Duben 2009

Pandořina skříňka s nápisem "ve jménu lidu"

Finrod Felagund

Anglosaské právo, postavené na precedentech, si už dlouhodobě uvědomuje jejich sílu. Ne nadarmo se říká, že zabít myšlenku je nemožné - a čím víc si na myšlenku zvykáme, tím normálnější nám přijde.

To, co nás jednou zhrozilo nás posté otupí - ruku na srdce, kdo z vás čtenářů opravdu cítí šok z každého sebevražedného atentátu v Iráku či jinde? Šok, který jste cítili, když se to stalo poprvé? Člověku je otupění k hrůzám vrozené a je to zčásti dobře - jinak by brzy nejspíše zkolaboval. Jenže ono otupění je zároveň nebezpečné, protože z ojedinělého excesu dělá pravidlo, jehož se špatně zbavuje. Protože jsem pevně přesvědčen, že je bezpodmínečně nutné si připomínat nejen dobrou, ale i špatnou minulost, aby se ta špatná neopakovala, dovolím si dnes takové menší zamyšlení na toto téma.

Na českém internetu existuje jeden velmi zajímavý web, zanikleobce.cz. Monitoruje nejrůznější data o obcích zaniklých z různých důvodů v České republice po roce 1945, ať už šlo o vyhánění obyvatel z důvodu jejich etnicity, povrchovou těžbu uhlí či stavění přehrad. Proč se věnuje zaniklým obcím až po roce 1945? Z jednoduchého důvodu - před tímto datem v české kotlině obce s výjimkou Lidic a Ležáků nezanikaly. Lidice i Ležáky jsou v tomto případě výjimkou - události, které se tam staly, byly už ve své době a jsou dodnes chápány jako bezprecedentní zločin, jehož oběti mají své pomníky a za něž se dodnes konají vzpomínkové akce. To je naprosto v pořádku a má to tak být - jenže po roce 1945 se začaly obce i s obyvateli přesouvat a likvidovat zcela samozřejmě a to, co se stalo v Lidicích a Ležácích, se bez větších problémů opakovalo v mnoha sudetských, šumavských a jiných německy mluvících obcích.

Píše se rok 1946, Němci jsou pryč, dílem vyvraždění, dílem vyhnaní. O správnosti "svatého vypořádání se" téměř nikdo nepochybuje. Zkrátka dokonáno jest, jak se píše na leštinském pomníku oslavujícím ony události. Píše se rok 1951 a obyvatelé mnohých šumavských obcí musejí nuceně opouštět své domovy, protože komunistická zvůle si usmyslila vytvořit pohraniční pásmo. Tentokrát se to už obešlo bez zabíjení - samozřejmě o nějakém odškodnění si mohli dotyční nechat zdát. Jenže u toho to neskončilo - stavba vltavské kaskády pohltila další obce, jakož i povrchová těžba uhlí v západních Sudetech či vytváření nových vojenských výcvikových prostorů (například Doupov). Takto byl zničen například překrásný starý Most - jenže, koho to zajímalo?

Obcí a měst, které byly do té doby (1980) zničeny, bylo v České republice 1635. Když v současné době Mostecká uhelná tlačí na vládu ve věci prolomení těžebních limitů a likvidace města Horní Jiřetín (Obergeorgenthal), má po ruce silný argument: město bude v pořadí tisíc šestisté třicáté šesté. Jednoduché, že? Nač přicházet o možnost těžit uhlí, když se lidé můžou přestěhovat, tak jako to dělali vždycky? Tady si dovolím upozornit na to, že v roce 1942 bylo kompletní do základů zničení obce Lidice českou společností viděno jako naprostý šok, a to nejen kvůli smutnému osudu lidických občanů, ale právě kvůli zničení obce tak, aby nezůstal kámen na kameni.

Podobné je to se skupinovým bezprávím - je to nesmírně lákavý způsob "řešení" problémů, ale kdo zaručí, že ten, kdo o podobném řešení rozhodoval, se nestane příště jeho obětí? Vyvlastnění majetku bez náhrady bylo až do roku 1918 prakticky od Bílé hory naprosté tabu. I ti největší odpůrci habsburské monarchie jako Karel Sabina a Josef Václav Frič za svou činnost sice byli zatčeni, odsouzeni a ve výkonu trestu, ale jejich majetek si nikdo nedovolil sebrat. Přesto v roce 1918 pozemková reforma bez náhrady okradla mnoho šlechtických rodů i katolickou církev - argument byl jasný, k čemu jim takové bohatství je na úkor prostých lidí?

Jenže u toho to nezůstalo. Jaký mohl mít argument Beneš, když prostřednictvím svých dekretů sebral Baťovi továrnu či hromadně kradl majetek tzv. "nespolehlivým osobám"? Mohl snadno říci, že konfiskoval i Masaryk - a měl pravdu. Když se Gottwald pustil do hromadných krádeží průmyslu, půdy a osobních úspor občanů, už se nikdo tolik divit nemohl, protože se z krádeže státem stal zaběhlý zvyk.

Dnes máme demokratické instituce a více či méně demokratickou společnost. Přesto šikana ve jménu lidu pokračuje - když se dnes lidé jako Markéta Regecová domáhají svého práva na půdu, kolik lidí se jí zastane? V současné době se český stát chová k vietnamským přistěhovalcům naprosto proti jakýmkoliv zásadám slušnosti a férovosti - a nevidím až na malé skupinky nikoho, kdo by se jich zastal. Kdo z vás, kterým to není proti srsti, si je jistý, že nebude další na řadě? Vždyť všichni tito jsou jen další v seznamu postižených... v seznamu, který se začal psát rokem 1918.

(www.nekorektne.com)