Březen 2009

Hra nejvíc královská

Otto Ulč

Šachy, samozřejmě. K jejich vynálezu došlo v Indii v dávném sedmém století a pravidla se několikrát předělávala v Evropě mnohá století poté. První slavné, historií pamatovatelné jméno je ze 16. století: španělský kněz Ruy Lopez, který vynikal zejména v tzv. slepých utkáních, kdy účastník nemá k dispozici šachovnici a musí se strategickými kombinacemi spoléhat jen na vlastní mozek. K prvnímu mezinárodnímu šachovému turnaji došlo v Londýně v roce 1851, pokládaném za začátek novověku královské hry. Do světového povědomí pak pronikala slavná jména – Aljechin, Capablanca, Lasker, Botvinnik, Bronstein, mnohá, přemnohá ruská, z notné části židovská jména.

Pozorovatel z příjemně značné vzdálenosti třeba pomyslel na onu šírou Rus, její věky nesvobody v té či oné podobě, vyhnanství, Sibiř a z nedostatku jiných radostí tedy pohroužení do tak náročných mentálních soubojů.

Z objemné knihy (Daniel Johnson, White King and Red Queen: How the Cold War Was Fought on the Chessboard, Houghton Mifflin, 2008) se dozvídám, že šachové kluby v tehdejším Sovětském svazu měly pět milionů členů. Od poloviny třicátých let (doba čistek a stalinského hororu) až do osmdesátých let minulého století, Sověti v šachovém umu suverénně ve světě dominovali. Kreml se snažil co nejvíc propagandisticky zdůrazňovat takové triumfy, velebit své favority jako například oblíbence, šampióna Karpova, vzorného komsomolce. Šach hrál významnou roli v době studené války a k nejexplozivnější situaci došlo v roce 1972 v Reykjavíku ve finálovém utkání světového šampionátu, když sympatický Rus Boris Spasskij podlehl Bobby Fischerovi, americkému geniálnímu šílenci.

V tomto novém tisíciletí na šachovém nebi zazářil Rus Garry Kasparov, mnohými pokládán za vůbec nejznamenitějšího přeborníka všech dob. Utkal se s nerovným protivníkem – počítačem Deep Blue IBM - a prohrál. V roce 2005, ve věku 42 roků, královské hry zanechal a pustil se do obtížnějšího boje s kágébáckým putinovským establishmentem, takže by příliš nepřekvapilo, kdyby pošetilého idealistu s takovou kuráží postihl osud podobný tolika jeho předchůdcům za nedobrovolného sibiřského pobytu.

Světovým šampiónem se po něm stal Rus Vladimír Kramnik, jehož však o tuto aureolu nedávno připravil Ind Viswanathan Anand. Na šachové olympiádě žen v Německu zlatou medaili získalo družstvo z Arménie, ve finále pokořivší gruzínské soupeřky.

Momentálně suverénní vítězkou, tou nejznamenitější přebornicí světa, se v září 2008 stala Ruska Alexandra Kosteniukova, vůbec nepřipomínající někdejší sovětský ideál – zarputilou budovatelku, pokud možno ve tvaru připomínajícím víc tank, než co jiného. Toto je totiž čtyřiadvacetiletá krasavice a navíc modelka, krášlící světové časopisy kalibru Vogue - svůdný vzhled s tak vynikajícím mozkovým vybavením! A neméně pozoruhodným fenoménem byla její soupeřka, nad níž ve finále zvítězila – totiž Číňanka Hou Yifan, čtrnáctiletá holčička.

Před časem jsem uveřejnil text Géniové třeba i ze zkumavky, poněkud se týkající tohoto tématu. Nemáme český ekvivalent slova PRODIGY, překládaného jako „zázračné dítě, fenomén.“ Zmínil jsem se o tehdy desetiletém Ukrajinci Iljovi Nyžnykovi, který dovedl pokořit šachové velmistry v právě uskutečněném turnaji v Moskvě. The New York Times (18. 2. 2007) otiskly fotografii chlapečka, nápadně mi připomínajícího Kolju ve stejnojmenném, posléze Oscarem ověnčeném Svěrákově filmu, jak v jedné ruce drží svého oblíbeného medvídka a druhou rukou diriguje figurky v překvapivých variantách, matoucích soupeře.

V kolika sférách tvůrčího počínání se něco takového kdy vyskytlo? Wolfgang Amadeus už jako hošík předškolního věku komponoval symfonie. Nevím ale o takových mistrech pera či štětce. (Patnáct minut slávy zažila holčička ve státu New Yorku, městě Binghamtonu, mé permanentní adrese, svými abstraktními malovánkami, dokud nevzešla podezření o rodičovské spoluúčasti.) Dosud se nezrodili několikaletí filozofové, historikové, borci ve vědách humanitních a společenských. Ale dovedou se vyskytnout ve vědách přírodních, těch nejnáročnějších, nejnamáhavějších. Občas se dočítáme o šestnáctiletých matematicích, fyzicích, chemicích, kteří dospěli až k doktorátu na prvotřídních učilištích jako Harvard či Princeton. Nezřídka to jsou ratolesti z rodin asijských přistěhovalců. Mezi nimi vyniká i nadměrný počet muzikantů, houslových a klavírních virtuózů.

Nakolik je talent zděditelný – významnější jsou geny nebo vliv prostředí, je vůbec řešitelný onen konflikt nature versus nurture? Dědičnost nepochybně hraje svou roli právě v hereckých rodinách, jak potvrzují jména Hrušínský, Vydra, Fonda či Redgrave.

Hodně svérázný názor zastává maďarský občan Laszlo Polgar, autor knihy s titulem Bring Up Genius! – čili Vychovejme si genia! Jeho populárním opakovaným mottem je tvrzení, že geniové se nerodí, ale vytvářejí. Svá extravagantně troufalá slova dokazoval činy. Stal se otcem tří dcer s jmény Zsuzsa, Zsofia a Judit. On, odborník teorie šachu, se pustil do práce, nejstarší Zsuzsu cepoval deset hodin denně, tři ratolesti takto trápil, s výsledkem, že všechny tři dosáhly prvotřídní světové úrovně, a Judit, dcera nejmladší, je hodnocena jako jedna z nejznamenitějších šachistek všech dob. (Otec Polgar tvrdí, že důležitá je ona drezúra deset hodin denně, od kolébky v nejnevinnějším věku. Na podporu důkazu svých principů chtěl adoptovat jakékoliv tři děti, rozhodnut je dovést ke genialitě. Jeho manželka záměr však vetovala.)

V únoru 2008 na čtyřech místech v USA se uskutečnily amatérské šachové přebory. Média (NYT, 24. 2. 2008) referovala o utkání v Hilton Parsippany ve státě New Jersey, jehož se zúčastnilo 291 týmů. Vítězem se stalo čtyřčlenné družstvo, které tvořili tři velmistři (grandmasters) se značně exotickými jmény , totiž Zviad Izoria, Eugene Perelshteyn a Roman Dzindzichashvili. Čtvrtým byl anglosasky znějící, avšak pouze pětiletý Stephen Fanning.

Tahle drobotina - a kdokoliv jiný, ovšem – má k dispozici kompjútry, přibývá brilantních přeborníků. Značné mediální pozornosti se dostává Magnusovi Carlsenovi z Norska, země s méně obyvateli než má Slovensko. Nyní sedmnáctiletý, během posledních dvou roků se z 63. místa světového řebříčku vyšvihl na prozatím šesté místo a jak nynější šampión Anand, tak předchůdce Kasparov mu prorokují budoucnost příštího šampióna světa. Tento Magnus získal titul velmistra již jako třináctiletý, a dva jiní hráči – Ukrajinec Sergej Karjakin a Ind Parimarjan Negi – to dosáhli v ještě útlejším věku.

Již tucty dalších překonaly rekord, který před 40 roky dosáhl Bobby Fischer, když mu bylo patnáct. Rodák z Brooklynu, s IQ 181, vyšším než Alberta Einsteina, byl genius, jemuž se podařilo porazit nejznamenitější sovětské velmistry, získat světový šampionát a též dosáhnout rekordu dvaceti vítězství za sebou. Též se ale proměnil v podivína, potrhlíka s bizarními, sebedestruktivními sklony. Například si poručil odstranit všechny plomby z chrupu, aby tak zabránil ničivým signálům, jimiž američtí a sovětští agenti se snaží ovlivňovat jeho mozek. Přivítal katastrofu 11. září 2001. Vzdor svému židovskému původu se stal zarputilým antisemitou. Své rasové souvěrce obvinil z úsilí vymýtit všechny slony v Africe, poněvadž jejich choboty jim připomínají neobřezané penisy. (Nevěřící nechť se podívají na NYT Magazine, 29. 12. 2009.) Poté, co ignoroval zákaz účastnit se turnaje v tehdy bojkotované Jugoslávii, Fischer započal patetickou odyseu v hledání perfektního exilu, aniž ovšem žádný takový nenacházel. Pobýval v Maďarsku, odtud odletěl na Filipíny, kde údajně zplodil potomka, pokračoval do Japonska, kde rovněž údajně se oženil a zcela určitě byl zatčen a uvězněn pro přestupek jakési manipulace se svým cestovním pasem. Svou pozemskou pouť ukončil na Islandu. Narozen v březnu 1943, zemřel v lednu 2008. Tedy 64 let života, přesně tolik jako počet políček, čtverců na šachovnici. Na jeho pohřeb přišli všeho všudy čtyři lidé.