Březen 2009

Pirát na Pražském hradě

Tomáš Sachr, Nikola Hořejš

Když Viktor Kožený vzkázal na stránkách Mladé fronty Dnes před pár dny do Česka: „Soud mne očistil“, vypadalo to na hodně třaskavou informaci. Muž přezdívaný „pirát z Prahy“ je tu už roky stíhán za podvod a okradení bezmála čtvrtmilionu Čechů, takže satisfakce za takovou újmu by mohla být tučná. Nic takového ale nehrozí: Koženého vzkaz se týkal jeho sporu s někdejšími společníky vedeného v Londýně, který – jak briskně napsaly zdejší noviny – na české reálie nemá žádný vliv. Koženého údajná „očista“ ale bezpochyby vyvolala radost minimálně na Pražském hradě. Jak totiž nyní vyšlo z dosud utajených dokumentů v USA najevo, s Koženého londýnským dobrodružstvím byl totiž na začátku spojen kancléř českého prezidenta a současný člen vládní rady pro řešení ekonomické krize Jiří Weigl.

„Ano, pamatuji si na to,“ pokyvuje hlavou ve své kanceláři na Pražském hradě kancléř Weigl a přitahuje si k očím dopis s jedenáct a půl roku starým datem. „Je to odpověď na oficiální dotaz od ázerbájdžánského prezidenta, který se ptal na naše zkušenosti s panem Koženým.“

Úkol odpovědět do Ázerbájdžánu dostal Weigl od tehdejšího premiéra Václava Klause coby šéf jeho týmu poradců. Nedlouhý dopis, který autor tohoto článku získal v USA z dosud utajovaných soudních spisů, je plný vřelé a nekomplikované chvály. „Jako jeden z průkopníků privatizačního procesu velmi přispěl k jejímu úspěchu,“ zhodnotil tuzemskou roli Koženého v kuponové privatizaci ekonom Weigl a ujistil tazatele, že „jeho zkušenost může být, podle mého názoru, přínosná pro úspěch každého privatizačního programu“.

Při pohledu na ta slova se nejde ubránit pocitu, že něco nesedí. Kožený je dnes stíhán nejen českými, ale i americkými úřady kvůli mnohamiliardovým podvodům a tunelování, které mělo začít právě v devadesátých letech v průběhu privatizace v Česku. Zhruba čtvrtmilionu Čechů, kteří tehdy svěřili peníze Koženého Harvardským fondům, nedostalo dodnes ani korunu a o Koženém se v současnosti v tisku běžně píše jako o „králi českých tunelářů“. Zpronevěřit měl celkem šestnáct miliard korun. Už v roce 1997, tedy před Weiglovým uklidňujícím dopisem do Ázerbájdžánu, se přitom v českých novinách mluví o Koženém jako o „pirátovi“. Je to také doba, kdy celé podnikatelovo harvardské impérium vyhlašuje zánik, Kožený převádí aktivity svých firem do daňových rájů a sám se stěhuje na Bahamy, vyhlášené především tím, že zdejší úřady odmítají vydávat mezinárodně stíhané zločince.

„Z dnešního pohledu to možná působí zvláštně,“ pokyvuje nad svou chválou kancléř Weigl. „Tehdy ale Kožený nebyl za nic odsouzen a šlo jen o spekulace tisku. Z mého pohledu pro Čechy skutečně přínosem byl, a to vlnou zájmu o kuponovou privatizaci, kterou dokázal začátkem devadesátých let rozpoutat.“

Dopis Jiřího Weigla by přesto všechno nemusel dnes vzbuzovat příliš pozornosti – vše se odehrálo před více než jedenácti lety a doporučení se nijak netýkala budoucnosti Česka. Kancléřův dopis se dnes však objevuje právě ve chvíli, kdy do Česka dorazila i zpráva o výsledku londýnského soudu, ve kterém hrál právě Viktor Kožený hlavní roli. Ono „očištění“, o kterém Kožený mluví, se netýká ničeho jiného než právě privatizace ázerbájdžánské ropné společnosti, ke které byl Kožený nakonec (možná i díky české přímluvě) přizván.

Londýnští soudci měli na stole opravdový oříšek – právní spory kolem ázerbájdžánské privatizace se táhly plných devět let a podle expertů svojí složitostí překonávají drtivou většinu mezinárodních obchodních kauz. Důvodů je celá řada, mezi jinými třeba nepřehlednost příběhu, ve kterém hlavní aktér Viktor Kožený využíval v Ázerbájdžánu vlivné přátele, kompromitoval své partnery a unikal díky obratným právním kličkám.

Aniž bychom zabíhali do přílišných detailů, z dnešního pohledu je důležité, že český miliardář s irským pasem žijící trvale na Bahamách se v Ázerbájdžánu objevil v pravou chvíli. Tamní vláda se rozhodla privatizovat „svůj“ ropný gigant SOCAR kuponovou metodou a Kožený měl tento postup, kdy se lidem rozdají poukázky na nákup akcií, ještě v čerstvé paměti z Česka. V Ázerbájdžánu pak nejednal za sebe – zastupoval dlouhou řádu vlivných amerických investorů ze společnosti Omega Advisors, které přesvědčil o svých schopnostech vytoužené akcie získat.

O praktikách, jaké při tom Kožený použil, se vypráví celá řada příběhů – miliardář proslulý svou schopností utratit 100 tisíc korun za jedinou láhev vína po dobrém obědě údajně štědře uplácel ázerbájdžánskou privatizační komisi, kromě milionu dolarů rozdaného vlivným úředníkům v obálkách vozil její členy svým soukromým letadlem na nákupy na Manhattan.

Nebylo to bez komplikací – v roce 1997 se Koženému postavily do cesty rovnou dvě hrozby. Na jedné straně si místní politici uvědomili, že možná nechtějí prodat rodinné ropné stříbro, a začali z privatizace couvat. Na straně druhé vystoupil v ázerbájdžánském hlavním městě Baku zdejší zástupce světové banky s pochybnostmi o Koženého minulém podnikání v Čechách.

V tu chvíli Kožený spolu se svými právníky odstartoval rozsáhlou akci, na jejímž konci bylo několik vlivných přímluv. Pod jednou z nich je podepsaný například tehdejší šéf světové banky James Wolfensohn, který své tehdejší angažmá dodnes uspokojivě nevysvětlil. A ve stejnou chvíli se objevuje i dopis hlavního poradce českého premiéra Weigla.

Nic z toho však nakonec Koženému úspěch nepřineslo. Po třech letech se ázerbájdžánská privatizace v roce 2000 zastavila a Kožený ropnou společnost nikdy nezískal. Američtí investoři ho pak u londýnského mezinárodního tribunálu zažalovali za podvod – stovky milionů dolarů vložených do ázerbájdžánské privatizace jim totiž nikdy nevrátil.

A žaloby se začaly vršit. V průběhu devíti let od té první se objevila celá řada dalších Koženého obvinění. Kožený se v průběhu ázerbájdžánského angažmá dostal i do kontaktu s americkými úřady a brzy po obchodní žalobě v Londýně se objevilo i trestní stíhání amerických vyšetřovatelů kvůli defraudaci a korupci. A kvůli podvodům a tunelování požádaly o vydání „piráta z Prahy“ v roce 2005 i české úřady.

Výsledek je dnes, jak známo, nulový. Čeští i američtí žalobci totiž až dosud naráželi na neochotu Baham Koženého vydat. Finančník není bahamským občanem a země nemá mezinárodní smluvní závazky, které by ji ke Koženého vydání nutily. A třeba korupce zahraničních představitelů, o kterou jde v americko-ázerbájdžánské kauze především, není navíc na Bahamách trestný čin.

„Právě díky londýnskému verdiktu by se ale mohly dát věci znovu do pohybu,“ říká dnes Steve Tullenberg, americký právník, který se kauzou již dva roky zabývá. Koženého čerstvé „očištění“ a avizované vítězství je totiž podle něj více než sporné. Londýnský smír se odehrál těsně poté, co Kožený obvinil investory z Omega Advisors, že před lety ázerbájdžánské státní činitele upláceli spolu s ním. Britské právo neumožňuje, aby se spolu navzájem soudili spolupachatelé trestného činu, a celá kauza se tak chýlila k dalším odkladům a komplikacím. Investiční fond Omega Advisors proto přistoupil na mimosoudní vyrovnání, jehož detaily obě strany odmítly zveřejnit. Minulý týden tak byla žaloba stažena a soud nechal odmrazit účty Koženého rodiny. „Je groteskní, že to Kožený považuje za důkaz neviny. Vždyť se v Londýně přiznal, že se dopustil trestného činu a skutečně uplácel,“ říká Tullenberg.

A tento efekt by konečně mohl zajímat i všechny Čechy. U bahamského soudu dnes leží odvolání amerických úřadů. V červnu také začne slyšení přímo v Americe, kde po Koženého čerstvém londýnském přiznání ke korupci soud rozhodl o tom, že přelíčení začne i bez účasti hlavního obviněného.

Jak se vše bude dál vyvíjet a zda bahamský soud Koženého v blízké budoucnosti ke stíhání vydá, není zdaleka jasné. Každopádně naděje na to, že se definitivně vyjasní otázka, zda je Viktor Kožený „privatizační štika“, jak sám tvrdí, nebo zloděj, jak tvrdí američtí a čeští žalobci, je o něco větší než dříve. Jasná odpověď by se přitom hodila i kancléři Weiglovi. „Jestli je zloděj?“ váhá nad otázkou po Koženém člen vládní protikrizové rady. „To já dodnes nedokážu odhadnout. Neměl jsem dost informací ani před jedenácti lety, když jsem psal ten dopis, a jasný názor nemám ani teď.“

(Respekt)