Březen 2009

Kundera zažil českou nenávist a závist

Ondřej Horák

Básník a prozaik Jiří Gruša letos končí ve funkcích ředitele Diplomatické akademie ve Vídni a předsedy Mezinárodního PEN klubu a chce se vrátit k psaní.

LN Jste ředitelem Diplomatické akademie ve Vídni. Jak si tedy podle vás Česká republika, nyní předsedající Radě Evropské unie, vede?

Hráli jsme s pojmem entropie, což znamená zvrat k horšímu a tepelnou smrt... A pokud někdo Evropě nabídne náhled, že je skomírající nic, tak se sám nabízí jako provinční pitomec.

LN Čili ostuda?

Ostuda je dnes užitečná strategie, takže ten mládenec, co to dělal, měl velké titulky a jistě mu to zvýší odbyt jeho děl. A taky na nás se hned tak nezapomene. Pokud tedy vezmeme mediální účinek, rozhodně to nebyl neúspěch. Jestli to ovšem byl úspěch České republiky, to je jiná věc. Jen jsme potvrdili ty nejstarší předsudky, které o nás kolují.

LN A jak se vám líbilo heslo „Evropě to osladíme“?

Zrovna jsem o tom napsal německý text. Václav Klaus kdysi prohlásil, že Evropa je kafe, v němž se nechceme rozpustit jako kostka cukru. Tehdy jsem v jedné přednášce namítl: No, tak si možná v Evropě všimnou, že jsme sladcí... Netuše, že někdo tu větu vyčuraně prodá jako českou hříčku. Protože v cizině většinou nerozumí, že znamená: No, však vám přejde chuť. Už Hašek tvrdil, když ho zatkli pro výtržnost, že nekřičel „natři ho“ - tedy policajta - ale „spatři ho“. To máme v krvi... Že jsme se ale nezbavili poddanského chování, do jehož repertoáru tenhle styl patří, je hrozné. Literárně je to - viz Švejk a Jára Cimrman - geniální výkon, politicky hloupá potměšilost, za kterou se platí. Proto vždycky říkám, že Švejk nebyl jen Čech, ale hlavně rakouský voják.

LN Když už jsme u Rakouska... Také se pořád přetřásá otázka, zda se mělo Rakousko-Uhersko udržet a zda tato monarchie byla předzvěstí dnešní Evropské unie?

Kdyby se Rakousku povedlo vyrovnání se slovanskými národy, měli bychom už tenkrát nějakou tu ÖU jako předstupeň EU - Österreichische Union jako iniciace Evropské unie. Tehdy ale všichni zkoušeli stát podle francouzského návodu: tedy jeden jazyk, jedno území, a ten tady nešlo vytvořit. Povedl se jenom rakousko-uherský „deal“, jako facka pro menší národy. Všichni ji pak chtěli vrátit, vznikla velká válka, která vlastně trvala až do roku 1945. Byla to válka krajanů. Nezapomínejme, že Hitler byl Rakušan, kdysi spoluobčan Edvarda Beneše.

LN Jsou tedy Evropská unie a nepřestálé snahy o národnostní státy protiklady?

Protiklady to jsou, ovšem souběžné. Odehrávají se nejen mezi sebou, ale také v rámci celkového pohybu všech kontrahentů stejným směrem. Nacionalismy, které se nerealizovaly jako státy - tedy nevytvořily prostor jistoty pro vlastní nadšence - potřebují politická sedativa. A dokud je nemají, neumějí být partnery přátelského spolku. Evropská unie všechny z nás zmenšuje, a v tom je její mírotvorná funkce. Jinde by si dávno poradili silnější s menšími.

LN Ale třeba francouzský prezident Nicolas Sarkozy si evidentně myslí, že on a Francie jsou něco víc.

No, tak ho při tom nechte! Musí být trochu galský kohout, ale současně je také baron z našeho kouta Evropy. Jak ale vznikla její unie? Na základě toho, že dva hlavní nacionalismy - napoleonský a pruský - klesly na dno rivality. Poražení ješitové prošli katarzí. Byl to prostě formující zážitek, nejen to, jak se kdysi zabíjeli vítězně, ale také, jak kolaborovali a kolabovali. Dokud máte jen tu první zkušenost, připadáte si jako nadčlověk. S tou druhou poznáte i spodní patra. Proto se Němci a Francouzi dnes snadněji dohodnou. Zatímco Britové, kteří dolů nemuseli, mají k Evropě pořád tak trochu panský vztah.

LN Další tradiční otázka, na niž byste jako ředitel Diplomatické akademie mohl znát odpověď: Proč máme tak málo žen v politických funkcích?

První, machistická odpověď: protože se realizují tím, že nás korigují v denním životě, takže politiku nepotřebují... Nicméně ten nepoměr musí pryč. Kohoutí akcent prostě vadí. Angela Merkelová kupříkladu má určitý typ přednosti vůči rituálním diplomatům. Státní samec říká: buď já, nebo nikdo. Chytrá politička mluví s Vomáčkou i Vopičkou. Je na jemnější čili vyšší úrovni, má víc kontaktu, a tím i kompetence. Ženy v politice jsou posila - jmenujte mi nějakou diktátorku, která zřídila koncentráky.

LN Jak byste porovnal nedávné kauzy Güntera Grasse a Milana Kundery a jejich vnímání německou a českou veřejností?

Günter Grass na stará kolena poznal, že svou prorežimní pubertu musí aspoň zmínit, tudíž mu ji skoro odpustili. Zatímco Milan Kundera, nepochybně česká literární jednička, na ni zapomněl, a tak mu to Češi, inu, osladili... Ten objevený dokument je pravý, nedokazuje ale spolupráci s StB, jenom odkazuje k autorovým prorežimním začátkům. Udělal si žert z autora Žertu. A možná vysvětluje sebeironii v jeho díle. Na tomto mediálním hartusení je nicméně důležité, že vrhá světlo na poválečnou českou mentalitu, která se zasloužila o to, že u nás zvítězila jedna z nejodpornějších ideologií. Ale ukazuje rovněž na jiného Kunderu. Na toho, který se potom zasloužil o její dešifrování a snažil se věci změnit. A kolem roku 1968 nasadil dokonce mesianistickou notu. Tvrdil, že existuje cosi jako český osud. Čili reformačně reformistický kredit našich dějin, linie od Husa k Dubčekovi plus dál a vždycky o fous před dějinami. A zažil českou nenávist a závist. Tak nás opustil a píše pro ty, kteří si ho doopravdy váží.

LN Vy i Milan Kundera patříte k českým autorům, kteří v exilu změnili jazyk, jímž píší svá díla. Na jednu stranu se dá dobře pochopit, že jste chtěli vyjít z exilového ghetta, na druhou stranu by ale někdo mohl negativně podotknout, že je v tom i jistá přizpůsobivost.

Adaptabilita je evoluční trik. Slavíme letos přece Darwina. Nešlo ale jenom o exilové ghetto, které bylo možná nedýchatelnější než situace v Československu... Šlo o to, neoněmět poté, co mi Češi vzali jazyk. Radši jsem si tedy vypsal místo v antologii německé lyriky, než abych jim něco vyčítal. Vyhnat literáta a vzít mu řeč, je nejenom trest, ale skoro zločin. Mohl jsem se tedy uchlastat nebo si vybudovat nezávislost na tom, co se děje doma - a taky v exilu. A rovněž nebýt závislý na překladatelích. Nakladatelé se totiž ptali odborníků na češtinu. Jeden z nich, jak se potom ukázalo agent StB, se o mých textech vyjádřil: „No, proč ne, ale jsou tam také jiní, a ti své knihy tisknou.“ S takovými pomocníky bych byl vyřízený stejně jako v Česku...

LN A než být takto němý, začal jste psát německy.

Jistě, pak jsem totiž zjistil, že jazyk není duší národa, nýbrž kompetencí. Metaforou bytí, která se prolíná do všech lidských řečí. A že existuje nejspíš nadjazyk, ze kterého všichni překládáme. A básník že je ten, kdo najde pravé jméno pro dosud bezejmenné relace. To mě osvobodilo. Přesto nepřestávám být českým autorem, pouze místní zápas o zobací pořadí pro mne není klíčový, ani české honoráře.

LN Blíží se dvacáté výročí listopadu 1989. První republika trvala také zhruba dvacet let. Budeme tedy umět ten jednadvacátý rok?

Tak ona to na těch dvacet roků ani nedotáhla. Než je mohla slavit, bylo měsíc po ní. My své jubileum nejspíš zažijeme. Tyhle úseky jsou zajímavé: 1948 až 1968 trval komunismus z české naivity. Jsme jediný národ, který ho provozoval z vlastní iniciativy. A potom přišlo dvacet roků jeho okupační verze.

LN Nebyly ale karty rozdány daleko dřív a jinde - vždyť Američané zůstali stát u Plzně?

A my u plzeňského piva. Karty byly špatné, ale my jsme také špatně hráli. Určitě jsme byli v jakémsi meziprostoru, stejně jako Jugoslávie, Rakousko a Finsko. Rakousko mělo na svém území Rudou armádu, a přesto si nezvolilo svého Gottwalda. My jsme byli vždycky na levé oko slepí. Ale kapitulace, to jsme uměli...

LN V tom sehrál podstatnou roli Edvard Beneš. O jeho působení se rovněž neustále vedou debaty.

Zabývám se jím a chtěl bych, až skončím s vedením Diplomatické akademie i PEN klubu, o něm napsat esej. Byl to solidní diplomat, ale na takzvané second level. Selhal jako státník, v osudových situacích jednal úřednicky. Odvolaná mobilizace, pikle s Háchou, kterého pak nechá zemřít ve vězení... Únor jako úmor. Kdybychom se v roce 1938 bránili - ale „kdyby“, jak říkala moje babička, „to jsou mrtvé ryby“ - ctili bychom Edvarda i bez zákona o jeho zásluhách. On však místo aby bojoval, odčiňoval Mnichov, až se dopracoval k jeho repríze.

LN Proč si Masaryk tedy vybral takového nástupce? Lepší nebyl?

Víte, kdybyste pracoval v Rakousku, znal byste jeho mentalitu a viděl byste, že Masaryk byl zdejší profesor, který sice dostal místo v Praze, byl by ale s chutí zůstal ve Vídni. A v té by si ve svém semináři nevybral nejlepšího studenta, nýbrž toho, který by mu nejlíp nosil aktovku. Beneš nebyl špatná volba do té doby, než přišlo na lámání chleba. Tam se z Masaryka nepoučil. Ten totiž kdysi v Brně na německém gymnáziu, kde ho šikanovali, vzal pohrabáč a křičel: „Tak se mnou takhle ne!“ Beneš by se zeptal: „Je to ve stanovách? Smí se to?“ A svolal by konferenci o funkci pohrabáčů. Šance pro republiku byl Štefánik, Beneš byl benefice.

LN Když se ještě vrátíme k roku 1989. Dokázali se už čeští autoři vypořádat se změnou vnímání literatury, která tady po sametové revoluci nastala?

Já jsem kdysi napsal text Machtkonform oder marktkonform? - být konformní s mocí nebo s trhem? A v něm jsem se zamýšlel nad rozdíly mezi tlakem totality a svody svobody. Co by se se mnou stalo, kdybych roku 1964, když se nadávalo mým textům, nežil v Praze, ale v Paříži? Neobdržel bych zákaz publikovat, ale přišlo by druhé vydání a vyšší náklady. Nezkazilo by mě to? Když jsem pak přišel na Západ, rozhodl jsem sice, že nechci být tržní konformista, ale psal jsem rád a rychle, když po mně někdo něco chtěl. A to jsem prosím německy uměl tenkrát jenom cosi jako lepší slohy. Zatímco v češtině jsem byl „všehoschopný“.

LN Zklamal vás po sametové revoluci někdo tím, jak se najednou choval?

Myslím, že ani ne. Pokud jde o mé okolí. Pro mou generaci je příznačné, že nikdo z nás nebyl v žádné straně ani žádnou nezaložil, což byla samozřejmě z politického hlediska chyba.

LN Vy jste chtěli hrát fotbal bez kopaček.

Ano, bez kopaček, nikoliv bez míče. Naše chyba tedy byla, že jsme neuměli zacházet s mocí. Dalo se tenkrát dosáhnout víc, než bylo dosaženo. Vytvořit solidnější zákony a struktury pro privatizaci, aby se tolik nepodobala znárodnění v roce 1948, i když tentokrát do lidových kapes soudruhů. Ovšem v jiných zemích to nebylo o moc lepší. Ale zase - a to musím říci, že díky Václavu Klausovi, abychom ho pořád nehaněli - se nám povedlo klidné rozdělení státu.

LN To vnímáte jako pozitivní krok?

No, záleží na tom, jak to kdo bere. Slováci teď mají euro a my máme Klause.

LN A co je víc?

Euro.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)