Březen 2009

Co přinesla válka v Gaze?

Johannes Gerloff

Izraelská ofenzíva proti radikálnímu islamistickému hnutí Hamás v Pásmu Gazy začala překvapivým útokem 27. prosince 2008. Překvapivé bylo nejen načasování a síla izraelského útoku, ale také to, do jaké míry tím byl překvapen Hamás. Během necelých čtyř týdnů konfliktu se této palestinské milici ani jednou nepodařilo dosáhnout takové intenzity raketového ostřelování, s jakou izraelští vojenští plánovači počítali.

Přesně týden po prvních leteckých útocích vpochodovaly do Pásma Gazy izraelské pozemní jednotky kryté masivní dělostřeleckou palbou. Izraelské letectvo do té doby podle ministra obrany Ehuda Baraka již bombardovalo na 600 cílů, především policejní stanice, výcvikové tábory, raketové týmy a dílny na výrobu munice, pašerácké tunely a zbrojní skladiště.

Zpočátku izraelské jednotky obsazovaly otevřený terén na severu a v centru Pásma Gazy. Teprve postupně se blížily k zastavěnému území. Aby se vyhnuli nastraženým výbušninám Hamásu, použili izraelští vojáci techniku poprvé použitou německým vojskem v bitvě u Stalingradu: nejezdili po oficiálních cestách a nevcházeli do domů dveřmi, a to ani příslovečnými zadními vrátky, nýbrž procházeli zdmi, souběžně s cestami, které mohly být zaminované. Izraelští vojáci byli neustále v pohybu, aby netvořili pro střelce Hamásu snadný cíl.

Prakticky ve stejném okamžiku, kdy se nový americký prezident Barack Hussein Obama ujal úřadu, opustil Pásmo Gazy poslední izraelský voják. Předtím Izrael jednostranně vyhlásil příměří. Politikové prohlásili, že cílů operace bylo do značné míry dosaženo, a vojenští analytikové s tím souhlasili: pravděpodobnost fatální chyby, která by mohla všechny úspěchy zmařit, se podle nich denně zvyšovala.

Přímou příčinou izraelské ofenzívy pojmenované Lité olovo bylo osm let ostřelování izraelských pohraničních obcí raketami, které odpalovali Palestinci z Pásma Gazy. Více než 10 000 raket a minometných granátů vystřelily za tu dobu různé milice a teroristické skupiny, které jsou často navzájem znepřáteleny: Lidová fronta pro osvobození Palestiny (PFLP), Brigády mučedníků Al-Aksa náležející k Fatáhu, Lidové osvobozenecké výbory, Palestinský islámský džihád a samozřejmě Islámské hnutí odporu neboli Hamás.

Bezprostředním výsledkem operace Lité olovo je rozsáhlé zpustošení Pásma Gazy. Podle palestinského ministra sociálních věcí Mahmúda Habaše je 44 000 domů zničených nebo neobyvatelných a 5 000 rodin ztratilo střechu nad hlavou. Hamás udává 1 330 mrtvých a 5 000 zraněných na palestinské straně.

Abychom mohli porozumět rozhodnutí Izraele takto tvrdě zaútočit, musíme vidět celou akci v širším historickém kontextu. Od dohod z Osla v září 1993 vsadil Izrael v konfliktu se svými palestinskými sousedy na dialog. Palestincům byla slíbena nejprve samospráva a pak stát. Vůdce Hamásu šejch Ahmed Jasín komentoval setkání Jásira Arafata s Jicchakem Rabinem a Billem Clintonem ve Washingtonu slovy: „Tuto smlouvu utopíme v krvi.“ Při dnešním pohledu je bohužel Jasín jedním z mála politiků Blízkého východu, kteří dodrželi, co slíbili.

Jednostranné stažení Izraele z jižního Libanonu v květnu 2000 hodnotil arabský svět jako vítězství šíitských milicí Hizballáh. Na Blízkém východě také nezůstalo bez povšimnutí, že Izrael nechal nežidovskou Jiholibanonskou armádu (SLA) – křesťany a muslimy, kteří celý svůj osud spojili s židovským státem – na holičkách. „Nikdy se nevyplatí být přítelem Židů,“ komentovali to Palestinci v Betlémě, „když je to pro ně výhodné, nechají tě ve štychu!“

Druhé poučení z odchodu z Libanonu bylo z arabského pohledu v tom, že Izraeli je možné zasadit ránu. „Vybombardujeme Izrael stejně jako je Hizballáh vyhnal z Libanonu. Uděláme z Palestiny další Libanon“ – to byl důvod a popud k tzv. intifádě Al-Aksa, která začala v září 2000. Vyklizení Pásma Gazy na podzim 2005 bylo z pohledu raketometčíků z Gazy potvrzením: „Izrael je na prahu kolapsu. Osvobodíme Palestinu!“ Fatální na tomto vývoji bylo, že ústupky Izraele si arabská strana vykládala stále více jako projev slabosti a jako povzbuzení, aby zesílila teror proti židovskému státu.

Kdo odůvodňuje rostoucí neústupnost palestinských extremistů izraelskými vojenskými akcemi nebo dokonce bezpečnostní bariérou, kterou oficiální arabská propaganda zásadně nazývá „zeď“, zaměňuje příčinu a následek. V době první krvavé vlny sebevražedných atentátů v polovině 90. let ještě izraelský protiteroristický plot neexistoval. I pravicová Netanjahuova vláda ještě odstoupila Palestincům Hebron a velkou část severního Samaří v naději, že naděje na nezávislost sebere extremistům vítr z plachet.

Když pak Izrael v létě 2006 zanechal z pevností Hizballáhu v Libanonu obří zbořeniště, šejchovi Hassanu Nasralláhovi se ještě podařilo oslavovat „vítězství nebes“. Jeho chování během operace Lité olovo ukazuje, že tento libanonský šíitský šejch nebo ti, kdo za ním stojí, přece jen mají před Izraelem určitý respekt. Ale Hamás zřejmě nepochopil, že míra izraelské trpělivosti může také přetéci – a že židovský stát, přinejmenším vojensky, zdaleka není na dně.

Příměří s Izraelem, které oficiálně trvalo od poloviny června do poloviny prosince 2008, využil Hamás k tomu, aby rozšířil dolet svých raket z 20 na 40 kilometrů. Izraelci dnes svým vůdcům vyčítají, že nejen nechali na holičkách své vlastní obyvatelstvo žijící v příhraniční oblasti s Pásmem Gazy, ale také svou laxností umožnili, aby se Hamás v Gaze etabloval. Mimochodem, „příměří“ v režii Hamásu vypadá tak, že během druhé poloviny roku 2008 dopadlo na izraelské území „jen“ 234 raket Kásam a 185 minometných granátů.

Ostřelování raketami z území, které nechcete zcela ovládnout, nemůžete nikdy zcela zabránit. To prokázala druhá libanonská válka. Proto ministr obrany Barak prohlásil předem: „Nejde o to odejmout Hamásu schopnost střílet rakety. Jde o to vzít jim k ostřelování Izraele motivaci.“ Zda bylo tohoto cíle operace Lité olovo skutečně dosaženo, se ukáže v následujících letech.

Izrael rozhodně neměl v úmyslu svrhnout vládu Hamásu v Pásmu Gazy. Palestinci si již dnes myslí, že palestinský prezident Abbás není nic jiného než diktátor z milosti Izraele. Na izraelské straně jsou zároveň příliš čerstvé vzpomínky na dobu, kdy vyjednával s Jásirem Arafatem a současně musel snášet teroristické útoky, protože palestinský partner tvrdil, že nemá extrémisty pod kontrolou. Z izraelského pohledu je lepší „Hamastán“, jejž lze volat k odpovědnosti jako celek, než Arafatův model.

Hamás tedy zůstává palestinským vnitřním problémem. V palestinské společnosti to vskutku kvasí. To ukazuje především fakt, že tato válka mezi Izraelem a Araby byla první, o které se mezi Palestinci otevřeně diskutovalo. Palestinský ministr sociálních věcí Habaš z Fatáhu obviňuje Hamás, že si během izraelské ofenzívy vyřizoval účty se svými politickými soupeři. V té době bylo prý Hamásem zastřeleno 19 Palestinců a více než šedesáti byla rozstřílena kolena.

Pozoruhodná z hlediska dlouhodobého hodnocení této izraelsko-palestinské bitvy je také zdrženlivost Arabské ligy, postoj Egypta a rozdělení v islámském světě. Samozřejmě se nadává na Židy a odsuzují se jejich masakry. Nicméně je zajímavé, že někdy to vypadá, jako by nenávist vůči Hamásu a strach před šíitským půlměsícem (Írán-Sýrie-Libanon-Hizballáh) byly větší než zlost na Izrael. V osobních rozhovorech dokonce prosvítá zadostiučinění, že „sionisti“ vykázali mocenské choutky prezidenta z Teheránu do patřičných mezí.

A ještě jedna událost ukazuje, že výsledky a důsledky operace Lité olovo musíme hodnotit z dlouhodobější perspektivy, kterou dnes ještě nemáme. Sekulární Turecko bývalo tradičně jedním z nejspolehlivějších spojenců Izraele. Ale kvasí to také na Bosporu. Na ulicích Istanbulu se nabízí vojenská výzbroj a verbuje se k solidaritě s trpícími bratry v Gaze. Anglicky psaný list Hürriyet uvádí, že jistý Israil Kesler z Köse u Černého moře si chce změnit jméno „kvůli masakrům mých muslimských bratří v Palestině“. Tento muž, kterého otec pojmenoval podle proroka Yakouba, se už nebude jmenovat Israil, nýbrž Muhammet Ali.

Ve stejném vydání listu Hürriyet prohlašuje liberální komentátor Burak Bekdil, že Izrael „obnažil milostný vztah mezi předsedou turecké vlády Recepem Tayyipem Erdoganem a Hamásem“. Avšak místo aby se do této aliance pustil, Bekdil píše svému premiérovi jako věnování do památníku: „Není chyba být (politickým) vojákem islámu. Je jen strašně nepoctivé být vojákem islámu a popírat to.“ Střetnutí mezi Izraelem a Hamásem ještě zdaleka není u konce. A důsledky této války budou ještě dlouho znát, a to i v Evropě.

(www.israelnetz.com)