Březen 2009

Jsou Cikáni geneticky méněcenní, nebo jen další obětí českých mindráků?

Karel Merta

Dostala se mi do ruky velmi čtená a doporučovaná kniha Rok Kohouta od

Terezy Boučkové, která mne inspirovala k nečekaným asociacím.

V sedmdesátých letech se podobně proslavila německá zpěvačka Hildegard Knef knihou popisující své onemocnění rakovinou a též mnohými talk shows na stejné téma. Vypadala jak živá mrtvola. Zasloužila se tak o vznik pojmu Krankheitsexhibitionistin. Naše spisovatelka sice rakovinu

nemá, zato si ale vypěstovala impozantní depresárium hodné české intelektuálky.

Paní Boučková se na 300 stránkách s čtenářem podělí o neuvěřitelné množství malých křivd, bezpráví, nejrůznějších bolístek a banalit, jichž se stává denně obětí a které se staly jejími nejvěrnějšími a nepostradatelnými společníky:

„...zase mne bolí kostrč.... jdu na jógu... je to hnusné... zase to smradlavé podpaží a ponožky.... bolí mne hlava.... Rainer má rakovinu.... kostrč zase vystřeluje, půjdu k neurologovi.... nebo je to hnutá plotýnka ... Rainer jde na chemoterapii, asi to nepřežije .... pouštím si nádherné balady Zuzany Navarové (právě za mlada zemřelé) ...uvařila jsem švestkové knedlíky, posypala je tvarohem a

polila máslem ... manžel nikde, rýpe se ve svém kole ... vyhodila jsem je z okna a rozbrečela se.... jdi už do prdele! Jsi nesnášenlivá, věčně podrážděná, hysterická kráva ... musím se smát, řehtám se úplně nezřízeně ... je Rainer ještě na živu? Bojím se zeptat. Zeptám se zítra ... neurolog říkal, ze mi nic není, jsem prý už od Charty stále strnulá ... Rainer to přežil ... půl prášku antidepresiva anebo celý? ... Frantovi otevřeli lebku a vrtají se mu v ní ... pod levým dolním víčkem se mi udělalo ječné zrno ... nefunguje nám odpad od pračky a v zimě budu zase muset jímat vodu do kýblu a lítat s nimi po schodech ... nabarvila jsem si hlavu na červeno blbou barvou - vypadám hrozně ... slyším zvláštní chroupání a nemohu usnout - to kočka žere granule - už je dojedla, usínám, je 5 ráno."

Zbytek lamenta jde na účet dvou adoptovaných Cikáňat, která kradou a nemyjí se.

Toto feminilní martyrium dále umocňuje tím, ze ony malé katastrofy a příkoří neustále opakuje. Kolikrát zažijeme ucpanou pračku s konsekventními schody a kýbly vody, Zuzanu Navarovou, vystydlé švestkové knedlíky, dohady okolo kostrče atd. atd. jsem již ani nepočítal.

Autorka se s námi podělí dokonce i o krvavé detaily své menstruace. Jediné tabu, zdá se, je její zažívání a vyměšováni - ani slovo o něm, jako by ani neexistovalo. Dokonce i takové Chartě 77 věnuje více pozornosti, byť jen povrchní. Přestože působí tak citlivě a zranitelně, se kupodivu dovede o sebe postarat. Když je třeba, zavolá na Hrad anebo knížeti (schwarzenberskému) a vždy prosadí svou.

Jistě se ptáte, proč jsem vůbec takovou knihu dočetl. Vděčíte za to, přesně v duchu paní autorky Boučkové střevní viróze, která mne skolila v horském hotelu a toto byla jediná knížka, kterou mi kamarád půjčil.

Poučení č. 1, o které bych se rád s českými čtenáři podělil. Před mnoha lety jsem se v USA pozastavoval nad tím, jak euforicky se lidé zdraví a jak pozitivně odpovídají na otázku, jak se jim daří. Připadalo mi to přihlouplé a falešné. O něco později jsem se zeptal jihoamerického kamaráda, proč při pozdravu vždy odpovídají, že se jim daří výborně, i když tomu tak třeba není? Pro zajímavost, seznámil jsem ho s českými způsoby, kde na otázku „jak se daří", tázaný zpravidla odpoví „stojí to za hovno". Kdyby odpověděl jinak, třeba senzačně, dobře atd., očekávalo by se od něj nějaké bližší vysvětlení. Buď musel vyhrát milion v loterii anebo nabalit Lollobrigidu.

Kamarád mi na to odpověděl: „Víš, Karle, když máme nějaký problém, tak tím nechceme druhého obtěžovat. Bylo by to nezdvořilé při první příležitosti známého deprimovat výčtem problémů, proč špatně daří."

Kdyby paní Boučková měla mou zkušenost, jistě by ta ječná zrna a rakoviny vypustila. Proč třeba místo o smradlavých ponožkách nebo ucpaném výtoku pračky nenapíše o té Chartě a její sametové chátře (byla nejmladší a snad i nejhezčí chartistkou)?

Poučení č. 2 o respektu vůči menšinám a těm slabším. „V čekárně byla spousta lidí a já byla tak šestá, vůbec to neodsejpalo ... Modlila jsem se, abych byla na řadě co nejdřív, abych si mohla vzít prášek a aspoň na dvě hodiny si lehnout. Do čekárny přišla maminka s malým chlapečkem, který zlobil. Vybavila jsem si, jak jsem k doktorovi musela vláčet všechny tři kluky. Byla jsem nemocná a musela to s nimi pročekat, dokud jsem nepřišla na řadu. Nepamatuju se, že by mne někdo pustil před sebe. Sváděla jsem vnitřní boj jestli té mamince ukážu, aby šla do ordinace místo mně a oddálím tak možnost dohnat spánkový deficit. Chlapeček se zrovna zabavil, tak jsem se přesvědčovala, že je nepustím, ať to udělá některá ze tří důchodkyň ..."

Opět, kdyby paní Boučková poznala, jak se chovají jinde ve světě (lidštěji a méně intelektuálně) byla by to jistě napsala jinak. Třeba v Brazílii v každé bance, supermarketu, poště atd. je přepážka či pokladna pro přednostní obsloužení důchodců, nemocných, těhotných a jiných handicapovaných.

Přesto, i v tomto depresivním moři se najdou ojedinělé perly moudrosti: „Jak jsem pomalu lezla vsí, před svým domem mne přepadl jeden ze zdejších obyvatel, abych mu podepsala mou knížku. Čekala jsem a docela se bavila, protože muž dělal v době, kdy jsme se přistěhovali, kariéru u StB (Tehdy jsem to samozřejmě nevěděla). Ve zdejší vsi, kam jsem chodila na nákupy a na vlak nebo autobus, se mi před dvaceti lety lidi spíš vyhýbali - a já se radši vyhýbala jim. (Dokonce se ke mně ze samoobsluhy donesl názor, že bych měla odjet žít do ciziny a nekomplikovat tak ostatním slušným lidem jejich existenci tím, že nevědí, jestli mě můžou pozdravit, jestli z toho nebudou mít průser.) ... Vždy jsem si myslela, že za situaci u nás mohou komunisti - teď si to již nemyslím."

Ano, výborné postřehy a cítím, že by nás paní Boučková mohla poučit daleko více, než já ji. Eminentně by mne třeba zajímal její postoj k V. Havlem dobře inscenované (placené) revoluci. Můj dojem je, že Havel nepatřil k těm co perestrojku plánovali, ale byl vybrán aby jí propůjčil jakousi věrohodnost a legitimitu coby chartista. Především ale, aby nejrůznějšími akcemi a pouťovými efekty (ježděním na koloběžce po Hradě, setkáním s F. Zappou, dalajlámou a podobně) odlákal pozornost naivních Čechů od dělení moci a majetku mezi exkomunisty (mezi těmi po 1968 ze strany vyloučenými a těmi, kteří ze strany po 1989 masově vystoupili).

Ve své knize Stručně prosím se Havel letmo zmiňuje, jak pár dní před zvolením prezidentem se zdržoval na své chatě, a když si šel koupit cigarety, byl osloven třemi důstojníky KGB, kteří s ním chtěli mluvit. O tom, jak je možné, že s ním "chtěli mluvit", jak to že vůbec na takovou schůzku šel, a o čem s ním hovořili, samozřejmě vůbec nepíše. Proč Havel tuto úlohu přijal, vždyť v ostatních zemích bývalého komunistického bloku stejné změny proběhly hladce a bez chartistické

komedie? Též se je nikdo nepokoušel vydávat za revoluce. Nepochybuji, že tato inteligentní a prominentní chartistka a výborná spisovatelka má talent tyto kontradikce čtivě popsat - zvláště pak když všichni chartisté poslušně mlčí.

Též nerozumím, proč paní Boučková na jedné straně napadá svého otce, Pavla Kohouta a na druhé svou knihu nazve Rok Kohouta a dalekosáhle vysvětluje, že se narodila ve znamení jednoho ze dvanácti čínských kohoutů a ještě v ascendentu kohouta. Copak se to, proboha, nedalo

nazvat jinak?

Pavel Kohout pak zase píše pozitivní recenze na knížku své dcery, která se o něm špatně vyjadřuje a s kterou se nestýká. Proč o Kohoutech vůbec tolik mluví a píše, když druhým lezou krkem! Proč konečně všichni ti Kohouti neztichnou a nezmizí jako ten Stalinův pomník na Letné? Proč Boučková všechnu tu exkomunistickou pakáž podobně nedemoluje? Copak nechápe, že jedině díky odstřelení tohoto sousoší konečně Kohouti na něj přestali psát servilní ódy?

Copak nechápe, že všichni komunisté a ti, co se s nimi stýkají, jsou lidé morálně nedostateční, aby donekonečna ještě více hyzdili náš veřejný a kulturním život? Že jediní dobří exkomunisté jsou ti, co mlčí (pokud existují, budiž jim odpuštěno). Pokud tedy paní Boučková sní o etické rekonstrukci naší společnosti, tak prvním krokem musí být demolice všech těch sametových a chartistických mýtů a ne tlustá čára, byť přerušovaná.

Nesouhlasím s názorem paní Boučkové, že Cikáni jsou nevychovatelní a necivilizovatelní - toto naopak platí pro (ex)komunisty! Lidé a zvířata zpravidla následují dobrý příklad. Argumentovat, že se její Cikáňata nevyvedla, jak chtěla, tím, že: „je vědecky prokázané, že chování a jednání člověka je z devadesáti procent dané genetickými vlastnostmi a jen deset procent se dá ovlivnit výchovou", je sporné.

Nepovedená Cikáňata jsou odrazem české společnosti. Proč problémy s Cikány nemají ve Švýcarsku anebo v Brazílii a Německu? Není to třeba tím, že čeští Cikáni, jsou jen snědou mutací českých Švejků? Švejků, co mají mindráky z těch pár, co nebyli ve straně a neudávali?

P. S. Nerad bych zanechal dojem nějakého zavilého antikomunisty. V mých očích jsou všichni ti reformovaní, skalní, hodní, dobří, s lidskou tváří, co museli, ti ex- etc. jen opovrženíhodní kolaboranti a zbabělci, kteří by pro zisk a ukojenou ješitnost spolupracovali s kýmkoliv. Jsem jen snad příliš estét, abych byl jedním z nich, a to, že se mi z nich zvedá žaludek, považuji za zdravý reflex, za který vděčím výchově svými rodiči a ne českým genům.