Březen 2009

Patálie s muslimy a posedlost integrací

Luděk Frýbort

Evropa má problém. Rodí se málo dětí, obyvatelstva v produktivním věku spíš ubývá, půjde-li to takhle dál, bude to mezi Atlantikem a Pobaltím brzy samý dědek a bába; a kdo pak má vydělávat na jejich důchody? Moudré hlavy však už vědí jak na to: otevřme brány přistěhovalcům z různých světa krajů a oni se o naše dědoušky postarají. Tak jednoduché to je! Nestane se nic jiného, než že náš starý kontinent bude plný hodných, pracovitých, po vzdělání dychtících černoušků, Arabů, Somálců a jiných takových, ti se ochotně integrují, zaujmou místa ve výrobě, ve výzkumu a ve veřejné správě včetně nejnáročnějších, a všechno poběží ustáleným tempem dál. Někde v tom drobátko pozměněném světě pak zůstane místo i pro nás, pro Angličany, Němce, Čechy či Taliány. Proč bychom se netěšili, zapějme si s Bedřichem Smetanou.

No, já vám nevím. Historie nejméně posledních dvou století nás učí, že recepty přímočaré jako když střihne nevycházívají. Že se z jejich přímočarosti okamžitě odštěpí tisíce vedlejších, do úvahy nepojatých okolností a okolnostiček, že se vydají nepředvídatelným směrem, budou se zamotávat, jedna druhé překážet, své vlastní zákonitosti odvozovat, až nakonec všechno skončí v klubku neřešitelností tak zašmodrchaném, že původní patálie byla ve srovnání s tím ještě školní úloha pro prvňáčky. Ono stačí srovnat, z jakých předpokladů vyšel utopický socialismus devatenáctého století a kam to domydlil dnes, že ano. Avšak vraťme se k předpokládanému oživení povadlé evropské krve infuzemi odjinud.

Berlínský demografický institut nedávno zveřejnil studii, zabývající se výsledky integrace různých přistěhovaleckých skupin do německého prostředí. To je, vězme, pokrok; ještě nedávno by oficiální místa ve své úzkostlivé korektnosti něco takového nepřipustila, kdepak by mezi přistěhovaleckými skupinami byly nějaké rozdíly v nadání či schopnostech, že ano, a kdyby i byly, je neslušné o tom mluvit. Ale z korektnostní ohrádky, zdá se, vypadl suk, a dírou je vidět toto: jak se dalo čekat, nejméně potíží mají s integrací přišelci z ostatních zemí Evropské unie, ať brebentí jakýmikoliv jazyky, čímž přinejmenším odpadá obvyklá výmluva na jazykovou bariéru. Relativně dobře vycházejí z hodnocení i takzvaní Spätaussiedler, tj. přistěhovalci německého původu, tohoto času ponejvíc z Ruska. O německém původu by se sice dalo v mnoha případech se zdarem pochybovat, ale dejme tomu. Velmi dobře se integrují Asiaté, ale ne jacíkoliv: s odstupem, jaký zeje mezi nebem a dudami, vynikají nade všemi příchozí z východní Asie, Japonci, Filipínci, Číňané, Vietnamci. Nu, a abychom to vzali odzadu, nejsilnější německá menšina, naši milí Turci, dopadla nejbídněji. Žijí v hostitelské zemi už druhou a třetí generaci, takže by si pomalu mohli zvyknout, ale jaksi nezvykají. Úvahy, proč tomu tak je, si ponechme napotom a dejme zaznít údajům demografického ústavu.

Třetina mladých Turků odchází do života bez ukončené školní docházky, a kteří ji ukončili, spokojují se s nejnižším dosažitelným stupněm. Jen 14 procent jich dosáhne maturity v porovnání s dvojnásobkem u jak německé, tak ostatní přistěhovalecké mládeže. Příslušníci turecké menšiny jsou ze všech nejčastěji nezaměstnaní, ze všech nejčastěji též zůstávají v péči sociálního úřadu, ať z nedostatku jiných možností nebo plánovitě, typická kariéra turecké ženy začíná a končí v kuchyni. Je symptomatické, že ze všech německých zemí má největší potíže s integrací cizinců Sársko, do jehož dolů a hutí kdysi přišel za prací největší podíl tureckých přistěhovalců. Ještě v devadesátých letech hodlaly dvě třetiny německých Turků, pracovitých, skromných lidiček, se jednou vrátit s naspořeným kapitálem domů a investovat jej do nějaké živnosti. Turecko je takových hospůdek, hotýlků, autodílen a jiného drobného podnikání plné. Dnešní turecká generace se nechce vracet a podnikat, nýbrž zůstat v Německu a vést život na podpoře.

Dívejme se na to z které strany chceme, výsledek nadějeplných integračních programů nelze nazvat jinak než pochodem od deseti k pěti. Což už přiznávají i odpovědná místa a hledají příčiny. Jak jinak to může dopadat, drbe si hlavu šéf shora jmenovaného institutu, pan Reiner Klingholz, když máme třídy základních škol, kde osmdesát procent žáků umí německy mizerně nebo vůbec ne? A žádá od přistěhovaleckých rodin víc úsilí o začlenění do německého prostředí, od jejich dětí větší píli a ochotu se učit, ovládnout jazyk, vzít za svůj německý právní řád a kulturní normy. Na tomto místě se však celá na německé poměry odvážná a velmi potřebná argumentační stavba s břinkotem sesypala, neboť pan Klingholz se rozhodl provést oběť božstvům současných mód. »Učení islámu nemá s nízkou integrační schopností tureckých přistěhovalců nic společného,« zakázal si důrazně onen hodnostář takové řeči, aby nedej pámbu nezakopl o cosi politicky nekorektního.

Dobrý muži! Jestli tohle je práh, jejž nechcete či nemůžete překročit, mohl jste si celou studii ušetřit. Sám zajisté dobře víte, i když veřejně nevyslovujete, že islám s integračním nezdarem něco společného má, a po čertech mnoho. Otevřeně řečeno, v islámu je zakleta alfa i omega celého problému. Váš ústav, předpokládám, zahrnul do své studie i Pákistánce, Araby a jiné muslimy, třebaže se o nich nezmiňuje; a vsadil bych se o poslední ponožky, že se umístili ve vaší statistice na nejzadnějším místě spolu s Turky, nebo ještě daleko za nimi. Vsadil bych se o druhý pár ponožek, že Thajci nebo Korejci dopadli v hodnocení mnohem lépe, jakkoliv je jejich odstup od norem západní civilizace podstatně větší. Buddhisté, hinduisté, pohani nejčernější Afriky se s většími nebo menšími potížemi v evropské kultuře integrují. Muslimové, i kdyby od bran Evropy pocházeli, nikdy. Proč?

Inu, protože nechtějí. Nepokládají to za potřebné, neshledávají pro to důvod. Těžko se bude přizpůsobovat cizímu mravu ten, jenž jej pokládá za hluboce podřadný, svůj vlastní pak za jediný správný, všem ostatním nadřazený, veškerému lidstvu samým Bohem za konečný cíl určený. Je zde jakýsi rozdíl v chápání: my křesťané tohoto času pokládáme Kristovo učení spíš za symbolický soubor mravních ponaučení, případně za jakýsi nábožensko-historický folklor, o němž se můžeme sami rozhodnout, jak jej budeme brát vážně. Mnozí z nás si vytvořili vlastní transcendentální názor, ať na křesťanském základě nebo bez něj, a nezačnou se urážet ani vyhrožovat pomstou, když jim někdo poví, že není vší dokonalosti futrál. Muslim se urážet bude, nebo přinejmenším se s vámi o tom odmítne bavit. Jeho je pravda, ví to tak bezpečně, jak my nevíme, ani že máme levou botu na levé noze. Sám archanděl Džibríl nadiktoval Prorokovi z popudu Božího veškerou pravdu světa i nebes do svaté knihy koránu, a není to polohistorická zkazka ani náboženský folklor, ale skutečnost skutečnější, než že Přemysl Otakar padl na poli Moravském.

Činíme strašnou, zkázonosnou chybu: přenášíme svůj způsob uvažování na ty, jež mu jsou na hony vzdáleni. Domníváme se pošetile, že když si s muslimy sedneme za jeden stůl a pěkně si o všem popovídáme, vyjde z toho nějaký rozumný způsob soužití, já pán, ty pán. Nevyjde. Přečtěte si korán, u všech hromů už jednou. Tam to všechno o té integraci stojí. Je možná jen jedním směrem: že se my nevěřící integrujeme do islámu. Obrácený postup se jmenuje odpadlictví, na zemi se trestá ukamenováním a na onom světě hrůzami, nad nimiž se obrací necvičený žaludek. Ještě jednou: islám není ani sbírka symbolů, ani nábožná báchorka. Není to beduínský folklor. Je to politicko mocenský program, jenž bude splněn, dáme-li se.

Co s tím teď dál ... asi nic moc. Vzít na vědomí, že máme v Evropě silnou, s naším životním způsobem nekompatibilní skupinu obyvatelstva, jíž není nic vzdálenějšího než přebírat naše morální, právní atd. normy. Že máme v našich školách děti, které panu Klingholzovi s jeho požadavkem větší ochoty a píle nevyhoví, protože toho nemají zapotřebí; vše dobré beztak nepochází z lidského snažení, nýbrž je darem Božím v Jeho neskonalé milosti. A jestli ten postoj skončí v chudobě a nezaměstnanosti ... nelze připustit, že by to bylo vlastní vinou, protože vlastní vina se rovná vině Boží; jistě to tak zařídili nevěřící, kteří nás muslimy diskriminují - politicky korektní žvásty totiž mají synové Prorokovi odposlechnuty velmi dobře. Jak tedy nejlépe zacházet s nepřizpůsobivou menšinou... Snad jen s ní vycházet pokud možno v dobrém, moc nežádat, moc nečekat, neprovokovat, ale také neustupovat, nepodlézat, nenechávat na pochybách, že tohle je ještě pořád naše země, v níž je host vítán, ale musí se jako host chovat. A hostem zůstane, dokud nepřijme mravy domu. Jiná věc jsou ti, kteří by se teprve hosty chtěli stát; tam je třeba důslednějšího výběru. Mít na paměti, že všechno se točí kolem schopnosti a vůle se integrovat; že je tato vůle u různých skupin různá, a že nejméně jí je u muslimů. »Vy račte být muslim?« měla by znít první otázka pohovoru, ještě spíš než zda žadatel o trvalý pobyt ovládá jazyk nebo ví, kdo je prezidentem. »Jestli ano; jste ochoten od své víry odstoupit? Ne že byste hned musel běžet s přihláškou ke katolíkům, rozumíte; ale nepokládat korán za základ všeho života, neposílat děti do medresy, nedávat jim jména jako Mohamed nebo Abdalláh, ale řekněme Bořivoj nebo Wolfgang ... co? To že ne? Že jste pobouřen a uražen? Pak ovšem ... pak se obávám, že tahle země není pro vás správná adresa. Proč vlastně se chcete stěhovat někam, kde se vám nic nelíbí a s ničím nesouhlasíte?«

No, já sám vím, že se to tak hned nestane. Leda až ... ale já teď nechci vydávat dlouhodobé prognózy. Jen ještě jednu poznámku si dovolím: je integrace malá, individuální, která se nechce dařit Turkům a jiným muslimům. Je také integrace velká, o niž se hlásí celé země, Turecko především. Nemalujme si, že dojde-li k ní, nedopadne stejně jako integrace jednotlivců: v rozčarování, zvětšujícím se odstupu a pocitu křivdy, zvlášť jestli se bude Turecko pod islamistickou vládou dál zbavovat světského nátěru, jímž je opatřil Kemal Atatürk. Může být hospodářsky vyspělé, může splňovat všechny podmínky vstupu do EU, ale lépe bude přijmout Ukrajinu, Gruzii, Arménii, a snad i Izrael a Kyrgyzstán, než si přivěsit tento vak inkompatibility. Znám totiž Turecko a mám je rád, a chtěl bych uspořit zklamání jemu i nám. Člověk by měl vědět, s kým si pronajme společný dům, a kdo mu může být leda hostem, milým sice, ale pro klid v baráku bude rozumnější si od něj zachovat vlídný odstup.