Duben 2009

Churchill a churchillismus

Timothy Garton Ash

S následky Churchillovy strategické volby mezi Amerikou a Evropou žijí Britové dodnes a celá britská zahraniční politika po roce 1940 není nic jiného než soubor poznámek pod čarou věnovaných jeho osobě. Předzvěst většiny dilemat, s nimiž se dnes Británie potýká, lze vyčíst v jeho projevech. Jeho černobílá fotografie na schodišti v Downing Street č. 10 není o nic větší než portrét Nevilla Chamberlaina nebo Clementa Attleeho, ale Churchill jako jediný z bývalých premiérů má také velký fotoportrét v přízemí. Kdykoli se Británie ocitne na nějaké důležité křižovatce, klade si každý předseda vlády otázku, jak by se asi zachoval Churchill.

Tony Blair se s tímto hrdinským vzorem poměřoval v průběhu irácké krize, stejně jako to dělal bezprostřední Churchillův následovník Anthony Eden v roce 1956 během krize suezské. Tehdy byl Churchill ještě naživu a v soukromí se vyjádřil, že se Suezem to Eden zpackal. Teď už ale mezi námi není, a tak si na otázku, jak by se ohledně Iráku zachoval, může každý odpovědět, jak se mu zlíbí.

Po Churchillovi proto nastoupil churchillismus, a to hned v několika podobách. Svůj churchillovský argument vynášejí v celonárodní debatě všechny strany. Jelikož však Churchillova slova jsou natolik podnětná, mnohoznačná, mnohdy záměrně mlhavá a navzájem protikladná, že si v nich na své přijde každý myšlenkový směr, střetává se často churchillismus sám se sebou. Co by na našem místě udělal samotný Churchill, to se nikdo nedozví a to, co skutečně dělal, lze pochopit jen v rámci daného historického kontextu. Nicméně jak o něm, tak o soupeřících druzích churchillismu je zde zapotřebí něco říci.

„Budeme bránit svůj ostrov bez ohledu na cenu, jakou za to zaplatíme. Budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na místech vylodění, budeme bojovat na polích i v ulicích, budeme bojovat na kopcích; nikdy se nevzdáme..." Těmito slovy Churchill v létě 1940 Británii předpověděl chmurné časy a z její nejtěžší chvíle učinil tu nejslavnější. Podařilo se mu ji vyburcovat, ale jistě si nepřál, aby zůstala osamocená napořád. To z historického kontextu vyplývá tak jasně, že by na to nebylo ani zapotřebí poukazovat, nebýt skutečnosti, že se churchillovský postoj zastávaný všem navzdory donekonečna omílá na titulní straně listů jako The Sun a Daily Mail, jako by každá směrnice z Bruselu představovala roj hitlerovských messerschmittů. Osamocený ostrov bylo to poslední, co měl Churchill na mysli a byl by jistě poslední, kdo by horoval pro Británii zahleděnou do sebe.

Ze všeho nejvíc si přál, aby zůstala středem celosvětového impéria a společenství národů, a to pokud možno dalších „tisíc let". Po druhé světové válce si světovou politiku představoval jako tři navzájem se protínající kruhy: Spojené státy, rodící se spojenou Evropu a Britské společenství národů. Ačkoli to spousta lidí nechce vidět, je nabíledni, že o představu, jež mu byla nejmilejší, se churchillismus raného jednadvacátého století opírat nemůže. Kdo má zdravý rozum, jistě si nemyslí, že Británie by dnes svou národní strategii měla zakládat na Společenství národů.

Po pravdě řečeno, Churchillovy naděje vzaly za své už v okamžiku, kdy se Británie v důsledku Hitlerovy zvrhlé představy „tisícileté říše" ocitla ve válce proti nacistickému Německu. Hledat pomoc musela buď v Evropě, nebo u Spojených států, případě u obou současně. Evropa, to byla zejména Francie, a Churchill, ačkoli rozumem i srdcem vždy tíhl k Americe, vzhlížel především k Francii, kterou miloval a obdivoval. Jak o něm do deníku napsal sir Henry „Chips" Channon, byl to „fanatický frankofil". Když v dubnu 1939 hovořil o „naprosté jednotě zájmů západních demokracií", měl na mysli Británii a Francii. „Armáda, kterou v současné době Francouzi disponují, není sice nejpočetnější, ale je nejlepší," řekl o měsíc později. Teprve když Francie v červnu 1940 utrpěla drtivou porážku a ani jeho poslední výjimečná nabídka na uzavření politické unie s Británií nedokázala zabránit Pétainově kapitulaci, zaměřil se na Spojené státy.

Způsob, kterým předválečné chabé a napjaté vztahy mezi britským impériem a Amerikou jako mávnutím kouzelného proutku přeměnil v permanentní (a ne-li pro Američany, pak pro Brity bezpochyby velice důležité) „zvláštní vztahy", založil nejtrvalejší formu churchillismu. Kdo by chtěl poznat, jak na to velký mág šel, měl by si přečíst, co o tom píše H. V. Morton, očitý svědek jednání, jež Churchill vedl v srpnu 1941 s Rooseveltem v zálivu Placentia při kanadských březích. Společnou britsko-americkou bohoslužbu, při níž nastoupené posádky na palubě bitevní lodi Prince of Wales měly zpívat „Již vzhůru, vojsko Kristovo" a „Ó Bože, bud' nápomocen nám jak odedávna", prý zkoušel jako filmový režisér. „Chodil a kontroloval každičký detail. Mnohokrát přiložil sám ruku k dílu. Tu o pár centimetrů posunul židli, pak zase urovnal záhyby na britské vlajce."

Poté tohle představení ve své režii zprostředkoval rozhlasem celému světu. Řekl, že to bylo „veliké shromáždění bojovníků, které spojuje stejná řeč, stejná víra, stejné základní zákony, stejné ideály, nyní i podobné zájmy, a byt v různé míře, také stejná nebezpečí". Dále prohlásil, že britská říše a Spojené státy jsou „dvě velké části lidského rodu, jež naštěstí pro dobro světa hovoří stejným jazykem a stejně i myslí, nebo alespoň v mnoha věcech smýšlejí velmi podobně".

Stojí za povšimnutí, jak pečlivě pracuje se všemi důležitými příslovečnými určeními typu „v různé míře" a „velmi", jež jako pěna zůstávají v kýlové brázdě bitevní lodi jeho základní myšlenky postupující plnou parou vpřed. V srpnu 1941 totiž Amerika dosud nebyla s Hitlerem ve válce a k velkému zklamání Britů do ní ani po této schůzce nevstoupila. „Proč?" ptal se Morton.

Churchill dospíval v době, kdy Británie a Amerika teprve opatrně uvažovaly o tom, že by dlouholetou rivalitu, která přetrvala po celé devatenácté století, mohla vystřídat společná anglosaská nadvláda. Anglo-americké bratrství ve zbrani v závěru první světové války ho inspirovalo k tomu, aby napsal Dějiny anglicky mluvících národů, ve společné minulosti objevoval společnou budoucnost a stal se shakespearovským bardem anglo-amerikanismu. Kdyby prý měl možnost žít znovu, svěřil se roku 1946 jednomu z členů svého doprovodu cestou do mississippského Fultonu, kde měl pak slavný projev o „železné oponě", přál by si narodit se jako Američan.

Na Evropu, zejména na Francii, však nikdy nezapomněl. Zásada „milovat Ameriku, nenávidět Francii", doporučovaná v roce 2002 jedním konzervativním komentátorem jako základní kámen britské politiky, by se mu velice příčila. Miloval totiž jak jednu, tak druhou. Ačkoli de Gaulle v něm vzbuzoval nejen obdiv, ale i podráždění, v závěru války a po ní se vehementně zasazoval, aby Francie získala zpět své velmocenské postavení. „Přítel" Roosevelt se mu za to za zády vysmíval a v únoru 1945 při soukromé schůzce na jaltské konferenci řekl podle oficiálního amerického zápisu Stalinovi, že „Britové jsou zvláštní národ, který se vždycky snaží, aby se vlk nažral a koza zůstala celá". Churchill nicméně nepolevil a de Gaullově Francii místo mezi nejvyššími licitátory vybojoval.

Když ho Britové ve volbách roku 1945 z úřadu odvolali, věnoval se v opozici především prosazování spojené Evropy. „Prvním krokem na cestě k znovu-ustavení evropské rodiny se musí stát uzavření partnerství mezi Francií a Německem," prohlásil v Curychu roku 1946. Vzhledem k tomu, že „deset starobylých evropských metropolí" zmizelo za železnou oponou, musí se evropské národy, jež si podržely výsadu se svobodně sdružovat, urychleně spojit.

Na evropském kongresu roku 1948 v Haagu byl oslavován jako druhý Karel Veliký. Stál u zrodu Rady Evropy, první celoevropské organizace demokratických států, a dlouhé týdny se aktivně účastnil jejich debat. Při příležitosti zasedání ve Štrasburku roku 1949 proto největší a nejnadšenější manifestaci na podporu evropského sjednocení, kterou město kdy zažilo, oslovil větou: „Prenez garde! Je vais parter en français."

O roli, kterou má Británie hrát, však mluvil velmi mlhavě a často si protiřečil. Nebylo jasné, zda chce mít z britského impéria dobrotivého „přítele a protektora", jakým byly Spojené státy, což prohlásil v Curychu, nebo jestli má „s Francií stát v čele", jak řekl v Albert Hall roku 1947. K zoufalství nadšených propagátorů evropské integrace, například Jeana Monneta, se k ní nikdy konkrétně nevyjádřil. Když se Francie s Německem rozhodly uvést do života Schumanův plán na založení Evropského společenství uhlí a oceli i bez Británie, vystoupil v Dolní sněmovně s návrhem rezoluce kritizující labouristickou vládu za to, že zůstala stranou. Když se však v roce 1951 stal znovu premiérem, neudělal nic, čím by tento stav zvrátil. 0 připravovaném Evropském obranném společenství mluvil s posměchem a plánovanou mnohonárodní armádu odbyl přídomkem „beztvarý slepenec". Potom se však vzepjal k novým výšinám podnětné neurčitosti a prohlásil, že „vedeni hlubokým soudružstvím se sjednocující se Evropou budeme usilovat o její sjednocení".

Německému kancléři Konradu Adenauerovi, který se vypravil do Downing Street č. 10 zjistit, co tím chtěl vlastně říci, načrtl na kus papíru trojici jen minimálně se překrývajících kruhů, které označil jako Spojená Evropa, Spojené státy a BrCom (British Commonwealth, tj. Britské společenství národů). Adenauer po deseti letech náčrtek reprodukoval ve svých pamětech a udělal k němu suchou poznámku, že „na postoji Velké Británie se nic nezměnilo". Churchill se sice pasoval na „dobrého Evropana", zároveň však Británii neumožnil hrát ve sjednocené Evropě vůdčí roli.

Místo toho se přiklonil k Americe. Jak píše jeden z nejlepších historiografů „zvláštních vztahů" s USA, jež Churchill formoval v průběhu dvou období svého premiérství, stalo se toto spojenectví základní strategií britské zahraniční politiky. Jejím cílem bylo prostřednictvím co nejtěsnějšího sepětí s novým hegemonem zachránit Británii před porážkou, po válce zachovat její rychle se vytrácející moc a zároveň udržet Ameriku angažovanou v Evropě takovým způsobem, který Británie považovala za nejlepší, a to pochopitelně nejen pro sebe, ale i pro Evropu a ostatní svět.

Americký prezident Dwight Eisenhower si v lednu 1953 do deníku podrážděně napsal, že jeho někdejší válečný spojenec „chová téměř dětsky naivní víru, že britsko-americké partnerství vyřeší všechny problémy". Když Churchill dopsal rozsáhlé memoárové dějiny druhé světové války, dělal si starosti, aby Američany neurazil. „Kdybych měl zemřít, mohl bych si říkat, co chci... ale budu-li dál zastávat úřad předsedy vlády, nesmím říci nic, co by se mohlo Ikea dotknout." A tak při psaní knihy, která Britům dodnes výmluvně připomíná, k jakým koncům vede politika ústupků (nejen vůči Hitlerovi, ale třeba i vůči Násirovi nebo Saddámu Husajnovi), praktikoval politiku jakéhosi literárního appeasementu vůči hlavě Spojených států. Dalo by se také říci, že své zásady popřel autocenzurou.

Churchillovské dědictví tedy spočívá v naprosto jednoznačné podpoře Spojeným státům a nejednoznačné podpoře Evropě. Na jedné straně máme společnou akci vyplývající ze společné řeči, na druhé krásná slova, jež nedoprovázejí činy. Bez ohledu na všechny změny, k nimž za uplynulých padesát let došlo, si tedy obyvatelé kontinentální Evropy při hodnocení postoje, který Tony Blair zaujal k válce v Iráku, mohou říkat: Plus ça change, plus c'est la męme chose.