Březen 2009

S odstupem času

Vladimir Cícha

Za tři dny od této chvíle se vymění americký prezident. Skončí se osmiletá éra prezidenta G. W. Bushe, muže považovaného mnohými odborníky v uvozovkách i bez nich, stejně jako obecným lidem, za snad nejhoršího prezidenta v historii USA. Ale… je tomu skutečně tak? Myslím, že ne tak docela.

Jako už se stalo v minulosti nejednou - americký prezident H. Trumann byl teprve po čase a ve světle dalších historických událostí oceněn jako jeden z nejlepších - teprve delší časový odstup poskytne hodnocení s větší přesností. Ve funkčním období ne každého amerického prezidenta bylo tolik závažných událostí, jako v případě G. W. Bushe. JFK sice zachránil svět v době kubánské krize a spolu se svým bratrem přinutil Nikitu, aby si odvezl rakety z Kuby, ale nedlouho po zvolení, v dubnu 1961, dochází k fiasku v Zátoce prasat, vedoucí k nastolení moci F. Castra. Pravda, jeho vládní období skončilo se velmi brzo a tragicky, dnes těžko meditovat, jak by si počínal v době osmiletého setrvání v prezidentském úřadě.

Mnohé je dnes vyčítáno G. W. Bushovi, je považován za ignoranta, kovboje. Aféra s Irákem vznáší se nad jeho legací jako temný mrak, který snad žádný vichr neodvane. Ale paměť lidská je chabá a (pro mne) z mnohdy sotva pochopitelných důvodů fungující jen v jistém směru. Zapomnělo se na ony měsíce jednání OSN kolem rezoluce 1441, jasné a žádající Hussajna o dodržení slibů daných v roce 1991, stejně jako varující v případě, že zvolí cestu jejich ignorance. Jak si politikové Evropy vlastně vykládali ony nedozírné následky pro Hussajna, bude-li rezoluci ignorovat? Nebo povídali jen tak do větru, měnili závažná slova v mlácenou slámu?

Bylo dosti zločinů prokázaných, kterých se Hussajn dopustil a kterých se nadále dopouštěl. A soudě z toho, logickým bylo i nebezpečí vlastnictví zbraní hromadného ničení. To, že vyhodil inspektory pracující v Iráku přesně dle dohody z roku 1991 hned dvakrát, v roce 1998 a pak 2001, nebylo snad dost dobrým důvodem k předpokladu, že zmíněné zbraně má? Snad neměl. Co ale evropští spojenci USA mít měli, byla solidarita, vážnost ke článkům rezoluce, k nezbytnosti dodržet dané slovo stran dalekosáhlých následků, o které si S. Hussajn koledoval.

Kdo chce vědět víc, nežli jen to, co dodává CNN nebo mnohé tiskoviny, dozví se. Dostupné jsou projevy pana Wilderse, knihy paní Hirsi Ali, nebo B. Gabrielové a jiných. Nedávno jsem si na monitoru počítače poslechl hodinový projev této nesmírně inteligentní ženy Gabrielové původem z Libanonu (nar. 1965), nyní již řadu let žijící v USA. Bullshit!, řekli by nejspíš mnozí dobráci považující nebezpečí radikálního islámu za přehnaného strašáka. Jenže nevědí o podstatě nebezpečí z vlastní zkušenosti! Ona to ví více, než je jí příjemné!

Obávám se, aby v budoucnosti možná i blízké, okolnosti nezměnily názor na G. W. Bushe. Obavy proto, že leccos bylo vzato na příliš lehkou váhu. On zřejmě to nebezpečí, o jakém hovoří zmíněné osobnosti, pochopil a to mnohem dříve, než k tomu budou dnešní jeho kritici, možná donuceni. Doufám, že se mýlím, ale mnoho důkazů pro tento omyl zatím nemám. Výborní obchodníci a občané Íránu, kteří ve Vancouveru tvoří dnes značné procento obyvatel, patrně patří k těm mírným, rozumným kanadské země si vážících. Snad právě proto sem přišli. Ale jak udávají spolehlivé zdroje, militantních muslimů je z 1,2 milliardy dobrých 10 procent. A to je již solidní počet!

A dnešní situace v Evropě, Holandsku, Belgii či Anglii, kde procento muslimů je veliké a jejich požadavky neuvěřitelné, stejně jako neschopnost vlád učinit tomu přítrž, není dostatečným důvodem ke znepokojení?

A kdo ví, zda právě Bushova opatření, jako kontroly na letištích, která mnohdy nás jejich všeobecností dráždí a nebo Patriotic Act, nejsou vysvětlením, proč katastrofa 9/11 se v USA dosud neopakovala, ač nenávist zavilých nepřátel nijak se nezmenšila? A nebyl to Bush, kdo dal do pohybu lavinu hypoteční katastrofy, která tak silně přispěla k dnešní svízelné situaci. Byl to jeho předchůdce, šaramantní Bill, navíc to, slovy O. Ulče, majitel nepokojného poklopce a to i v Bílém domě.

Ovšem, že G. W. Bush se dopustil nejedné chyby. Ale, kdo ví, jak by si vedl na jeho místě pan Kerry? Nebo Al Gore?

Anglie a Francie se neblaze podepsaly na osudu mojí země. V letech 2002/2003 se jiné evropské země (včetně opět Francie) v oněch kritických měsících jednání o rezoluci 1441 dopustily zrady na Spojených státech. A řekl bych, že škody na sobě samých jakbysmet. K tomu mohu dodat, že jsem tehdy jednání velmi dobře a k nelibosti své ženy, která by mě raději viděla s kladivem v ruce, sledoval. A opět si uvědomil jak je dnes organizace OSN bezzubá, neúčinná a nákladná.

A občas dojde zpráva očitých svědků, nikoli dodávaná CNN, že v Iráku i Afganistanu je situace pro obyvatelstvo lepší a věci zvolna, ale jistě směřují k dalšímu pokroku. A kdopakže takovému vývoji zabraňuje? Odpověď na to dodává i CNN. Nejsou to američtí vojáci ani vojáci jiných zemí snažící se uvést tu Irák do lepšího stavu?

Obávám se, že se nedožiji možného přehodnocení role G. W. Bushe. Ale cosi mi říká, že k němu dojde.