Březen 2009

Obama a zahraniční politika

Otto Ulč

Nepřekvapilo, že týdeník Time zvolil Baracka Husseina Obamu mužem roku, na základě kritérií, který že člověk či úkaz (třeba hospodářská katastrofa či přírodní pohroma) nejvíc ovlivnil pozemšťany za zasloužené mediální pozornosti. Tak třeba byl vybrán Ted Turner, tvůrce kolosu CNN, tak oceněni byli předáci kalibru Gorbačova, Reagana, Churchilla, Roosevelta, ba i Stalina a Hitlera, za jejich mohutné, třeba i zkázonosné zásluhy.

V kontextu nejen americké politiky Obama, i bez zřetelu na některé zahraničních kruhy, kde je glorifikován, aureolou až spasitele, mesiáše krášlen, se prozatím prosadil jako pozoruhodný talent a představuje další generaci vstupující do Bílého domu. Jen si to spočítejme:

V období 1933 až 1961 (přesně rok Obamova narození) vládli prezidenti narození v devadesátých letech devatenáctého století (1882 – 1890), z nichž jen některé ještě zastihla vřava první světové války, ale tu druhou si všichni zažili.

V období 1961 až 1993 to byli prezidenti narození mezi roky 1908 a 1924, váleční veteráni, poznamenaní tak důkladnou zkušeností. (J. F. Kennedy, jemuž se podařilo doplout z potopeného plavidla na maličký ostrov, George H. W. Bush, letec v bitvě sestřelený a z Pacifiku vylovený. Nejen ovšem oni: mezi mnohými dalšími politickými předáky například prezidentský uchazeč Bob Dole, senátor z Kansasu s mrtvou, nepohyblivou rukou z italské fronty, či Daniel K. Inouye, senátor z Hawaii, ruku zcela pozbyvší. Toto byla generace, která vládla 32 roků.

Po nich napřed na svět a pak do vedoucích rolí se dostavili tzv. baby boomers, zrození zásluhou činnosti demobilizovaných veteránů z evropských a pacifických bojišť. V případě Williama Jeffersona Clintona a George W. Bushe se tak stalo v roce 1946. A tato generace se prozatím uplatnila šestnáct roků.

Nyní tedy Obama, ročník 1961, zrozen již řadu let po oné rekordní poválečné úrodě. V útlém dětství byl opuštěn africkým otcem, posléze i kansaskou matkou, odspěchavší do dalšího manželství v Indonésii. Své dítě zanechala v péči babičky na Hawaii. Dospívající kvazisirota, po nikterak neobvyklé epizodě experimentování s drogami, se od svých osmnácti let pohyboval v politicky hodně levicovém prostředí, mezi módními intelektuály, přesvědčenými o hanebnosti existujícího kapitalistického stavu věcí. Angažoval se jako radikální tzv. community organizer, dvacet let setrvával v ideologické péči černošského rasistického velebníčka Jeremiáše Wrighta. Načež se otevřela cesta do politického života až ke strmému vrcholku: po zvolení do sněmovny zákonodárců ve státě Illinois Obama povýšil do senátu ve Washingtonu, kde získal oprávněnou pověst toho úplně nejlevicovějšího člena.

Výtečný řečník, stratég, organizátor, k jehož volebnímu vítězství přispěla řada faktorů - národ bažící po změně po osmi letech pobytu téhož nájemníka v Bílém domě, úspěch Obamovy kampaně prezentovat oponenta Johna McCaina jako pokračovatele politiky Bushe, s nímž v přemnohém nesouhlasil, značnou roli hrál přísun peněz Obamovi, porušivšímu závazek respektovat federální pravidla financování kampaně, prospěla zaujatost nejvlivnějších médií, hlasy nových, zejména hispánských voličů, atd.

McCain prohrál v osmi státech, v nichž v roce 2004 jeho republikánský předchůdce vyhrál. V jižanském státu Virginia tehdy výhra o 10 bodů, tentokrát McCainova prohra o 5 bodů. McCainovi se nepodařilo zvítězit ani v jednom státě na politicky tolik významném severovýchodním pobřeží. Rovněž neuspěl ve státech podél pacifického pobřeží na opačném konci kontinentu.

Nicméně výsledek neznamenal nijak výrazný posun v politické orientaci veřejnosti. Průzkum mínění, uskutečněný 4. listopadu, přesně v den voleb, potvrzoval o 12 bodů nadále přetrvávající konzervativní většinu proti liberálům, ale s posíleným centrem tzv. moderates. Pro Obamu v poměru dvou ku jedné hlasovali mladí voliči do 30 roků, kdežto u vyšších kategorií podpora obou kandidátů byla vyrovnaná.

Obama magnetizoval domáháním se „změny“ – od něčeho konkrétního, definovatelného, jako byla zejména Bushova válka v Iráku, směrem k dost vágním, mlžným představám, v nichž Obama sám se stal takovou symbolickou změnou. Každopádně žádný epochální ideologicko-politický posun národa, což tento bystrý politik snadno postřehl a příhodně začal reagovat. Naplnila se předpověď, že jeho počínání nebude ve velmi levicových kruzích vítáno s nadšením. Však k podobným reakcím došlo v době Billa Clintona, s jeho odklonem k politickému centru. Obama ve výběru členů svého budoucího kabinetu převzal významné osobnosti z Clintonova týmu, poradcem na otázky národní bezpečnosti se stal Jim Jones, generál námořní pěchoty, osobní přítel McCaina, v roli ministra národní obrany setrval zkušený Bob Gates z původní Bushovy vlády, a pro inauguraci – slavnostní uvedení do úřadu 20. ledna, ke složení přísahy (na bibli, nikoliv korán) - Obama si vybral kalifornského reverenda Ricka Warrena, jenž se netají svým nedostatkem nadšení pro homosexuální manželství. Pravověrní nakvašení to považují za parádní podtrh. Jejich nelibost výtečně zpodobil karikaturista Steve Kelley (NYT, 23. 11. 2008 : WK2) sekvencí čtyř malovánek, začínajících otázkou „Vy jste slíbil změny, kde tedy jsou?“ a končících odpovědí „Jsou tady, změnil jsem svůj názor.“

V početném táboře McCainovým podpůrců, k němuž jsem rovněž patřil, jsem byl svědkem trpkých reakcí, včetně vzlyku, přirovnávajícím výsledek voleb ke katastrofě 11. září 2001. Slyšel jsem též konejšení v podobě připomínky na stařičký vtip o jeptišce, která v okamžiku neodvratitelného znásilnění se povzbudila ve smyslu „když už to musí být, tak ať si to aspoň trošku užiji“. Naštěstí převládá názor, že když se tedy Obama stal naším prezidentem, je to ten jediný, jehož máme, a bude ke prospěchu nás všech, abychom mu přáli jen to dobré, vzájemně užitečné: čili značný to rozdíl od postoje prominentních předáků Demokratické strany včetně mocného senátora Harry Reida, jenž ve svých projevech se netajil svou předností pro americkou porážku v Iráku, poněvadž americké vítězství by přece bylo politickou porážkou jeho partaje. (Tento druh uvažování však není bez precedentu: Jeden z mých studentů se s politikou v praxi seznamoval výpomocí v brooklynské kanceláři členky kongresu ve Washingtonu. Svěřil se mi se zkušeností, že po pádu Saigonu a vítězství vietnamských komunistů, zde mnou nejmenovaná zákonodárkyně uspořádala pro svůj štáb oslavu se šampaňským a kaviárem.)

Jedním z mých značných překvapení za života na tomto kontinentu je zvyklost zvaná concession speech, kdy kandidát přizná svou porážku a pogratuluje vítězi. To učiní po týdnech a měsících vzájemného osočování a blátem vrhání. Při první zkušenosti s takovým rituálem jsem jen zíral, leč časem si zvykl na onu v demokracii fungující samozřejmost, že političtí oponenti nejsou, či aspoň neměli by být, nesmiřitelní až smrtelní rivalové, ale tvorové dobré vůle, usilující o blaho národa jinými cestami. A když je po bitvě, třeba si spolu zajdou posedět, sklínku vypít, tak jak činíval prezident Reagan a předseda sněmovny reprezentantů, kongresman Tip O‘Neil. Tentokrát McCain přednesl bravurní, přesvědčivou gratulaci svému přemožiteli, popřál co nejvíc zdaru a nabídl svou pomoc ve vzájemném úsilí, aby jejich země prosperovala, dobře se jí dařilo.

Tak jak je třeba dlouhodobé péče vypěstovat správně zelený trávník, ještě nějaký rok či desetiletí potrvá, než Topolánci se s Paroubky ruku v ruce odeberou k příjemnému popovídání a nasávání.

„All politics is local“ je tvrzení, přisuzované zmíněnému O‘Neilovi, Irčanovi z Bostonu. Za současné situace hospodářské kalamity, domácí politika oprávněně bude zaměstnávat většinu Obamovy pozornosti. Taková je zkušenost nejen v této zemi, že národ baží po změně a na bedra dosluhujícího předáka naloží naakumulované minusy, víc či méně oprávněné. George W. Bush, fackován vlevo i vpravo, končí s vesměs neblahým hodnocením jako údajně nejhorší prezident moderního věku. Odpovědný za velké výdaje, rekordní rozpočtový deficit, i když to není prezident, ale Kongres, rozhodující o utrácení peněz daňových poplatníků.

Naším tématem je ale politika zahraniční. Bush je kaceřován za „kovbojskou diplomacii“, unilaterální počínání – například v otázkách globálního oteplování, kontroly zbraní hromadného ničení, odzbrojení, mezinárodního trestního tribunálu – jednat bez spojenců, na jejichž podporu se ovšem nedalo spoléhat, jak dokázala jejich neochota cokoliv smysluplného podniknout, kloudně zareagovat na Saddámovo opovrhování rezolucemi OSN.

V této souvislosti se dopustím provokativní hereze zmínkou o pravidelně pomíjené skutečnosti, že po 11. září 2001 na území USA nedošlo k jedinému úspěšnému zkázonosnému zásahu al-Kájdy – na rozdíl třeba od zkušenosti v Londýně či Madridu. „Podporovat zahraniční politiku Ameriky se stalo polibkem politické smrti na domácí scéně,“ citován bývá Joeph Nye, politolog z Harvardu. Takto se uvažuje v arabských a evropských končinách, ne však v Číně či Indii, kde sídlí téměř polovina všech pozemšťanů. A Bush rozhodně není zatracován v Africe kvůli zásluhám o čtyřnásobné zvýšení výloh při zdolávání pohromy AIDS.

Kovboj Bush se zasloužil o pacifikaci libyjského Kaddáfího a za vývin situace v Iráku, jež proti všeobecnému očekávání má naději dobře skončit a tak se stát nadějným precedentem zrodu, když ne demokratické, tak aspoň demokratizující země, té prozatím jediné v arabském světě. Kdokoliv by byl ještě před nedávnem přednesl takovou předpověď, vysloužil by si jen výsměch a případné nasazení svěrací kazajky.

Jak poznamenává odborník Frederick W. Kagan v příhodně nazvané eseji „Out of Conflict, a Partnership“ (The New York Times, 23. 11. 2008), Irák dospěl do stavu dospělého suverénního státu, který – vzdor značnému tlaku Íránu takovému vyřešení zabránit – podepsal a všechny významné politické složky v parlamentě podpořily dohodu s Washingtonem o ukončení americké okupace. Významní komentátoři jako například Charles Krauthammer (Townhall, 5. 12. 2008) hodnotí ratifikaci této dohody jako ten nejvýznamnější geopolitický pokrok v arabské oblasti od doby, kdy Henry Kissingerovi se podařilo přeměnit Egypt ze sovětského klienta v amerického spojence. Irák je znovu integrován do společenství arabských států, aby pozvolna vytlačoval Saúdskou Arábii z dominantní role. Irák se stává prvním arabským státem jednoznačně odmítajícím terorismus al-Kájdy.

Vlivný publicista Thomas L. Friedman, Bushův důsledný kritik, přiznal (NYT, 30. 11. 2008, WK 8) blahodárný dopad jeho zásluh na příkladu nezávislosti soudní větve – úkaz v (nejen) v arabském světě unikátní: zákon ještě z éry 1950 zakazuje a smrtí trestá kohokoliv, kdo si troufne navštívit Izrael. To ale učinil irácký zákonodárce Mithal al-Alusi. Jenže intelektuálové se v tisku pustili do jeho obrany a Medhat al-Mahmoud, předseda nejvyššího iráckého soudu národu zdůraznil, že nová ústava zaručuje svobodu cestování a onen starý zákon znicotňuje. I arabské státy začínají v Bagdádu otevírat svá velvyslanectví a leckdo se o tak důkladné změny bude zajímat.

Přemnoho břemen však setrvává – Afghánistán, Pákistán, po nukleárním vybavení bažící Írán. Toť tedy bude tíže na Obamových bedrech.

Kishore Mahbubani, bývalý diplomat a nynější děkan na univerzitě v Singapuru, předpověděl, že s Obamou v Bílém domě aspoň polovina všeho antiamerikanismu ve světě zmizí (U.S. News and World Report, special issue 2008). Jedním z prvních závazků, které Obama vyslovil se záměrem vyspravit pošramocenou reputaci zbylé supervelmoci, byla likvidace podivného věznění Guantánamo. Enkláva na Kubě, ostrově svobody, pronajatý pozemek na základě stařičké smlouvy, jejíž platnost Fidel Castro neuznává a pravidelně placené nájemné v dolarech odmítá přijmout.

Před víc než rokem (Guantánamo – co s ním?), jsem psal o této údajné mučírně neodlišitelné od nacistických vyhlazovacích táborů, ač tedy, dle údajů týdeníku Time (16. 10. 2006 : 20), vězni dostávají stravu v denní normě 4200 kalorií, což je o 1200 kalorií víc, než kolik postačí k zachování původní váhy, s výsledkem, že v průměru každý zajatec tam získá 20 liber váhy, téměř deset kilogramů. Zajatcům se dostane oblečení v oranžové barvě, nikdo jim nevnucuje vepřové, k dispozici mají korán jakož i ukazatele směru, kterým je Mekka, takto jim umožňovat pravidelné modlení. Lze tam dokonce získat bezplatnou léčebnou péči, na kterou američtí občané neteroristé nemají nárok. Tak nám potvrzuje terorista Abdullah Massoud (v New York Times představen jako „bojovník za svobodu“), který při explozi v Kábulu přišel o nohu. Jeho věznitelé v Guantánamu mu pořídili protézu za 75 000 dolarů z peněz daňových poplatníků. (A po propuštění zákon Americans With Disabilities Act by mu zaručil právo přednostního parkování, aby mohl přednostně klást potřebné bomby.) Ženevská konvence z roku 1949 o statusu válečných zajatců – P.O.W., Prisoners of War – stanoví pravidla, že na takový nárok má pouze člověk, který měl na sobě uniformu, označení hodnosti a příslušnosti k organizované jednotce a nosil zbraň otevřeně. Když padne do zajetí, šaty vskutku dělají člověka a rozhodnou jeho osud. V civilu či v přestrojení do nepřátelské uniformy je pokládán za špiona, nezřídka pak trestaným smrtí. (Například osud Němců dobrovolníků za druhé světové války, kteří na západní frontě se pokoušeli o diverzi v uniformách Američanů.)

Partyzán v převlečení za sedláčka v černém pyžamu (Vietnam) byl chráněn svou anonymitou, na rozdíl od nepřítele v uniformě, viditelného, zřetelného. Výhoda této anonymity je pak neblaze kompenzována rizikem trestu v případě zajetí.

Zásluhou tlaku ze třetího světa došlo k značnému zpolitizování těchto principů. Na fóru OSN se začala prosazovat beztrestnost podle druhu kauzy a jejího ideologického zhodnocení – beztrestnost bojovníků za dekolonizaci dnes již téměř neexistujících kolonií, ať už by jakkoliv jednali a mezinárodní právo sebevíc porušovali. A táž de facto imunita by se tedy měla vztahovat na džihádisty, islámské fundamentalisty. I když třeba uřezávají hlavy nevhodným civilistům, kladou výbušniny do restraurací či mateřských škol.

Wesley K. Clark, dřívější hlavní velitel jednotek NATO, jimž se podařilo vyřešit válku v Bosně, napsal zásadní článek (The New York Times, 8. 8. 2007) s názvem Why Terrorists Aren’t Soldiers - proč teroristé si nezaslouží být pokládáni za vojáky. Rozdíl těchto dvou kategorií býval zřetelný, nezpochybitelný, ale od doby 11. 9. 2001 došlo z iniciativy Washingtonu k sémantické metamorfóze, mlžení, s výsledkem, že příslušníci al-Kájdy, všelijací džihádisté, místo aby se s nimi zacházelo jako se zločinci (criminals), jimiž ovšem jsou, se z nich stali tzv. unlawful combatants (nezákonití, neprávoplatní bojovníci). Clark oprávněně nesouhlasí se stanoviskem povyšovat teroristu na úroveň vojáka dodržujícího zákony, dovolená pravidla válečného konfliktu.

Jestliže však nedošlo k původnímu spěšnému odstřelení teroristů hned po jejich zatčení, co teď s nimi? Někteří zarputilci pokračují vášnivě zdůrazňovat, že při první příležitosti znovu budou naplňovat vůli Alláha zabíjením co největšího množství Američanů kdekoliv jakkoliv. Již třicet takových propuštěnců se nemohlo nabažit a pokračovali s likvidací nevěřících psů.

Již se vyskytly případy, že státy odmítají převzít taková svá kvítka. Co potom? Nechat je za mřížemi, hlídat a živit je na státní útraty ad infinitum?

Další zádrhel způsobují námitky obhájců, že v případě propuštění a deportace do vlasti dotyčný osvobozený tam zažije nemilé příkoří. Deportacím předchází požadavek z Washingtonu k vládám s pošramocenou pověstí, aby písemně poskytly záruky o ohleduplném zacházení. Shledávám výsostně pokryteckým, že morální rozhořčení z řad všelijakých obhájců lidských práv je namířeno proti Washingtonu a ne proti vládám v zemích, kde nevlídné zacházení je normou, a proto se nad ním nikdo nějak zvlášť nepohoršuje.

V současné době na Guantánamu setrvává kolem 250 zajatců, z nichž 100 jsou občany Jemenu, státu nijak sympatizujícího s úsilím potírat mezinárodní terorismus. Jakmile by došlo k jejich propuštění, vrátí se ke svému původnímu třeskutému počínání.

Již zmíněný jednonohý Massoud se svou umělou nohou odbelhal se do Pákistánu, kde zorganizoval únos dvou čínských inženýrů, pracujících na výstavbě přehrady. Jeden z nich únos přežil, čínská vláda odvolala všech svých sto lidí ze země, čímž nedokončený budovatelský projekt skončil.

Čtrnáct zajatců v Guantánamu je hodnoceno jako tzv. high value prisoners. Mezi nimi obzvláště vyniká Khalid Sheikh Mohammed, jenž se podílel na prvním útoku na World Trade Center, též na realizaci druhého útoku a chvástá se dalšími zásluhami včetně zavraždění uříznutím hlavy americkému židovskému žurnalistovi. Tento Mohammed se ke své veškeré činnosti přiznává, mučednického trestu smrti se domáhá.

Bude ale vůbec někdy odsouzen? Vzdor oprávněné reputaci lačných supů, ne méně než 57 advokátních firem nabízí bezplatné zastupování takových klientů. Budou se odvolávat na nešetrné zacházení a tudíž nepřípustnost přiznání před soudní stolicí. Tak si například pochvalují velevlivné The New York Times ve svém obsažném úvodníku 23. listopadu 2008, s nadpisem The Price of Our Good Name (Cena našeho dobrého jména). Obama bude tedy rozhodovat, zda teroristy pokládat za teroristy nebo s ohledem na dobré jméno země je propouštět a umožnit jim další realizaci původních smrtelných záměrů.

Některá dřívější válečná střetnutí ublížila reputaci nejednoho z prezidentů: V případě Trumana to byla válka v Koreji, Johnsonovu kariéru přeťal Vietnam, Bush se nikdy nezbaví iráckého břemena (jakkoliv se třeba v pozitivum promění). Obama se bude muset značně potýkat s Afghánistánem, notným bolehlavem, nikoliv ve výlučné americké režii: však to je záležitost spojenectví NATO. Dal své slovo (pledge) docílit vítězství, o němž značné množství pozorovatelů tuze pochybuje.

An aimless absurdity – bezúčelný nesmysl, tak napsal ve svém eseji Joe Klein (Time, 22. 12. 2008). Dosavadní úspěch v Iráku je neaplikovatelný v sousední zemi, o řadu století víc zanedbané, bez fungující centrální vlády, změť vzájemně se svářících kmenů, nezřídka s krvelačným temperamentem, a též zdroj 90 procent všeho heroinu na světě. Nevraždí se kvůli náboženství, ale kvůli penězům. Talibán nejsou jen primitivní fundamentalističtí fanatici, zabíjející děvčátka jen pro jejich zájem chodit do školy, ale je to vzájemně propojené společenství narkoteroristů. Vláda prezidenta Karsaie je mimořádně, až groteskně zkorumpovaná, velkou většinu policejních kádrů tvoří analfabeti. Tak potvrzeno z všemožných zdrojů. Například publicistka Ann Marlowe, už pojedenácté v Afghánistánu a počtvrté dlouhodobě působící v provincii Khost, předkládá tristní fakta (The Weekly Standard, 22. 12. 2008): Dvě hodiny cesty z Kandaháru, okres Maiwand, 40 krát 50 kilometrů, 50 000 obyvatel, starat se o ně má 110 policistů, z nichž tři až čtyři jsou poněkud gramotní. Řada analfabetů není ani schopna počítat. Přes den jsou to policisté námi placení, po setmění z nich je Talibán.

Takové informace dodávají přesvědčivosti názorům, ozývajícím se zejména z britských kruhů, kdysi zkušených a zkoušených kolonizátorů: že Obamův záměr poslat tam víc vojska a peněz je misguided, k ničemu kloudnému nepovede a oněch 20 miliard dolarů ročně je zcela vyhozených tam v prostředí s téměř světovým monopolem vysoce výnosného exportu heroinu.

Usáma bin Ládin, jeho al-Káida stoupenci plus Talibán mají své útočiště v bezpečí sousedního Pákistánu. Pohraniční město Quetta je jejich hlavní bází, v polopouštní divočině Waziristánu je spousta místa ztratit se k nenalezení.

V průběhu volební kampaně Obama se zmínil o ochotě pronásledovat nepřítele, který ustoupí a ukryje se na neutrálním území. Vřeštět začali nejen obránci lidských práv, ale protestoval i Pákistán, s tvrzením, že by tak došlo k narušení jeho suverenity, surovému porušení závazných norem mezinárodního práva.

Nedošlo by, pravím vám. Ony normy vyžadují, že vstupem, vtrhnutím cizí ozbrojené jednotky na neutrální území, neutrálnímu státu automaticky vzniká povinnost onoho vetřelce odzbrojit, zabránit mu ve vytvoření bezpečné báze, doslova ho neutralizovat. Jestliže tak neučiní, ať z neochoty či neschopnosti, tím ona námitka suverenity, nedotknutelnosti vlastní neutrality, je kompromitována a opravňuje původní útočící stranu, aby legitimně zasáhla. Tady to máte.

Obama plánuje zdvojnásobit počet amerického vojska, zatímco evropští NATO spojenci, včetně těch nečetných českých bojovníků, se snaží co nejvíc a nejdál vzdalovat. Nepředpokládám, že Washington pod novým vedením a velením bude jen pasivně přihlížet a spíš se tomuto druhu spojenců postará o nepříjemné dilema. Zatímco opozice, odmítání Bushových iniciativ, byly zárukou popularity u vlastní veřejnosti, takový postoj vůči Obamovi, jeho požadavkům s důrazem na spojeneckou solidaritu a solidnost, nebude tak snadné smést ze stolu.

V začátcích prezidentské kampaně, v televizním interview na otázku, zda by byl ochoten se setkat a vyjednávat s představiteli Íránu, Sýrie, Venezuely, Kuby či Severní Koreje, Barack Obama bez váhání odpověděl kladně. Tím se na něho sesypala spousta kritických námitek, vesměs vyjádřených podivem o smysluplnosti takové iniciativy, zejména v případě fanatiků neváhajících potěšit Alláha záhubou milionu nevěřících psů, naskytla-li by se tak kýžená příležitost.

Jak vyjednávat, o čem se domlouvat s protivníkem, který dává přednost mému zničení i za cenu své vlastní smrti? To přece by byla marnost nad marnost, pouze ke prospěchu morbidních oponentů, jimž by se pokusem o nedocílitelnou domluvu dodávalo nezasloužené legitimity. Takto argumentoval nejen republikánský rival McCain, ale i Hillary Clintonová z opačného politického tábora.

Jak věru překlenout propast rádobydiplomacií budováním chiméry takového mostu? Obama v roli příjemce neutuchající kanonády začal ustupovat, manévrovat všelijakými kvalifikacemi a rozmělňujících nuancemi. Na svou podporu nejčastěji uváděl příklad užitečné diplomatické iniciativy, oné historické události s blahodárným dopadem, když v roce 1972 Richard M. Nixon, celoživotní zarputilý antikomunista, odjel do Číny k setkání a k plodnému vyjednávání s Mao Ce-tungem.

Jenže precedens, jakkoliv často citovaný, vůbec nepodporuje zdůvodnění oné iniciativy setkat a vyjednávat s individui kalibru Ahmadínežáda. Úspěch americko-čínského vyjednávání nezpůsobili aktéři tím, že se setkali, ale že došlo k dozrání podmínek předcházejících prvnímu podání pravice na uvítanou. Tehdy přece čínské vedení si dělalo značné starosti s přesunem, posilováním sovětských branných jednotek v blízkosti čínského teritoria, což Američané předpokládali a jako přátelské gesto na uvítanou jim předali podrobné mapy o rozmístnění sovětských sil, tak jak jim dodaly jejich satelity z kosmu, kam tehdy Číňané ještě nedovedli dosáhnout. Ti tehdy rovněž postrádali jak zdroje, tak technologii pro rozšíření domácí ropné produkce a Američané jim vyhověli.

Dlouhá řada příkladů potvrzuje zkušenost, že k užitečné dohodě nedojde setkáním protivníků, ale jejich uvědoměním si potřeby takové dohody na základě ne vždy zřetelných, okamžitě rozpoznatelných faktů.

Egyptský prezident Anwar Sadat a jeho překvapivá cesta do Jeruzaléma v roce 1977 nám poslouží takovým příkladem. Popud k ní přece dalo fiasko válečného útoku o židovských svátcích 1973 (Yom Kippur), následováno likvidací aliance se Sovětským svazem.

Snaha modernizovat zaostávající vlast přiměla Gorbačova k téměř každoročnímu setkávání s rivalem Reaganem a výsledkem byl konec studené války – mohutná událost moderního věku.

Dlužno poznamenat i jiný druh setkávání na nejvyšší úrovni, s žádným či dokonce neblahým dopadem. V roce 1973 Henry Kissinger a Le Duc Tho podepsali dohodu o ukončení vietnamského konfliktu a za toto úsilí byli obdařeni Nobelovou cenou míru. Míru značně problematického, jehož podepsané podmínky Američané dodrželi a vietnamští komunisté je ignorovali.

V roce 1961 do Vídně k popovídání přijeli Kennedy a Chruščov, oba s manželkami rozličného půvabu, a za pár měsíců kukuřičný Nikita poručil v Berlíně ztopořit Zeď míru.

V roce 1979 došlo k slavnostnímu podpisu smlouvy SALT. Carter téměř vášnivými líbanci obdařil Brežněva, který rovněž za pár měsíců dal rozkaz Rudé armádě vpochodovat do Afghánistánu.

Carter, posléze už jen bývalý prezident, zůstával přesvědčen o svém talentu mírotvorného diplomata a bez pověření Washingtonu se v roce 1994 pletl do neúspěšného dohadování se severokorejským diktátorem Kim Ir-senem.

Ano, užitečnost kontaktů vrcholných předáků se dovede značně lišit.

Důkladný je seznam bolehlavů, s nimiž se bude muset Obama potýkat:

Nukleárními znalostmi a transkontinentálním raketami disponující Severní Korea, neschopná uživit vlastní obyvatelstvo, a přitom partner zásadně nedodržující své závazky.

Postsovětské Rusko, postupně se vzpamatovávající z potupného rozpadu svého impéria, nahradivší mrtvolnou marxleniniskou ideologii patriotismem, nacionalismem, agresivními choutkami, s mocným trumfem (ropa a plyn) k dispozici.

Írán, pilně pracující na své první jaderné bombě, s níž zlikvidovat stát Izrael, tuto dosud existující potupu veškeré mohamedánské důstojnosti.

A touto apokalyptickou gradací se pak dostat až k Pákistánu, jakémusi prý našemu spojenci, který už nukleárně vybaven je. K dispozici odhadem má šedesát bomb. Stát se 170 miliony obyvatel se rozpadá a přibližuje se ke stavu připomínajícím zcela již nefunkční Somálsko. (Doporučuji seznámit se s knihou Ahmeda Rashida Descent Into Chaos.) Současný prezident Asif Ali Zardari právě jmenoval svůj vládní kabinet, s druhem kádrů, kteří by se docela vhodně uplatnili jako ministři ve vládě Talibanu. (Například Israr Ullah Zehri, zastávající se oprávněnosti mučení a vraždy žen a dívek, pohřbených za živa. Mir Hazar Khan Birajani, nový ministr výchovy, je také pěkné kvítko. Věrohodným zdrojem je Nicholas D. Kristof: The Pakistan Test, NYT, 23. 11. 2008). Konzervativní fanatismus se úspěšně zmocňuje i vysokých škol. Například na Punjab University v Lahore se dívky mohou pohybovat jen důkladně zahalené, zabalené, dominuje přísná segregace pohlaví, zákaz pití, flirtování, jakéhokoliv dotyku, též zákaz koncertů a likvidace oddělení hudební výchovy, pokládané za útok na islám a zradu Pákistánu. (Time, 16. 10. 2006).

Průzkumem veřejného mínění se zjistila téměř dvojnásobně vysoká sympatie pro Usámu bin Ládina (34 %) než pro USA (19 %). Po 11. 9. 2001 Američané obdařili Pákistán 10 miliardami dolarů. ISI (Inter-Services Intelligence), armádní zpravodajská služba, značnou část zdrojů poskytuje Talibanu. Tohoto oficiálního nepřítele předem informuje o amerických plánovaných protiakcích a podle toho pak i dopadají.

Přitažlivost islámského extrémismu pronikla do vedoucích armádních složek považujících současnou situaci za již existující ideologickou válku. „Bůh zničí Spojené státy v Iráku, v Afghánistánu a kdekoliv jinde.“ Takto se v roce 2003 vyjádřil Hamid Gul, generál ISI. (The Weekly Standard, 15. 12. 2008).

Poté, co záměr al-Kájdy rozpoutat v Iráku náboženskou sektářskou válku mezi sunnity a šíity se zcela nepovedl, došlo ke změně zásadní strategie, namířené k Indii, tam rozpoutat občanskou válku hinduisticko-mohamedánskou. A správnou přitažlivou kauzou se ovšem stal Kašmír, stát, jenž při dělení britského dědictví mezi Indii a Pákistán v roce 1947: vzdor islámské většině obyvatelstva, tamější vládce prosadil připojení k Indii, čímž došlo k problému, nevyřešenému dodnes. (OSN se Kašmírem zabývala od svého prvopočátku. Tehdy se na úsilí podílel diplomat Josef Korbel, otec posléze slavné Madlény.)

Krvavých teroristických útoků v oné oblasti Kašmír a Jammu zdárně přibývá - z pouhých sedmi v roce 1988 na téměř čtyři tisíce (3920) v roce 1992. Veteráni z války v Afghánistánu s tehdejším Sovětským svazem se stali zakládající členskou bází organizace s písmeny LET (Lashkar-e-Taiba). Tento LET je primárním nástrojem pakistánské ISI v jejím proxy (v zastoupení) střetu s Indií. V červenci 2006 teroristé explodovali sedm bomb na železnici v Mumbai, se stovkami mrtvých a zraněných. V listopadu 2008 došlo k úspěšnému zásahu na několika tamějších adresách včetně dvou významných hotelů.

Obamovi je doporučeno, aby svou první zahraniční cestu podnikl právě do Pákistánu.

Při výběru členů budoucího Obamova kabinetu senátor John Kerry, v roce 2004 neúspěšný kandidát na úřad prezidenta, se oprávněně domníval, že Obama si ho vybere do prestižní role ministra zahraničních věcí (Secretary of State). Jednak měl Kerry příslušnou kvalifikaci, jednak mu Obama byl – či přesněji, měl být – zavázán, poněvadž zásluhou tohoto massachusettského senátora se tehdy ještě neznámý novic z Illinois mohl náramně zviditelnit svým pověřením k projevu na nominačním kongresu Demokratické strany.

Leč volba padla na úspěšně poraženou konkurentku Hillary. Jejich vzájemná antipatie měla své opodstatnění. „Styďte se!“ (Shame on you!) během primárek Obamovi několikrát opakovala, zatímco manžel Bill nashromáždil 81 stran dlouhý seznam proti Hillary namířených invektiv.

Proč tedy vítězovo tak vstřícné gesto? Jednak si chtěl usmířit přece jen početnou obec zklamaných podpůrkyň jejich pokořené kandidátky. Tím, že by přijala nominaci do tak významné funkce (ústavně té čtvrté zcela nejvyšší: po prezidentovi, viceprezidentovi a předsedovi, v tomto případě předsedkyni, sněmovny reprezentantů v Kongresu), značně by se omezil její manévrující prostor v roce 2012 započít s protiútokem k dobytí Bílého domu. Svou rezignací na funkci senátora by ovšem ztratila důležitou mocenskou bázi.

Obama se též zajistil pro případ odmítnutí nabídky, totiž požadavkem adresovaným všem zájemcům do vyšších funkcí – tzv. disclosure (prozrazení, odhalení) finančních konexí kandidáta a jeho rodinných příslušníků, jež by hrozily střetem zájmů (conflict of interest). Během kampaně Bill Clinton, notně angažovaný ve sháňce pro penězích pro svou knihovnu a nadaci, odmítl vyhovět. Kdyby tomu tak nadále mělo být, Obama by si oddechl, nepříjemná perspektiva mít dva ministry zahraničí (Hillary a Bill) by pominula a on se rozhlédl po jiném kandidátovi či kandidátce.

Bill ale k překvapení mnohých vyhověl a národ se tak mohl seznámit s všelikými pozoruhodnostmi. Na seznamu 205 000 dárců, poskytnuvších celkovou sumu 500 milionů dolarů, značnou štědrostí se prokázali zejména údajní filantropové z arabského světa Středního východu, ale nejen oni - se zřetelnými náznaky pachu onoho střetu zájmů. Příkladem nám poslouží třeba Kazachstán. V září 2005 k diktátoru Nazarbajevovi na návštevu přiletěl Clinton v doprovodu kanadského finančníka Franka Giustry. Ten v Kazachstánu uzavřel výnosnou smlouvu na kutání uranu, načež se Clintonovi revanšoval sumou něco mezi 10 a 25 miliony dolarů.

Zpět k Hillary: trpká ovšem byla její porážka v primárkách. Vždyť se dlouho zdálo, že nominaci má zajištěnou, však se bez okolků začátkem souboje tak vyjádřila, že Obama bude jen pouhá nuisance, formalita, a ono ne.

Připusťme, že ji prezidentské ambice opustily a smířila se s rolí, jíž nemohla odolat, stát se jedním z pokračovatelů velikánů kalibru Thomase Jeffersona.

Ministerstvo zahraničí, ministerstvo obrany, Kongres a Bílý dům se spolu nezřídka sváří. Ve výčtu Obamových starostí jsem pominul Palestinu, kterou po už několika desetiletích pokusů považuji za beznadějně neřešitelnou. Rád bych přivítal tuto úvodní Obama - Hillary iniciativu: s krvelačnými záměry Hamasu zničit stát Izrael obeznámeni jsme. Jaké je ale stanovisko představitelů oné Palestinian Authoritys předsedou Mahmoudem Abbasem na palestinském území mimo Gazy? Tam, kam pravidelně pumpujeme další a další miliony dolarů. Sdílím názor, že tamější veřejnost, včetně jejích předáků, je natolik posedlá nenávistí, sebevíc destruktivní, že řešení, jakékoliv usmíření zůstává beznadějně v nedohlednu. Z našich peněz financované palestinské mediální zdroje glorifikují zabíjení, sebevraždy – martyrdom (mučednictví), výrobu paskvilů popírajících holocaust, dokonce s prezentací kremačních pecí, v nichž Židé spalují nevinná palestinská robátka.

Velmi bych přivítal iniciativu nastávající ministryně, že si dojde k Abbasovi a tyhle svinské nehoráznosti bez diplomatických nuancí zatrhne: okamžitě s tím přestat nebo od nás už nedostanete ani halíř.

Aspoň takový krok užitečným směrem.