Duben 2009

Samodestrukce českého politického systému a česká národní bezpečnost

Bohumil Doležal

Nynější politická situace v České republice je významná jako dovršení určitého dlouhodobého trendu. Všechno začalo po listopadovém převratu bezradností a vršením jurodivých projektů. Starý režim se sesypal de facto sám od sebe. Neměl vůbec žádnou podporu ve veřejnosti a podporu v Rusku ztratil. Gorbačov a lidé kolem něho měli vážné problémy a přes všechny zvláštnosti v podstatě poctivé úmysly; kašpary, kteří se v Praze drželi u moci z milosti jejich mrtvých předchůdců, museli právem hluboce pohrdat. Přitom ovšem pražský komunistický režim v posledních dvaceti letech ovládal zemi natolik pevně, že tu – například na rozdíl od Polska a Maďarska – neexistovala ani nějaká byť pronásledovaná politická opozice, ani reformní křídlo uvnitř komunistické strany. Disidentské uskupení kolem Václava Havla bylo orientováno na „obhajobu lidských práv“ (na politiku neměli dost sil). A najednou jim k jejich velikému překvapení spadla do klína politická moc. Zcela spontánně podnikli ti lidé dva kroky, jak si ji pojistit: první bylo vypracování kýčovité ideologie „pravdy a lásky“, druhým pokus o vybudování ryze manipulativních politických struktur. Šlo především o Občanské fórum, instituci, která neměla žádné členy, jen aparátčíky. Byl to pokus nasimulovat politickou pluralitu bez skutečných politických organizací, neobratně maskovaný údajnou „dočasností“ (mluvit o dočasnosti v zemi, kde si všichni pamatovali na „dočasný“ pobyt sovětských vojsk, ba dokonce je tu pořád ještě měli, opravdu nebyl šťastný nápad). Politická pluralita bez politických stran byla přitom něčím podobným jako kdysi Šikovo svobodné podnikání bez soukromého vlastnictví.

Zároveň těmto lidem, kteří neměli žádné zkušenosti s praktickou politikou a většinou ani vzdělání (právní, ekonomické), které by jim mohlo aspoň trochu pomoci, nezbylo než se spojit s poraženými komunisty, protože ti měli své, byť velmi problematické, zkušenosti s technickou stránkou výkonu politické moci.

Během prvních dvou let po převratu rostla postupně ve veřejnosti velká nespokojenost s tímto způsobem vládnutí. Změna ve smýšlení vznikající veřejnosti (za komunistů žádna neexistovala) umožnila Václavu Klausovi v procesu jakési divoké privatizace politických institucí de facto přetvořit OF v ODS tím, že si k aparátu, který dostal pod kontrolu a kterému dodal přitažlivou ideologii, opatřil také členstvo. Jako odpad při této politické metamorfóze havlovského bratrstva pravdy a lásky vzniklo Občanské hnutí, které se pak při volbách v roce 1992 nedostalo ani do parlamentu.

Klausův program byl: vytvoření standardního evropského politického systému, postaveného na existenci politických stran; svobodné tržní hospodářství, postavené na soukromém vlastnictví. A navíc ochota přistoupit v politicky neřešitelné situaci na smírné rozdělení československé federace.

Pro spravedlnost je třeba dodat, že v letech 1990-92 byly položeny spoluprací všech, kdo se tehdy podíleli na tvorbě nového politického systému (tedy i první, disidentské garnitury), základy liberálního zákonodárství, jaké naše země dosud nepoznala. Aniž bych chtěl bagatelizovat jeho četné a velké chyby, rád bych zdůraznil jednu zcela základní přednost: že o těchto chybách je dodnes možné svobodně hovořit a dokonce je tu a tam napravovat.

Vývoj byl dovršen volbami v létě 1992. Pro další osud České republiky bylo rozhodující, že v tehdejší ČNR vznikla sice nevelká, ale dostatečná vládní většina. Přes některé kuriózní útvary v opozici (LSU, republikáni, HSD-SMS) a přesto, že komunistům se podařilo v novém systému drápkem uchytit, byl to v dosavadních krátkých dějinách ČR zatím jediný jakž takž akceschopný parlament. V zahraniční politice byly položeny základy k tomu, aby západní orientace ČR byla potvrzena členstvím v odpovídajících nadnárodních organizacích, v NATO a EU. To byla výchozí pozice České republiky. Následovala postupná a systematická autodestrukce.

Už následující volby v roce 1996 přinesly velké rozčarování. Dosavadní vládní koalice získala jen 99 hlasů (hlavním viníkem byla ODS, která ztratila proti roku 1992 osm mandátů), opozice (KSČM, ČSSD a SPR-RSČ) naštěstí ještě nebyla schopna společně vytvořit vládu. Vznikla menšinová vláda, tolerovaná sociálními demokraty a závislá na přeběhlících. Vstup Miloše Zemana na politickou scénu (stál nyní v čele druhé nejsilnější strany) znamenal mimořádný pokles politické kultury. Připočíst je třeba rovněž destabilizační vliv prezidenta, rozkládajícího vládní koalici. Tento podivný způsob vládnutí vydržel dva roky. Tlak hradní kliky, autoritativní manýry Václava Klause, které vůbec neodpovídaly jeho relativně slabému politickému postavení, a konečně narůstající hospodářské problémy vedly nakonec k rozvalu vládní koalice a ODS, dirigovanému z Hradu. V situaci krize, když se Klaus zdál být na lopatkách, se ovšem projevila zvláštní neschopnost Václava Havla a jeho stoupenců politicky se organizovat. Po půlročním intermezzu Tošovského vlády (šlo v podstatě o vládu „havlovskou“ tolerovanou ve své dočasnosti Zemanovou ČSSD) došlo k prvnímu střídání stráží ve Strakovce.

Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny v roce 1998 znamenaly jakési zjednodušení politické situace aspoň v tom smyslu, že se Zemanovi podařilo agresivní rétorikou vyluxovat republikánské voliče. Prezidentské strany (US, KDU-ČSL) spolu s ODS, která vyšla z voleb sice oslabená, ale přesto dost silná, by sice daly dohromady slabou většinu, ale frustrace ODS ze „sarajevského atentátu“ a pochopitelná nedůvěra k takovým partnerům činila podobné pokusy nemožnými. Hradní strany zase chovaly stejně pochopitelnou nedůvěru v Miloše Zemana, který jim za spoluúčast v koalici sliboval modré z nebe. V okamžiku, kdy se zdálo, že hradní tábor, ač početně velmi slabý, bude rozhodovat ve sporu ODS a ČSSD, a připraví tak obě nejsilnější strany o plody jejich vítězství, udělali Zeman a Klaus tu nejpochopitelnější věc pod sluncem: domluvili se a spojili se proti tomuto vyčůranému plánu. Uzavřeli „opoziční smlouvu“ jíž se ODS zavázala, že umožní menšinové sociálně demokratické vládě získat důvěru Poslanecké sněmovny a nepokusí se ji během celého volebního období svrhnout. Na základě toho pak došlo k veřejné i neveřejné dělbě funkcí a postů a hradní uskupení utřelo nos. Výhoda opoziční smlouvy spočívala v tom, že umožnila čtyři roky relativně stabilního vládnutí. Nevýhoda, že tento způsob politiky znamenal v podstatě simulovanou politickou pluralitu, v níž skutečná opozice (hradní strany, když nepočítáme KSČM) byla vtlačena do role bezmocného pozorovatele. Prezident a lídři hradních stran k tomu ovšem svou bezmeznou indolencí mocně přispěli.

Ve volbách a v tom, co po nich následovalo, se jen potvrdily dvě základní specifika českého politického pořádku:

1. neschopnost vytvořit ve volbách a v povolebním vyjednávání dostatečnou parlamentní většinu

2. a destruktivní role prezidenta, který hraje úlohu hlavy opozice.

Tyto dva problémy nelze vyřešit jen nějakou formální změnou (např. způsobu volby), protože odrážejí nedostatek konsensu ve společnosti a nízkou politickou kulturu.

Neutěšený stav českého politického systému ještě posílil v roce 1996 ustavený Senát. Měl to být sbor osobností, nevázaných otrocky na politické strany a revidujících často jednostranná rozhodnutí Poslanecké sněmovny. Jeho jedinou pravomocí bylo omezené právo veta. Vlivem nedostatečné voličské účasti v něm zasedlo spousta nevypočitatelných politických chaotů, jichž se díky rozfázované volbě dodnes jen těžko zbavuje. Měl znamenat jakousi brzdu pro libovůli politických stran. Vzhledem k obtížnosti, ba nemožnosti získat v PS dostatečnou vládní většinu představuje od té doby český politický systém podivný mechanismus, který je opatřen jen slaboučkým motorkem, ale zato dokonalým systémem mohutných brzd, a ten je s to účinně blokovat politické rozhodování.

(pokračování)

(www.bohumildolezal.cz)