Březen 2009

Lkaní masarykovce

František Chládek

Autor článku Jak číst Zamlčené dějiny, Václav Chyský je takovým lkajícím masarykovcem. Po zdlouhavém tzv. vědeckém úvodu, zkritizuje celkem zdařile dvě pražské výstavy. Textu by prospělo zkrácení o první stranu.

Po nich přijdou zjevné i maskované výtky vůči, údajně recenzovanému, dílu Zamlčené dějiny Tomáše Krystlíka. O recenzi nejde, článek pana Chyského kritérium recenze nesplňuje. Je to jen nezdařená polemika.

Nejdříve se Chyský odvolá na údaje z knihy Konstantina Sacharova, aby téhož Sacharova pak několikrát znectil jako pochybný, neb emocionálně zbarvený zdroj. Předestírá, že Tomáš Krystlík by měl prohledávat archivy, jako kdyby nevěděl, že pro účel Krystlíkovy knihy nemohou být žádné převratné dokumenty v přístupných archivech nalezeny.

Na několika místech používá terminus technicus Kolčakova část carského pokladu, naprostý nonsens, protože imperiální ruský poklad z Kazaně byl v těch či oněch, tedy Kolčakových nebo československých rukách vždy celý, tj. když jedna strana měla v rukách poklad, měla vždy vše, co z něj v dané chvíli zbývalo.

Pak panu Chyskému ujíždí ve chtěném ospravedlňování „tatíčka“ Masaryka chyba. TGM mluvil o 60 tisících civilních obětech nikoliv v rámci celé monarchie, nýbrž jen v českých zemích. Dále na řadu přicházejí směšná vysvětlení, jak „tatíčkovi“ Masarykovi doporučili lékaři jezdit na koni, jak dojemně se staral o svého hřebce Hektora až do jeho konce. Jak vystřižené z ilustrovaného národoveckého kalendáře. Takových spisů opěvujících „tatíčka“ byly celé stohy - používat je jako relevantní zdroj informací je silná káva.

Chyský relativizuje tvrzení Antonína Klimka o charakteru TGM, aby se zcela vyhnul vysvětlení, proč TGM převzal do svých služeb komorníka císaře Franze Josefa. Proč zrovna jeho?

Podle Václava Chyského byl možný výběr spojenců ČSR z řad sousedů takřka nulový, čímž chce ospravedlnit Benešovu politiku. Jenže nedokázal se vmyslet do další možnosti - nehledat spojence proti Maďarsku, Rakousku a Němcům jak českým, tak říšským, což bylo francouzským posláním 1. republiky, nýbrž směřovat k užší středoevropské spolupráci. Není pravda, že Hitler „po celou dobu vlády svůj program (v Mein Kampfu) konsekventně sledoval až do hořkého konce v roce 1945“. Alespoň co se týká Čechů, nikoliv. Jejich přenárodnění a rozptýlení mělo skončit přibližně až v roce 2040.

Z celého slohové cvičení pana Chyského čiší implicitní zloba na autora Zamlčených dějin, že si v knize dovolil pohanět „tatíčka“ Masaryka a báječnou 1. republiku. Argumenty Václava Chyského jsou posháněné dohromady velice horko těžce, úmyslně hledané a rádoby superintelektuální ve stylu: my vědci proti zbytku světa. Ani komunista by lépe nedokázal to, co se povedlo v tomto článku panu Chyskému.

***

Jak číst Zamlčené dějiny

O dvou výstavách a jedné knize k devadesátému výročí republiky

Václav Chyský

V lidském životě jsou devadesátiny požehnaný věk. V dějinách státních celků platí jiná měřítka. Vedle států jejichž nepřetržitá existence se počítá na staletí, je letošní devadesáté jubileum založení Československé republiky s jejími dějinnými přeryvy a proměnnými státními idejemi oslava rozkolísaného adolescenta, jehož jednotlivé politické fáze nepřesáhly - s výjimkou komunistické totality - hranici dvaceti let.

Generace dnešních osmdesátníků a sedmdesátníků byla ovlivněna několika si odporujícími tradicemi, jež byly závislé na aktuálně panujících poměrech. Odchovanci každé epochy mají tudíž do povědomí vtištěny dobově typický repertoár dějinných obrazů a specifických archetypů, na nichž bud trvají, anebo se jich bolestně zbavují. Kdo po opuštění školních lavic přestal sledovat vývoj historického bádání, má potíže s interpretacemi dějinných událostí, jež se odlišují od oněch, přednášených před mnoha lety ve škole. Nerudně se tomu říká „přepisování dějin“.

Diskuse o historických událostech a jejich interpretace je odvislá od znalosti dějepisných fakt. Historik Miroslav Hroch rozdělil kvalitu znalostí dějin do tří úrovní:

• Za nejvyšší úroveň v hierarchii kvality znalostí považuje historické vědomí, což jsou reflektované, vědecky podložené poznatky a soudy

• Historické povědomí je mlhavě ohraničená škála nejrůznějších apriorních soudů a poznatků z mimovědeckých zdrojů, ze vzpomínek na školní výuku, z četby historických románů, hudby, malířství a podobně

• Historická tradice je vědomě vybraná a často účelově (ideologicky) přizpůsobená ideologie historického vývoje, která má za úkol dokázat určitou legitimitu politického hnutí, státu či národa (1)

Mám ještě v paměti, jak jsme za protektorátu v gymnáziu začerňovali v dějepisných učebnicích redisovým perem a tuší texty, které nebyly konformní s nacistickým světovým názorem. Netrvalo dlouho a po komunistickém uchopení moci byly veřejné knihovny ideologicky očišťovány od třídně závadné literatury. Patřila do ní také oblíbená dětská prvorepublikánská četba jako Karafiátovi Broučci a série románků o poněkud katolicky idealizovaném chlapci Kájovi Maříkovi.

Můj dědeček byl městským knihovníkem a tak z vlastní zkušenosti vím, že vyřazené knihy, místo aby šly do sběru, našly vděčné odběratele mezi ideologicky nezatíženými čtenáři. Libri prohibiti a imprimatur ve stylu jezuitského cenzora a misionáře Antonína Koniáše a filtrované informace podle principů ministerstva pravdy z románu 1984 George Orwella, jsou úspěšně vyzkoušené mocenské metody, používané pro ovládnutí psychologie masy.

Bez nároku na vědeckou přesnost (pouze pro ilustraci) lze pro posledních pět set padesát let české historie heslovitě uvést řetězec zlomů a ideových skoků: Jednota českobratrská – katolická protireformace – národní obrozování - prvorepublikánský liberalismus spojený s nacionalismem – ponížení protektorátem – brutální stalinismus – ponížení sovětskou intervencí 1968 - normalizace – globalizace vyúsťující v konzumismus a duchovní vakuum, končící v dezorientaci českého veřejného mínění ve vztahu k Evropě.

Tyto měnící se a často protichůdné státní ideje a ideologické proudy nedaly značné části české společnosti příležitost identifikovat se s vlastním státem a vyzrát v uvědomělé, společensky angažované občany, což se týká i současného politického personálu, jehož představitele bych se neodvážil označit za elitu.

Národní muzeum, úctyhodná instituce se stodevadesátiletou tradicí, otevřelo v symbolický den vzniku ČSR 28. 10. 2008 výstavu nazvanou Republika, která si dala za cíl představit návštěvníkům podstatná fakta z období prvního novodobého českého státu. A právě v tomto bodě organizátoři zcela neobstáli, neboť nedostatečně propracovali problematiku etnické struktury Československé republiky, která od počátku jejího vzniku činila tento stát labilní a nakonec vedla k jeho zániku. Návštěvník sice může shlédnout originály mnichovské dohody, ale dozví se pramálo o nevyřešeném multietnickém pozadí, které k likvidaci první Československé republiky přispělo. Dějepisně méně fundovaný návštěvník si odnáší dojem, že Československá republika byla etnicky homogenní stát.

Jestliže se v textu informačního letáku výstavy tvrdí, že nelze opominout svět továren, ekonomické krize a bydlení chudých, bylo by přiměřené, kdyby se tvůrci výstavy nevyhýbali poměrům v německy osídlených krajích a jejich obyvatelům, kteří k industrializaci českých zemí podstatně přispěli.

Nezaměstnaností byly totiž v období hospodářské krize postiženy především německy osídlené oblasti, neboť tamní na export orientovaný průmysl utrpěl krizí nejsilnější rány. Ke konci roku 1935 byla nezaměstnanost v převážně německy osídlených okresech 19,2%, tedy dvojnásobná ve srovnání s okresy českými s 9,2% nezaměstnaností.

Výstava si též nevšímá kulturního a technického dědictví, které Němci v českých zemích i na Slovensku zanechali. Karlovarští kavárníci, hoteliéři a výrobci porcelánu, mostečtí horníci, krušnohorští chalupníci, šumavští skláři a rakousko – moravští vinaři, brněnští textilní průmyslníci, vyvážející kvalitní látky do Velké Británie (a které se pak do ČSR pod značkou Made in England vracely), o umělcích nemluvě, jako by v první republice neexistovali.

Místo toho jsou německy mluvící českoslovenští státní občané ve filmovém dokumentu jednostranně redukováni na přívržence nacionálního socialismu, ač ještě v parlamentních volbách 1929 získaly německé aktivistické demokratické strany (Bund der Landwirte, Deutsche Gewerbepartei, Deutsche christlich-soziale Volkspartei a Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei) 71,1 % německých hlasů.

Důvody vedoucí ke změně smýšlení sudetoněmeckých mas, to jest politická frustrace ze striktně centralisticky organizované (české) administrativy, která neumožňovala etnickou samosprávu, výstava neobjasňuje. Nevyřešená autonomie přispěla též k protičeské atmosféře na Slovensku a k jeho odtržení.

Devadesátileté jubileum založení státu, (který se chápal jako národní stát Čechů a Slováků s více nebo méně benevolentně trpěnými menšinami) a dvacetiletý odstup od ztroskotání komunistického experimentu by už měl konečně dovolit kriticky distancovanou analýzu a státní sebereflexi.

Střední a mladší generace, které nezažily multietnicitu ČSR, jakož i mnozí zahraniční návštěvníci, si z výstavy odnášejí zkreslený obraz Masarykovy republiky. To nevystavuje dobré vysvědčení historikům, kteří tuto výstavu vytvořili.

Monotématicky zaměřená výstava Čs. legie v Rusku 1914-1920 na Pražském hradě v Tereziánském křídle Starého královského paláce patří také do kategorie zamlčovaných dějin. V první republice byly legie apologetizované, za komunismu zatracované a zamlčované, v současnosti jsou takřka zapomenuté. I proto, že Hradní stráž už není oděna do legionářských stejnokrojů jako za první republiky, nýbrž se honosí jakýmsi odvarem uniforem stráže Arlingtonského vojenského hřbitova ve Washingtonu. Scenario střídání oddílů Hradní stráže je sice efektní, přitahuje houfy turistů, ale s československou tradicí nemá však nic společného. Tradice novodobého československého (českého) státu nejsou v důsledku jejich proměnlivosti ve vědomí občanů natolik zakořeněny, aby s nimi mohlo být libovolně nakládáno.

Informační leták výstavy čs. legií 1914 -1920 má pravdu, že expozice přináší jedinečnou sbírku fotografií a dokumentů z materiálů Vojenského ústředního archivu v Praze a Ruského státního vojenského archivu v Moskvě. Zainteresovaný návštěvník má možnost prostudovat bohatý fotografický materiál v klidu doma ve výstavním katalogu.

Šestileté působení legií v Rusku je rozděleno do tří bloků. První blok je vymezen srpnem 1914 až lednem 1918, zahrnuje činnost České družiny a dalších jednotek v rámci ruské armády. Druhý blok je vymezen lednem 1918 až lednem 1919, kdy byly legionářské jednotky součástí sil Dohody a jako takové bojovaly proti bolševikům na Volze. Třetí blok pak představuje tak zvanou sibiřskou anabázi v letech 1919 až 1920, končící naloděním jednotek a jejich transportem do Evropy.

Během šestiletého pobytu si legie v chaotické ruské revoluční situaci vytvořily vlastní ekonomickou infrastrukturu, obchodní a podnikatelské orgány, organizované ve zvláštním technickém oddělení týlového vojska, včetně bankovnictí (Legiobanka), obchodu se surovinami, výroby uniforem, údržby zbraní a vlastní pošty. Z nahospodařených prostředků ze sibiřského podnikání bylo pak možno organizovat 42 lodních transportů, kterými bylo do vlasti dopraveno 72 644 osob. Bližší údaje o prameni nákladů na transporty a jejich výši katalog nepodává.

Konstantin Sacharov, o jehož knize The Czechs Legions in in Siberia se zmiňujeme níže, předkládá podobné počty:

Mužstvo 53 455

Důstojníci a vojenská administrace 3004

Ostatní vojenští zajatci 6714

Ženy (vojenské i civilní) 1716

Děti 717

Cizinci 1935

Ostatní 189

Celkem přepraveno 67 730 osob

Fotografiemi a textem vybavený katalog (2) je dobrým průvodcem výstavou, avšak i on se vyhýbá kontroverzním tématům, jako byl osud ruského imperiálního pokladu, který byl v přechodném držení československých legií. Na stránce 108 katalogu je pouze lakonická poznámka, že: „Ustupující čs. vojsko po několika neúspěšných pokusech uzavřelo 7. února se sovětskou vládou příměří, čímž si zajistilo bezproblémovou evakuaci do Vladivostoku. Jednou z podmínek ze sovětské strany bylo, že Čechoslováci předají sovětské vládě ruský státní poklad, který střežili po pádu Kolčakovy diktatury.“ Konec citátu.

Je to opravdu všechno, co se dá k peripetiím tohoto, československými legiemi přechodně zabaveného a majitele měnícího ruského imperiálního pokladu říci? Kde jsou dokumentace obchodů a akcí Legiobanky, založené již na Sibiři, instituce která hrála významnou roli v hospodářství Československé republiky?

Oficiální, státem dotované výstavy a publikace, mívají většinou vyhlazený proudnicový charakter bez drsného povrchu, ač se skutečné dějiny bez kontroverzních situací neobejdou.

A na tyto nerovnosti, vynechávky a zádrhele se soustřeďuje nedávno vydaná kniha Tomáše Krystlíka Zamlčené dějiny (3) Účelem knihy má podle autorových slov být „vymýcení nepravd a zkreslených představ o vlastní národní minulosti, které se neblaze promítají do chování a postojů Čechů, deformují pohled na sebe samé a na svět kolem. Zamlčovaná fakta mají být zveřejněna a překrucovaná uvedena na pravou míru.“

Krystlíkův pohled na dějiny novodobého československého (českého) státu by se dal označit jako selektivní antidotum proti oficiálním výkladům československých (českých) dějin, počínaje vyhlášením svobodného státu v roce 1918 a konče umístěním sovětských jednotek na území satelitního Československa v roce 1968. Autor neprohledává archivy a nevynáší na světlo skryté, státně střežené a opomíjené dokumenty. Spoléhá se na citování údajů z více než 120 literárních pramenů. Není účelem této rešerše prozkoumat věrohodnost všech citátů převzatých z literárních pramenů, pročež se věnujme jen namátkovým sondám.

Na rozdíl od výstavního katalogu Čs. legie v Rusku, který věnuje osudu ruského imperiálního pokladu jen dvě shora zmíněné citované věty, zpracovává Krystlíkova kniha okolnosti okolo pokladu, včetně líčení akcí československých jednotek - z hlediska vojenské morálky velmi problematických - na osmi stránkách. Poklad padl do rukou československých jednotek v Kazani. Selekce Krystlíkem použitých dokumentů je zřejmá a účelová, neboť slouží ideovému záměru knihy, totiž odmytizovat některé pasáže československých dějin.

Můžeme se ovšem zamyslet nad tím, zda všechny použité prameny mají žádanou historiografickou kvalitu, či slouží li propagandistickým účelům protistrany, jako třeba autorem v souvislosti s imperiálním pokladem citovaná kniha Konstantina Sacharova The Czech Legions in Siberia. (4) Memoáry bělogvardějského generála Sacharova jsou silně emocionálně protilegionářsky, protičeskoslovensky a protimasarykovsky zaměřené.

Čs. legie za slib volného odchodu ze Sibiře do Vladivostoku, vydaly bolševikům bělogvardějského admirála Kolčaka, jehož poslední slova před exekucí zastřelením údajně byla „spasibo vam čechosobaki“ (díky vám, čeští psi).

Sacharov dále vyčítá legiím, že se neúčastnily protibolševického boje a masakrovaly a okrádaly bezbranné maďarské a německé zajatce, že drancovali území podél magistrály. Josef Kalvoda (kterého Krystlík v souvislosti s legionářskou anabází cituje) ve své Genesis of Czechoslovakia (5) upozorňuje na straně 483 v kapitole 17. původního amerického vydání, že „bolševická propaganda přeháněla drancování, keťasení a krutost československých vojáků a že mnoho Sibiřanů počalo nazývat Čechy čechosvoloč a čechosobaki.. Paradoxně o jeden rok později zdravila Čechoslováky tatáž sibiřská populace jako hrdinné osvoboditele z bolševického teroru“.

Bolševické a v případě Sacharova bělogvardějské propagandistické přehánění bohužel Krystlík ve jménu objektivity nerelativizuje, je vůči němu méně ostražitý, než proti válečné propagandě Masarykově. Pročítáme-li originální Kalvodův text, nabýváme objektivnější pohled na revoluční chaotickou situaci na Sibiři.

Aktualita osudu carského pokladu je dodnes živá, neboť podle článku z World Gold Council, Gold Market Information and Intelligence z 23. dubna 2004, uveřejněného pod titulem Russia attempts to reclaim $ 80 billion in Czarist gold„ se ruské ministerstvo zahraničních věcí pokoušelo o navrácení $ 80 bilionové částky, kterou Kolčak údajně převedl za objednané zbraně na japonské konto, avšak požadované zbraně protihodnotou nedostal. Ještě podrobněji se můžeme informovat o osudu carského pokladu v článku The Japanese and the Russian Gold od Vasilije Golovnina, napsaného pro Izvestije. Podle Golovnina mizí stopy Kolčakovy části carského pokladu u japonského 59. pluku 14. divize, která byla rozmístěna na Sibiři. Doklad o předání 22 beden pokladu bělogvardějským plukovníkem Pavlem Petrovem japonské posádce nelze v japonské dokumentaci vystopovat.

Štábní důstojník, penzionovaný generál Ghiity Tanaki, který si korupcí zajistil významné místo v japonské politice, se po návratu z Ruska topil díky ruskému zlatu v penězích. Že se československé legie zmocnili Kolčakovy části carského pokladu, považuje Golovkin za legendu: „The legend has it that the Czech legionaries might take along some of Kolchak´s gold“, píše Vasilij Golovnin. Oba články lze vyhledat na internetu.

Stavím proti sobě dvě protikladné výpovědi o tom, kam zmizela část imperiálního ruského pokladu, přechodně spravovaného československými legiemi. Nic víc.

Podle Sacharova, umělý československý stát, který před tím nikdy neexistoval, prý spolkl, miliony německých občanů a Maďarů. Co se Němců týče je to pravda, u Maďarů ten počet Sacharov poněkud přehnal. Možná, že počítal k Maďarům i Slováky obydlené Horní Uhry (maďarsky Felvidék). Sacharovovy memoáry nejsou vědecká kniha, pro svoji subjektivitu a emocionálnost je nutno vnímat informace, které podávají, s určitou dávkou kritičnosti.

Kniha The Czech Legions in Siberia, publikovaná v angličtině v Buda Publishing CO., Akron, Ohio, 1992 se v předmluvě obrací k maďarskému národu, v němž hledá ideového spojence. Prezentuje Uhersko i Rusko jako poraženou oběť první světové války. Líčení legionářská anabáze na Sibiři je tvrdou obžalobou československé armády a jejího vedení. 152 stran anglického textu je možno si přečíst na internetu.

První světová válka bývá většinou spojována s obrovskými lidskými ztrátami v materiálních zákopových bitvách na západních bojištích, kdy se fronta pohybovala po týdny a měsíce v rozmezí několika tisíc nebo jen pár set metrů. Je to představa o ničivé bojové konfrontaci masových armád bez záměrného teroru proti civilnímu obyvatelstvu.

Diametrálně jiná (zamlčovaná) byla situace na východních frontách ve východním Prusku, v Haliči, Bukovině i na srbské frontě. Zapomíná se, že již v první světové válce bylo do válečného dění brutálně vtaženo civilní obyvatelstvo a že se již tehdy dá mluvit o etnických čistkách proti rusínskému a židovskému obyvatelstvu. Tyto národnosti byly podezřívány z rusofilismu, ze špionáže a z kolaborace s ruskou armádou. Exekuce byly prováděny jednotkami rakousko-uherské armády. Na rozdíl od etnických čistek druhé světové války, které byly organizovány v koncentračních táborech a nebo na území kontrolovaném Wehrmachtem a jednotkami SS, kam nemělo civilní obyvatelstvo přístup, exekuce první světové války se konaly jako odstrašující opatření na frekventovaných místech měst a vesnic. Zvědavci, ať už příslušníci armády nebo civilisté se nechali fotografovat s popravenými, visícími na větvích městských alejí, na kandelábrech městského osvětlení nebo různě konstruovaných šibenicích. Odsouzenci, mezi nimiž byly též ženy, byly ponecháváni na místech exekuce po několik dní. Na italské frontě byli popravováni čeští (českoslovenští) legionáři, odsouzení za dezerci. Celkový počet popravených se pohybuje mezi 11 400 a 60 000. Tato čísla pochází z debat vedených poslanci rakouského Říšského sněmu a také z deníku říšského poslance a posledního rakouského ministra financí Josefa Redlicha. Rakouský historik Hans Hautmann míní, že mezi roky 1914 a 1918 bylo exekutováno na 30 000 Rusínů a stejné množství Srbů. Největší část odsouzenců tvořili civilisté. Nelze tedy považovat výroky T. G. Masaryka o rakouském teroru za pouhou propagandu, jak uvádí Tomáš Krystlík v kapitole Masaryk propagandista. Doklad o 956 popravených Čechů jsem nenašel.

Shora uvedená čísla o teroru rakousko-uherské armády proti civilnímu obyvatelstvu na východních frontách lze přečíst v nově na knižním trhu se objevivší knize rakouského historika a dokumentátora válečných fotografií Antona Holzera Das Lächeln der Henker. (6) Kniha je bohatě dokumentována 113 fotografiemi exekucí z muzeí a privátních sbírek. Pozoruhodný je fakt, že některé záběry se šibenicemi ověšenými oběšenci sloužily jako dopisnice polní pošty. Mezi autory dopisnic figuruje též jméno pražského fotografa E. J. Maříka z Prahy.

Tomáš Krystlík se pozastavuje nad tím, že Masaryk neskládal účty z peněz určených na špionáž a podvratnou činnost proti centrálním mocnostem. K tomu lze podotknout, že činnost tajných služeb a špionážních agentur nikdy a nikde nehraje s otevřenými kartami. I v tradičních demokraciích končí parlamentární interpelace, které se snaží objasnit tyto transakce, ve slepé uličce. Jako příklad může sloužit debata v Bundestagu o vykupování politických vězňů z Německé demokratické republiky.

V kapitole Osobnosti Masaryka a Beneše líčí Krystlík mentální založení obou politiků. Z knihy Antonína Klimka Boj o Hrad (7) přebírá názor o chladu a nadnesené Masarykově distanci ke svému okolí. Píše, že „Masaryk jezdil rád na koni, ale ani k němé tváři jej nevázal žádný cit. Sám se o tom rozhovořil, když zchromil koně – prostě jej vyměnil – ale dál se o osud zvířete nestaral – jemu byl pouhým prostředkem k vlastní tělesné svěžesti.“ Tato věta pochopitelně šokuje. Tomáš Krystlík cituje korektně, potíž však nastane, když Krystlíkem citovaný autor (na příklad Klimek) popíše událost zkratkovitě, bez vylíčení pozadí, nebo vytrhne větu z originálního pramenu.

Masaryk sedící na koni byl pro prvorepublikánskou společnost jeden z neoficiálních státních symbolů a chceme-li mythos. Málokdo se však pídil po tom, kdy a za jakých okolností si tento filozof a poslanec rakouského Říšského sněmu poprvé nechal koně osedlat.

Masaryk se začal učit jezdit na koni na počátku své exilové politické činnosti v Ženevě na lékařské doporučení v poměrně vysokém věku šedesáti pěti let. Měl tímto sportem posílit svůj poněkud labilní dýchací aparát. Byl důsledný a pěstoval tento sport i v Anglii a ve Spojených státech. Nezapomeňme v této souvislosti, že se Masaryk v mládí učil kovářem. Klimkův názor (Krystlíkem převzatý ), že TGM neměl ke koním, na kterých jezdil, žádný citový vztah a že je považoval jen za jakési tělocvičné nářadí, se mi zdá poněkud zjednodušený a proto volá po doplnění.

Za přečtení stojí zápis z obce Kačice poblíže Lán, kde Masarykův oblíbený kůň Hektor spadl 30. května 1925 se svým jezdcem do příkopu. Byla to dosti nebezpečná situace, ze které Masaryka pomáhali vyprostit místní lidé. Hektor byl zakoupen roku 1920 od Policejního řiditelství ve věku 15 let a byl od roku 1922 živen na útraty prezidentovy. Žádány byly pravidelné měsíční informativní prohlídky, léčení koní, okamžitý zákrok při mimořádných případech. Masaryk též nesl osobně náklady na Hektorovy delší léčebné pobyty v hřebčíně v Kladrubech. Docent a pozdější profesor Sigmund byl pověřen ošetřováním všech prezidentových koní za roční paušál 2400 Kč, při pobytu prezidenta v Lánech měl k dispozici hradní automobil. Hektor zemřel podle pitevního nálezu na strangulaci střev s následným ochrnutím srdce ve věku 24 let.

Dnes je obtížné zjišťovat míru Masarykova emocionálního vztahu k oblíbenému koni. Z uvedeného textu však nelze usoudit, že by se Masaryk o osud zraněného koně nestaral a nezúčastnil se na povinné péči o zraněné a později o stářím handikapované zvíře. (8)

Nejoblíbenější Masarykův kůň byl vypreparován pro Památník osvobození na Žižkově. Masaryk s preparací Hektora nesouhlasil, řekl, že se má celá věc uvážit, ale úředníci se prosadili s argumentem, že nejoblíbenější kůň prezidentův má být zachován budoucím generacím. Po dobu okupace byl uložen ve skladišti na Hradě a v roce 1947 odevzdán do Ústavu T. G. Masaryka v Bubenči. Nakonec z něj zůstala v přírodovědeckých sbírkách Národního muzea jen kůže.

Stájová zařízení Hradu a personál organizačně podléhali prezidentské kanceláři. Podrobnosti o stájových zařízeních na Hradě a v Lánech, jakož i o organizaci jezdeckých služeb se lze dočíst na internetu pod heslem Masaryk a koně (8). Antonín Klimek se Masarykovým jezdeckým zdravotním koníčkem a pozadím hradního jezdeckého sportu, který byl též k dispozici hradním hostům (je známá fotografie ze společné vyjížďky s Edvardem Benešem), zřejmě blíže nezabýval.

Podobně je Klimkem z kontextu vzpomínek Masarykova lánského majordoma Felixe Nevřely „Doma na Lánech“ (9) vytržen citát: „Za sedmnáct let služby prezidentovi, slyšel jsem ho jen jedenkrát vyslovit pochvalu a to ještě nepřímo, rozuměj nikomu konkrétnímu, neadresovanými slovy: ,Hm, tož to je pěkné´“. Věta, která po tomto citátu v originálu následuje a která doplňuje smysl Nevřelovy výpovědi, už bohužel Klimkem zmíněna není: „Nechválil nikoho, protože považoval za samozřejmost pracovat dobře.“

Nevřelovy vzpomínky jsou neseny obdivem k Masarykovi. Nevřela píše, že: „Masaryk měl rád kolem sebe informované lidi a kladl často a znenadání otázky. Třeba jsme šli kolem rozestavěného stavení, a neměl-li starosti, jistě se zeptal, co se staví a kolik stavba asi stojí. Nebo jsme jeli na koni kolem sedláka, který práškoval pole a prezident už kladl otázku za otázkou.“ Felix Nevřela byl v Masarykových službách 17 let, byl mu přidělen jako legionář. Vzpomíná na tato služební léta jako na nejkrásnější dobu svého života, protože byl Masarykovi stále nablízku. Na jiném místě se zmiňuje o teplém masarykovském úsměvu.

Uvádím tyto příklady proto, že korektně převzaté citáty, vytržené z kontextu bez prozkoumání pozadí, ještě neříkají plnou pravdu a naopak mohou ochudit a zkreslit historickou atmosféru.

Krystlík se oprávněně věnuje Benešově diplomacii a uzavřeným smlouvám s Malou dohodou, s Francií a se Sovětským svazem. Situace Československa nebyla jednoduchá, protože bylo obklopeno ne právě přátelskými státy, které byly choré tak jako Československo egoistickým nacionalismem. Výběr spojenců byl tedy velice omezený, mezi přímými sousedy takřka nulový. V kapitole Politické koncepce píše Krystlík, „že Hitler po svém nástupu nabízel východním sousedům smlouvu o neútočení. Polsko ji 1934 uzavřelo. Československo raději v roce 1935 podepsalo smlouvu s SSSR o vzájemné pomoci.“ Polsku, jak víme, tato smlouva s Hitlerovým Německem vůbec nic nepomohla. V této souvislosti bych chtěl upozornit na to, že v seznamu použité literatury k Zamlčeným dějinám nenajdeme Hitlerův Mein Kampf, který představuje Hitlerův politický koncept mocenského přeorganizování Evropy a dokonce světa. Bez znalosti Hitlerova Mein Kampfu nelze analyzovat politickou situaci Evropy dvacátých a třicátých let. Hitler po celou dobu vlády svůj program konsekventně sledoval až do hořkého konce v roce 1945. Naznačovat tedy, že se měl Beneš smluvně přibližovat tehdejšímu nacistickému státu, aby tím snížil nebezpečí hrozící první republice, se mi zdá nedomyšlené.

Uvedenými příklady chtěl recenzent ukázat způsob, jak je potřeba Zamlčené dějiny studovat, totiž podívat se též do použité literatury a přezkoušet, zda citáty nejsou vytrženy z kontextu a zda souhlasí s originálním pramenem.

Nakonec bych chtěl citovat moudrá slova z knihy Josefa Kalvody Genese Československa, historika, který je současnou českou historiografií opomíjen a kterého Krystlík hojně a oprávněně cituje. (5)

V poslední kapitole Genese Československa Reflexe, rekapitulace a následky najdeme pravidlo Roberta W. Setona–Watsona pro historiky o „opomíjení a výběru“. Seton–Watson připomíná, že „jediným základním pravidlem je, nikdy vědomě nepotlačovat fakta, a najít pravou linii mezi opomenutím a potlačením (zamlčením) a toto zamlčení (potlačení) musí záviset na důkladném posouzení a též cti jednotlivého spisovatele.“ (překlad recenzenta).

Kniha Josefa Kalvody Genese Československa, vydaná nakladatelstvím Panevropa v roce 1998 jako překlad z angličtiny je bohužel rozebraná.

Sloužilo by reálnému poznání dějin novodobého českého státu, kdyby se Genese Československa v novém nákladu znovu objevila na knižním trhu, protože Kalvoda (o což se pokouší i Krystlíkovy Zamlčené dějiny) napomáhá rozlišovat mezi historickým vědomím, historickým povědomím a tradicí.

Krystlíkova kniha Zamlčené dějiny polarizuje. Některé recenze a komentáře Zamlčených dějin jsou plné chvály, jiné jsou naopak nabité žlučovitou nesnášenlivostí.

Právě pro tuto polarizaci a množství v jiných publikacích opomíjeného literárního materiálu, se Krystlíkova kniha, vydaná v roce devadesátého výročí novodobého českého státu vymyká obvyklým apologiím.

Proto je užitečné se jí zabývat sine ira et studio, jak nabádal historiky Tacitus, včetně důkladného kritického pohledu do citované literatury. Každý čtenář nechť vysune zvídavé sondy u textů, které se odlišují od tradovaných představ. Odmítnout je může jen po jejich přezkoušení.

Začerňování nevhodných textů tuší, které mám ještě v paměti, budiž stálým mementem.

Literatura:

1. Hroch M.: Na prahu národní existence, Mladá fronta 1999, Edice Kolumbus, Svazek 148, ISBN 80-204-0809-6

2. Československé legie v Rusku 1914-1920, Katalog k výstavě, ISBN-978-80-86466-15-6

3. Krystlík Tomáš: Zamlčené dějiny, Alfa Nakladatelství, Praha, 2008 , ISBN- 978-80-87197-06-6

4. Sakharow Konstantin: The Czech Legions in Siberia, Buda Publishing CO., Publisher Zoltan Somogyi, Akron, Ohio, 1992

5. Josef Kalvoda: The Genesis of Czechoslovakia, East European Monographs Boulder, NO. CCIX, ISBN 0-88033-106-2

6. Holzer Anton: Das Lächeln der Henker, Der unbekannte Krieg gegen die Zivilbevölkerung 1914-1918, Primusverlag, Darmstadt 2008

7. Klimek A.: Boj o Hrad 1, Panevropa, Praha 1996, str. 75

8. Masaryk a koně, Equichannel.cz – koně- 1918-1935

9. Nevřela Felix: Doma na Lánech, v TGM Jak jsme ho viděli, str. 259-265, Vydavatelství Ing. Mikuta Praha , 1948