Březen 2009

O pravdě a lásce trochu jinak

Luděk Frýbort

Čím urputněji která vlast trvá na požadavku lásky, tím pochybnější bývá její kvalita, tím zjevněji se jí nedostává morálního základu, na němž by postavila své nároky.

Už zase jsem někde četl něco posměvačného o pravdě a lásce, no, nic zvlášť nového to není. Stalo se pravidlem v království českém, že když některý politický kšeftař chce zlehčit své ne zrovna poctivostí zářící chování, poví buď, že není žádný Mirek Dušín, nebo si pohrdlivě vypláchne hubičku shora zmíněnými slovy páně Havlovými. Už to začíná být otravné. Pomalu byste si mohli vymyslet něco originálnějšího, vzácní pánové, aby se nezdálo, že nemáte kus vlastní myšlenky, leda na nějakou lumpárnu. Přičemž se sebekriticky přiznám, že i já jsem se o někdejšího pána Hradčan s jeho pravdou a láskou otíral, když ten výrok ještě měl punc čerstvosti. Dnes už věru nemá a nepřipomínal bych jej, kdyby nešlo o neporozumění, na němž má kus viny jak pan exprezident, inklinující k obratům řečnicky efektním, avšak poněkud neurčitým, tak i ti, jimž zvuk oněch slov nepříjemně načechrává jejich ulehlé svědomí, pročež je obracejí v posměch. Nikdo totiž, ani pan Havel, ani jeho kritici a pošklebníci, buď není schopen, nebo se dosud nepokusil přesně určit význam slov pravda a láska. Ačkoli nedosahuji moudrosti páně exprezidentovy ani chytrosti (i to jsou dva velmi rozdílné pojmy) našich politicko tržních kuliferdů, chtěl bych se o rozbor onoho okřídleného dvousloví pokusit sám.

Snad bychom měli spíš a střízlivěji mluvit o skutečnosti, než vypouštět z úst těžko definovatelný termín pravda. Skutečnost je součtem působení téměř nekonečného množství okolností v prostoru i v času, a jen nepatrný jejich díl je dosažitelný lidské mysli a paměti; i můžeme s velkou dávkou sebevědomí říkat, že známe skutečnost, ne však souvislosti jejího vzniku. A neznáme-li je, stěží můžeme mluvit o pravdě, neboť znalost pravdy je podmíněna znalostí příčin. Můžeme, když nás to ještě baví, se zlobit nad tou dnešní korupcí, zlodějnou, nestydatostí atd.; v tom dosáhneme souzvuku téměř celonárodního. Jakmile se ale pokusíme dodiskutovat příčin toho stavu, rozhádáme se nesmiřitelně o první republice, o Benešovi, o odsunu, o Mnichovu, bránit se či nebránit, rozbíjet Rakousko či nerozbíjet, a tak dál až k bitvě na Moravském poli nebo k dějům ještě dávnějším. Je velmi snadné mít pravdu, tu má dle vlastní mínky z účastníků diskuse každý. Je však velmi nesnadné až nemožné nalézt kořeny pravdy, o nichž by vzápětí nevypukly pochyby, ano i hádanice. Ledaže se s pravdou dá znamenitě švindlovat; i slavné heslo na prezidentské standartě je švindl vzniklý účelným vytržením jednoho slova z věty, která původně zněla Pravda Páně vítězí. Jenže kampak s nějakým Pánem na antiklerikální ráz doby, v níž byla obnovena česká, potažmo československá státnost. Dodnes je to na ní vidět.

Nicméně pravda opravdu vítězí, navzdory všem pokusům o ošvindlování. Nemůže nevítězit, leda bychom vyřadili z provozu zákony přírody a vesmíru. Oběh těles nebeských je pravda, pád jablka z větve na něčí hlavu a nikoli z hlavy na větev je pravda, a pravda je i výsledek té či oné patálie, jak k němu došla logika dějin, třebaže bychom si přáli mít a pravdou zvát výsledek jiný, nám libější. Pravda je věc přirozená. Plány a ideje uměle v čísi osvícené mysli vykonstruované se naopak pravdou nestávají, byť i byly poslány na cestu s vírou v lepší zítřky, nové světy a jiné toho druhu chiméry. Nové zítřky nevyhnutelně stávají za starou bačkoru, tak učí tisíciletá zkušenost, a blázen, kdo se znovu a znovu o nějaké pokouší. Zkusme ve vší pokoře jednat v souzvuku se zákony dějin a možná dosáhneme části pravdy. Pravda je to, co se ve svém výsledku osvědčilo; a prosté rozhlédnutí ve skutečnosti ukáže, co to bylo. Co se neosvědčilo, z čeho se navzdory velkým očekáváním vyvinula šaškárna nebo se zvrátilo v holý zločin, o tom je darmo tvrdit, že to byla krásná myšlenka, ale... Krásná myšlenka to možná byla, ale hloupá, nedozrálá, samolibostí nafouklá. Jen moudrost dosahuje kladných výsledků, jenže moudrost obvykle nevyhlašuje nové, lepší světy. Pohlédněme do vlastních dějin, co se v nich osvědčilo, a budeme znát, to se ví, ne pravdu v celé její vesmírné souvislosti, ale aspoň její nám blízký úsek. Když tak hledím na skutečnosti tohoto času ve vlastech českých, není toho zrovna mnoho. Pravda sakramentsky zvítězila, a jest se obávati, že bude vítězit dál, jestli rychle nepřehodíme výhybku. Pravda je úrodná půda, co do ní bylo zaseto, nemůže nevzklíčit, avšak plod často bývá nechutný.

Ale nechme už pravd a zkusme to s tou láskou. Je s ní pokud možno ještě horší pořízení než s pravdou. Láska ... no dobře, ale která? Je mnoho druhů lásek, a my bychom měli přesněji vědět, o které je řeč, než z ní začneme dělat heslo k vyšití na prapor. Především, řekl bych, je láska věc adresná, nezbytně se vztahující k něčemu nebo k někomu. Pročež hned vylučme z úvahy neadresnou, všeobjímající lásku k veškerému lidstvu, ba k veškerému tvorstvu. Strčme si ji za klobouček, je to prázdná fráze, pára do užvaněných hub, a čím hlasitěji kdo káže o lásce k veškerenstvu, tím jistěji můžeme mít za to, že nedokáže mít rád jednu konkrétní osobu. Opravdová a s ničím nesrovnatelná je láska rodičů k dětem, diskutabilnější už může být láska dětí k rodičům, ještě jiná a často nevalná je láska sourozenecká, zvláštní kategorií je výkyvům podléhající láska manželská, jiná ve svém počátku a jiná, vyrovnanější a usmířenější, ve svém závěru, a tak dále. Vztah je to jak neovlivnitelný, tak nezničitelný i velmi negativní zkušeností; rodiče nepřestanou milovat usvědčeného grázla, a poslední myšlenka cynického šibeničníka bude patřit mamince. Pozorujme, že se vesměs jedná o vztah příbuzenský, jejž patrně zasadila do našich genů příroda za účelem soudržnosti lidského kmene. Jiné než rodinné vztahy láskou vesměs zvát nelze; můžeme mluvit o náklonnosti, o sympatii, ale kdybych sdělil svému příteli, že ho miluji, podíval by se na mě asi hodně zešišata.

Milovat ovšem lze vlast, národ, rodnou řeč, ba i stranu, dělnickou třídu či fotbalový klub. Církev kupodivu ne; církev mohu ctít, mohu být jejím zastáncem a zachovávat její příkazy, ale ještě nebylo slýcháno, aby někdo pravil - miluji českou církev podobojí. Ostatně tichá úcta může být někdy víc než žvanivá láska. Ale vraťme se k svrchu jmenované skupině objektů, k nimž patří vlast, národ či rodná řeč. Láska k nim může být cit velmi vřelý, nicméně odlišný od lásky příbuzenské a v jednom smyslu i protichůdný. Nevzbudím ničí hněv, povím-li mu, že nemiluji tutéž dámu jako on, jelikož mé srdce náleží nějaké úplně jiné ženské, spíš bych ho popudil tvrzením opaku. Naopak bych velmi pohněval nadšeného patriota sdělením, že nepokládám jeho vlast ze všech vlastí za naprosto nejspanilejší, nejúctyhodnější a ve všem všudy nejdokonalejší. Láska rodinná nevylučuje jiné vztahy toho druhu. Láska vlastenecká se snaží vnutit svou náklonnost kdekomu blízkému i dalekému po dobrém či po zlém; a kdo se odrodí, čepelem tu zrádnou hruď. Nic není horšího v očích horlivého vlastence než nemilovat dostatečně zem zrodu; zde láska nabývá formy povinnosti, jejíž nesplnění se tresce.

Pokud jde o mne ... vidíte, je to divné. Země, již bych měl zvát svou vlastí a tudíž bezmezně milovat, mi nikdy neudělala nic dobrého, spíš jsem musel před jejími šikanami a vnucováním způsobů mně protivných utéct do ciziny. Řečená cizina se mnou nakládala a dosud nakládá mnohem lépe i rozumněji a našel jsem v ní dobrý domov; přesto si vůči zemi svého zrodu zachovávám značnou míru nostalgické náklonnosti, asi jako každý exulant. Není mi jedno, jak to v ní pytlíkují ti, kteří se uvázali v její vládu, zlobím se nad jejich podlostmi a raduji se ze světlých chvilek; to bych přece nedělal, kdyby mi byla lhostejná. Nepsal bych do jejích novin a časopisů a nekritizoval její nedostatky; jenže se v mé staré vlasti kritika v očích mnohého národovce ještě stále rovná odrodilectví či rovnou zradě. Je mi toho líto a štve mě to; ušetřil bych si rozčilování a měl bych klidnější život, kdybych se dokázal naplno oddat své nové vlasti a na starou se vykašlat. Ale nedokážu to, ani nechci. Láska? Sám nevím.

Asi by pravda neměla být házena do téhož pytle s láskou. Jedná se o dva velmi rozličné, ba vzájemně si odporující jevy. Pravdu lze, a dokonce bychom i měli vyžadovat. »Mluv pravdu,« tak zní jeden z nejvyšších požadavků lidských. Lásku si vynutit nelze. Výzva »budeš mě milovat, holomku, nebo si mě nežádej« zní komicky; láska přichází z neznámého zdroje sama, nebo jí není vůbec. Občas se pokoušejí ze svých poddaných vyždímat lásku ke své osobě (ke straně, k třídě atp.) různí Velcí vůdcové a Otcové vlasti, ale jsou tím jen směšní.

Lze dokonce říci, že čím urputněji která vlast trvá na požadavku lásky, tím pochybnější bývá její kvalita, tím zjevněji se jí nedostává morálního základu, na němž by postavila své nároky a ospravedlnila své jednání. Rusové prý dnes velice milují svou otčinu, dokonce podle některých zpráv i její předáky. To nevoní ničím dobrým. Nic v dějinách za sebou nezanechalo tak krvavou stopu jako nekritické, vůči každému kolem dokola podezíravé vlastenectví a jeho konečná forma, nedůtklivý, sebestředný, požíračný nacionalismus. Poslední útočiště darebáků, jak jej před dvěma sty lety definoval anglický spisovatel Samuel Johnson. Při pohledu na současné dění na Kavkaze i jinde nelze než mu dát za pravdu. Mít pravdu nelze, pravda není pětikoruna, aby se měla. Lze ale za pravdu dostat; ten metál však nikdo nemůže pověsit na kabát sám sobě. Stejně jako nikdo sám nerozhoduje, bude-li milován čili nic. V tom bodě se vlákna obojího tak rozdílného pojmu spojují.

Nepokládám výrok Václava Havla o pravdě a lásce za důvod k smíchu, to přenechávám těm, kteří mají proč jím zakrývat svou kdovíčím pošpiněnou tvář. Vytkl bych však panu exprezidentovi povrchnost, s níž se ve snaze po slovní ušlechtilosti zmocnil dvou pojmů tak hlubokého a obtížně určitelného významu a ukul z nich heslo do politické pranice, rozplizlou, snadno zesměšnitelnou frázi. To by se pravému filozofovi stávat nemělo; jenže na pravé filozofy si bude muset vlast česká teprve počkat. Jestli i na pravdu a lásku ... až podle toho, duchové zvídaví, až podle toho, zjistí-li kdo s konečnou platností, co to vůbec je. Sám bych si jako filozof amatér tak daleko netroufal, ale snad jsem aspoň naznačil začátek. Jestli správně, nebo chybně, to bych raději ponechal jiným.