Duben 2009

Aap! aneb Kdybych byl Inuit

Luděk Frýbort

Kdyby někdo byl tak nevzdělaný, že by nevěděl, co značí první slovíčko v titulku tohoto článku, prozradím mu, že v mluvě grónských Inuitů je to „ano“. Krom toho mi je z téhož jazyka ještě znám výraz immingernaveersaantunngortussaavanunga (ó, kéž bych se nikdy nebýval stal alkoholikem!), ale o něm bude řeč o kousek dál. Slůvkem aap odpověděli téměř jednomyslně obyvatelé Grónska na otázku referenda, má-li jejich vlast požívat širší autonomie v rámci Dánského království, ale to jen po přechodnou dobu. Konečný cíl, k němuž směřují touhy grónského lidu, je plná, nikým a ničím neomezovaná suverenita.

No, budiž mu přána. Jen přemýšlím, jak bych asi hlasoval já, kdyby se mě ta věc týkala. Kdybych byl Dán, souhlasil bych s odtržením arktické provincie velmi radostně; jest Grónsko klenotem dánské koruny, ale pěkně drahým klenotem. Země o rozloze asi jako Evropa od Portugalska po hranice Ukrajiny, přitom osídlená 70.000 obyvateli v řídce roztroušených pobřežních osadách, mezi nimiž vesměs není jiného spojení než letadly a vrtulníky ... jaký div, že na její provoz musí mateřské království přispívat 3,2 miliardy dánských korun ročně, v přepočtu jedenácti miliardami korun českých. Počítám dál... 157.000 kaček nadělí dánský Mikuláš rok co rok každému z hodných grónských dítek, výkon to, jejž by nesvedl možná ani pan Paroubek, rád věřím, že dánský poplatník proti grónskému aap ani moc neprotestuje. Kdybych naopak byl Gróňan, rozmyslel bych si to s tou suverenitou převelice. Není to laciná legrace; těch nových úřadů co bude třeba zřídit, ministrů, vyslanců a jiných pumprdentů najmenovat, obsadit židli v OSN, k tomu všechno, oč se doteď starají Dánové, policie, soudy, výdaj nad výdaj a přínos žádný... asi by můj živůtek řádně zhubeněl.

Ale ovšem, je jistá okolnost, jež obrací propočet v prospěch Grónska. Průzkumy zjistily v jeho podloží vydatná ložiska zlata a všemožných rud, v příbřežních vodách zase ohromné zásoby ropy, dosud bránil těžbě ledový příkrov, ale každý přece ví, že skrze to oteplování klimatu mají co nevidět veškeré ledovce odtát. To pak budou hody! Ani arabské emiráty si, panečku, nebudou medit v takovém bohatství jako grónský Inuit. Stačí rozdat cizím společnostem těžební licence a pak už jen shrabovat miliardy miliardoucí. Kam se bude hrabat dánský Mikuláš se svou směšnou nadílkou!

A vidíte, jaký už jsem rejpal nedůvěřivý, zase bych moc nejásal, kdybych byl Inuit. Ono to s tím oteplováním nemusí jít takovým kvaltem, jak leckdo vyhlašuje, příroda si umí dát na čas, sto let, tisíc let, nikdo neví, jak dlouhý čas může uplynout, než grónské podloží začne vydávat své poklady. Ani jestli si to klima mezitím zase nerozmyslí, on přírodní vývoj nechodívá, jako když střelí. To bych byl, jsa Inuitem, pěkně namydlený. Ale i kdyby měly všechny ledy odtát už zejtra a miliardy plynout do kapes pozejtří, pořád nevím, jestli je oč stát. Je možná příjemné, mít hromady peněz a nemuset vůbec, ale pravůbec nic dělat a o nic se starat, duše lidská však zakrňuje. Všechny úspěšné civilizace vyrostly z práce, starostí a řešení problémů, ne z ničím nevysloužené hojnosti. Náhle zbohatlý Inuit, samé auto, sněžný skútr, za barákem helikoptéra, u přístavního můstku luxusní motorový člun, lovit tuleně nepotřebuje, stavět kajaky zapomněl, pádlovat také, lednička plná zámořských pochoutek, o flaškách ani nemluvě... lehce se může stát, že dnešní země zázraků bude chudobincem zítřka. A to kdyby ani nebylo jisté okolnosti, jak ji naznačuje onen poněkud jitrnicovitý výraz o něco výše. V počtu sebevražd na hlavu obsazují obyvatelé Grónska setrvale první místo světové tabulky; co se pak náklonnosti k chlastu týče, nechávají za sebou dokonce i Rusy. Jakpak může asi vypadat suverenita sedmdesáti tisíc těžkých alkoholiků a potenciálních sebevrahů? Jak může vypadat protialkoholní léčebna plná flašek, z níž odešli lékaři?

Nepotřeboval by takový lid spíš vlídný, ale důsledný dozor, než volnost rozhodování? Neprospěl by mu spíš návrat k tvrdému životu předků než živobytíčko lehké, bezstarostné, z nějž už škvírou vykukuje démon zániku?

Suverenita dovede být potvora. Od poslední světové války se počet suverénních států této planety dobře ztrojnásobil, ale jestli tím osvobození národové vyhráli nějaké zvláštní terno, o tom lze v největší části případů pochybovat. Důvod je vždy týž: překotné zavedení pravidel, jež si domácí společnost buď po tisíciletí své existence sama nevytvořila, nebo jim odvykla. Neochota vládnoucích pochopit své funkce jakožto službu, nikoli příležitost k namazání kapes a výtah k moci, poddaný lid pak mající svůj stát za zabezpečovací ústav, v němž netřeba na nic dbát a na nic být připraven. Nízká imunita vůči korupci a demokratický rituál co děravý pláštík hrubě osobních zájmů. Neprůhledné vazby ... ale copak si to hned myslíte, vážení čtenáři. Já pořád o tom, nač si má dát pozor samostatné Grónsko, a vy... Nevíte někdo, jak by se po inuitsku řeklo - pomalu s mečem suverenity, ať si jím neuseknete nohu? Jistě by to vydalo na pěkně dlouhý, jitrnicovitý výraz, jemuž holt může rozumět leda Eskymák.