Březen 2009

Jak jsem vstoupil do JZD

Ross Hedvíček

Za Rakouska-Uherska byli Hedvíčkové zemědělci-zelináři, takzvaní šnobolináři. Aspoň tedy kojetínská větev Hedvíčků, vídeňská větev Hedvíčků byla poněkud úřednická, co taky ve Vídni, sázet mrkev na Mariahilferstraße? No a pak přišla první republika, to ještě šlo, pak druhá válka, všem strýcům (bylo jich šest) se povedlo vrátit se živí z nucených práci na kopání protitankových příkopů v Prusku, pak chvíli po válce to vypadalo optimisticky a pak přišli komunisti - a kojetínští Hedvíčkové, nějak příliš zahledění do země, byli najednou uvrtáni a ztraceni v tom Kojetíně jako ztracený židovský kmen v Etiopii.

A nejen že se na obloze neobjevil žádný neoznačený C-130, který by je odnesl někam jinam, naopak - objevily se JZD, místně po hanácky (Hanáci mají celkové tendenci nazývat věci pravými jmény) zvané "kolchozy". Do kolchozů vstupoval typický sedlák následovně: Přišla "komise" z národního výboru a sdělila sedlákovi, že od zítra je členem JZD. Byly případy, jako stréc Polda Jež, který vzal vidle z hnojska a milou komisi hnal Vyškovskou ulici až na radnici na náměstí (utíkali bystře, žádný nebyl ani píchnut, jen postrašení), jenže ty zase měly zápornou stránku, že stréc Polda, který měl dvě děti (mého bratrance Ladu a sestřenici Fanynku), byl tentýž večer ubytován U dvou lvů v Olomouci (budova soudu) a od příštího dne na Mírově, kde zůstal dalších šest let. To přesvědčilo ostatní, že nabídku dobrovolného vstupu do JZD je třeba seriózně zvážit.

Další už byli umírněnější, jako můj italský strýc Brix (taky sedlák v Kojetíně), kteří nabídku vstupu do JZD odmítli bez vidlí, jen posláním komise do prdele. Takoví pak dostali možnost pokračoval v soukromém hospodaření. Dostali ale vyměřeny "dodávky". Museli "dodávat" státu maso, mléko, vejce, obilí, atd. Pak byly dvě možnosti - buď jim dodávky byly vyměřeny tak vysoké, že nikdy nebyli schopni je splnit a nebo i když je splnili, tak je stát, reprezentovaný Zemědělským nákupem a výkupem odmítl převzít - výsledek byl v obou případech stejný - neplnění státem určených dodávek zemědělských výrobků.

Což byl velice závažný zločin - trestal se vězením, jen pár let, nic moc, v případě že nedodali jen třeba košík vajec nebo něco menšího, pak byli sedláci potrestáni jen mírně - jen tak 3-4 měsíce v táboře nucených práci, s nástupem před začátkem žní. Taktéž když byl sedlák ještě ve vojenském věku, bylo zvykem je před začátkem žní volat na "neodkladné vojenské cvičení" - v naději, že se sedlákova manželka z toho sama zblázní a donutí manžela ke vstupu do JZD. Často to fungovalo - někdy ne. Někdy prostě sedlák jednoho dne rozdal dobytek i polností příbuzným a odešel pracovat do hutí do Ostravy nebo do VŽKG. Tohle fungovalo jen pár let - pak začali komunisti vydávat i pro děti vycházející že škol tzv. "umístěnky" - že jste dostali určeno kde máte nastoupil a hotovo. Žádné odstěhování se do Ostravy, tady jste jednou kulacké děti, vy bando buržoazní, všichni půjdete do JZD a tam vám ukážeme. My vás zlomíme!

Tak se dříve nebo později hodně Hedvíčků ocitlo v JZD. V JZD vládl agronom, zrzavý Kotek. Kotek, liška zrzavá, si s Hedvíčky užil spoustu legrace. I když byl agronom, tak přišel jednou do kravína (kravín patřil pod zootechniky, aby bylo jasno) a nikde nikdo. Byl to ten stejný kravín, kde starý Jakub Soldán hrál kravám na varhánky, aby je aspoň nějak zabavil, když jim neměl dát co žrát. A jak tak Kotek procházel okolo vlečky se zeleným (= krmením) tak cosi zasvištělo vzduchem a Kotek, ten dacan zrzavá, se podvědomě shýbnul. A do bočnice vlečky, kde měl před vteřinou hlavu se zapíchly vidle. Trojky vidle. Ha! Kdo to udělal? Čí jsou to vidle? Vojty Kousala, co jezdí se zeleným! Ale Kousal už leží týden doma se zády, má housera a navíc je to kostelní okno, ten by to neudělal. To musel být někdo z Hedvíčků, ti chodí do kostela jen na Vánoce. Nikdo nebyl přistižen - ale bratranec Franta Hedvíček, známý vtipálek, později na Kotka často pokřikoval "Jaryne, zohni se!" Bratranec Franta by "dětikář" - což znamená řidič pásového traktoru sovětské výroby značky DT-54, zveneho "détik".

Détik byl složitý stroj, měl obrovský, tedy OBROVSKÝ naftový motor, který neměl elektrický startér, ale malý benzínový motorek na právě straně, co se startoval škubnutím za šňůru. Takže se nalil benzín do malého motorku, párkrát se škublo provazem, motorek začal vřeštět a pak se přes spojku startoval dýzlák... ruky od toho bolely, hrůza. Bylo to něco tak obtížného, že když se podařilo détika nastartovat ráno, tak zůstal nastartovaný až do večera... détikem se oralo, selo, mačkala se tím siláž v silážním dole - mělo to takové široké pásy... No abych zase neodbočil... Jaryn Kotek byl sice ostražitý, ale jednou taky přišel příliš blízko na dosah strécovi Bohušovi (jinak rozvážný a rozložitý chlap, nejstarší z mých strýců a otec vtipálka Franty), který po Kotkovi chmatl, chytl ho pod krk, podrazil mu nohy a ještě si mu klekl na břicho. A zvolal hlasem mocným na svého syna Frantu - přihlížely davy lidí - "Fanošu!!! Skoč do détika a přejeď mu pásem přes hlavu! Já tu kurvu držím!" ... no nakonec ho teda pustil, ale je z toho vidět že Hedvíčkové oplývali smyslem pro humor i v kolchozu.

No a pak přišla řada i na mne. Dostal jsem "umístěnku" - kam jinam než do kojetínského kolchozu. Měl jsem svých 198 cm a 115 kilo, svaly na rukou jako Herkules (Rambo tehdy ještě neexistoval) a bylo mi devatenáct, v tom věku má mládež ve zvyku se tvářit sveřepě, tak jsem vypadal taky sveřepě - dokonce tak moc, že pouhý můj zjev zastavoval rvačky na vesnických zábavách - o čemž může svědčit můj švagr Pavel (tehdy nebyl švagr, tím se stal až časem), kterého na zábavách pořád chtěl někdo mlátit. To pak vždy přiběhla moje sestra, "Rosťo, pod ven, Pavla tam chcou zbít!" a tak jsem vyšel ven a beze slova se postavil za útočníka. Pavel se podíval vzhůru a bitkař se otočil taky, kam se to Pavel dívá, a s hrůzou zmerčil mne. "A co ty chceš?" "Abys ho nechal a už si ho nevšiml!" "No, šak já, šak se nic neděje, ne???" A bylo to. Tímhle způsobem jsem se zúčastnil mnoha rvaček.

No tak takový jsem byl zjev. V kanceláří JZD na náměstí mne poslali "na kravín", že se mám hlásit u Kotka - u zrzavého Kotka, aby bylo jasno. Tak jsem tam přišel, zohnul se ve dveřích, abych prošel a pravím Kotkovi, hlasitě, jak je mým zvykem: "Menuju se Hedvíček a dostal sem sem umístěnku!". Kotek seděl za stolem, stoupl tak rychle, že i židli za sebou převrátil a s očima navrch hlavy zoufale vydechl: "Hedvíček! Eště jeden! A takovééééé!!!!"

Tak jsem vstoupil do JZD.