Duben 2009

Poslední vlaky ke svobodě

Michal Frankl

V noci z 11. na 12. března 1938 přijel do Břeclavi přeplněný rychlík z Vídně s neobvyklými pasažéry. Během dne začalo německé vojsko obsazovat rakouské území a mnoho lidí, kterým bezprostředně hrozilo zatčení, ve zmatku hledalo poslední možnosti úniku. Jeden z uprchlíků, novinář Richard A. Bermann, později zaznamenal, co zažili: ulehčení, když byl vlak nakonec z Rakouska vpuštěn přes československou hranici. A šok z toho, že byli ze svobodného Československa všichni obratem vráceni do rukou nacistů. Některým se později podařilo uprchnout jinou cestou, jiní však zahynuli v koncentračních táborech. Podobně se vedlo i tisícům ostatních uprchlíků, kteří na jaře a v létě 1938 z Rakouska přicházeli na československou hranici.

Téměř na den přesně o rok později 14. března 1939 – v předvečer německé okupace zbytku českých zemí – vyjel z Prahy jiný vlak plný uprchlíků. Většinu cestujících tvořili Židé vyhnaní z pohraničí, ale byli mezi nimi i významní představitelé sionistického hnutí, intelektuálové, pro které by okupace znamenala bezprostřední ohrožení života. Když vlak zastavil v Ostravě, viděl jeden z pasažérů, spisovatel Max Brod, přítel Franze Kafky, v polospánku na nástupišti německé vojáky. Vlak měl štěstí: nacisté ho ještě nechali odjet, a tak se nakonec uprchlíci přes Polsko a Rumunsko dostali do Palestiny. Hned ráno v první den okupace 15. března hledalo gestapo Maxe Broda, Felixe Weltsche a další v redakci pražského sionistického časopisu Selbstwehr.

Dvě březnová výročí, uzavření hranic v březnu 1938 a okupace o rok později, jsou příležitostí k zamyšlení nad politikou Československa vůči uprchlíkům před nacismem, včetně její málo známé a velmi smutné závěrečné kapitoly, v níž se obrací především proti židovským běžencům.

Vstup zakázán

Skutečnost, že předválečná republika odmítala po „anšlusu“ Rakouska uprchlíky, ohrožené kvůli svému politickému přesvědčení či židovskému původu (a často kvůli obojímu), je v Česku téměř neznámou historickou kapitolou, která jako by nezapadala do způsobu vnímání vlastní minulosti. Nastavuje totiž kritičtější zrcadlo často idealizovanému meziválečnému Československu a narušuje naši představu o tom, že jsme byli především oběťmi. I Češi měli podíl na tom, že se běženci v roce 1938 ocitali v pasti. Téma našeho vztahu k uprchlíkům je důležité jistě také proto, že i dnes se potýkáme s otázkou, jak se v globalizovaném světě postavit k lidem hledajícím útočiště a důstojný život.

Uzavření hranic v březnu 1938 vedlo k řadě lidských tragédií. Tisíce běženců českoslovenští pohraničníci chytili na hranicích a okamžitě poslali nazpátek. Většinou se jednalo o Židy, které rakouští nacisté hromadně zatýkali a násilím znovu vyháněli. Ztělesněním tragédie uprchlíků v této době je Tisíce běženců českoslovenští pohraničníci chytili na hranicích a okamžitě poslali nazpátek.případ zhruba šedesáti obyvatel Burgenlandu, rakouské země sousedící s Maďarskem. Rakouští příslušníci SA je v polovině dubna 1938 v noci jen tak bez předchozího varování vyhnali z jejich domovů, nahnali je do člunů a převezli přes Dunaj na slovenskou stranu hranice poblíž Děvína. Když je následující den československé úřady bez okolků poslaly zpět, pokusili se je rakouští nacisté vyhnat do Maďarska – opět bezvýsledně. Nakonec museli vyhnanci žít v bažinaté zemi nikoho u břehu Dunaje, část z nich byla uvězněna a nucena k otrockým pracím.

Protože žádný z okolních států uprchlíky, mezi nimiž byli staří lidé a malé děti, nebyl ochotný přijmout, našla židovská obec v Bratislavě nakonec snad jediné východisko: ubytovala je v „mezinárodních vodách“, na vlečné lodi zakotvené u břehu Dunaje. Tady se pak uprchlíci tísnili v nelidských podmínkách čtyři měsíce, než se židovským organizacím podařilo zajistit jejich emigraci do Palestiny a do Spojených států. Československo ani Maďarsko je nebyly ochotny – byť jen dočasně – přijmout.

Dvojí míra

Rozhodnutí ministerstva vnitra uzavřít okamžitě po „anšlusu“ Rakouska hranici bylo výsledkem delšího vývoje. Zprvu, po nástupu nacistů k moci v roce 1933, československé úřady chápaly pronásledování Židů jako dostatečný důvod pro poskytnutí dočasného útočiště. (Tato tolerance byla však podmíněna očekáváním, že se tito uprchlíci opět rychle vystěhují.) Úřady ale i tehdy zásadně odmítaly povolovat pobyt polským či jiným „východním“ Židům vyháněným z Německa, vůči nimž u nás přežívala řada předsudků.

V polovině 30. let se začíná přístup Československa ke všem židovským uprchlíkům měnit. Přispěl k tomu fakt, že v důsledku arabského povstání vázlo přistěhovalectví do Palestiny, ale hlavně se úředníci začali obávat příchodu desetitisíců německých občanů, jejichž postavení bylo podkopáno norimberskými rasovými zákony a postupným vytlačováním z veřejného a hospodářského života.

Ačkoli to může znít neuvěřitelně, právě po přijetí norimberských zákonů v Německu začaly československé úřady Židy často považovat nikoli za uprchlíky, kteří si zaslouží pomoc, ale za nevítané migranty, kteří se do naší země stahují za vidinou výdělku. V argumentaci československých ministerstev a policejních ředitelství se stále více objevují antisemitské stereotypy: v roce 1937 popisuje pražská policie židovské uprchlíky jako škodlivé „hospodářské emigranty“, kteří svou hospodářskou činností „nemorálně působí na čs. státní občany“, nesnaží se osvojit si státní jazyk a posílají děti do německojazyčných škol. Bleskurychlé uzavření hranice pro rumunské občany v lednu 1938 po nástupu tamní antisemitské vlády a pro rakouské občany po „anšlusu“ bylo již jednoznačně vedeno snahou zabránit příchodu židovských uprchlíků. Podobně jako další evropské státy zavádí Československo v roce 1938 nepsaný dvojí standard pro židovské a nežidovské běžence.

Na útěku ve vlastní zemi

Vhodným azylem Československo přestalo být tedy již před okupací, a dokonce i před mnichovskou dohodou, což platilo i pro politické uprchlíky, pro které byla první republika po roce 1933 významným útočištěm. V roce 1937 se například ministerstvo vnitra pokusilo soustředit exulanty z Německa v jakési rezervaci na Českomoravské vrchovině. Důvod byl zřejmý: zhoršení mezinárodní situace a snaha předejít konfliktu s Německem. Cílem bylo omezit politickou činnost uprchlíků proti Německu a pokud možno je donutit k co nejrychlejšímu odchodu.

Ačkoli se plán v původní podobě neuskutečnil, byl pro uprchlíky jasným signálem, že exil v Československu přestává být bezpečným. Navíc úřady po jeho nezdaru začaly okamžitě plánovat, že soustředí uprchlíky do internačních táborů. Představitelé politických proudů v exilu pak začali skutečně republiku opouštět; například vedení německé exilové sociální demokracie se přesunulo do Paříže.

Po mnichovské dohodě se uprchlíky ve své vlastní zemi stávají desetitisíce československých občanů ze Sudet: Čechů, německých demokratů a také Židů. Jejich exodus vyvrcholil po „křišťálové noci“ v listopadu 1938. Okleštěné Československo bylo koncipováno jako národní stát, v němž nemělo být pro menšiny místo – a to se stále více týkalo i českých Židů ve vnitrozemí.

Jejich vynucenému útěku se eufemisticky říkalo „vystěhovalectví“, jako by se jednalo o uspořádané a dobrovolné přestěhování do zahraničí. Tento pojem byl dosud tradičně spojen s migračními proudy motivovanými především sociální situací a nemožností obživy v zemi původu. Emigrace židovské menšiny z druhé republiky nebyla však vyvolána jejich sociální situací, ale sílícím českým nacionalismem a antisemitskými útoky a samozřejmě také ohrožením ze strany nacistického Německa. Dokládá to i Max Brod, který se k emigraci rozhodl právě až pod vlivem mnichovské dohody. Ve svých pamětech popisuje chvatné a nervy drásající shánění všech nutných razítek a britského víza, které se kdesi zdrželo. Skutečnost, že i známí lidé s mnoha kontakty se z Česko-Slovenska či již brzy z okupovaného Protektorátu Čechy a Morava dostávali pouze s největšími obtížemi, vypovídá hodně o postavení ostatních uprchlíků.

Většinou nebylo kam

Bezprostředně po okupaci odchází ze země velké množství politických uprchlíků, mladých lidí a vojáků, kteří se rozhodli bojovat proti nacistům. Tito lidé museli utíkat ilegálně a hrozilo jim zatčení gestapem. Židy naopak nacisté aktivně vyháněli, jejich možnosti však narážely na uzavřené hranice ostatních států. Již po „anšlusu“ Rakouska či po konferenci v Evianu v létě 1938 bylo zřejmé, že to obrovské množství židovských uprchlíků před nacisty žádná země není ochotna přijmout. Potvrzuje to i osud kolínského rabína Richarda Federa, který jen několik dní po okupaci založil malý výbor, jehož cílem bylo zorganizovat emigraci celé kolínské židovské obce. Horečnatě jednali o možnostech usídlení ve francouzských a britských koloniích a chystali nutnou rekvalifikaci. Ze všech stran se jim však dostalo odmítnutí – rabín Feder byl deportován do terezínského ghetta a jako jeden z mála ze své komunity přežil.

Podobně se vedlo i ostatním českým Židům – většina z nich byla během holocaustu nacisty zavražděna. Předválečné Československo nebylo pro uprchlíky před nacismem zdaleka tak přívětivou zemí, jak se stále traduje. Za druhé republiky byly navíc položeny základy pro vytvoření společnosti bez etnických či národnostních menšin a emigrace židovských a zčásti i německých spoluobčanů byla jedním z důsledků této proměny. A dá se říci, že již před mnichovskou dohodou se Československo z útočiště pro pronásledované proměnilo v zemi, odkud se, ať již z politických důvodů nebo kvůli nesprávnému původu, utíká.

UTÍKALI K NÁM

Počty uprchlíků před nacismem do Československa lze jen odhadovat. Přispívá k tomu i skutečnost, že ani za první republiky neexistovala přesná definice toho, kdo je uznáván jako uprchlík. Podle úředních záznamů pobývalo na československém území od roku 1933 do podepsání mnichovské dohody kolem 1500 německých uprchlíků; jejich skutečný počet však mohl být zhruba dvojnásobný. Celkově za tu dobu mohlo u nás nalézt delší či kratší útočiště zhruba 20 tisíc osob z Německa – polovina z nich však nebyla jako uprchlíci registrována (často se jednalo o polské Židy).

Z Rakouska se do Československa v roce 1934 (občanská válka) uchýlily přibližně dva tisíce příslušníků sociálnědemokratických a komunistických milic; většina z nich však brzy odjela do Sovětského svazu nebo se vrátila do Rakouska. Počet uprchlíků z Rakouska po „anšlusu“ lze odhadnout jen obtížně, neboť většinou směli přijít pouze ilegálně: jejich počet se mohl pohybovat kolem tří čtyř tisíc. Za okupace byly z českého území zhruba dva tisíce z nich deportovány do koncentračních táborů.

Podle oficiální statistiky uprchlo po mnichovské dohodě z pohraničních oblastí do vnitrozemí celkem 171 401 osob, z toho 141 037 české národnosti, 10 496 Němců a 18 673 Židů. (Je velmi pravděpodobné, že celkový počet židovských uprchlíků byl ve skutečnosti vyšší.)

(Respekt, www.respekt.cz)