Březen 2009

G. W. Bushovi na odchodnou

Luděk Frýbort

Nemáme nic proti americkému lidu, pouze proti americké vládě a jejímu arogantnímu, neopodstatněnému a nebezpečnému vměšování do záležitostí jiných národů... Svět nepotřebuje žádného světového četníka... Vedení Spojených států nám namlouvá, že Amerika je průkopníkem světa, že je jeho mravním vědomím ... že pouze ona smí dobývat, smí se v zahraniční politice rázně vyjadřovat... Přesvědčení, že je posláním Ameriky učinit svět zralým pro demokracii, ji vedlo stále hlouběji do víru intervencionismu a způsobilo, že rozum amerických státníků byl zatemněn plány na ovládnutí světa...

Slova uvedená pod titulkem, kdyby to vážený čtenář hned neuhodl, nepocházejí od signatářů výzvy Ne základnám, nýbrž z projevu jistého Josefa Goebbelse, jak jej otiskl list Völkischer Beobachter 21. ledna 1939. Že by se někdo tak trochu chytil za nos? Ale to nic, pokračujme. Ve chvílích, kdy píši tyto řádky, odchází do historie americký prezident G. W. Bush, a nutno dodat, že ne zrovna ve vší slávě a úctě. Pouhá čtvrtina Američanů hodnotí jeho působení kladně, o světové a zejména evropské reputaci škoda řeči. Není to nic nového, jak by se snad mohlo zdát; totéž si vysloužil někdejší Bushův předchůdce v úřadě, Harry Truman.

Co spáchal onen opovrženíhodný muž: na komunistický přepad Jižní Koreje 25. června 1950 nereagoval protesty, mírovými výzvami a řečmi o roztáčení spirály násilí, nýbrž vyslal do Koreje americké divize, zorganizoval mezinárodní ozbrojenou pomoc a po třech letech tvrdých bojů zahnal komunisty tam, odkud vyšli. To mu nebylo prominuto. Americké veřejné mínění Trumanovu kuráž nehonorovalo, nýbrž ji otaxovalo dvaceti procenty veřejné obliby, mez to, pod niž neklesl ani sám G. W. Bush. Inu, jest veřejná obliba galánka vrtošivá. Nemiluje ty, kdož prokázali rozhodnost a odvahu, nýbrž uhýbavé mistry pštrosí politiky, jejichž postojům dá budoucnost sotvakdy zapravdu, dovedou však kolem sebe rozprostírat ovzduší míruplné naděje, i kdyby se okolní svět měl hroutit v požáru posledního dne.

Neboť do přítomného okamžiku zahleděné veřejné mínění nedokáže poznat chvíli, v níž se láme osud světa. Jako za Trumana, i dnes se mu nejlépe zavděčí a nejvíc politických bodů nasbírá ten, kdo slíbí, že tváří v tvář hrozbě neudělá nic. Nedělat nic je věčným receptem těch, kdo svou bázlivost halí do vznešeného roucha mírových frází bez ohledu na to, že ústupnost vůči lotrům a násilníkům se v celém běhu lidských dějin ještě nikdy nikomu nevyplatila. Pomalu už bychom mohli zkušenosti dobrého sta let sestavit v poučku: příměří, dohody a kompromisy, vyjednané s dobyvačnými šílenci, válce nezabrání, jen ji dočasně oddálí; oběti, jež si ušetříme dnes, si mnohonásobně vyžádá zítřek. Což se ostatně netýká jen vřavy bitevní; i v běžném každodenním dění docházívá největší obliby politik, který veřejnosti slíbí bezstarostné projídání budoucnosti, ať pak potomečkové sami koukají, jak z té louže ven. A tak se nedivme, že George Bushe za jeho skutky stíhá nesouhlas, posměch a opovržení. Kdo na sebe vezme břímě záchrany světa před drápy tyranie, musí počítat s tím, že bude světem nenáviděn. Prázdní tlučhubové a násilní spasitelé si pak mohou být jisti vlídným porozuměním, ba obdivem. Ne náhodou si blahobytní synáčkové Západu rádi oblékají trička s potrtétem komunistického kata Che Guevary. Tričko s vyobrazením G. W. Bushe ještě nebylo spatřeno; kdyby někdo nějaké viděl, prosím o laskavou informaci, v kterém krámě je k mání. Rád bych si jedno opatřil.

Ač se stalo téměř obřadní povinností tvrdit opak, neváhám vyslovit, že se G. W. Bush ve svém úřadu osvědčil, jak nejlépe za daných okolností mohl. Ti, kteří mu vytýkají rozsáhlou sbírku omylů a selhání, neberou v úvahu skutečnost, že byl postaven do situace, která v dějinách nastala poprvé. Přesto se výsledek dá vidět. Amerika už po 11. září druhý teroristický útok nezažila, ostatní země Západu jen co by na prstech spočítal, a to ještě spíš v počátečním stadiu, teď už jim dovedou účinně předcházet. Jinak tomu je na bojištích otevřené války; i zde Západ musel zjistit, že se nachází v situaci, s níž se dosud nenaučil zacházet. Válka podle Clausewitze, fronty vyznačené vlaječkami na mapě, modré a červené šipky útoků, zde naši, tam soupeř, to všechno ve střetu s teroristickými bratrstvy neplatí. Neplatí ani jediná dosavadní jistota: že při všem úděsném krveprolití i nejlítější nepřítel je rád na světě, že se zastaví před obětí vlastní existence. Nevím, jestli G. W. Bush tušil, do čeho se pouští: že do boje s amorfními silami protivníka, jenž si vlastního života nejen neváží, nýbrž pokládá smrt za vítaný výsledek svého bytí, za vstupenku do ráje. Že jej lze s obtížemi zničit, ne však přimět ke kapitulaci; a k jakémukoli vyjednávání pouze tehdy, spatří-li v tom pro sebe výhodu. Kdo ale je takový mudrc, hlupák či pokrytec, aby tvrdil, že on, sám jediný, to všechno už věděl předem? Že kdyby byl tím úkolem pověřen on, vedl by boj proti teroru od první vteřiny bez chyb a selhání? A nevést jej vůbec, jak zní osvícená rada pozdních vševědů? Ještě si zkusíme představit, k jakým koncům by pravděpodobně taková strategie vedla.

Ani americký prezident není neomylný věštec, jak je od něj vyžadováno, a nebyl uchráněn omylů. Prvním a nejzásadnějším byl předpoklad, že hodnoty jako svoboda jednotlivce, demokracie, humanita a vzájemný ohled, jež učinily Západ nejúspěšnější z civilizací světa, lze aplikovat a k témuž výsledku přivést i kdekoliv jinde. To nefunguje. Sebepravdivějším hodnotám se daří v zahradě, z jejíž půdy vzrostly; přesazením zplaní, stává se z nich žalostná imitace, paskvil, pravý opak. Jenže můžeme vytýkat odcházejícímu americkému prezidentovi, že to nevěděl už onoho osudného zářijového dne před šesti lety, když to dodnes nejsou schopni či ochotni chápat ti, kteří mocí mermo vnucují své humanitární představy pracizím zemím světa? Zadruhé netušil G. W. Bush, že společnost, po dvě generace zotročovaná bezohlednou tyranií, z ní nevyjde neporušená, nýbrž jako rozhašteřený houf sobců nevalné morálky, jimž okamžité přihrábnutí dnes dává zapomenout na bídu zítřka. Nedovedl nebo nechtěl si představit, že i nejvražednější despocii se lze přizpůsobit, najít si v ní koutek k jakémus takémus přežití a želet jejích ubožáckých výhod, když zanikla. Jenže jak to chceme vyčítat Američanovi, pro nějž jsou svoboda s demokracií tak samozřejmé jako vzduch k dýchání, když si to pozdě a jen neradi připouštíme my s naší neslavnou zkušeností? Ostatní Bushovy omyly jsou spíš druhořadé a situace by se nevyvinula příliš jinak, kdyby k nim bývalo nedošlo. Asi neměl pro svůj zásah žádat potvrzení u OSN; měl vědět, že od Trumanových časů se ten spolek drahně změnil a zastání v něm najde spíš šéf islámské milice, žádající zničení Izraele, než demokratická mocnost hodlající zakročit proti vrahovi statisíců. Ani ospravedlnění své války existencí zbraní hromadného ničení, z níž se posléze vyklubal Saddámův bluf, asi neměl hledat, odstranění krvavě sadistického režimu mohlo jako legitimace zásahu stačit. A levičáci všeho ražení a zapřisáhlí antiamerikanisté ... těm by beztak nevyhověl, ani kdyby se ukázalo, že je Irák plný atomových bomb od sklepa po půdu. S iracionálním antiamerikanismem není žádné pořízení, ten je dlužno vzít na vědomí asi tak, jako když se po mírné zimě přemnoží klíšťata.

Je ironií dějin, že irácká patálie, jež je G. W. Bushovi omazávána o nos nejjízlivěji, se chýlí k jakž takž úspěšnému závěru, kdežto pranice s afghánským Talibánem, mezinárodním souhlasem a účastí podpořená, se rozbíhá do bezpočtu slepých uliček. Inu, čím víc kuchařů, tím spíš se kaše připálí. Ještě jinak řečeno, výsledek tažení proti Saddámu Husajnovi, ať se to komu líbí nebo ne, je Bushův úspěch, a dej Bůh, aby jej jeho poněkud neprůhledný nástupce ještě nepromarnil. Afghánistán, to už je jiná, tam se Západ nestřetá ani tak se silami teroru jako s mentalitou středověké, klanové, navíc doktrínou islámu v jeho nejprimitivnější podobě napojené společnosti, tam asi nezbude než ten pytel blech za cenu obětí a bez slůvka uznání navěky hlídat, nebo se na něj vykašlat, ukamenujte se tady navzájem a ruce si pozutínejte, když se vám to líbí, inšalláh.

Na závěr, jak už jsem naznačil, zbývá trocha zpětné prognostiky. Všechno se vyvíjí a nic není navěky přišpendleno na nástěnku dějin; jak asi se mohl vyvinout Irák pod Saddámovým žezlem, kdyby si na něj býval nedošlápl americký kovboj? Mírové holubičky jsou názoru, že by irácký diktátor dál seděl v některém ze svých zlatých paláců, sem tam by někoho dal pověsit nebo rozpustit v kyselině, sem tam nějakou vesnici chemickými jedy vyhubit, ale co je nám do nějaké vesnice, že. To tak kdyby Izrael nebo zvlčilá americká soldateska... Jinak by se samozřejmě nedělo nic. Ale ono by se dělo, a jak, pane. Také Saddám udělal chybu: pokládal Západ za papírového čerta, který brblá, vyhrožuje, rezoluce smolí, ale jak už je zbabělý, sílou zakročit se bojí. Co chceme, takového jsme si jej vypěstovali. Kdyby ho býval americký kovboj nechal na pokoji ... uvědomme si, že Saddám Husajn byl z druhu tyranů, toužících po světovládě. Že Irák není zvlášť velká základna, z níž by mohl k takovému cíli vykročit, není podstatné; i Alexandr zvaný Veliký vykročil z drobné Makedonie, i Napoleon z revolucí rozložené Francie. Saddám si držel čtvrtou nejpočetnější armádu světa, a nedržel si ji jen pro přehlídky. Krev mu pil především Írán, ale s ním spadl na nos už jednou a není pravděpodobné, že by to zkoušel podruhé, leda až posílen dalšími výboji. Ale řídce obydlené, ropou bohaté prostory Arábie od Kuvajtu po Jemen, přístavy na Středozemním moři, to už ano, to by mu velmi pravděpodobně za vyzkoušení stálo. A v případě zdaru pak ... kdoví. Slavný, lákavý je turban chalífy, hlavy veškerého islámu, a majitele přitom nemá, dost možná, že by po něm sáhl. A tak dále, neboť chtivost světovládce není nikdy nasycena, jak bychom mohli pomalu už také vědět.

Pro to všechno říkám, že se stalo dobře všechno, co se stalo, a odcházejícímu americkému prezidentovi za to budiž dík. Kéž by jeho nástupce aspoň trochou v jeho díle pokračoval. Svět čekají nelehké časy a hodinka pravdy může být blíž, než bychom tušili. Nikoli táním ledovců, ani jančením burziánů, nýbrž liknavostí Západu ve střetu civilizací, jejž si nevybral, ale povzbudil jej svým samolibým sebeobviňováním, svou bláznivou ideologií politické korektnosti, svým vzýváním míru za každou cenu. Dejž Bůh, aby nalezl svou bývalou sílu, neboť jinak jsme, lidé milí, v pěkné bryndě, a ne-li my, tedy naše potomstvo.