Březen 2009

Ztráta času zaručena

Otto Ulč

Nedávno jsem si tuto tristní zkušenost znovu ověřil v jalové diskusi se zastáncem názoru, že rasismus a nenávist vůči všem jinověrcům byl mohamedánům vždy cizí, ale dostalo se jim takové infekce zásluhou západních ideologií – jednak nacismem, jednak marxismem. Takto se lze například dočíst v nedávno vydané knize prestižního nakladatelství (Laurent Murawiec, The Mind of Jihad, Cambridge University Press, 2008, str. 352). Jak asi důkladně se mohlo marxistické dogma zahnízdit v arabských hlavách s vesměs hanebným vzděláním, v prostředí, kde veškeré myšlení, celý život, je formován islámem, jediným to směrodatným kompasem v jejich životě?

Kolik užitečného mohla přinést nedávná (listopad 2008) interfaith konference u OSN z popudu saúdského krále Abdullaha bin Abdul-Azize, v jehož monarchii náboženská policie bičuje provinilce za sebemenší prohřešky, kde státem placení imámové ve svých kázáních se domáhají vraždění židů a křesťanů? Reprezentati 75 států se však na konferenci přihrnuli s velebením takového iniciátora „kultury míru,“ i když tedy neuplyne jediný den, aniž by jím placení imámové neproklínali, nezatracovali vše židovské. Což jaksi není v rozporu s údajně zdůrazňovaným principem náboženské tolerance. Však židovskou víru, tradici, civilizaci, netřeba považovat za legitimní náboženství a k tomuto druhu uvažování lze posloužit řízným precedentem antisemitů, odsuzujících židy jako něco z čeledě podlidí.

Trávit, mařit pak čas v takovém shromáždění aby dávalo stejně málo smyslu jako účast na instruktážním semináři, na němž by notorický alkoholik zdůrazňoval ctnosti abstinence. Králi organizátorovi se přece jen něco dařilo, totiž získat podporu pro prosazování globálního zákona trestat blasphemy - rouhání. Po něčem takovém tuze již baží 56 členů OIC (Organization of Islamic Conference), důkladně povýšit právo náboženství nad osobní svobody. Sympatie se jim nepochybně dostane v řadách mnohých prosazovatelů multikulturalismu, ve svých důsledcích jakkoliv zkázonosného.

Významným předělem v muslimském uvažování a počínání byl rok 1967, když Izrael v šest dní trvající válce tuze potupně zametl s arabskou koalicí na všech frontách. Též to byla notná porážka arabského nacionalismu, hvězda egyptského prezidenta Nassira kvapně pohasínala a do vakua se vtlačilo panislámské hnutí se svůdnou nabídkou vize – sebeiluze, že svět muslimů sice v materiální hojnosti pokulhává za západním světem bezvěrců, ale zdaleka ho předčí v duchovní a morální oblasti.

Útěcha a veškerá potřebná odpověď se nacházela v koránu, s příslušnými citacemi. Alláh pověřil Mohammeda (súra 9, verš 33), aby se dostavil, přiměl věrné k podrobení celého světa, oheň Džihádu, svaté války, musí vzplát v každém muslimském srdci. Odčinit dřívější potupy, znovu dobýt Španělsko – Andalus, onen někdejší drahokam v islámské koruně, a urgentně zničit Izrael, vyhladit agresivního židovského vetřelce. Pouhá skutečnost jeho existence je v očích pravověrných muslimů - a dodejme, že i nejednoho evropského nemuslimského intelektuála – sám o sobě akt agrese. Palestina býval pojem pouze geografický, nikoliv etnický, avšak po debaklu v prohrané válce v roce 1967 tamější obyvatelstvo se přerodilo v politicky užitečný útvar, novotvar – v utlačovanou, po své suverenitě bažící národnost.

Co tedy dělat? Araby nelze podplatit k permanentnímu usmíření – však jsou příliš bohatí zásluhou ropy, prýštící z pouštního písku: geologickou náhodou získali od roku 1973 zhruba tři triliony (triliony!) dolarů. Rovněž nelze spoléhat na dodržení jejich závazků, stvrzených, podepsaných, jakkoliv svatosvatě zaručovaných. Však taková je tradice a praxe taqiyya (do anglčtiny překládáno jako dissimulation) necítit se vázán slovem, daným příslušníku jiné než islámské víry. Další islámskou výhodou je vhodná reinterpretace aktu sebevraždy: Korán nařizuje, že pouze Alláh rozhoduje o konci života nás všech smrtelníků a ten kdo by učinil vlastní rozhodnutí, přijde do pekla. Jenže teď už vlastně nepřijde, pokud se exploduje za účelem zničení nepřátel islámu.

Tolik tedy plusů a přesto vzdor svým penězům, počtu následovníků a neutuchající vehemenci fanatismu, oni ti Arabové kromě produkce ropy a dětí se nijak zvlášť pozitivně nevyznamenávají. V důkladné studii OSN (United Nations Development Program), jíž se z pochopitelných důvodu nedostává příliš publicity, muslimská oblast a arabská zejména, tuze pokulhává za ostatním světem, měřeno řadou ukazatelů - od emancipace, tolerance, přístupu ke vzdělání, zdraví, dosažené životnosti, všeobecné kvalitě života.

Jak by pak vypadala debata na taková témata: dialog hluchoněmých. Pouze bychom se dozvídali nářky o jejich urážené citlivosti, o diskriminaci a sionistickém spiknutí.

Nemenší ztráty času se docílí jalovým dohadováním se zastánci multikulturalismu, přesvědčenými o naprosté mravní jakož i další rovnosti všech kultur – od Periklea po Pol Pota, od vegetariánů pro lidožrouty. S jednou ale výjimkou uplatňování tuze nerovného metru, jak činí mnozí intelektuálové vlastní západní civilizace, jež jim zaručuje slastné pocity jejího nemilosrdného zatracování. V případě USA, zakladatelé tohoto pozoruhodného útvaru jsou zredukováni na otrokáře, z druhé světové války zdůrazňována je jen Hirošima. V takové souvislosti pak sluší si připomenout povzdych výtečného francouzského myslitele Jean Francois Revela o osudu civilizace, která se cítí vina za všemožné nepravosti, která postrádá energii a přesvědčení se vůbec bránit. Přehlížením, promíjením, ospravedlňováním intolerance u potenciálních či autentických nepřátel nelze přece dosáhnout kýžené snášenlivosti. Naopak se stanou popudem k domáhání ještě větších nehorázností. „Smrt demokracii!“, „Uříznout hlavu každému, kdo urazí Mohammeda,“ takové a mnohé další jsou požadavky tuze se množících islamistů na evropském kontinentě, jehož způsobem života, jim cizím, opovrhují, své přivezené zvyklosti prosazují – když ne nutně za velkého potlesku, tak aspoň s tichým souhlasem multikulturalistů. Nebo ne se zcela tichým, jak již prokázal nejvyšší představitel anglikánské církve, příznivě se vyjádřivší o oprávněnosti zavádění některých islámských šaria požadavků na britské půdě.

V arabském světě narozený výtečný komentátor Fouad Ajami, se o současném stavu věcí vyjádřil (U.S. News & World Report, 20. 2. 2006 : 30) přiznáním, že někdejší naděje o modernizaci islámu v Evropě zkrachovaly, že naopak se daří podivné alianci náboženských fanatiků a obhájců multikulturalismu, prosazujících džihád proti modernizaci.

Ano, střet civilizací, tady to máme. Nedávno zemřelý Samuel Huntington, autor slavné knihy The Clash of Civilizations (1996), již v roce 1968 vydal tuze významné dílo Political Order in Changing Societies, jímž se postavil proti tehdy převažujícímu proudu politologů, přesvědčených, že modernizace je ten klíč, jímž otevřít dveře k budoucnosti demokracie. Huntington naopak tvrdil, že modernizace způsobuje změny, vedoucí k chaosu, nikoliv k prospěchu jakékoliv společnosti. Ta potřebuje především pořádek a i ten nedemokraticky dosažený nebude postrádat svou legitimitu. To bylo zrovna v době, když v Jižním Vietnamu zkolaboval pokus o demokratický způsob vládnutí.

Studená válka pominula a místo kýženého jasu, Huntingtonova globální obloha se zatemnila pesimistickými názory o střetu civilizací – západního světa sekulárního a toho islámského, tuze jinačího. Takový názor – odmítán, znicotňován, ba i zesměšňován, ale po 11. září 2001 získal na značné věrohodnosti.

Pokračující přizpůsobování požadavkům rostoucího počtu muslimským přistěhovalců nevede k jejich europeizaci: spíš se povede něco opačného – islamizace Evropy. Eminentní odborník Bernard Lewis z princetonské univerzity předpověděl, že koncem tohoto století většina Evropy již bude muslimská. Leckdo předpokládá dosažení takového výsledku daleko dřív. V Bruselu, k nemalým rozpakům české reprezentace, předsedající Evropské unii v první polovině 2009, zřetelně se tak vyjádřil kumštýř David Černý prezentací svého provokativního díla, s vizí zatopeného Nizozemí, kde lze pouze vidět trčící špičky v zemi přibývajících mešit.

Zpět k našemu tématu o zárukách ztraceného času: již jsem rezignoval na pokusy najít kloudné řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Nevěřím, že by mohlo existovat, spokojím se s francouzským údajným rčením, že co je dočasné, bývá i nejvíc permanentní. Od praxe pak k teorii: Francis Fukuyama, bývalý Huntingtonův student, nedávno vyjádřil názor, že „možná všem velkým teoriím je souzeno zkrachovat.“