Březen 2009

Kdo je Václav Klaus?

Luděk Frýbort

Byla na tomto místě řeč o organizátorovi celoevropského odporu proti Lisabonské smlouvě, irském obchodním a bůhvíjakém ještě géniovi jménem Declan Ganley, osobnosti to značně neprůhledné. To jeho spoluhráč v té věci a náš ctihodný pan prezident Václav Klaus tak záhadný není, přinejmenším ve své upřímné zášti vůči všemu, co začíná na písmenko E. Jinak ... sestavíme-li pozorně hnutí jeho ducha do logické řady, obdržíme obrázek vybízející k zamyšlení.

Začněme odzadu: vyhlásilť Václav Klaus sama sebe i pana Ganleye za disidenty, nad čímž se pak dosti podivovali, ano i vztekali irští vládní činitelé. Divili by se možná ještě víc, kdyby věděli, jak ze srdce protivná je českému mocnáři postava zvaná disident, kolik řečnického umu už vynaložil k popření její úlohy v sametovém procesu. Zdá se tedy, že uživ termínu, jejž nedovede vyplivnout z úst bez opovržení, mířil k dalšímu zneuctění jeho významu. Zcela vyčerpán tím výkonem poté nenalezl sil, aby si sedmnáctého listopadu zašel na Národní třídu uctít výročí studentské demonstrace, nu, i tomu lze rozumět. Je známo, jak nevalně smýšlí pan prezident i o tomto pozdvižení, jako vůbec o všem, k čemu sám nevydal povel. Svého času vzbudil dost rozruchu úvahami, kterak nikoli obětavé úsilí odpůrců komunistického režimu přivodilo jeho pád, nýbrž ochablé lajdáctví lidiček, jimž bylo všechno puténka. To vše shrnuto a dáno do souvislosti s mudrováním o scestnosti antikomunismu a správnosti uhýbavého nekomunismu ... už se obrázek rýsuje? Ne? Nuže postupme dál.

Něco napoví občasné erupce Klausovy slovanské náklonnosti. Jsou trochu zarážející u prohlášeného vyznavače čisté pravicovosti, čistého kapitalismu a jiných teoretických čistot, jež by člověk normálních myšlenkových pochodů s pány Putinem a Medveděvem do souvislosti nekladl. Nicméně není od jisté doby vzruchu, aby pravicový myslitel Václav Klaus nesouzněl s těmito demokraty zvláštního ražení. Háral v jeho hrudi plamen lásky k bratrskému Rusku už vždy, nebo vytryskl až nyní? A je v nějakém spojení s jeho euroskepsí? I ta se totiž vyvíjela z ne zcela jasných počátků. K Západu se hlásil, i když nijak ohnivě ani konkrétně, budiv občas dojem, že zamýšlí podat přihlášku České republiky za jedenapadesátý stát USA. Blouznivectví, nebo taktika? Přihlásit se k Západu, ale tak, aby to nic neznamenalo? Jím založená partaj po této koleji ještě ze setrvačnosti běží, on sám se však od jisté doby nijak prozápadně neprojevuje; od které? Od té, kdy skončilo chaotické jelcinské období a započal putinský vzestup k moci a síle? Nepostavil se jednoznačně za západní orientaci českého státu ani v té radarové patálii; proč? Kvůli nadstranickosti svého úřadu? Ale na ní mu obvykle houby sejde. Nebo ... funguje i v této věci souzvuk slovanských duší? A propos euroskepse: neexistuje jiná alternativa, tvrdí poněkud namrzle pan prezident o českém členství v EU. Povšimněme si, jak dosti podobně se vyjadřuje i páně Klausův spojenec v protibruselském tažení, irský magnát Declan Ganley; též on horuje pro evropskou alternativu, ovšem jinou, s jinými hodnotami. Jakými, zůstává jeho tajemstvím. Sedla si vrána k vráně? Nebo opět tvrzení taktické, jež bude zapomenuto, až dosáhne svého? A jakého svého? Opusťme však na chvíli tuto nit a vraťme se do samých začátků, o nichž je Václav Klaus přesvědčen, že je nenavodili ani nějací ti disidenti, ani nějaké rumrejchy na Národní třídě, nýbrž ... kdoví co.

Zjevil se tehdy jako fénix z ohně, oklikou nebo možná i přímkou z Prognostického ústavu. Člověk s kusem paměti v hlavě si vzpomene, jak hlasitý, nicméně v činech mdlý to byl zastánce pravé, bezpřívlastkové pravicovosti, tržnosti a podobných jevů. Tržně a pravicově teoretizovat dovedl; když se měl jakožto politik nemalého vlivu osvědčit skutkem, jednal spíš jako socialista. Též ekonomické teoretizování mu šlo dobře od ruky, ale ekonomická praxe v té podobě, jak ji pustil ze řetězu, se podobala spíš pirátskému nájezdu než dílu prozíravého národohospodáře. Třeba byl tak nedůsledný pravičák. Tak bídný plánovač a tak povrchní ekonom.

Je však tady ten Prognostický ústav. Ne že bych ... rozumíte; ale všetečné huby se domýšlejí lecčeho, například jestli právě tato instituce nebyla kuchyní, v níž se celý samet pekl. Jestli už tehdy nebyly rozdány karty: po figurce pro každý politický směr, až to dojde tak daleko. Jednu pro účely mírně odhmyzené komunistické strany, kdyby ve společnosti měla převládnout nostalgie po létě lidských tváří. Druhou udělme sociální demokracii, kdyby lid měl projevit zájem o tradičnější formu socialismu, po jedné připravme pro ODS a ODA, kdyby lid zabažil po něčem pravicovém. Názor, byl-li jaký, nemusel tomu zařazení nutně odpovídat. Zachtělo se hloupému lidu pravicovosti, i oděli se prognostici Klaus s Dlouhým rouchem pravicovým. Kdo tedy je Václav Klaus ... vypadá to, že dějinami kráčejí dva Klausové: jeden takový, jakou roli se naučil hrát, druhý jaký byl, než se vynořil z temnot Prognostického ústavu. Jak se jeho prezidentství blíží k závěru a nepotřebuje už nic předstírat, ukazuje se čím dál zřetelněji ve své pravé podobě.

Pozdržme se ještě chvíli u líhně státnicko-ekonomických kariér zvané Prognostický ústav. Idea jeho založení roku 1987 nevytryskla, jak známo, ale nerado připomínáno, z buditelské mysli českých reformátorů, nýbrž byl obtiskem o něco staršího moskevského institutu téhož jména, jejž uvedl v život generál KGB Michail Ljubimov z přímého popudu Jurije Andropova, krátkodobého Brežněvova nástupce a šéfa téže KGB. Jinak řečeno, jak moskevská prognostická centrála, tak její pražská odnož byly dceřinými podniky sovětské tajné služby, a podle toho jednaly. Což by stálo za podrobnější rozbor, ale zatím se spokojme se zjištěním, že takové tedy bylo prostředí, do nějž byl jako vhodný subjekt přizván, v němž pracoval a z nějž vyšel Václav Klaus. Co tam provozoval, není příliš známo; prý připravoval jakési modely ekonomických změn.

Z věrohodného pramene se však donesla sluchu mému zpráva, že budoucí demokrat a pravičák Klaus podvakrát podával žádost o přijetí do KSČ a podvakrát ho s ní předseda ústavní stranické organizace Ransdorf ... ne, vyhodil ne, jen ji prostě nepřijal. Což je možno si vyložit dvojím způsobem. Buď naivně: partajní šéfovstvo neuznalo buržoazního synka Klause za hodna členství v předvoji dělnické třídy. Jenže to by ho do vysoce výběrového Prognostického ústavu ani nezvalo, ani v něm netrpělo. Nebo závažněji: šéfovstvo už vědělo, k čemu zraje čas, a preparovalo Klause do postavení, v němž by mu příslušnost ke KSČ nebyla na ozdobu. Je-li tomu tak, vrhá to podivné světlo jak na obhájce národních zájmů Václava Klause, tak na veškerý sametový převrat, a v posledním důsledku i na Klausovu urputnou starost, aby úlisný Brusel neodřízl z české suverenity kousek.

Český pan prezident se vmanévrovává do role evropského podivína s takovou zaťatostí, že i to zavání nějakým úmyslem. Možná aby se říkalo ... ale, nechme ho být, je to divný patron, tenhle Klaus, kdo by ho bral vážně? V takovém zlehčujícím pohledu se totiž vytrácí podivná příchuť jeho vášnivé příchylnosti k putinskému Rusku i vazeb na silně podezřelé figury ruského polopodsvětí. Ve svém putinofilství je obdivuhodně důsledný. Ruské řádění v Čečensku, spojenecký zásah proti Miloševičově genocidní politice v Kosovu, odstranění iráckého arcivraha Saddáma Husajna, nedávný vpád ruských vojsk do Gruzie, vždy a důsledně hlava českého státu přejímala ruské stanovisko; v civilnějších záležitostech vzpomeňme Klausova odporu proti nákupu norského plynu i všech jiných případů, kdy dbal ekonomického zájmu Ruska víc než země, k jejíž nejvyšší službě se zavázal. Nedbá jí příliš ani ve svých osobních vztazích; ruský mafián a agent tajných služeb Alexander Rebjonok ani moskevský starosta Jurij Lužkov, proslulý praním špinavých peněz a vykrádáním zahraniční pomoci v čase, kdy bylo ruské hospodářství na dně, nejsou zrovna osoby, s nimiž by hlavě státu bylo vhodno sedat pospolu.

Shrňme tedy vše v nějaký celek. Buď je Václav Klaus tak dětinský, že si nedovede dát do souvislosti vše, o čem byla řeč výše, a počíná si jako z řetězu utržený k ostudě země české i své vlastní. To bych se však při své úctě k úřadu prezidentskému ostýchal tvrdit. Nebo naopak velmi dobře ví, co činí: záměrně vede svou zemi do područí ruského impéria, záměrně v jeho zájmu rozvrací jednotu evropských států, záměrně usiluje o vytržení svého národa ze svazku západní civilizace a neustane, dokud jej nepohltí civilizace jiná, hluboce podřadná. Spisovatel Jan Beneš se kdysi vyjádřil o svém prezidentském jmenovci takto: není jisté, zda byl Edvard Beneš sovětský agent, ale počínal si tak, jako by jím byl. Totéž lze aplikovat na současného vládce Hradu pražského. Senátor Zdeněk Bárta svého času podával návrh na obžalování Václava Klause ze zločinu velezrady, podkládaje to mnohem skromnějšími důvody. Dnes ... zavlékání už tak dost rozklížené české společnosti do mocenského okruhu autokratického, domýšlivého, roztahovačného impéria, v němž se národy a kultury tentokrát nejen obrazně rozpouštějí jako cukr v čaji ... co už je velezradou, když ne toto.

No, dosti už. Uznávám, že vše, co stojí v předcházejících řádcích, je konstrukce na základě ne zcela vyjasněných indicií. Ve světle otázky, kdo je Václav Klaus, však dává smysl. Nechť někdo zkusí pospojovat uvedené souvislosti jinak, zda také obdrží nějaký smysl; zručný manipulant dokáže leccos, ale byla by to lopota. Sledujme tedy dál slova a skutky Václava Klause, zpovzdálí i jeho duchovního spřízněnce Declana Ganleye, neodvane-li ho vítr historie ještě náhleji, než ho přivál. I další vývoj Evropské unie sledujme, a především ... především nepusťme ze zřetele bělokamenný Kreml. Třeba jsou to všechno jevy navzájem nesouvisející, ale třeba spolu i jakýmsi způsobem souvisí. Jako vůbec se máloco v přírodě i v dějinách lidských vylíhne zčista prázdna, nýbrž všechno souvisí se vším.