Březen 2009

O Černého šibenici aneb To jsme se zase vycajchnovali!

Luděk Frýbort

Nacházel jsem se ondyno na cestě z Hannoveru do Prahy a poslouchal německé zprávy. Rádio hrozně škvrkalo, ale stálému opakování jména Topolanek, Topolanek, Topolanek se rozumět dalo. Bylo dokonce vyslovováno s uznáním; ruský plyn kvůli tomu asi hned rourami nepoteče, ale páně Topolánkova rozhodná, přímočará aktivita v té věci se do análů EU zapsala velmi pozitivně. To, vězme, není na západ od hraničních hor zrovna pravidlem; tamní zpravodajství si vesměs dění v království českém nevšímá buď vůbec, nebo teprve když náš rozmilý pan prezident zase předvede některou ze svých taškařic. Kdyby mělo české předsednictví takhle pokračovat dál, bylo by to téměř skvělé. Jenže nepokračuje, neboť kdyby si pan Topolánek samou chvályhodnou snahou nohu za krk dal, vždy je po ruce dost těch, kteří jako by neměli vyššího cíle, než své zemi tu trochu příznivé reputace pokazit. Už pověstné oslazování Evropské unii vzbudilo jistý zdvořilý podiv; co tím ti Češi chtěli vyjádřit? A když jsem se vracel zpátky, už se z rádia neozýval podiv, nýbrž dosti ostrá slova na adresu jakéhosi pána jménem David Cerny a jeho prostřednictvím i celé české politiky. I musím, ač nerad, zvolati takto:

Milí Čechové! Nejste tak důležitými žáčky v třídě národů, aby každý hned pochopil, čím se vaše mysl právě zaskvěla. Já vím; ona neforemná šibenice, ověšená nepříliš inteligentními karikaturami evropských států, co ji dal do Bruselu dopravit umělec pan Černý, vychází z jisté velmi specifické formy českého humoru, zvané »utahování«. Povšimněte si, prosím, že toto slovo nemá ekvivalent v žádné z evropských řečí; je to výron českého hospodského ducha, jenž na domácí půdě někdy končívá smíchem a ťukáním pivních sklenic, někdy kyselými tvářemi a přemýšlením, jak bych tomu holomkovi jeho navážky oplatil, někdy též několika páry facek. Do blízkého ani vzdálenějšího zahraničí exportovatelný není, a když, nesetkává se s pochopením. Co se v české krčmě může jevit jako podařený šprým, bývá na západ od ní kvitováno jako ukázka křupanské sprostoty, navíc s nepřehlédnutelnou dávkou povýšenectví. Pan Černý, vida spoušť, kterou natropil, se dal nalevo napravo do omlouvání, ale ostuda je jednou tady a vzít zpátky ji už nelze.

Nemusela být tak velká, kdyby se pan Vondra a jiní mužové české politiky nejali nejapného tvůrce zastávat a o umělecké svobodě, s prominutím, žvanit. Nuže, nejsem přes uměleckou svobodu expert; snad opravdu někde stojí psáno, že kdo byl jednou přijat do cechu kumštýřského, náleží mu svoboda kdekoho zesměšňovat a urážet. Podotýkám však, že neexistuje povinnost si dát zesměšňování a urážení líbit, byť i ukáplo ze štětce Mistrova. Špatně zašifrovaný hakenkreuz na mapě Německa, vůbec nezašifrovaný turecký, jak se to řekne slušně ... na mapě Bulharska, to už není vtip, dokonce ani špatný vtip; to je neomalenost, volající po trestu, třebaže ne v té formě, jak je běžná v každé české hospůdce.

Tušíte vůbec, Čechové, co jste si nadrobili a každou další ostudou dál drobíte? Nikdy vás nenapadlo se podívat na svůj kukuč v zrcadle jiných? Eurofobní střečkování, každodenní žlučovitá představení páně prezidentova, zběsilé odmítání Lisabonské smlouvy navzdory jejímu přijetí všemi kromě Irů (ale i ti už chystají reparát), strachy o suverenitu, o identitu, čenichy namrzlé, nedůvěra přes nedůvěru, k tomu přímo talibánský odpor proti americkému radaru (ruský by nejspíš takové vášně nevzbuzoval), k tomu to hloupě jelimánkovské oslazování Evropě, nafoukanou drzostí překypující dílo arciumělce Černého ... nenapadá vás, že by lidé v Zašumaví mohli začít říkat - když se těm Čechům v Unii pranic nelíbí a ve všem nacházejí nějaký úskok a nějaké ošizení svých národních práv, proč si k čertu nespakují fidlátka a netáhnou tam, kde se budou cítit líp?

Mužové diplomacie, to se ví, se tak po lopatě nevyjadřují, ba ani autoři novinových kometářů; jest ještě něco jako gentlemanský nadhled, nedovolující hulákat jako ten dlaždič. Leccos však lze vyčíst mezi řádky. A obecný lid ... poslouchám tuhle, poslouchám tamhle, a získávám nevývratný dojem, že kdyby byl o českém členství v EU uspořádán plebiscit, dopadl by žalostně. Pro zemi českou tedy, ne pro Evropu.

Co v takovém pádě dál ... pan Klaus a jeho příslužníci jsou názoru, že by se Republika česká zaskvěla jako démant pravé demokracie v moři bruselské upadlosti. No, nevím. Česká kulička není z největších v planetárním systému světa; a vymkne-li se z přitažlivosti jedné oběžnice, vtáhne ji druhá, strach pomyslet která. Neobrátíme ještě? Byl by čas.