Březen 2009

K návrhu zavedení romštiny co jazyka vyučovacího

Luděk Frýbort

Existuje jistý povahový typ, rozšířený zejména mezi novinářskou chasou: lidé, jež čas od času posedá neodolatelné nutkání předvést svou povznesenost nad tu tupou měšťáckou, konzumní, eventuálně rasistickou masu. Tehdy usedne takový ušlechtilec a napíše traktát plný idejí lepšího uspořádání společnosti lidské, aniž by mu vadilo, že uskutečnitelnost je rovna nule, ba že by uskutečněním bylo zaděláno na znamenitý malér.

Tak například pan Dominik Lukeš, uveřejnivší před několika týdny v Lidových novinách inspirativní článek týkající se školních neúspěchů romských dětí a hned podávající návrh, jak ten deficit zarovnat. Dokládá ten důmyslný pán své teze dvojím: romské děti přicházejí do školy neznalé jazyka českého, pročež zaostávají a jsou neprávem umisťovány do zvláštních škol. Kdyby byla výuka vedena v jejich rodné romštině, okamžitě by excelovaly. Zadruhé pak poukazuje na příklad USA, kde přistěhovalecké děti hispánského původu vykazují lepší prospěch ve školách s dvojjazyčným anglo-španělským vyučováním, a navrhuje zavést u nás totéž.

Nuže, i mne se teze páně Lukešovy dvojím způsobem týkají. Mám určité zkušenosti s romským etnikem a předesílám, že nejsou úplně špatné, i pár romských slůvek a rčení bych dal dohromady, kdyby na to přišlo. To, aby mi někdo hned nepověsil na nos rasismus. Zadruhé a podstatněji, i já jsem přistěhovalec v zemi svého pobytu, a můj potomek je tudíž, nebo spíš byl, přistěhovalecké dítě. Dovoluji si tedy mít jistou znalost tohoto problému, a to nikoli vyseděnou za redakčním stolem, nýbrž získanou v přímé zkušenosti. Také naše exulantské děti přicházely do školy neznalé jazyka vyučovacího; avšak, ký to div, během jednoho roku ten nedostatek vesměs dohnaly a prospívaly pak různě dle míry svého nadání či lajdáctví, nikoli však lingvistické zběhlosti. Nikoliv, rozšafný pane Lukeši. Překážkou romských dětí na cestě ke vzdělání není jazyková bariéra, nýbrž nízká míra zájmu, a to jak jich samých, tak a zejména i jejich rodičů. Kde je potomstvu vštěpováno, že vzdělání je v praktickém životě spíš na obtíž než k užitku, tam můžeš zavést třeba i veškerou výuku v menšinovém jazyce a platné to bude zase houbeles. Ostatně procházívám někdy v Praze místy s vysokou koncentrací romského etnika, poslouchám, uši natahuji, ale slůvka romského neslyším ani od skotačících dítek, ani od maminek vyložených v okně, vše jen drnčí samou přihroublou češtinou. I jsem toho podezření, že neznalost jazyka vyučovacího bývá romskými dítky spíš předstírána, což také z vlastní praxe znám. Někdy může být výhodné dělat, že nerozumím.

Pravda, jakživ jsem neseděl ve škamnách dvojjazyčné americké školy, takže se na rozdíl od pana Lukeše necítím být oprávněn vydávat soudy o tom, jak to v nich chodí. Vím jen cosi o afirmativních akcích, jimiž může být vynesen do vzdělaneckého stavu i analfabet, ale vlastní zkušenost v tom směru nemám. Netřeba však chodit až do Ameriky; jeť v českých učebnách dost dítek šikmookých, vietnamských, jejichž mluva je po čertech vzdálenější češtině než romština, nikomu ani ve snu nenapadá zavádět školy s vietnamským jazykem vyučovacím, a hle, vyniká vietnamská drobotina dokonce i nad drobotinu českou, která se s jazykem vyučovacím v hubičkách narodila. Tak to není, ctný teoretiku, tak to není, autoři integračních programů. Opět ze zkušenosti své a svých exilových souputníků dokládám: každý musí chuť a vůli k integraci v sobě najít sám, kde jí není, ani nejprogramovatější program jí trychtýřem nenalije. Nicméně bych nepokládal za nezajímavé páně Lukešův návrh vyzkoušet a zřídit aspoň pár tříd s povinnou romštinou. Nedal bych za to moc, že by si vietnamská dítka odnášela z řečeného předmětu jedničky, česká trojky, romská pak pumy, koule a sardele (jestli dnešní školský slang ještě užívá těchto tradičních označení pro číslici 5). Pan Lukeš by pak mohl přijít zase s nějakým afirmativním návrhem.

Romsky bychom se měli učit všichni, dí ten ušlechtilý muž. Kde pro ten záměr najít čas, prostor a prostředky ... nu, třeba na úkor latiny, ví si hned rady. Čímž, doznávám, mě teprve řádně nadzvedl ze židle. Dal najevo, že jeho zájem i zběhlost ve věcech jazykových je nevalná; jinak by věděl, že latina, byť i řeč neživá, je v systému přinejmenším indoevropské filologie (romštinu v to čítaje) něčím jako matematika ve vědách přírodních: nezbytný základ, jejž kdo ovládá, daří se mu lépe chápat i vše ostatní. Latinu vymýtili jakožto nepotřebnou ze škol komunisté, a my bychom neměli být takoví troubové, abychom v jejich díle ještě pokračovali.

Lukešova idea zavedení romštiny jako vedlejšího jazyka vyučovacího je hodna pozoru. Jestli také vyzkoušení ... o tom by snad měli rozhodnout sami Romové. Pan Lukeš by je pak mohl obcházet s archem - jste pro, romský spoluobčane, aby kdekdo v této zemi uměl romsky? Třeba by se divil, že ho s tím všude vyhazují. Je tomu jako vždy: kdo pojme úmysl obšťastnit bližní plodem ducha svého, měl by se předem ujistit, zda o to bližní také stojí.