho jako dosud sjezd. Teď se jim to zrovna nehodí, mají jen jednoho kandidáta a všelidové hlasování by bylo drahé (taky není jisté, zda by se sociálně demokratický všeholid podařilo dát dohromady, zvlášť když všechny naše strany oplývají virtuálním členstvem, které vzhledem k jeho nehmotné povaze dát dohromady nelze. Hlavním a nejpozoruhodnějším bodem programu byl veleprojev předsedy strany. Pozoruhodný byl mj. i závěr, kde pan Paroubek výslovně upozornil, že je taky jen člověk a občas se dokonce i může mýlit, jen v jednotlivostech, ovšem. To je velmi významné, jinak bychom to mohli snadno přehlédnout. Pozvaný zástupce Demokratické strany, generál Wesley Clark, poděkoval sociálním demokratům za horlivou podporu, které se od české veřejnosti dostalo americkému projektu protiraketového štítu. Je otázka, zda to byla od něho zlomyslnost, nebo se stal nechtěným objektem dezinformace. V ČSSD panuje názorová pluralita, takže srbský junák Foldyna generála už preventivně označil za válečného zločince, zatímco předsedovi strany se jeho projev mimořádně líbil. Nyní se rozjede zničující kampaň ČSSD k eurovolbám. Jejím heslem je, jak se zdá: co nejmíň hlasů pro ODS! Zdá se, že veřejnost to už trochu otravuje (ČSSD velmi mírně klesají preference), volby ovšem sociální demokraté stejně s převahou vyhrají. Zvlášť když ODS chce své soupeře napodobit a najet na kampaň pod heslem: co nejméně hlasů pro ČSSD.

Na opačné straně politického spektra od ČSSD vzniká sociálním demokratům velká konkurence. V sobotu byla ustavena „Strana svobodných občanů“. Předpokládám, že se tak stalo ve Vladislavském sále Pražského hradu (zatím by bylo stačilo asi nějaké jeho zákoutí). Předsedou strany je prezidentův oddaný učedník Petr Mach, jedním z místopředsedů Miloslav Bednář (což je dostatečný důvod, proč se té organizace spíše stranit). V „republikovém výboru“ je i Klausův syn Jan. Dá se odhadnout, že strana sobě příliš nepomůže (klausovská ideologie už dost vyčpěla), ale ODS může uškodit - sice jen trochu, ale v případě, že by se preference koalice a opozice do budoucna vyrovnaly, rozhodne i málo, a smát se bude Paroubek. Jako test přitažlivosti rigorózního „klausismu“ to bude ovšem zajímavé a užitečné – zejména pro toho, kdo bude český politický život sledovat z poklidného odstupu (např. na Novém Zélandu).

Rehabilitace podnikatele Švarce se konat nebude: Národní ekonomická rada nedoporučila návrat k „švarcsystému“ a vláda její nedoporučení přijala. Nebude tedy třeba „přepisovat historii“ (činnost u nás mimořádně nenáviděná). Premiér Topolánek hodlá nyní navrhovaná a schválená opatření předložit ve Sněmovně jako „Batoh č. 2“ a spojit s ním „tak trochu“ i osud celé vlády. Co to znamená tak trochu? Jak se např. žádá „tak trochu“ o důvěru vládě? Spíš to znamená: nejprve o tom budu tak trochu vážně uvažovat, ale pak si to rozmyslím.

Alexandr Mitrofanov připomněl v Právu jednu iniciativu expremiéra Špidly, na kterou jsem nějak zapomněl (nebo ji nezaregistroval, protože vládě nepřátelská média ji tehdy zamlčela). Špidla prý vyzval bohatší část obyvatelstva a její politické a podnikatelské zástupce ke spolupráci, a „zdůvodnil to prostě: pokud nechcete, aby vás rozvášněný dav jednoho dne pověsil na branách vašich honosných vil“. Taková velkorysá nabídka je v civilizovaném státě na zavření, zvlášť když s ní přichází ministerský předseda. Je pozoruhodné, že mně Špidla dnes s odstupu připadá ve srovnání s Paroubkem jako ten slušnější. A není vyloučeno, že opravdu je. Pozdrav pánbůh! Už se těším, až mne rozvášněný dav (v mém případě by stačil dvouhlavý, už se nedokáži moc bránit) pověsí na bráně mé luxusní vily a pan Mitrofanov o tom napíše do Práva sugestivní reportáž.

Jitrnice je předmět, který zjevně přitahuje Miloše Zemana jako hladového hafana. A tak se údajně zúčastnil zabijačky ve Slušovicích, podle jeho vlastních slov, aby se pozdravil s legendou skutečného českého podnikání Františkem Čubou. A srovnává toho člověka s bratry Baťovými. To je ale drzost. Pan Čuba mohl podnikat, protože si to vyběhal na partajních sekretariátech. To se mu to závodilo, když ostatní běželi v pytlích a on dostal motocykl. „Slušovický zázrak“ byla jedna z nejobludnějších potěmkiniád dohasínajícího „reálného socialismu“.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky