Březen 2009

Vláda kontrolorů

Marek Švehla

Jsou Češi národem potenciálních delikventů, u nichž má stát právo – kdykoliv to uzná za potřebné – zkontrolovat, jestli něco náhodou neprovedli? Nebo jsou společností svobodných lidí, které není možné bez jasných pravidel otravovat kontrolami? Tahle sugestivní otázka má možná překvapivou odpověď: první možnost tady platila za komunistů a fakticky přetrvává dodnes. Minulý týden ale díky nenápadnému výnosu Ústavního soudu ožila naděje, že se časem posuneme do druhé polohy. Byť odpor proti tomu je nečekaně velký a překvapivě vychází z nejvyšších míst české administrativy.

Libovůle

Strůjci velkých změn ve společnosti bývají často velmi nenápadní. Tak je to i s Radkem Polákem, šéfem firmy nabízející autodopravu a stavební práce v Jablonci. Vše začalo před více než šesti lety. Tehdy se v poslední pracovní den před Vánocemi 2002 chystal na svátky, když přišel člověk z daňového úřadu. Polákovi oznámil, že v poslední možný den zahajuje daňovou kontrolu za rok 1998, na stůl položil jakýsi protokol, vyžádal si dodání firemních účtů a zase odešel. Z protokolu nebylo jasné jméno úředníka ani úřad, který zastupoval, chybělo razítko a jako pomyslná kapka k přetečení poháru Polákovy zlosti figurovalo coby rok kontroly číslo 1988.

Při následné kontrole pak kontrolor po měsíci našel nedoplatek 825 korun, za rok 1999 pak dalších 12 tisíc. Každopádně šlo o malé hodnoty, které mohou snadno vzejít z daňových přiznání dvou různých daňových poradců. Polák vyhodnotil termín kontroly a způsob jejího provedení jako svévolný zásah do svého soukromí a podal protest k soudu. Postupně se věc dostala až k Nejvyššímu správnímu soudu, i ten ale rozhodl stejně jako předchozí instance – zamítavě. A odůvodnění? Lidé z finančních úřadů nejsou svázáni žádnými formálními pravidly, jak své kontroly dělat, mohou tedy postupovat podle svého uvážení.

S tím se Radek Polák obrátil k Ústavnímu soudu a uspěl. Tamní tříčlenný senát rozhodl nejednotně, přesto dvěma hlasy proti jednomu prohlásil, že dnešní namátkové přepadové kontroly bez formálních pravidel odporují české ústavě.

Chceme pravidla

Miroslav Kalousek se jako ministr financí, a tedy i šéf daňových úřadů ohradil proti výnosu způsobem, jaký jsme tu u člena vlády ještě neviděli. Výnos soudců přetlumočil do médií slovy „zakazují nám kontrolovat“. V rozhovoru pro Hospodářské noviny prohlásil, že Ústavní soud zešílel, nález označil za nesmyslný, proti lidem, společnosti, státu, a proto se jím prý nebude řídit. „Pomáhá pouze daňovým delikventům,“ prohlásil ministr v HN.

To jsou velmi tvrdá slova, která mohou mít vážné následky. Úloha ministra nespočívá jen v posunování běžné politické agendy dopředu. Svým chováním se podílí na formování státu jako takového, posilování jeho autority, naplňování ducha ústavy. To ale neznamená, že by jej měl sám vykládat. Je prostě příliš vedený svými krátkodobými politickými či úřednickými zájmy.

To se teď děje Kalouskovi a neohrabaně se to snaží zakrýt okázalou starostí o naše zájmy. Ty ale v ohrožení nejsou, naopak. Jednak Ústavní soud žádné kontroly nezakazuje. Pouze chce, aby politici dali do zákona jasné podmínky, za jakých může daňový úřad vyrážet na své kontroly. A do doby, než parlament takové podmínky schválí, považují ústavní soudci namátkové daňové kontroly za protiprávní (více v odůvodnění na adrese nalus.usoud.cz). Tím je nezakazují, jen dávají soudům nižší instance návod, jak případné protesty podnikatelů soudit.

Někomu to vadí

Úplně scestná je myšlenka, že by tu šlo o nějaké protispolečenské rozhodnutí. Jednak politici mají možnost dát daňovým kontrolám požadovaná pravidla, mají také možnost zvolit i jiný způsob odstrašení před daňovými úniky, třeba zvednout tresty za neplacení daní. Rozhodnutí Ústavního soudu je ale nutné chápat především jako hlas do sporu o povahu české demokracie.

Zájem státu jistě je, abychom mu platili daně. Jenže ty se platí – a zřejmě disciplinovaně – i v Severní Koreji. Víc než daňová disciplína tedy bude směrodatnějším měřítkem kvality české demokracie skutečnost, jak stát ctí svobodu jednotlivců. Tato svoboda se nepozná jen tím, že můžeme chodit k volbám a kritizovat vládu. Pozná se i podle mnohem subtilnějších momentů ve vztahu občan – stát. Podle toho, co si stát může a nemůže vůči nám dovolit, jestli na nás může a priori pohlížet jako na podezřelá individua, která je nutno čas od času přepadnout a zkontrolovat, jestli netropí nějakou neplechu.

Takové pojetí společnosti jsme tu měli za komunistů a do určité míry máme pořád. Miroslav Kalousek v jednom z rozhovorů minulý týden prohlásil, že podle logiky Ústavního soudu by policie směla zastavovat „jedině auto, u kterého by určitě věděla, že řidič před jízdou výrazně popíjel alkoholické nápoje“. Jenže o to právě jde. I na Kalouskovi je vidět, jak se v Česku úcta k subtilním osobním svobodám těžko prosazuje. Ve svobodné společnosti je nepřijatelné, aby policie chtěla po někom občanku, aniž by pro to měla srozumitelný důvod. Formulka české policie – „chceme zkontrolovat, jestli nejste hledanou osobou“ – není ničím jiným než šikanou. Stejně tak při silničních kontrolách není ve společnosti citlivé k osobním svobodám v pořádku, aby policie jen tak z libovůle stavěla řidiče, který jede podle pravidel.

Lidem jako Kalousek to možná nevadí. Vedle toho jsou tu ale jiní, pro něž je nahodilá policejní perlustrace nebo preventivní silniční kontrola ponižující policejní šikanou. Například v Americe smí policista zastavit auto jen tehdy, když řidič spáchal přestupek. A pokud skutečně někoho hledají, musejí dát přes silnici závoru a kontrolovat bez rozdílu všechny.

Drahý kontrolor

S přiostřujícím se bojem proti terorismu na Západě pravomoci policie stoupají, principy svobodného státu by se ale měnit neměly. Tím principem je i neotravovat lidi, kteří nic nespáchali. Fakt, že platnost těchto principů pro Česko teď potvrdil Ústavní soud, je určitým civilizačním krokem kupředu.

Na zmíněné Kalouskově reakci je očividné, že logiku ochrany osobních svobod vůbec nepochopil. Vůbec mu nedochází, že kontroloři, u nichž není jasné, podle čeho si terč své kontroly vybírají, se snadno mohou stát nástrojem zvůle. A že chránit lidi proti této zvůli je důležitější než miliarda vybraná v rozporu s pravidly svobodného státu. Také vůbec nechápe, že svojí agresivní kritikou ústavních soudců vytváří neúctu k pravidlům, která se mu může jinde nemile vrátit.

Místo odpovědného ministra tak před námi stojí horlivý daňový kontrolor s neúměrně velkou mocí. Za to si jej ale neplatíme. Měl by tedy svůj omyl přiznat, nebo jít z vlády pryč – třeba do Bechyně na místo toho kontrolora.

(Respekt)