Březen 2009

Smrt Czech made

Miroslav Václavek

Odvaha je oprávněně považována za nejdůležitější lidskou vlastnost. (Sir Winston Churchill)

Nezbývá mi tedy než abych vyzbrojen odvahou, otevřel víko Pandořiny skříňky české historie. Pandořiny skříňky proto, jelikož skutečná nedávná historie této země byla znásilněna, vylhána a je dosud ovládána darebáckými vykladači lží motivovanými ziskem, vzešlým z tohoto zločinu. Ziskem absolutní moci.

Zvykli jsme si na pohodlný život oběti. I na to, že býváme ve vcelku pravidelných intervalech osvobozováni a obsazováni, aniž to s námi bůhvíjak pohne. Těch pár bláznů, kteří kalili vody blaženého života pod okupační knutou, už pověsí naše zázračně nabývaná svoboda a na hřbitovech si vždy podáme ruce - co jsme si, to jsme si. Jen mít pokaždé po ruce viníka.

Tento ovšem v tomto případě chybí. Jsme jím my sami.

„V těchto dnech bude se muset a hodně brzy něco stát. Jinde mají koncentrační tábory pro politické přestupníky. My nebudeme sahat k takovým opatřením. Ale bylo by dobře vybudovat koncentrační tábory pro cikány, tuláky a řemeslné žebráky. Humanita zde nemusí platit. Každý musí pracovat - každý má právo na bezpečnost osobní i majetku. Udělá-li v této věci vláda rychlý zákrok, prospěje občanstvu a veřejné morálce." (Venkov 17. prosince 1938)

Volání lidu po ordnungu vláda druhé republiky vyslyšela. Antisemitismus se stal oficiální ideologií stejně jako fanatický nacionalismus. Proto bylo třeba započít nějaké to české konečné řešení. A tak koncem roku 1938 vysílá drahá vlast českou vládní delegaci k tomu, aby zjistila jak se vlastně zřizují pracovní tábory v nacistickém Německu, jimiž se pořádek vyznačuje a jak to v nich chodí. Události poté, co čeští antisemité a nacionalisté nasáli zkušenosti z lůna Třetí říše, nabírají rychlý spád. 6. února 1939 požaduje předseda vlády Beran pracovní tábory pro cikánské rodiny a další potulné osoby a 2. března 1939, tedy dva týdny před okupací druhé republiky Hitlerovým Wehrmachtem, vládním nařízením č. 72/1939 Sb. koncentrační tábory pro osoby štítící se práce jeho vláda zřizuje.

Vítej, člověče, ve světě faktů běžnému Čechovi po desetiletí masírovanému všudypřítomnou lží nacionalismu a komunismu, neznámých. Terra australis. Hic sunt leones. A co teprve, až se, milý malý český člověče, dozvíš, jak zlaté české ručičky a chytré české hlavičky vyráběly Zyklon B. Tedy prostředek, jímž byly vyvražděny miliony lidí v nacistických plynových komorách. Ale proč ten čas minulý? V Kolíně se točí kola vyhlazovací mašinérie dodnes. Jako by se zastavil čas. Vstupme do něj tedy. Je čas být odvážnými.

Cestu Zyklonu B, původně insekticidu - ve smyslu rasové teorie ovšem židé pro nacisty byli také jen hmyz - otevřel hrůznou ironií dějin chemik židovského původu Fritz Haber, který později na vlivem zrůdných norimberských rasových zákonů byl donucen z nacistického Německa uprchnout. Výroby tohoto přípravku s oslnivými vlastnostmi spočívajícími v usmrcování všeho živého, se chopila firma DEGESCH (Deutsche Gesellschaft für Schädlingsbekämpfung GmbH) na základě licence poskytnuté firmou IG Farben. Ve výrobku zprvu používaném k dezinsekci rozpoznala nastupující nacistická mašinérie dokonalý prostředek k hubení hmyzu lidského. Tak to nakazovala nacistická ideologie.

V roce 1935 se rozbíhá produkce Zyklonu B také na území Československé republiky. A to v pobočce dceřiné společnosti DEGESCH, ve firmě Kaliwerke (Draslovka) Kolín. Oba závody - jeden v německém Dessau a druhý v Kolíně, co stojí v pěkné rovině, nemají s odbytem sebemenší problém. Přitom ještě netuší, že pravé žně a tučné roky teprve mají přijít.

Zvýšené nároky, které přinesl čas a poznání toho, že židé jsou škůdci, se na produkci Zyklonu B odráží ve statistice produkce. Jestliže roky předválečné vůbec nevypadají špatně, pak roky válečné a protektorátní znamenají dramatický nárůst produkce, stejně jako celonárodní hanbu, neboť jsme se stali ochotnými pomocníky Třetí říše. Kola smrti se točí jako šílené. Český dělník nestojí stranou. Konečně je práce. Zvýšení mezd. Rekreace.

1938 - 160,0 t

1939 - 179,8 t

1940 - 242,0 t

1941 - 193,6 t

1942 - 321,3 t

1943 - 411,2 t

1944 - 231,0 t

Pokud vezmeme v potaz, že česká pobočka v Kolíně vyprodukovala třetinu celkově vyrobeného Zyklonu B, pak jsme ho v Kolíně od roku 1938 do roku 1944 vyrobili 574 tun. Je možné, aby se prsa nedmula pýchou nad tím výkonem? Je nutno také vzít v potaz, že od náletu letectva Spojených států amerických 7. 4. 1944 na závody v Dessau jsme zůstali výhradními producenty Zyklonu B my, a konečné řešení židovské otázky tak spočívalo pouze na práci českého dělníka.

A nejenom židé byli oběťmi poctivé české práce, když se ještě nevědělo kudy kam a nacisté neměli jasno v otázce efektivity masového vyhlazování. Když holocaust byl ještě v plenkách a budoucí odborníci na smrt zkoušeli výfukové plyny, kulky do zátylku a jiné vymoženosti národního socialismu na úředně méněcenných rasách, napadlo nějakou hlavu vyzkoušet Zyklon B na Romech. Právě jich přivezli z českého sběrného tábora v Brně na přelomu ledna a února 1940 250 do Buchenwaldu. Češi Čechům. Doufejme jen, že to byl poctivý produkt kolínské fabriky na smrt a nikoliv té zlé germánské. Funkčnost Zyklonu B na lidech se plně osvědčila, neboť všech 250 prvních obětí zahynulo a nacistický humanismus se konečně mohl rozjet na plné pecky. Již žádné násilí. Jen se račte osprchovat. Ještě ho definitivně vyzkoušet na 600 sovětských válečných zajatcích a můžeme to v Kolíně rozjet na tři směny. Hola hola, Osvětim a Majdanek volá! Roztočte kola! My nic. My jsme jen oběti rozkazů. Jako vždy. My nic. My jen bereme peníze a chodíme do práce. Jako vždy.

Jak jsem již zmínil, výrobní linky na smrt se od roku 1935 v Kolíně nezastavily. Výroba Zyklonu B v Draslovce Kolín nerušeně pokračuje dál. Jistě všechno se dá relativizovat. Vždyť mohli zabíjet něčím jiným. Jenže nezabíjeli.

Všechno se dá přejmenovat. Zyklon B na Uragán D2. Protektorát na Československou socialistickou republiku a tak dál. Nacistu na demokrata. Jenže obsah je tentýž. Zla neubývá. Jen mění tvář.

Jestliže se máme někdy vyléčit a být schopni rozpoznat co je zlo a co dobro nebo minimálně zlu nesloužit, musíme otevřít oči. Jak zpíval Bob Marley - zasvítit světlem do temnot. Zasvítit světlem do temnot své historie, ať je jakákoliv. Ano, uvidíme mnoho nehezkého. Ale o mrtvých a vlasti jenom pravdu.

Jestli ještě jednou pan Černý bude mít tu čest s Entropou, pak by tato země měla být symbolizována plechovkou Zyklonu B. Neměli bychom ukazovat na třísky v očích jiných, sami majíce tento trám v očích vlastních, řečeno s Kristem. Možná bychom se konečně dosmáli.

Jak se lze všude možně dočíst, jsme bičováni ze všech stran návrhy, jak na krizi. Osobně se domnívám, že pokud by tato země měla udělat skutečně to nejdůležitější ve smyslu boje s krizí, pak by měla konečně strhnou prasečinec v Letech a Draslovku v Kolíně a na obou místech vztyčit kříže tak vysoké, kam až zněl nářek zabíjených, když cítili, jak tichnou srdce jejich dětí, které svírali v náručích v hodině své smrti. Neboť krize ekonomická pomine i bez mnohdy směšného snažení o její překonání, poznamenaného bizarními nápady. Ale ta skutečná krize, kterou nosíme hluboko v sobě bohužel přetrvá.

Nedá mi to abych na konec tohoto psaní nevzpomněl svého dědy, který riskoval život celé rodiny aby převedl židovské uprchlíky přes hranici protektorátu. A na mnohé jiné, skutečné vlastence a naše a všechny vojáky sloužící ve spojeneckých armádách, kteří dali i své životy na misky dobra a díky nimž nacismus nakonec skončil na lavici obžalovaných. Neboť naděje umírá až s posledním člověkem na zemi.

Jak mi vyprávěl můj táta, byl krásný letní den roku 1939. Celá rodina se rozhodla, že si udělá výlet do Vlárského průsmyku ještě s nějakými lidmi, kteří měli s sebou rovněž děti. Celou cestu se vykládalo, vládl klid a mír vůkol. Celá válka, která teprve měla přijít, teprve měla vystřelit své první náboje. Přesto mnozí, kterým sudička dala do kolébky židovský původ, věděli, že pokud chtějí zachránit životy své a svých dětí, musí odejít. Veselá výletní společnost došla až na hranice mezi protektorátem a Slovenskem. Ještě krátké rozhlédnutí kolem, stisk ruky, pohled do očí, jímž si muži děkují, když mají hrdlo sevřené dojetím a nechtějí přiznat slabost, a pak už každý se svojí rodinou na opačnou stranu. Po válce se ozvali z Haify, kam se šťastně dostali i s dětmi z dosahu nacismu, zcela jistě by jinak už dávno zemřeli. Ale naděje a jejich dětí, a dětí jejich dětí žijí.

Když zachráníš jednoho člověka, jako bys zachránil celé lidstvo.

Ještě pořád máme naději.

Jen chtít.