Duben 2009

Arabové ve službách Třetí říše

Finrod Felagund

Druhá světová válka byla válkou ještě světovější a globalizovanější, nežli ta první. Zatímco první světová válka byla konfliktem evropských velmocí se svými spojenci mimo Evropu a v rámci kolonií, druhá světová válka byla konfliktem ideologickým, který byl doslova globální. Své místo v něm sehrávaly i národy Blízkého východu, a sice nejen takoví Peršané, kteří stáli na straně západních spojenců, ale i Arabové, kteří často sympatizovali právě s nacistickou Osou.

Kořeny arabské příchylnosti k nacismu je třeba hledat ve způsobu, jakým Adolf Hitler vedl svou rétoriku. Předně je třeba uvědomit si to, co je zjevné například z jeho nesčetných projevů k lidu v Německu, a sice že to nebyla pouze struna antisemitismu, na kterou hrál. Antisemitismus byl důsledkem rétoriky zneužívající pudů mnohem hlouběji zakořeněných a mnohem horších - závisti, touze po tzv. "beztřídní společnosti" a "odstraňování boháčů". Velká část intelektuálních elit v současné společnosti nemá dostatek odvahy ke kritice marxistického smýšlení - toto je často považováno jako naprosto svébytná filozofie, která má své místo po boku Hegela, Kanta či dalších slovutných filozofů. Těžko se přijímá skutečnost, že to nebyl jen Lenin a Stalin, ale i Hitler, kdo se dostal k moci opřen o marxistickou argumentaci - nicméně proto je třeba na to poukázat.

Hitler svou zlobu mířil následujícím způsobem: nejprve je třeba se "podívat na zoubek" "nepřátelům lidu", myšleno tím mas, zejména dělnických (v jeho podání "nadřazených německých dělníků"), tedy takzvané "reakci". Reakcí se obecně rozuměli "vykořisťující kapitalisté", kteří způsobili těžkou finanční situaci německých dělníků, jakož i německé ponížení po první světové válce. Reakcí měl tedy Hitler konkrétně na mysli: "anglofrankoamerickou buržoazii" a pak všechny, které označil za nečisté konspirátory proti "prostému lidu", tedy právě mezi jinými Židy, svobodné zednáře, ilumináty a jiné podobné skupiny. Pokud si vzpomeneme na to, s kým se Hitler v době začátku války paktoval proti komu a proč, zjistíme následující: Hitler stál proti "buržoazní" Británii a Francii, společně se Sovětským svazem, s nímž sdílel týž cíl "likvidovat reakci". Propagandisticky samozřejmě mělo zmínění "reakce" jako hlavního nepřítele velký význam - ostatně i takový, že se dostal do nacistického dovětku ke státní hymně Třetí říše (tzv. Horst-Wessel-Lied), kde se zpívalo následující: Kameraden, die Rotfront und Reaktion erschossen,

Marschieren im Geist in unseren Reihen mit. Tedy česky: "Kamarádi, zastřelení rudou frontou a reakcí pochodují v duchu v našich řadách". Horst Wessel napsal tuto píseň v roce 1929, tedy ještě před německo-sovětským sbližováním, v době, kdy v Německu NSDAP bojovala o stejnou členskou a voličskou základnu proti místním komunistům. Pokud by byl základním kořenem Hitlerovy nenávisti antisemitismus, zpívalo by se v této písni něco o Židech - což se nedělo, neboť Židé bylil Hitlerem zahrnuti en bloc mezi reakci, ve které byli právě se všemi ostatními "nepřáteli prostého lidu".

Jak s tím souvisejí Arabové? Je totiž nutné se podívat, na co Arabové slyšeli, když si je Hitler namlouval. Pravda, palestinští Arabové (tou dobou žijící pod britskou správou) bledli závistí vůči tam žijícím (a mnohem úspěšnějším) Židům, takže kromě rétoriky proti "britským okupantům" se hodil Hitlerovi i antisemitismus. Antisemitismus samozřejmě v arabském světě zabíral i jinde, nicméně sám o sobě by nestačil, protože v zemích jako je Alžírsko, Maroko či Egypt bylo Židů tak málo, že pro Araby nepředstavovali někoho, s kým jsou každodenně konfrontováni - tam se dal opřít maximálně o některé verše z koránu (5:51, súra Al-Má´ida: Vy, kteří věříte! Neberte si židy a křesťany jako přátele, neboť oni jsou si přáteli jedni druhým. Kdokoliv z vás se s nimi přátelí, ten stane se jedním z nich a Bůh věru nepovede lid nespravedlivý), které jsou spíše abstraktní, než konkrétně navádějící k antisemitským projevům (mimochodem tahle súra je z těch o Židech, které jsem našel, taková nejtvrdší, takže na samotném koránu takhle zničující nenávist postavit nešlo. Muselo přijít něco jiného - a také přišlo. To, čím Hitler na svou stranu získal Araby odjinud než z Palestiny bylo téma kolonialismu. Aby si Hitler získal Araby, kombinoval rétoriku německou (tzn. "počestní dělníci" vykořisťovaní "zlými reakcionáři"), což ovšem přibarvil podle potřeby severní Afriky a Blízkého východu právě antikolonialismem a poukazováním na nelegitimitu britské a francouzské koloniální moci a na to, že pomáhá Arabům v "boji za svobodu". Myslím, že by současní skalní antikolonialisté, řadící se zpravidla mezi politicky korektní marxistické intelektuály neradi slyšeli, že mezi prvními, kdo jejich myšlenky prosazovali, byl právě Adolf Hitler.

Co se týče Hitlerovy kampaně v Palestině, tam se německý Führer opíral především o antisemitismus, nicméně i tam poukazoval na koloniální "útlak", což dokazoval tím, že Britové umožnili, aby Židé "zabrali" (rozumějte: skoupili) "arabskou půdu". S touto rétorikou vytvořil jeruzalémský Velký Muftí Mohammad Amin al-Husajní muslimské dobrovolnické brigády Waffen-SS, jakož i některé jednotky Wehrmachtu, které se podílely zejména na masakrech Židů v Palestině, jakož i například v bývalé Jugoslávii. Al-Husajního jednotky sestávaly především z Arabů a Bosňáků a plnily bojové úkoly zejména v oblasti Bosny, kde spolu s chorvatskými nacistickými Ustašovci usilovali o vyhlazování především Židů a Srbů. V Palestině se al-Husajního jednotky nezabývaly zpravidla bojem, jako spíš pogromy či jinými útoky na židovské obyvatelstvo (například neúspěšný útok chemickými zbraněmi proti Židům v Tel Avivu).

Důsledky arabského angažmá pro Třetí říši jsou patrné dodnes - Mein Kampf je otevřeně prodávaná kniha ve svém arabském překladu a hnutí Hamás se hlásí jak k odkazu Velkého Muftího al-Husajního, tak i k nacistickým myšlenkám. Bohužel, arabská nacistická střepina dvacátého století byla jedna z mála, které se dostaly až do století jednadvacátého.

(www.nekorektne.com)