Březen 2009

Torzo naděje a stěna mlčení

Luděk Frýbort

Postkomunista je chytřejší komunisty. Ví, že rejpavé duchy je nejúčinnější netrestat, nereagovat na ně, dělat, že nejsou. Pod peřinou mlčení se už udusí sami.

Dosti jsem zíral, když mi z Nadačního výboru angažovaných nestraníků telefonovali tu novinu: byl jsem vyvolen za jednu ze sedmi osob hodných udělení ceny Torzo naděje. Hrome! A přetrvávají mi jisté rozpaky až dosud, abych tak pravdu děl. Ne že bych neměl radost, ale ... to nebyli jiní, kteří by si tu poctu zasloužili spíš? Jak jsem k ní přišel já, málo známý přispěvatel listu, jehož vlastním účelem je obchodní inzerce, a autor několika knížek zůstávajících četbou málem spikleneckou jako bible kralická za pátera Koniáše?

Pro pořádek uvádím, kdo všechno kromě mé maličkosti převzal dne 14. ledna v Zrcadlové kapli Klementina onu sošku, dosti výmluvně symbolizující, co zůstalo z nadějí roku 1989 v zemích českých. Tedy: pan Vojtěch Cepl, soudce nejvýbornější, o němž nejen já bych soudil, že by pro svou moudrost a morální suverenitu byl ozdobou úřadu prezidentského. Kněz Tomáš Halík, jenž také by se, tuším, vyjímal v kterémkoliv úřadu politickém stejně dobře jako za kazatelnou. Paní Zdena Mašínová v zastoupení svých hrdinských bratří. Jan Ruml, jehož neobstání v bažině české politiky je spíš kvalifikací než selháním. Sympatický Slezan Jan Jařab, symptomaticky odsunutý z centra dění do bruselského zátiší. Věhlasný režisér Ladislav Smoljak. A nejen oni; sál byl plný osobností bezchybného jména a vynikajících vlastností, byť většinou nevyužitých. Jak mezi ně, proboha, zapadám já, zahraniční pozorovatel toho truchlivého divadla, jemuž se v téhle zemi říká politika? Já, který se strastí a směšností tuzemského života osobně nezúčastním, i je mi věru snadno je kritizovat a šoufky si tropit?

Chci požádat váženého čtenáře, aby mi uvěřil, že opravdu nepíši tento článek s úmyslem vlastní oslavy, jakkoli doznávám, že mě nečekaná pocta potěšila. Prosím vás, půlosma desítiletí života, a ještě ani stín nějakého metálu se nedotkl roucha mého... Nicméně, když tak o tom uvažuji, nějaká souvislost mé nedůležitosti s oním výkvětem charakterů by se možná našla. Neboť o výkvětu lze mluvit dozajista, avšak o takovém, po němž oficiální pes neštěkne, a štěkne-li, pak velmi nerad, na půl tlamy a jen proto, že se tomu nedalo vyhnout. Máloco opravdu funguje v české postkomunistické demokracii, jeden princip však převýborně: zamlčování. Vytěsňování obtížných duchů do hluchého prostoru, v němž mohou kritizovat, až ochraptí, a jejich hlas nepronikne stěnou oficiálního nezájmu. Abych hned nezačal hrát na vlastní housličky, uvedu jeden velmi současný příklad.

Vyšvihl se mezi hvězdy politického nebe jistý Petr Mach, mládenec pohledný, nevynikající však ničím zvláštnějším, než že dovede vzorně opakovat, co mu předříkává jeho pán a mentor Václav Klaus. Znesvářilť se otec národa se stranou, již založil? Nuž, přikvačí mládenec Mach s partají dle Mistrova pravého gusta a slíbí do ní schytat, co odpadlo z rozběhlého modroptačího hejna. Ani stín nějaké myšlenky, leda okopírované, ani náznak nějakého programu k vyřešení potíží, co se jich nahromadilo bezmála už dvaceti lety chápání politiky jako boje o soukromá léna. A veškerý tisk se okamžitě jme ten státnický počin rozebírat, komentovat, nad možnostmi uplatnění zasvěceně bádat, hypotetické preference vypočítávat, vesmír je plný mládence Macha s jeho partají nemající jiného účelu než pofoukat bolístku páně prezidentova poraněného sebevědomí, až by člověk málem uvěřil, že spasitel v podobě mládence Macha sestoupil na zemi českou. Dočista v tom rumrejchu zanikla zvěst, že paní Jana Hybášková přihlásila do politické soutěže recyklovanou stranu Evropských demokratů. Což je, nebo by měl být, trochu jiný tabák. Je ta dáma aspoň dle mého osobního soudu největší politický talent této země mezi všemi, o něž je vůbec co stát.

Prostor pravicově smýšlejících, proevropsky orientovaných lidí, z nějž by mohla čerpat, je značný a přitom neobsazený; kdo jiný by v něm chtěl lovit, každý je buď zatížen eurofobním nacionalismem, nebo mu z šosu kape narudlá loužička. Ve vší střízlivosti bych odhadl voličskou rezervu strany ED na deset až patnáct procent hlasů. Ale už teď mohu předpovědět, že zanikne v obvyklé nanejvýš dvouprocentní podměrečnosti, kdežto partaj páně Klausových ocásků může dosáhnout jistého, byť i krátkodechého úspěchu. Dosáhne jej, protože se o ní horem dolem mluví a píše. O straně paní Hybáškové se veřejnost dozvěděla dvěma řádečky v den jejího založení a pak už ani slůvkem. Nechci s jistotou tvrdit, že se tak děje záměrně. Bohdá ještě jsou v Čechách noviny dostatečně nezávislé, ještě nevymřeli publicisté hodní toho jména, kteří by se k zamlčovací taktice nepropůjčili, aspoň vědomě ne. Přesto: už od raných devadesátých let lze na české mediální scéně pozorovat fungování jistého ostrakismu. Jako by kdosi z neznámých sfér přikázal - o těch a těch osobách (hnutích, stranách, názorech) psát nebudete, novinářská holoto, ani tak, ani onak, nebo si mě nežádejte! Že tomu tak není? No, třeba i není. Ale na mou duši, že to tak vypadá.

Jiný příklad jsem naopak mohl pozorovat a dosud pozoruji velmi zblízka. Vydavatel Annonce, pan Josef Kudláček, uvedl počátkem devadesátých let na českou mediální scénu patrně nejlepší a dodnes nepřekonané noviny, Český deník. Dokud podporoval českou cestu ke kapitalismu v intencích páně Klausových, bylo dobře. Když si začal všímat podivných kejklíků, byl konec. Ne že by se někdo s panem vydavatelem hádal nebo ho z něčeho obvinil. Jen jako mávnutím proutku ustala Českému deníku inzerce, již mu až dosud zadávaly průmyslové podniky. Navzdory vší tržnosti a řečem o bezpřívlastkovém kapitalismu stály pod státním či polostátním (a tudíž páně Klausovým) komandem, i zmizel s prvním ostřeji kritickým článkem hlavní existenční zdroj řečené tiskoviny. Měl Český deník nejskvělejší, nejprofesionálnější redakční tým; nejoddanější okruh odběratelů; dával největší prostor názorům a připomínkám veřejnosti; taková šíře demokratické diskuse se od té doby na stránkách českých novin už nevyskytla. Nic platno, zavřely se vody, nikdo Český deník (později týdeník) otevřeně nekritizoval, nepřel se s názory jím prezentovanými, ale také se slovem nezmínil. Ani tehdy se lístek větrem nepohnul, když po jeho zániku přinášel inzertní list ANNONCE ve svém záhlaví den co den provokativní řádek, no, jestli se pamatujete, o tom prolhaném šmejdu. Etické to zvlášť nebylo, ale kynula naděje, že jím dotčení pánové Zeman s Klausem budou ANNONCI aspoň žalovat. Nežalovali. Jen jejího vydavatele a všechno, co s ním souviselo, obstoupila nepropustná hradba mlčení. Komunisté, hlupáci, své kritiky pronásledovali, zavírali, cenzurou omezovali, a nebylo jim to nic platné, ještě tak přispěli k jejich popularitě. Postkomunista je chytřejší. Ví, že rejpavé duchy netřeba trestat, mnohem účinnější je zamlčet. Neodpovídat, nereagovat, dělat, že nejsou. Pod peřinou mlčení se už udusí sami. Fungovala ta metoda a funguje až dodnes i v případě neposedného pana Hučína, funguje v případě všech, kdož stojí mimo postkomunistický, jak by se řeklo, mainstream. Odbočky od něj jsou povoleny, ale ocaď pocaď.

Z rozčarování nad ubohostí české politiky vznikají kritická hnutí, strany s programem morální obnovy a s nepřehlédnutelným voličským potenciálem, a opět bez ohlasu zanikají. Byla zde, vzpomene-li si kdo ještě, dosti nadějná, Českým deníkem podporovaná Demokratická unie. Ani s ní se nikdo zvlášť nehádal. Jen se zeměmi českými roznesla chýra, že je zbytečné ji volit, protože o ní nikdo neví. Mohla by vejít do učebnic jako zázrak logiky: partaj, o níž všichni vědí, že o ní nikdo neví. Ohlas, byl-li jaký, spočíval v nadřazené přehlíživosti, ach, pořád tohle plané moralizování... Nejdřív se podělme o kořist, vážení tržní demokraté, pak se můžeme bavit o morálce. To bylo před tuctem let. Dnes ... politika, děvka prodejná, všemi pohrdaná, špinavý kramflek si o ni slušný občan neotře, ještě nikdy v dějinách této země nestály orgány zastupitelské demokracie na tak nízkém stupni obecné vážnosti, být počišťovačem psích hovínek je pokládáno za čestnější řemeslo než být poslancem zákonodárného sboru. Přesto se stále tytéž na kost zdiskreditované spolky střídají v řízení osudů země, jednou ten, podruhé onen, a není naděje, že by je vystřídalo něco důvěryhodnějšího. Kdyby přece jen ... už se ani neozvou řeči o planém moralizování, jen se zavře stěna mlčení. Hodně zdaru, paní Hybášková. Zdar a naději, vy všichni, kdož jste se shromáždili k předávání cen v Zrcadlové kapli Klemetina. Naději, z níž zbývá ... kdoví jestli torzo.

Nebo přece jen? Snad je jakási naděje, ledaže ne politická. Ještě má své pochmurné, zchátralé kouty země česká, ale když ji tak dvakrát třikrát do roka navštívím, nemohu si nevšimnout, jak přibývá čistých, veselých vesniček, se smyslem pro krásu a vkus opravených měst, i jézedácká uplouhanost pomalu mizí, jak neocenit tu pozvolnou změnu k lepšímu. Co se společnosti týče, pravdaže je pořád dost hulvátů, nafrněných frajerů i všelijaké zlodějské i jiné pakáže v lidu českém, ale už také čím dál víc vlídnosti a přátelské srdečnosti. Ve srovnání s atmosférou hrubiánské nedůvěry, s níž jsem se ve vlasti předků mých shledal před necelými dvaceti lety, je to nádherný pokrok a velký kus naděje, když už je řeč o jejím torzu. Jenže to všechno muselo vyvstat samo ze sebe. Z vnitřní síly českého člověka, jenž navzdory půlstoletému utloukání nepřestal být člověkem západním. Politika k tomu nepřidala ani kventlíkem, spíš byla a je všemu na překážku.

Snad by bylo zemi české lépe, kdyby žádných partají ani vládu neměla. Snad by si pozitivní energie západního člověka a jeho smysl pro řád a funkčnost pomohly samy. Leda by ... rozhlížím se síní Zrcadlové kaple, mluvím s tím, mluvím s oním ... jaké to shromáždění důstojné moudrosti, a přitom nevypínavé, desítiletími komunistického temna neznetvořené ... opravdu by se z něj nevykřesala jiskra politického řádu? Přímějšího, poctivějšího, pravdivějšího než všechno, co se za něj vydávalo posud? Ovšem, jak již zmíněno, činí občanský potenciál, schopný přijmout takovou změnu, v dnešní české společnosti deset, nejvýš patnáct procent. Ale i to je dost k vyslání signálu. Jen bychom nesměli dovolit, aby jej pohltila stěna mlčení, omerta postkomunistické pseudodemokracie. Snad byl slavností v pražském Klementinu učiněn začátek takové cesty. Reakcí na ni, jak se dozvídám, bylo dost a vesměs pozitivních, to tedy omerta nezafungovala. Ještě jaké teď bude pokračování. Stavitelé stěn mlčení by už neměli dostat pokoj, bezmála dvaceti let vodění za nos by mohlo být dost.