Březen 2009

Kontrast dvou hodně rozličných afrických sousedství

Otto Ulč

Tím nejprestižnějším stipendiem, po němž právem baží studující mládež kdekoliv na světě, je Rhodes Scholarship, financované z jmění, jež zanechal Cecil Rhodes (1853-1902), legendární britský kolonialista, imperialista. Jedním z jeho plánů bylo vystavění železnice přes celičký africký kontinent, z Kapského města od Káhiry. Nic takového se dosud neuskutečnilo a po ještě značnou řadu let, spíš desetiletí, se nepovede. Však rovněž neexistuje ani jediná silnice takovým směrem.

Jsou však tvorové, dostatečně dobrodružní či aspoň pošetilí, kteří se pouštějí na tak nejednoduchou cestu. Před několik dny jsem sledoval televizní dokument BBC dvou odvážlivců motocyklistů takovou trasu z Londýna do Kapského města absolvovat.

Kudy jet, troufnout si jet, všelijakými oklikami unikat situacím se zvýšenou pravděpodobností notné nepřízně. V oblasti severní Ugandy se raději nepotkat s dlouhodobě již řádícími vojenskými tlupami tzv. Lord’s Resistance Army, specializujících se na únosy dětí, přetvářených pak v poslušné vraždící roboty. Velící generál Joseph Kony, s údajně diabolickým vlivem nad svými bojovníky, je středem oprávněného zájmu mezinárodního trestního tribunálu v Haagu.

Dějištěm ještě většího množství hrůz než těch ugandských je východní oblast velikého, již po celé generace hanebně spravovaného a olupovaného státu, drze lživě se prezentujícího jako Democratic Republic of Congo, což světová média takto poslušně papouškují. V současné době tamějším mordýřům velí renegát generál s pro nás snadno pamatovatelným jménem Laurent Nkunda. Britští motocyklisté aby se též vyhnuli značným částem Nigérie, afrického státu se zcela největším počtem obyvatel, tam kde prýští hodně ropy – zdroj bohatství uprostřed bídy a mnohého ošklivého násilí. Dochází k častým únosům, dokonce i pracovníků na olejářských věžích v moři, sto kilometrů daleko od břehu.

Africký kontinent oprávněně vyvolává představy mizérie, víc způsobené člověkem než přírodou – občanské války, genocidní masakry, mezikmenové vyvražďování, obrovské zlodějny kleptokratů a kromě jejich lakoty též jejich neschopnost a krutost. O to víc ocenění si zaslouží pouštní Botswana, výjimka, trvající od samého prvopočátku své nezávislé existence. Sympaticky demokraticky si počínající republika, vítané osvěžení na kontinentě až příliš mnohých despotů.

Botswana sousedí s Jihoafrickou republikou, Namibií, Zimbabwe a trošku i se Zambií. Rozlohou (600.000 čtverečních kilometrů) je víc než sedmkrát větší než Česká republika, a s obyvatelstvem víc než šestkrát méně početným. Každopádně žádný ráj to na pohled. Poušť či aspoň polopoušť Kalahari, se solným plateau na severu a močály Okavango na západě. Kde ubývá vody, ubývá lidí, místy připadá deset čtverečních kilometrů na osobu. Komár anopheles roznáší malárii a moucha tse-tse obdařuje spavou nemocí. Ve dne je vedro a v noci občas i mráz. Jen trocha půdy je zemědělská, převládá pastevectví, dobytkářství, i ministři sní o socioekonomickém zaopatření cestou vlastnictví a péče o skot.

Hodnocení chudoby, jak potvrzovaly statistiky OSN, dovede být přece jen povrchní. Po povrchem je tam totiž napěchováno značné nerostné bohatství - uhlí, železo, měď, nikl, mangan a diamanty. Jenže je v tom háček, že k bohatství se nelze prohrabat dětskou lopatičkou. Minus se ale stalo plusem: diamanty se sice z hlubin obtížně získávají, ale tím rovněž nevzniká nebezpečí ze strany ilegálních vetřelců. Drahokamy se nepovalují v řekách či mělkém písečku na povrchu, jak je tomu v Sierra Leone a Angole, což tam vede ke krvavým bitkám zmocňovat se kořisti.

V Botswaně je tedy nutno dostat až do stometrové hloubky. S tím se vypořádává technologie jihoafrického kolosu De Beers, který získal kutací práva od tamější vlády, svého nynějšího partnera v podnikání. De Beers hradí většinu státního rozpočtu, zásluhou magnáta Harry Oppenheimera vzniklo centrum Orapa, včera nic, dnes moderna s bankami a supermarkety. Naleziště Jwaneng je v současné době tím nejbohatším na světě a de Beers si nedávno zajistil jeho pronájem na další čtvrt století. V květnu 2006 došlo k popisu smlouvy o založení společnosti Diamond Trading Company Botswana, vlastněné půl na půl, komplex za téměř sto milionů dolarů.

Zásluhou současného pokroku, totiž leteckého průzkumu (airborne magnetic survey), je teď již možno vypátrat naleziště kimberlitu, pohřbeného v písku pouště Kalahari. Ekonomický a tím i politický význam této končiny vzrostl rozhodnutím de Beers teď po více než sto letech přesunout z Londýna do Gaborone část onoho sorting – třídění a klasifikace drahokamů. Botswana teď už má čtyři vlastní provozovny na zpracování diamantů.

Ještě větším přínosem než diamanty je kvalita vedoucích kádrů, schopných a poctivých. Prvním prezidentem se stal domorodec Seretse Khama, absolvent oxfordské univerzity a manžel bílé Angličanky: běloška Lady Ruth tedy první dámou černé země a stát rovněž součástí britského Commonwealthu. Místo převratů se konají volby a poražení nekončí na jatkách. V říjnu 1999 volby vyhrál a prezidentem se stal Festus Hogae (Botswana Democratic Party), bývalý pracovník Mezinárodního měnového fondu. Podílelo se i osm opozičních stran, včetně jedné s iniciálkami MELS - totiž Marx, Engels, Lenin, Stalin Movement of Botswana. Leč získala jen jednu setinu jednoho procenta (0,01%) hlasů. Značný tedy rozdíl od politického vkusu kmene českého či moravského.

V Botswaně sídlí lid Tswana, osm hlavních kmenů, všechny od BA – od Bamangwato po Batalokwa. Veliká to přednost v porovnání s jinými africkými státy, kde kmenů, nezcela harmonických, mají daleko víc, třeba i veletucet. Menšinu tvoří Křováci, jak geneticky, tak lingvisticky zcela odlišní, někteří z nich nadále nomádi, dávající přednost permanentnímu pohybu po Kalahari. (Nomádi, putující pouští, přežívají všelijak. Též žvýkáním stvolu, energii dodávající a hlad potlačující trávy zvané hoogla. Načež výzkumníci zjistili, že to je též výtečný appetite suppressant. Farmaceutický kolos Pfizer, jenž svět obšťastnil viagrou, se pak pustil do výroby neméně blahodárného přípravku k podpoře hubnutí a Křováci se budou podílet šesti procenty na multimilionovém zisku.)

Poprvé jsem tam jel s polským kamarádem, tamějším zeměměřičem. Na hranicích VÍTÁME DO BOTSWANY - PIJTE NAŠE PIVO oznamoval mnohametrový nápis, na němž se zubil domorodý krasavec v obleku moderního střihu. Jedeme po jediné asfaltce země šedohnědou krajinou, zaprášené keře, občas kulatá domorodá chatrč a hubené dobytče. Hlavní město Gaborone, teď rozrostlé do počtu 200.000 obyvatel, v suché stepi vzniklo z ničeho. Teď je to bydlitelná enkláva, oáza, kde se dá chodit po pár ulicích, je na co koukat, horko není vražedné, v ulicích se nevraždí. Co do vztahů mezirasových, docházelo spíš k třenicím intimního rázu. Za apartheidu tam běloši od rasistů dojížděli za tmavou souloží, též k potěše botswanského ministra financí. Místní měnovou jednotkou je pula, slovo znamená vodu, déšť, život. Polský zeměměřič mě představoval místním kamarádkám, které kromě příjemného vzhledu vynikaly svou pohostinností. Té nejpohlednější jsem se zeptal, zda je vdaná. Že ne, ale již je pyšnou matkou tří dětí. Nejstaršího syna jí dal tamten, druhého onen, otcem třetího je někdo další. Sděleno radostně, bez ošívání, výraz „dal“ ve smyslu „daroval.“ Pak ovšem došlo k pohromě AIDS a zhoubný virus HIV již zasáhl jednu třetinu národa.

Cecilem Rhodesem zamýšlená železnice dosahuje z Kapského města do Botswany a pak dál do Zimbabwe, takto přejmenované z původní Jižní Rhodesie, ve své době náramně prosperující državy – blyštící se klenot v britské koloniální koruně. Svým rozsahem předčí Českou republiku pětkrát, ne však množstvím obyvatelstva, koncem 20. století odhadovaným na 13 milionů. Od té doby počet nepochybně poklesl zásluhou neutuchajícího úprku ve země, též poklesem příležitosti vůbec přežít v zemi s obrovitou (80%) nezaměstnaností, prahanebnou lékařskou péčí v podmínkách všelijakých epidemií včetně cholery.

Kdysi veleúrodná země, exportér všemožného zboží, nyní zbídačený stát, s nezávislostí již od roku 1980 a nepřekonatelným světovým rekordem té nejbujnější inflace. (V roce 2002 stanovený výměnný kurz jednoho amerického dolaru za 55 zimbabwských dolarů se změnil napřed na milion, pak na miliardu, mnohé miliardy a už jsem viděl bankovku s trilionovou denominací.)

Tomu všemu od prvopočátku vládne, v honosném sídle (poté co jsem viděl snímky interiéru, domníval jsem se, že to je jeden z někdejších paláců nebožtíka Saddáma Hussajna) si lebedí prezident Robert Gabriel Mugabe, již ve věku 84 let, též hlava strany ZANU-PF (Zimbabwská africká národní fronta – patriotická unie). Nedávné volby zřetelně prohrál a nevhodný výsledek anuloval. Se stoupenci svého přemožitele jménem Morgan Tsangirai (opoziční strana MDC – Movement for Democratic Change) se tuze nevlídně zacházelo.

Okolnosti, příčiny tak fenomenální devastace: hlavním zdrojem bohatství, prosperity země byl vynikající výkon odhadovaného počtu 4.500 bělošskými farem. Jejich majitelé byli též hlavním zdrojem zaměstnanosti v zemi. Jenže Mugabe, zejména od roku 2000, prosazoval populární politiku násilné okupace a zmocnění se náramných majetků, bez zkušenosti a schopnosti užitečně si s nimi počínat. Ty nejznamenitější farmy Mugabe rozdal mezi své příbuzné, dostalo se i na ministry, generály, soudce, zákonodárce, z nichž naprostá většina kromě dychtivosti bohatství se zmocnit, rovněž neměla o racionální hospodaření zájem či ponětí. Mnozí takto rozkulačení farmáři své zpustošené majetky raději včas opustili a odešli buď do Zambie nebo Mozambiku, kde se jim dostalo upřímného přivítání, s možnostmi uplatnit svůj um.

Z původního počtu tak v Zimbabwe zůstalo všeho všudy 300 fungujících farem. Tak uvádí The New York Times (28. 12. 2008 : A1), zdroj liberální, zpravidla politicky pokrokový, tuze korektní. V tomto obšírném pojednání se čtenář ale dozvěděl řadu užitečných informací. Že Edna Madzongwe, předsedkyně senátu, přijela na farmu s plantáží 55.000 pomerančových stromů rodiny Etheredge, zakoupené v roce 1947, s oznámením, že to teď bude její. Magnetofon dosavadních vlastníků toto její rozhodnutí zaznamenal. Dostavil se gang domorodých výrostků s příkazem, pod hrozbou zabití, farmu okamžitě vyklidit. Při té příležitosti gang vyloupil a odvezl, co se dalo. Zkušenost s použitím většího násilí s mnohým zraněním a zlomeninami zažila rodina Campbellů na sousední farmě.

Jenže tito poškození - v celkovém počtu 79 - se zcela nevzdali a obrátili se k regionálnímu tribunálu organizace S.A.D.C. (Southern African Development Community), zasedajícím ve Windhoeku v Namibii. A tam pětičlenný soudní senát rozhodl ve prospěch žalobců. Zdůvodnění v rozsahu šedesáti stran přečetl předsedající soudce Luis Antonio Mondlane z Mozambiku.

Mugabe se nemíní podřídit. Jeho příslušný ministr Didymus Mutasa zareagoval pohrdáním a vztyčen byl transparent se sdělením, ať tribunál jde k čertu.

Botswana – Zimbabwe, jiné věru počínání. Britští motocyklisté by tak měli dobrý důvod se Mugabem zbídačené zemi vyhnout.