Březen 2009

Gaza a pozadí

Otto Ulč

Maličký (363 km2) pruh země, napěchovaný přemnohým obyvatelstvem – jeden a půl milionu jich, podle nejposlednějšího odhadu. V roce 2005 Izrael, pod značným, zejména americkým, tlakem toto území opustil, totálně je vyklidil. Na televizních obrazovkách jsme sledovali nešetrnou likvidaci při odsunu sveřepě se bránících židovských pionýrů.

Záměrem bylo zbavit se dějiště nekonečných konfliktů, předat je Arabům, ti ať se postarají, končinu zvelebují a tak započnou proces, který povede ke vzniku samostatného palestinského státu a k budoucí kýžené koexistenci se státem Izraelem. To tedy byla teorie, pramálo podobná výsledné realitě. Zanechání všech těch majetků, zdárně fungujícího podnikání, zemědělského i jiného, vedlo k jeho důkladnému rozkradení, zplundrování, kolapsu a pro islámské radikály toto vstřícné gesto, ústupek odtáhnuvších židovských nepřátel, bylo důkazem jejich slabosti, popudem k vlastní kuráži se s nimi třeskutě vypořádat. Washington prosazoval uspořádání voleb, za pošetilého předpokladu, že demokracie je to nejsprávnější řešení. Radikální Hamas je vyhrál, převálcoval méně krvelačné konkurenční seskupení Fatah, onu značně zkorumpovanou Palestinian Authority s prezidentem Mahmoudem Abbasem v čele.

Hamas, s notnou podporou fundamentalistického Íránu, rovněž se otevřeně domáhá zničení státu Izraele a slova začal dokazovat činy – každodenním vysíláním raket zabíjet co největší množství židovského obyvatelstva, čím víc dětí, tím lépe.

Z Íránu dodávané, dosud nepřesné rakety naštěstí nedoletí daleko, ale na vylepšení se pilně pracuje. Představme si životní pohodu v prostředí, kde kteroukoliv hodinu ve dne či noci, něco hodně ničivého může dopadnout. Toť v podmínkách, kdy Izrael posílal palestinské správě peníze, vybrané na daních od palestinských gastarbeiterů.

„Není naší mezinárodní povinností spáchat národní sebevraždu,“ světu kdysi oznámila Golda Meir a měla svatou pravdu.

Taková pravda naštěstí dosud trvá. Izraelská opatření zabránit přísunu zbraní, odpalovaných raket se příliš nedařila, dosažená příměří Hamas pravidelně porušil, od svého kýženého cíle kompletně zničit sionistického nepřítele neustoupil.

Takže nepříteli nezbylo nic jiného, než vojensky zasáhnout a to pořádně, což se stalo koncem roku 2008. Oheň vzplál na mnohých, zejména těch metaforických střechách mediálních, vesměs politicky tuze korektních - onen předpokládaný Hypocrisy-Fest. S porovnáváním počtu ztrát na obou stranách, s obviněním, že počínání to je disproportionate (nepřiměřené, nepoměrné). Z toho bych se jako měl domnívat, že Hamas úmyslně se nestrefuje víc a líp? Však kýženého míru, totálního klidu zbraní by se dalo okamžitě dosáhnout změnou postoje fundamentalistů. Když přestanou rakety vystřelovat, Izrael se milerád stáhne – však vojenská expedice do městských oblastí s velkým množstvím civilního obyvatelstva není maličkost. Hamas používá civilisty jako své ochranné štíty, jako rukojmí na střechách, aby Izrael nebombardoval. Letectvo reagovalo rozhazováním letáků, armáda varovala s použitím megafonů, též se hodně telefonovalo do domácností, s urgentním doporučením k evakuaci v dotyčné oblasti. Arabští bojovníci, do civilních šatů převlečení, stejně tak policisté se pohybovali v terénu jim dobře známém s nastraženými výbušninami – booby traps, roadside bombs, mannequins - figuríny, jež izraelský voják ve tmě zasáhne a tím způsobí explozi budovy, která ho pohřbí. Zaminovaná bludiště tunelů, jimiž se pašují zbraně, pak uskladněné ve školách, mešitách, nemocnicích. Hlavní vojenské velitelství Hamasu fungovalo v podzemí hlavní nemocnice Shifa, než se do ní izraelské letectvo strefilo, jednoho z nejvyšších komandantů Hamasu zabilo – čímž ovšem vyvolalo značné morální rozhořčení všude ve světě.

Na základě zkušenosti, že Arab respektuje sílu, to je to jediné, co na něj platí, Izrael udeřil značně. Bude se ale opakovat precedens z roku 2006 - válečný střet s fundamentalisty Hizbollah v Libanonu? Sice došlo k uklidnění na tamější hranici, ale Hizbollah značně posílilo. Nejeden analytik předpovídá, že taková situace by se mohla v Gaze opakovat s tím, že Hamas převálcuje Fatah na celém palestinském území.

Názor arabských států na situaci v Gaze a její nejlepší možné vyřešení se liší. Většina arabských vládců má strach z islámských fundamentalistů jako Hamas – této odnože původního Muslimského bratrstva (Muslim Brotherhood) – ohrožujících jejich vlastní legitimitu. Současně nechtějí příliš provokovat USA a Izrael (s nímž Egypt a Jordánsko přece uzavřely mírovou smlouvu). Však to byly důvody, proč nejen Egypt, ale i Saudská Arábie odmítly zúčastnit se nedávného zasedání Arabské ligy v Kataru (Doha).

Nebylo by radno podceňovat roztříštěnost politiky, která je do značné míry kmenová, s významnou rolí jednotlivých osobností, že pak dochází ke konfliktům někdy hlubším než jaké způsobují neshody náboženských interpretací. V současné situaci, za závažnou se považuje urážka saúdského krále Abdullaha, způsobená syrským prezidentem Bašarem al-Assadem. Sýrie profituje ze spojenectví s Íránem, zemí nearabskou, v jejímž zájmu je prodlužovat násilí v Gaze a tím i podněcovat obyvatelstvo proti vlastním vládám.

Chci se podělit o pár poznatků, které jsem objevil ve výtečném měsíčníku Commentary (září 2008) v pojednání autora Bret Stephense, z názvem How to Manage Savagery - jak zvládnout, vypořádat se s krutostmi. Začíná Huntingtonem a jeho nyní již tolik proslulým konceptem střetu civilizací, a zabývá se hodně košatým, komplikovaným konfliktem uvnitř islámského světa. Tam dochází k pořádným svárům už od dob Mohamedových a dodnes tamější násilnosti nepominuly. Od konce druhé světové války došlo k zabití, násilné smrti aspoň stovky vládnoucích veličin.

Z ukázky takové krvavé žně:

Egypt: dva předsedové vlády, jeden prezident.

Bangladéš: dva prezidenti, jeden premiér.

Pákistán: jeden prezident, dva premiéři.

Írán: tři premiéři, jeden prezident.

Irák: jeden král, jeden premiér. (Řádně odsouzený Saddám nepočítán.)

Jordánsko: jeden král, dva premiéři.

Libanon: tři prezidenti, jeden premiér.

Sýrie: jeden prezident.

Saúdská Arábie: jeden král.

Seznam pokusů o takové násilnosti a seznam převratů by byl rovněz značně dlouhý. Například od roku 1949 jich v Sýrii už bylo devět.

Vzájemně si podpůrných příčin se uvádí několik: kmenová loajalita, sounáležitost, důraz na příbuzenských vztazích, velká váha rodinné cti, neexistující demokratická tradice, kletba ropného bohatství (oil curse) selhání tamějších intelektuálů, notný důraz na vojenském vítězství a porobení a v neposlední řadě řízné zacházení s nepřáteli, heretiky, všemožnými úchylkáři.

Na závěr posloužím zmínkou o článku Facing Reality v časopise The Weekly Standard (19. 1. 2009), jehož autorem je David Gelernter, profesor computer science na univerzitě Yale. Zabývá se izraelsko-palestinským konfliktem a vychází z tvrzení mnohých pozorovatelů, že prapříčinou jsou irreconcilable differences – rozdíly neslučitelné, nesmiřitelné. Obě strany baží po témže území a obě ho ovšem nemohou mít. Jenže tenhle profesor to vidí jinak. Za prapříčinu sváru pokládá LAKOTU a ZÁVIST s tímto vysvětlením: teprve moderní sionismus podnítil vznik jakéhosi palestinského nacionalismu. Začali přijíždět židé z Evropy do země zaslíbené, tehdy ubohé, převážně jen bídný kamenitý suchopár. Ten si tam kupovali a začali obhospodařovat. Časem, s notným úsilím se jim podařilo z hanebné bezútěšné pouště vytvořit prosperující končinu, náramné plantáže s všemožnou úrodou. Nevěřící ať se tam jedou podívat a seznámit se s kontrasty, tak já jsem byl před lety svědkem. Cesta depresivním terénem, pár arabských usedlostí, ubožáckých chatrčí, nečinně civících vesničanů a pak najednou před očima úplně jiný svět - velikánské zelené údolí, plno činnosti, energie, plantáže radost pohledět.

Jaká aby pak byla reakce původního vlastníka, který někdejší úhor prodal za pakatel? Cituji autora profesora z Yale: „Za takových okolností abych byl deprimován, cítil se ukřivděn, ošizen, podveden, měl bych vztek a zejména bych si připadal jako pitomec – pokud bych byl tím typem člověka, který si hoví ve starých bolístkách a pocitech pomyslného ubližování.“