Březen 2009

Pídění po příčinách značného finančního zhubnutí

Otto Ulč

Už uplynulo celé desetiletí od veleskandálu s orální aktivistkou Monikou Lewinskou, když jí oblažovaný a též křivopřísežný prezident Bill Clinton jen zázrakem unikl vystrnadění z vrcholného úřadu. Lechtivé skandálky pak jakoby utuchaly, ač právě loňského roku 2008 postelové avantýry pohřbily kariéru Eliota Spitzera, guvernéra státu New Yorku a ambice senátora Johna Edwarda nastěhovat se do Bílého domu.

Onen lust – chlípný chtíč, o jehož primát ho připravil ještě víc dominující Leitmotiv, totiž greed – lakota, hrabivost, nenažranost, ke škodě velikánské většiny (nejen) amerického národa. (Leckoho včetně mne, opatrného nespekulujícího investora, postihla značně. V jednom interview, zabývajícím se literaturou, jsem si povzdychl, že v přepočtu na českou korunu by to byla ztráta hodně milionů korun, a k tomu jsem si neodpustil snad realistickou poznámku „Nepochybuji, že taková informace rozradostní nejednoho našince závistivce, ale náladu mu třeba pokazím další informací, že stále dosud nejsem nuzák.“)

Před našimi listopadovými volbami se tu u mne stavěla pražská televize k popovídání. Od politiky jsme se dostali i k jiným tématům včetně amerického zvyku či spíš zlozvyku žít na dluh, napřed utrácet a pak teprve vydělávat, dluhy pracně splácet, s hypotékou dlouholetě zápolit. Americká rodina dluží v průměru několik desítek tisíc dolarů. Já nedlužím ani halíř. Auto či auta nekupuji na splátky, stejně tak jsem jedním šekem zaplatil celou sumu za dům i s lesem - čili něco vídaného jen mezi podivíny či ruskými mafiány.

Jak se vyznat ve finančním maléru, postihnuvším nás všechny, vinné či nevinné? Z týdeníku Time (9. 2. 2009) se dozvídám, že v říjnu, čili přesně v době zmíněného televizního popovídání, americká vláda dala osmi největším bankám k dispozici 165 miliard dolarů. A od té doby, ze necelé čtyři měsíce, hodnota těchto významných finančních institucí poklesla o 438 miliard.

Za realistického předpokladu obdržených námitek či spíš nadávek, že se pletu do věcí, jimž nerozumím, nebývá mi než přikývnout. Věru nejsem ekonom a rovněž neznám nikoho, kdo tomu natolik rozumí, aby srozumitelně přesvědčivě vysvětlil, kam se poděly, vypařily ty miliony, miliardy peněz.

V pídění po příčinách abychom se rozhlédli mnoha směry. Napřed tedy Bílý dům, vláda republikánů. George W. Bush započal válku v Iráku, ale místo zvýšení daní k úhradě náhlých značných výloh, místo doporučení národu utáhnout si opasek, došlo ke snížení daní za předpokladu pořádně rozdmychat ekonomii. Veřejnosti, zvyklé žít na dluh, takové řešení vyhovovalo, za trvalého bombardování komerčními vábničkami. Nevyžádaných kreditních karet jsem poštou obdržel aspoň tucet.

Banky se předháněly s nabídkami hypoték (mortgage neboli zástava) k nákupu nemovitostí, za předpokladu, že to je ona tzv. win - win situation, na níž se nedá prodělat. Lidí přibývá, prostoru však nikoliv. Hodnota domu se v průměru za šest let zdvojnásobí. Banky věřitelky se předháněly nabídkami, ani nepožadovaly downpayment – poskytnutí aspoň nějaké částky vlastních peněz ke stvrzení smlouvy o zapůjčení jejich velkého zbytku.

V této souvislosti nutno zamířit s obviněním do doby ještě před Bushem, a sice ke Clintonovi a vládě demokratů. V době jejich působení došlo ke zřetelné změně s poskytováním oněch subprime loans, problematických půjček tuze pochybným žadatelům, jež by odpovědný bankéř šmahem odmítal. V rámci kýžené diversity - multikulturní rozmanitosti - dosavadní racionální kritéria přestala platit. Došlo k vládnímu hodnocení bank, nakolik se novotě přizpůsobují. Bankéřům, neochotným poskytovat úvěry bez downpayment a jakékoliv dokumentace, hrozily značné pokuty, kdežto ti ochotní a přizpůsobilí pobírali prémie v omamné výši.

S rostoucí saturací, přesycením bytového trhu, se ovšem přibližovalo nebezpečí, že bublina by mohla prasknout a onen tak dlouho trvající, téměř jakoby železobetonový předpoklad o neustálém růstu hodnot nemovitostí, přirovnatelný svou spolehlivostí k zákonu o přitažlivosti zemské, přestával platit. Překvapený zaskočený vlastník nemovitosti, jež mu zas tak úplně nepatřila, najednou zjistil, že tržní hodnota kýženého majetku klesla, dále klesá, již pod cenu, za kterou ho kupoval a hypotéčně se zadlužil.

Co teď? Mnozí od nepovedené investice odešli, přestali splácet, odstěhovali se do neznáma, nesplacené prostory mnozí dokonale zplundrovali. Banky aby se pak snažily zbavit prázdných chátrajících domů bez splácejících dlužníků, jimž poskytly úvěry v celkově závratné výši? Banka UBS na takových hypotékách ztratila 50 miliard dolarů.

Situaci notně zkomplikovala praxe, že banka hypotéku třeba prodala, dlužní úpis se stal zbožím, s nímž se dá obchodovat jako s čímkoliv jinačím, a prodejná pohledávka pak může zaputovat z jedněch do dalších rukou investora/spekulanta až třeba na opačný konec světa.

Provinilců přibývá. Například tzv. rating agencies jako Moody‘s, hodnotící až pěti hvězdičkami kvalitu investic jakéhokoliv druhu. Jejich reputaci naprosté integrity důkladně zkompromitovaly praktiky střetu zájmů, onoho conflict of interest, kdy obě strany – vyhodnocovatelé a vyhodnocovaní - měli osobní finanční zájem na udělování nejlepších známek – výborné či chvalitebné i za problematický výkon.

Instituce jako ministerstvo financí (Treasury Department), Federal Reserve a zejména Security and Exchange Commission rovněž selhaly. Například tato S.E.C. v roce 2004 schválila změnu dovolené výše tzv. leverage (peníze vypůjčené k realizaci té které transakce) z poměru 12 : 1, na 33: 1. Což tedy v praxi znamenalo, že pouhý tříprocentní pokles v hodnotě společnosti (průmyslové, finanční, jakékoliv) mohl znamenat její definitivní pád.

Bankám bylo dovoleno snížit své finanční rezervy a s méně kapitálem se pouštět do stále větších riskantních spekulací.

Rozbujela se činnost tzv. hedge funds (slovník překládá hedge jednak jako živý plot, překážku, hranic, zeď, ohradu, opatrnickou politiku, též jako druh termínového obchodu, zabezpečit se proti ztrátě). V tomto druhu finančních manipulací na nejvyšší úrovni si dosud znamenitě počínal maďarský exulant miliardář George Soros. Takových fondů vzniklo už víc než deset tisíc a přemnoho jich poslední dobou s obrovskými ztrátami zkrachovalo.

Obchodování s tzv. derivatives je pro mne příliš komplikované, než abych je mohl pochopit.

Finančník Bernard Maddox dosáhl takové proslulosti, že byl povýšen do role nejvyššího funkcionáře burzy NASDAC. Ve svém vlastním investování dosahoval fenomenálních výsledků – jenže podvodem, známým jako tzv. Ponzi scheme: investorům ony velké výnosy vyplácel z peněz nových investorů, až tedy do doby, než se podvod provalil, s rekordní ztrátou 50 miliard dolarů. Pachatel však neputoval za mříže, nadále si hoví v luxusu svého prostorného apartmá na Manhattanu. Leckdo se právem rozzuřil. Četl jsem otevřený dopis rabína, adresovaný prvotřídnímu sebevědomému podvodníkovi, že svým počínáním de facto pomáhá rozdmychat antisemitské nálady.

Washington již za Bushe a teď za Obamy zápolí s dilematem, zda finanční instituce, jakož i nevalně si počínající průmyslová odvětví zachraňovat penězi daňových poplatníků za cenu zadlužení příštích generací, nebo je nechat na pospas realitě s darwinovskou šancí přežití jen těch nejzdatnějších. Záchranný pás tak byl hozen firmě Bear Sterns, kdežto neméně ohroženému kolosu Lehman Brothers se nepomohlo, a tedy zkrachoval. Celkový záchranný účet nikdo není schopen vyčíslit – každopádně mnohé stovky miliard dolarů.

Americká veřejnost se ovšem neraduje, ale její většina zřejmě chápe potřebu asistence tuze chorému systému. Značnou, politicky potenciálně explozivní nevoli ale způsobily případy nehorázného počínání oněch C.E.O. (Chief Executive Officer), vrcholných manažerů, extravagantně přeplacených kormidelníků, kteří jim svěřené společnosti navigovali do tak nebezpečných vod, k útesům, na nichž se případně roztříštit. (Nicméně tento druh provinilců, jako například Richard S. Fuld z Lehman Brothers, vyšetřovacímu výboru Kongresu s vážnou tváří tvrdil, že své povinnosti odpovědně kompetentně plnil.)

Právem pobuřovalo jejich velkopanské počínání. Představitelé tří neduživých automobilek (General Motors, Ford, Chrysler) přiletěli privátními letadly do Washingtonu prosit o pomoc. Největšímu pojišťovacímu kolosu AIG se podařilo vyškemrat rekordně vysoký záchranný obnos 80 miliard dolarů, načež jeho představitelé se sjeli do luxusního ústraní na účet daňových poplatníků oslavovat a hodovat.

V přeplácení vedoucích pracovníků Americe už mnohá léta náleží nestoudná první cena. Obhájci nehorázné tradice stamilionových gáží argumentují, že jen taková štědrost umožňuje udržet si nejlepší kabrňáky, aby neupláchli ke konkurenci. Nabízí se ovšem otázka o oprávněnosti odměňovat nejen znamenitý výkon, ale i katastrofální selhání. Ony stamilionové zlaté padáky, vyplácené v podnicích v bankrotu. John Thain, CEO firmy Merrill Lynch, tuze významné na Wall Streetu, posléze vystrnaděn s mnohamilionovou pomlázkou, si poručil zrenovovat svou kancelář za víc než milion dolarů (koberec za 87 000, koš na odpadky za 4 000). V posledním měsíci ve funkci, kdy došlo k transakci, že Bank of America pohltila jeho firmu Merrill Lynch, tento Thain stačil obdařit přední kádry prémiemi v obrovských částkách.

Výtečný žurnalista Thomas L. Friedman v pojednání Time For (Self) Shock Therapy (The New York Times, 18. 1. 2009), že nám nastal čas vhodný pro léčbu šokem, cituje morbidní povzdych zákonodárce z jižanského státu: „Pamatuji doby, kdy banky půjčovaly peníze veřejnosti. Teď je tomu ale naopak.“

Celková suma takové štědrosti se odhaduje na 18,4 miliard dolarů – to v situaci rostoucích finančních ztrát, rostoucí nezaměstnanosti a rostoucího pobouření v národě. V porovnání i ten hoštapler Maddox nevypadá nejhůř: on sice hodně podváděl a kradl, ale aspoň se nedomáhá finanční záchrany od státu.

Koncem již prvního týdne v prezidentském úřadě, Obama zareagoval na adresu provinilců. Jejich počínání odsoudil jako ostudné (shameful) a za vrchol nezodpovědnosti (the height of irresponsibility) . Senátorka Claire McCaskill ze státu Missouri použila charakterizace „idioti“ na adresu arogantních finančníků a navrhla zákonnou úpravu maximální příjmové hranice 400 000 dolarů ročně, což je výše platu prezidenta země. Senátor Chuck Grassley se zmínil o paradoxu, jak že k němu přicházejí s žádostí o pomoc potentáti z hospodářské sféry, s platem, jemuž se ten jeho senátorský rovná pouhým jedním procentem. Též porovnal stav věcí v USA a v Japonsku: tam by dotyční buď spáchali harakiri, nebo aspoň v hanbě s mnoha úklonami prosili o prominutí.

Američtí provinilci se teď budou muset šourat do kuloárů Kongresu, k vyšetřovacím výborům, vyslechnout verbální šlehy rozlícených zákonodárců.

K občas slyšené námitce, že nutno výtečně platit a přeplácet ty nejlepší mozky, aby neodešly ke konkurenci, se výtečně vyjádřila prostořeká žurnalistka Maureen Dowd (NYT, 1. 2. 2009) , že ony nemravně vysoké prémie – performance bonuses – v přemnoha případech takto si počínajících C.E.O. je přece oxymoron, logicky vzájemně se vylučující nonsens. (Něco jako suchá voda , živý nebožtík či demokratický komunista, dodal bych.) Dowdová končí citátem, přisuzovaným Andrew Cuomovi, synu bývalého guvernéra New Yorku: „Řekl bych jim (a) prémie si nezasloužíte, (b) kam teď tedy půjdete, (c) a jestli chcete jít, tak jděte.“

Nepředpokládám, že na rozdíl od Maddoxe by některý ten kormidelník putoval do vězení. Někteří snad budou muset vracet nezasloužené odměny, shora zmíněný Thain tak již aspoň částečně učinil. Bankovní kolos Citigroup, nyní téže notně churavějící, již národu oznámil zrušení objednávky na koupi letadla za 42 milionů dolarů.

Záchrana finančního sektoru zřejmě zanechá důkladné stopy. Dojde aspoň v částečnému zestátnění bank. Dobře jim tak.

Již zemřelý John Templeton byl finančník, filantrop, významná autorita, s názory, jimž jsem přikyvoval a jež jsem obdivoval. Jeho nadace 16. listopadu 2008, čili necelé dva týdny po prezidentských volbách, uveřejnila v The New York Times dvoustránkový inzerát–anketu s názvem DOES THE FREE MARKET CORRODE MORAL CHARACTER? Zda svobodný trh čili kapitalismus nahlodává, rozežírá morálku, charakter národa.

Otištěny jsou dost podrobné odpovědi třinácti osob, z nichž tři jsou ženy. Nejpočetnější je akademická obec – pět profesorů. Dva publicisté filozofové – Michael Novak slovenského původu a Francouz Bernard-Henri Lévy. Zbývá jeden finančník, jeden politik, bývalý šachový šampion Garry Kasparov a pozoruhodná, v Somálsku narozená Ayaan Hirsi Ali, bývalá členka nizozemského parlamentu.

Názory se značně lišily. „Samozřejmě,“ odpověděl jeden profesor. „Ano, příliš často,“ tvrdila jedna publicistka. „Určitě, nebo snad ne?“ vyjádřil se francouzský filozof. „Naopak“ (profesor ekonomie). „Ne“ (jednak americký politik, jednak čínská ekonomka). „Vůbec ne,“ tvrdí Hirsi Ali. „Ne, když se to vyváží“ (profesor ekonomie), „Ano, ale“ (Kasparov). „Ne, vlastně ano“ (Novak). Též dvě zcela vyhýbavé odpovědi a jedna zcela náramná: „Radši ať to nevíme.“ Tak se vyjádřil Robert B. Reich, bývalý ministr práce v Clintonově administrativě , nyní profesor na kalifornské univerzitě v Berkeley.