Duben 2009

Akce Heydrich - příliš mnoho otazníků

Stanislav Berton

V nové knize o atentátu na R.. Heydricha si Karel Sýs dal za úkol „konfrontovat dosud známá fakta a vydedukovat nové odpovědi na staré otázky". To se mu v mnoha případech podařilo. Rozpitval pod mikroskopem pravdy legendy, mýty, vzpomínky pamětníků a díla mnoha autorů. Škoda, že neuvedl na konci knihy všechny prameny, z nichž by se čtenář mohl dovtípit, odkud vzal ten či onen objevný údaj k doložení svých nezvyklých tvrzení a dohadů.

Jeho kniha je plná obratů: asi, zda, že by, snad, možná, dalo by se říci, údajně, udává se, pravděpodobně, určitě, kdyby, dozajista, zřejmě, snad, říká se, měl, anebo, kdyby, nepochybně, prý (přestal jsem je počítat), avšak. Tato slůvka nemohou pomoci informovanému i laickému čtenáře přijít na kloub záhadám, rozuzlit gordické zauzleniny četných nejasností a nesrovnalostí v rozsáhlé literatuře o atentátu.

Jeho analýza Gabčíkova a Kubišova pokusu o atentát je originální. O parašutistech, vysazených do Čech na konci prosince 1941, nemá vysoké mínění. Proč tak dlouho otáleli s útokem na Heydricha, který bydlel v Panenských Břežanech od počátku dubna 1942? Proč podlehli panice a nedokončili úkol palbou z ruční zbraní? Byl atentát darem k výročí narozenin Edvarda Beneše, důkazem, že je pánem situace v tzv. protektorátě?

Sýs se nesnaží vniknout do duševního rozpoložení Gabčíka a Kubiše. Požádal o vysvětlení MUDra. Jana Cimického, primáře Modré laguny - Centra duševní pohody v Praze. Psychiatrův posudek je velice zajímavé poučné čtení:

„Stres je psychologická, fyziologická a společenská i adaptační odpověď na vliv vnitřního a zejména vnějšího tlaku a nadprahové zátěže... které vedou k nekonečnému řetězci poplachových reakcí a konečně k selhání jedince. Na ohrožení života, vlastní bezpečnosti a jistoty a na neschopnost orientovat se v prostředí reaguje každý organismus stejně: útokem nebo útěkem. Nikdo jistě nepochybuje, že atentát na protektora znamenal z dnešního pohledu pro jeho účastníky velký, tedy nadprahový stres... Teprve zdravý a zcela vyrovnaný, odpočatý člověk je schopen začít skutečně a správně používat svůj myslící mozek!... Dlouho připravovaný atentát v poslední chvíli nevyjde, mozkový analyzátor to konstatuje a již se vše začne odvíjet podle scénáře, do něhož může ,myslící mozek´ zasáhnout jen velmi málo, protože aktivuje základní reakce organismu, nutná pro přežití - tedy útok nebo útěk... Je známo, že řidič, který zavinil havárii, při níž poranil člověka, místo aby zastavil a poskytl pomoc, podlehne záchvatu paniky (emoce sídlící ve ,starém mozku´) a z místa činu uteče... Emoce je v takovém okamžiku nadřazena myšlení. Předpokládám, že v tak vypjatém a nebezpečném okamžiku, potencovaném ještě neúspěšným zásahem, poplachová reakce v organismu atentátníků spustila mechanismus, který nebylo možno ovládnout logickým myšlením".

Sýs strávil hodně času četbou za psacím stolem, nebo na kanapi, a cestováním po historických místech, spojených s heydrichiádou. Pochybuji, že zavítal do archivů. V r. 1990 navštívil pařížský hotel Ritz, v němž Heydrich v r. 1942 přenocoval. Sýs si tam zaskočil jen na záchod. Umyl se v koupelně na Dobříši, v níž „jak to slyšel", mělo dojít k rvačce mezi K. H. Frankem a K. Daluegem. Co by písecký student často vídával Jiřího Stříbrného (z Lidic), jak se denně upíjel v restauraci U města Prahy, lidově U Zelenejch. Procestoval ulice, po nichž prchali Gabčík a Kubiš po nezdařeném pokusu o atentát. Všiml si rýh po kulkách vystřelených Gabčíkem - „elitním střelcem" - na Heydrichova řidiče J. Kleina, po desetiletí na sloupu před tehdejším řeznickým krámem Franty Brauna. Fotka domu a sloupů dokazuje Gabčíkovu neschopnost střelit do prsou nepřítele, i když byl od něho vzdálený jen pár metrů, eventuálně pár kroků. Jeho zklamání, stres a šok není těžko si představit. Slib, daný dr. E. Benešovi před odletem z Londýna: „Pane prezidente, my to pro Vás uděláme!" - nesplnil.

Sýs zajel autem několikrát do Panenských Břežan – za dvanáct minut byl zpátky na zatáčce polosmrti v Kobylisích. Heydrichovi to trvalo půl hodinky. Autor se táže: „Nestavěl se tehdy Heydrich na pivo? Nebo pozdravit před odletem (do Berlína) milenku? Nebo na záchod? Neměl (zbytnělou) prostatu? Poslední otázku můžeme zodpovědět záporně – pitevní zpráva konstatuje v tomto ohledu normální stav". Sýs má nejen výborný postřeh, ale také prvotřídní talent vymýšlet humorné otázky.

Kdo si dá za úkol vyhledat a upozornit na nepřesnosti v dílech jiných autorů, si musí dát jaksepatří pozor, aby neudělal ve své práci podobné kopance. Výlet do historie není to samé jako popuštění uzdy fantazii spisovatele, nebo básníka. Pravděpodobnost není pravda. Uvedu několik příkladů Sýsových nepřesností: R. C. Hockey, pilot letadla, který dopravil Gabčíka, Kubiše, a další dvě paraskupiny do Čech, nebyl Kanaďan, nýbrž Angličan (str. 47). Dr. Arnošt Heidrich neměl univerzitní vzdělání (str. 60). Vila v Hloubětíně, kde se Ladislav Vaněk-Jindra ukrýval v den atentátu, patřila JUDr. Jiřímu Ludikarovi, nikoli pěvci Pavlu Ludikarovi (str. 66). Generál Rudolf Pernica (str. 84) se jmenoval Pernický. Sýs cituje odstavec z knihy Václava Kopeckého ČSR a KSČ (1960, str. 454) a na jednom řádku píše o Dr. Josefu Stránském, ministru spravedlnosti v poválečné košické vládě, na dalším proměnil Josefa v Jaroslava (str. 119). Mám propagačně nalakované paměti Kopeckého v knihovně. O Stránském píše na všech místech jako o Jaroslavovi.

To jsou celkem nedůležité chybičky, které by informovaný lektor snadno postřehl. Sýs udělal také vážné faktické chyby. Tvrdí, že továrník Jaroslav Pála „letěl za tepla" na četnickou stanici s dopisem „Milana" Říhy Anně Maruščákové (str. 133). Pála vypověděl na policejním ředitelství v Kladně (1. 6. 1945): „Považoval jsem dopis tak závažný, že bych býval se nemohl srovnati se svým svědomím, případně, že bych tento chtěl zničiti a proto jsem telefonoval na četnickou stanici ve Slaném, které jsem sdělil, že se mně dostal do ruky velmi závažný dopis a aby si pro tento poslali."

Jiří Červenka napsal o továrníkovi a vynálezci J. J. Pálovi dobře dokumentovanou studii Prokletí továrníka Pály (2007). Rudé právo označilo krátce po skončení 2. světové války Pálu za hlavního viníka lidické tragédie, protože přivedl gestapo na stopu do Lidic. Pála byl odsouzen na doživotí. Poznal na vlastní kůži surovost poválečných českých vyšetřovatelů a dozorců. Zemřel po osmnácti letech - hluchý a slepý -v ilavské věznici. Zařízení jeho vily rozkladli hbitě slánští občané. Pálova manželka, rozená Elisabeth Nienstedtová, zemřela v dubnu 1946 na mozkovou mrtvici.

Prvním článkem v řetězu souvislostí končících v Lidicích, byl Václav Říha „Milan", který si vymyslel setkání s mladým Horákem, kterého znal před 2. světovou válkou. Z této falešné informace gestapo vykombinovalo, že Horák, který po nacistické okupaci v březnu 1939 uprchl do Polska, byl vysazen v Čechách jako parašutista, zúčastněný na atentátu.

Osudný dopis Říhy Maruščákové – v ten den nemocné - vyzvedl od továrníka Pály štábní strážmistr četnictva František Vybíral (výpověd na Policejním ředitelství v Kladně z dne 1. 6. 1945.) Kdyby Maruščáková byla tehdy v práci, lidičtí by dodnes žili a Lidice by stály v původní podobě.

Generál František Moravec, který atentát na Heydricha zorganizoval na podnět Edvarda Beneše, prezidenta zahraniční vlády, neskončil kariéru ve Spolkové republice Německo, „ve špionážní škole (kde) učil budoucí agenty češtinu" (str. 185). Moravec zemřel náhle 27. července 1966 na cestě do kanceláře v Pentagonu, Hlavním štábu US-armády. Zprávu o jeho nečekané smrti otisklo Rudé právo. Kopie v knize Jiřího Šolce Po boku prezidenta, 2007, str. 359.

Ještě jedna z kupy nepřesností v knize K. Sýse. Na straně 218 píše o L. Vaňkovi-Jindrovi: „Ač člověk ješitný a stižený slavomamem, žádnou knihu nenapíše, to nechává na svých zpovědnících, kteří po slávě určitě netouží!" Kopii rukopisu Vaňkových vzpomínek mně poslal Jaroslav Čvančara asi před třiceti léty. Já jsem mu na oplátku poslal Závěrečnou zprávu o atentátu, kterou jsem získal z archivu JIWO v Novém Yorku a jiné materiály a fotografie. (Po listopadu 1989 jsem finančně přispěl na vydání jeho obdivuhodných dokumentárních knih Někomu život – někomu smrt.)

Na straně 168 jsem narazil na odstavec Mýty Stanislava Bertona. Sýs píše: „Mýty vyvracel a zároveň nové tvořil Stanislav Berton (1924), který emigroval do Sydney. Mohl totiž těžit z Pannwitzových vzpomínek, které pražský kriminální rada napsal ovšem až po návratu ze sovětského zajetí...“ Pannwitz byl na sklonku 2. světové války zajat blízko švýcarských hranic francouzskou policií. Na vlastní žádost byl předán do Sovětského svazu. Sýs opomenul informovat čtenáře o zveřejnění Pannwitzova záznamu v německém čtvrtletníku Vierteljahrhefte für Zeitgeschichte 4/1985 (VfZ) s mými poznámkami. Badatelé se tehdy poprvé veřejně dozvěděli o ochotě L. Vaňka-Jindry spolupracovat s gestapem. Český překlad vyšel jako příloha v knize Jaroslava Pospíšila-Hyeny, 1996.

„Zejména se zaměřil (a po něm Ivanov) na Ladislava Vaňka, vedoucího odbojové organizace Jindra. Oba nasadili dvojí metr - u Vaňka vše byla zrada, u jiných selhání vynucené mučením... I historik, pokud se nespokojí výčtem faktů, ale chce fakta i aktéry hodnotit z nejrůznějších mravních či ideových hledisek (a zvláště ta se pravidelně mění), měl by si neustále klást otázku, jak by se sám zachoval v té které situaci".

K výše citovanému odstavci musím poznamenat: první se na L. Vaňka zaměřil dr. Miroslav Ivanov a to již koncem šedesátých let minulého století - zhruba patnáct let přede mnou - kdy se dozvěděl od různých pamětníků, že s případem Vaňka nebylo vše v pořádku. Několik čtenářů jeho knihy o atentátu (1963) obvinilo Vaňka ze spolupráce s gestapem, ba dokonce ze zrady sokolských odbojářů. Ivanov nemohl tehdy předložit důkazy, protože Vaňkovy výpovědi na gestapu v Praze, v Brně a u Lidového soudu s posledním starostou Sokola JUDr. J. Kellerem v Berlíně v r. 1943 byly přísně utajované v archivu ministerstva vnitra až do listopadu 1989 a ještě pár roků poté. Ještě dnes jsou neodtajněné kopie dokladů orazítkované s červeným inkoustem „Pouze pro studijní účely". Ve Vaňkových spisech v archivu ministerstva vnitra, oddělení utajovaných skutečností, se nalézala v r. 1995 zapečetěná obálka, označená 31 „otevřít jen se souhlasem náčelníka". Copak asi skrývá?

V smutné záležitosti selhání Vaňkova chování po zatčení v září 1942 jsem vyměnil několik dopisů s Marií Provazníkovou, bývalou náčelnicí sokolských žen, která se měla stát obětí Vaňkovy provokace na podnět gestapa (viz její paměti To byl Sokol, 1991.). Nejprve zaujala stanovisko podobné Sýsovým názorům - neodsuzovat člověka, v jehož kůži jsme nebyli. Teprve, až jsem jí v r. 1983 poslal překlad Pannwitzova záznamu a další doklady, napsala: „Také jsme tenkrát (po válce) o Vaňkově činnosti nevěděli ani desetinu toho, co jste vypátrali teprve nedávno. Po těchto nových poznatcích bych jistě dnes soudila jinak."

Po mnoho let jsem váhal veřejně obvinit legendárního Vaňka ze zrady odbojářů. Vaněk mně pohrozil soudem. Varoval Josefa Škvoreckého před zveřejněním mé studie o jeho případu. Požádal JUDr. Jiřího Ludikara, žijícího v Západní Austrálii, zda by mě nemohl předvolat před soud pro urážku na cti. Mé rozpaky nazvat zrádce zrádcem mně dokonce vytkl Hellmut G. Haasis v knize Tod in Prag - Das Attentat auf Reinhard Heydrich, 2002, str. 166. Sýs z jeho knihy na několika místech cituje. Vaněk mně napsal, že byl pod právní ochranou Českého svazu protifašistických bojovníků. Opatrnost je matka moudrosti. Nebo naopak. Redaktor FvZ mé delší poznámky o případu Vaňka-Jindry nezveřejnil. Pravděpodobně se, jako Škvorecký, obával soudního procesu.

Až od strany 209 se vlastně dovídáme hlavní důvod pro napsání knihy AKCE ATENTÁT. Sýs byl až do tzv. „sametové revoluce" šéfredaktorem Kmene, literární přílohy komunistického týdeníku Tvorba. V r. 1987 zveřejnil na pokračování Memorandum Miroslava Ivanova (č. 26-30) o případu Ladislava Vaňka. Ivanov ho obvinil nejen ze spolupráce s gestapem, ale i z předpokládané spolupráce se Státní bezpečností, která ho „chrání, má ho v hrst, protože ví o jeho konfidentství za války" (citát Ivanova). Sýs dokázal, že i za komunistického režim existovali odvážní jedinci, připravení pomoci pravdě na světlo boží. Budiž mu to připsáno ke cti.

Sýs odmítl otisknout Vaňkou nemastnou neslanou sebeobranu. Vaněk zveřejnil své Anti-Memorandum v Signálu, vydávaném ministerstvem vnitra. Šéfredaktorem byl známý pplk. Pavel Minařík! Následovalo předvolání na koberec do Ústředního výboru KSČ. Vaňka tehdy chránil ideolog strany Jan Fojtík. Obsah Ivanova Memoranda byl na Vaňkovu žádost vyšetřován soudem. Protože Vaněk nepředložil přesvědčující vysvětlení svého chování za války, soudce řízení 12. září 1988 zastavil. Došel k názoru, že Ivanovovo Memorandum nebylo napsáno proti zákonu. Sýs odmítl otisknout tiskovou omluvu. Případ Vaněk mu „způsobil nejednu těžkou chvíli".

Spor Ivanov-Sýs-Vaněk měl obrovskou slabinu: nikdo - ani soudce! - neměl tehdy přístup do archivu ministerstva vnitra, kde se nalézaly nepopíratelné důkazy o Vaňkově zradě: jeho výpovědi na gestapu. Z Cibulkových seznamů jsme se dozvěděli, že Vaněk opravdu spolupracoval se Státní bezpečností (Necenzurované noviny č.15/1992. Tento fakt byl potvrzen i úředním seznamem.). Vaněk měl krycí jméno Horský. Byl v první tisícovce osob, které podepsali Slib. Kupodivu Sýs tuto skutečnost ve své knize neuvedl. Nechce, jako hrstka autorů, „pana profesora Otloukánka" „bičovat" osočováním ze zrady protinacistických bojovníků.

Vaněk přiznal v pamětech, že po zatčení gestapem „hrál o život". Ve hře o přežití pokračoval úspěšně i po skončení 2. světové války a po únoru 1948. Několik příkladů Vaňkovy hry v zájmu StB.

Vaněk donášel na kolegu v zaměstnání Dr. A. B. Bubeníka (Dopis v mém archivu.)

21. května 1963 hlásil řídícímu orgánovi „R" průběh schůzky s Dr. Čestmírem Amortem, mj: „Vzhledem k tomu, že Dr. Amort rád holduje vínu, je někdy velmi sdílný. A protože má mnoho odpůrců, historiků i osobních – nemluví v deliriu o nich právě taktně".

30. listopadu 1964 informuje StB o návštěvě u bývalého generála Josefa Bartíka, který se snažil získat informace o dr. Amortovi a M. Ivanovovi, kteří ho „stále obtěžovali dotazy".

Vaněk připravil v r. 1965 zprávy o pobytu na Slovensku, kde hovořil s vedoucími komunistickými činiteli, exkluzivně pro tehdejšího prezidenta Antonína Novotného!

Sýsovi není známo, že Dr. Stanislav Kokoška zveřejnil v Historie a vojenství 5/1996 Výpověď L. Vaňka na brněnském gestapu (na počátku 1943). Sýsovi není známo, že Dr. Jan B. Uhlíř zveřejnil v Soudobých dějinách VIII/4 Závěrečnou zprávu gestapa o sokolské organizaci Jindra; na základě Vaňkových výpovědí v Brně. Druhý odstavec zní: „V průběhu výslechu Vaněk vypovídal o ilegálních proudech v protektorátě, m.j. uvnitř protektorátní vlády, o nichž doposud ještě není nic písemně doloženo". To by mělo i nevěřícího Tomáše přesvědčit. Vaněk - to je opravdu historická lahůdka! - označil Emanuela Moravce za jednoho z vedoucích činitelů domácího odboje!

Větší bolení hlavy než Vaněk přivodil Sýsovi Miroslav Ivanov. V r. 1999 zveřejnil knihu 52 + 2, v níž „nepravdivě, denunciantsky, ale rádoby autenticky, zde rekonstruoval rozhovor, který se mnou měl (na jaře 1987)." K tomu Sýs dodává: „Jestliže Ivanov touto metodou psal i ostatní knihy, třeba právě ty o atentátu, lze mu věřit každé desáté slovo!" Jaká škoda, že Sýs nevydal AKCI ATENTÁT ještě za Ivanovova života (1929-1999). Mohli bychom se dozvědět zajímavé věci! „Nejotřesnější informaci" ponechal Sýs až na konec úvah a stylu a hodnotě psaní a „prozírání" Miroslava Ivanova. Odhalil ho jako spolupracovníka se StB, registrační číslo 15065, krycí jméno Adne". Není mně známo, zda registrační čísla naznačují, kdy spolupracovník podepsal Slib. Vaněk měl číslo 540, Ivanov 15065. Jde-li o počet spolupracovníků - je to číslice ohromující. A to Ivanov nebyl poslední.

Ivanov to u Sýse prohrál nejenom za knihu 52 + 2, ale také za své psaní o Vaňkově druhé manželce Hertě Hoenigsfeldové, židovské míšence, podle nacistů 1. stupně. Také v tomto případě nejsou Sýsovi známé různé skutečnosti. Všechno je jinak, než se zdá na první pohled. Na dotaz Svazu bojovníků za svobodu přednosta OÚ StB odpověděl 18. 12. 1948: „Pokud jde o tvrzení, že Herta Hoenigsfeldová byla zapojena do ilegální činnosti, je toto podloženo pouze svědectvím profesora Ladislava Vaňka, vedoucího ilegální skupiny Jindra. Tato skupina podle zdejšího zjištění není registrovaná u ministerstva národní obrany, ani u ministerstva vnitra. Nedalo se proto zjistit, zda Hoenigsfeldová skutečně ilegálně pracovala. Nebylo rovněž zjištěno, že by Hoenigsfeldová trpěla rasovou perzekucí, pouze dr. Heřman Hoenigsfeld byl od října 1944 do dubna 1945 v pracovním táboře pro židovské míšence v Postoloprtech. Za svoji činnost za okupace bylo proti ní vedeno trestní řízení u Trestní nalézací komise VII/1 pod čj. 19095/VII/revise řízení/, kde byli oba odsouzeni, každý zvlášť k 400.000 Kčs. peněžité pokuty, v případě nedobytnosti k 5 měsícům náhradnímu trestu a k veřejnému pokárání. Pokud jde o osobu prof. L. Vaňka, který jest důvěrným přítelem Hoenigsfeldové, byl tento za okupace prominentním vězněm gestapa a spolupracoval s Doc. Krajinou. Z toho lze usuzovati, že ilegální činnost Hoenigsfeldové byla uměle vykonstruována po revoluci 1945. Všichni členové. ileg. skupiny Jindra, ileg. skup. Joska-Bartoš a skupina Jindra na Moravě byli popraveni a jiných svědků není".

K výše uvedenému dokladu jsou mně známá tato fakta a tvrzení. Údaj, že skupina Jindra nebyla po válce zaregistrovaná ani na MNO a MV potvrzuje sdělení kpt. Oldřicha Pelce (paraskupina POTASH), o Vaňkovi nebylo nic známo 2. oddělení Hlavního štábu. Ve zvláštní kanceláři působili parašutisté, kteří prověřovali činnost svých kamarádů a jejich domácích pomocníků. Kdyby se o Vaňkovi někdo zmínil, byl by předvolán do Hlavního štábu k výslechu. V r. 1994 jsem prohlédl spis o skupině ANTHROPOID v Ústředním archivu České armády v pražské Invalidovně. 0 činnosti Vaňka jsem našel až ke konci svazku jen návrh na vyznamenání za statečnost. Žádné zprávy o jeho činnosti.

Hoenigsfeldova přiznala 5. 3. 1947 v Oblastní úřadovně StB, že „v době okupace k ní do bytu v Praze XIX, Proboštská ulice 6 docházeli známí němci (malé n v originále), kteří byli příslušníci Wehrmachtu". Vaněk tvrdí, že mu Hoenigsfeldova poskytla krátký úkryt v říjnu 1941. Naproti tomu jeho spojka Lída Hajná, zatčená gestapem 7. dubna 1943, řekla v rozhovoru s Jaroslavem Andrejsem: „Komisař mi řekl, že mě mohli zatknout už na podzim, poněvadž o mně všechno věděli od Vaňka. Prý mě pozorovali". Po válce pracovala Hajná jako jedna z Vaňkových sekretářek v ministerstvu školství. „Za sekčním šéfem (Vaňkem) chodila do kanceláře jeho žena, sama za války perzekvovaná. Občas i jiná, mluvící špatně česky. Zeptala jsem se ho: ,Kdes ji sebral?´ ,Byla zaměstnána v Pečkárně a tam mi pomáhala.´ Pak s ní měl nemanželské dítě. Po smrti své ženy se s Hertou H., kterou podle svých slov poznal v Pečkárně, oženil." (Stručný autoportrét jedné z nich, Národní osvobození 16. 6. 1992.)

V rukopisu pamětí se Vaněk zmiňuje o ženě německé národnosti, která při výslechu na gestapu tlumočila a psala na stroji. Chovala se k němu přátelsky. Vaněk neuvedl její jméno.

Doc. Vladimír Krajina mně napsal, že o Vaňkovi slyšel až po válce.

Sýs se s Vaňkem sešel po soudním řízení soukromně. Podlehl aureole legendárního odbojáře. Dozvěděl se, že Vaněk „hrál několik her... tu nejdůležitější pro Edvarda Beneše... Měl sehrát svoji roli při přechodu z protektorátních struktur na struktury obnoveného státu. Měl dostat i bezprostřední úlohu při vyjednávání o kapitulaci a převzetí moci. K tomu ovšem potřeboval znát vysoce postavené Němce, což splnil – viz jeho ne zcela vyjasněný vztah ke kriminálnímu radovi Heinzi Pannwitzovi... Vaněk věděl rozhodně víc než svěřil, zejména o okolnostech vyhlazení Lidic, ale podle vlastních slov bylo jeho tajemství pečlivě zdokumentováno a bezpečně uloženo".

Tajnůstkář Vaněk mně napsal, že Lidice navštívil Josef Valčík. Pokud jde o vztahy Vaněk - Pannwitz, neexistovaly. Vaněk, na přání 1. správy StB, se pokusil o navázaní písemného styku s Pannwitzem pod záminkou opoznámkování rukopisu pamětí. První dopis doručil agent StB. Třetí psaní skončilo s Vaňkovým „srdečným pozdravem". Podle paní Hany Pannwitzové její manžel na dopisy neodpovídal.

Jedna věc se musí Vaňkovi přiznat: dal podnět k odeslání depeše proti plánovanému atentátu na Heydricha. Sýsovi není známý záznam Arnošta Heidricha o vyjednávání s Vaňkem v dubnu a květnu 1942 (A 54 a JINDRA, Historie a vojenství 3/1993 s poznámkani Dr. Jana Němečka.) Autorem „jasnozřivé" depeše byl Arnošt Heidrich, nikoli Vaněk. To jsem dokázal ve studii Depeše na přání Jindry, 1987. Heidrich s atentátem souhlasil. Znal dobře zákulisní metody svého bývalého zaměstnavatele na ministerstvu zahraničí.

228 stránek Sýsovy knihy je nabito informacemi a výbornými postřehy, proto ji doporučuji všem luštitelům historických křížovek. V případě, že by Sýs měl v úmyslu vydat 2. vydání, dovoluji .si mu doporučit, aby nejdříve prostudoval knihy vojenského historika Dr. Jiřího Šolce (plk. v. v.), jehož vědomosti o atentátu jsou na nejvyšší badatelské úrovni. Pak zjistí, že těch otazníků kolem atentátu na Heydricha není tak mnoho.

P. S. Pokud jde o Sýsovo tvrzení, že jsem stvořil nové mýty, požádal jsem ho, aby mně poslal seznam. Vědomě jsem žádný falešný údaj ve svých článcích a studiích nevymyslel. Mohl jsem se stát obětí dezinformace.