Březen 2009

Němci tolerovali vznik židovského muzea

Kamila Klausová

Židovské muzeum v Praze má ve své stoleté historii zásadní historický paradox. Největší rozkvět sbírek zaznamenalo za nacismu, v letech 1942-1944.

Léto 1942. V protektorátu platí německé rasové zákony a zdejší Židé jsou již tři roky na okraji lidské společnosti. Nesmějí vlastnit podniky, pracovat ve státní správě, navštěvovat restaurace ani synagogy, v tramvaji mohou jezdit jen v zadním oddílu vlečného vozu. Musejí nosit Davidovu hvězdu a registrovat se u Židovské náboženské obce. Ta se z donucení ujímá organizace transportů do Terezína. Málokdo tuší, že v této strastiplné době skupina židovských pracovníků v uzavřených pražských synagogách na plné obrátky pracuje na muzejních sbírkách „dokumentujících v co největší úplnosti život Židů“. Aniž o tom česká veřejnost měla ponětí, gestapo v listopadu 1942 povolilo výstavu židovských knih a rukopisů ve Vysoké synagoze, o rok později impozantní expozici v Klausové synagoze věnovanou židovské liturgii a výjevům ze života Židů.

Koncepci Ústředního židovského muzea v Praze (tak zněl jeho tehdejší název) vytvořil kunsthistorik Josef Polák, který za první republiky působil jako kulturní buditel masarykovské republiky na Slovensku. Pod jeho vedením byl vytvořen důkladný systém třídění a evidence předmětů z majetku deportovaných Židů a zanikajících venkovských židovských enkláv. Zatímco ještě v roce 1939 se v muzeu nacházelo 900 předmětů, v roce 1945 to bylo již 213 096 položek.

Proč a za jakých okolností pražští nacisté umožnili vznik Ústředního židovského muzea, zůstává záhadou. Žádný záznam o případném vyjednávání židovské obce s nadřízenou Ústřednou pro židovské vystěhovalectví nebyl nalezen. V poválečné době se vžilo tvrzení, že nacisté chtěli v Praze vybudovat Muzeum vyhynulé rasy. Tuto tezi, uváděnou v některých soudobých publikacích, razila zejména poválečná ředitelka muzea Hana Volavková. Historička Magda Veselská, dnešní vedoucí dokumentačního oddělení pražského muzea, však namítá: „Nedochovala se o tom žádná zmínka; ani na říšském úřadu propagandy, ani na pražském gestapu. Navíc se mi nezdá, že by nacisté na začátku roku 1942 mluvili takto otevřeně o ,vyhynulé rase‘.“ Veselská poukazuje rovněž na to, že Volavková začátky muzea nezažila, pracovala v něm teprve od dubna 1943.

Samotné Židovské muzeum na internetových stránkách uvádí, že zřízení Ústředního židovského muzea předcházela aktivita venkovského referátu pražské židovské obce. Ten prý po likvidaci regionálních židovských poboček upozornil na opuštěné cennosti a nacistické úřady následnou aktivitu - z neznámých důvodů - akceptovaly. Do Prahy se tak v létě 1942 začaly svážet liturgické předměty, knihy, archiválie, stejně jako exponáty z předválečných muzeí v Mikulově a Mladé Boleslavi. Do sbírek ústředního muzea putovaly i některé vybrané předměty z takzvané Treuhandstelle (Úřad nucené správy), která pod hlavičkou Židovské náboženské obce shromažďovala majetek deportovaných. Celý proces řídila SS, která si spolu s gestapem a vlivnými německými úředníky rozdělovala kořist, například přes devět tisíc zařízených bytů.

Ani historici, kteří se zabývají problematikou protektorátu (Jan Kuklík, Jan B. Uhlíř), si netroufají spekulovat, proč nacisté umožnili muzeální zachování židovské kultury. Vedle teze o budování Muzea vyhynulé rasy jsou možná i další vysvětlení. 1) Vznik ústřední sbírky mohl být nacisty trpěn jako vedlejší produkt při získávání židovského majetku. 2) Muzeum mělo sloužit zahraniční propagandě, podle které se nacisté v Praze chovají k Židům ohleduplně, podobně jako byl Terezín prezentován jako „domov pokojného stáří“ (tuto možnost však vylučuje již zmíněná historička Veselská: „Tím muzeem se nikdo navenek nemohl chlubit, bylo tajné, oficiálně neexistovalo“). 3) Nacistický režim nefungoval jako homogenní monolit, docházelo v něm i k událostem, které si protiřečily.

(Týden)