Duben 2009

K břehům Gallipoli

Ludwig von Gress

Každým rokem kolem dubna se v australském tisku píše o Gallipoli, tureckém to poloostrově, kde se za první světové války vylodili Angličané, Novozélanďané, Francouzi a Australané. Z vojenského hlediska to byl asi neúspěch, ale kampaň dala vzniknout úspěšné legendě. Mrtvých a zraněných bylo hodně - 205 000 Britů, 47 000 Francouzů, 7500 Novozélanďanů, 216 000 Turků, 26 000 Australanů a tak 25. dubna slavíme ANZAC (Australia and New Zealand Army Corps) Day. Nicméně, podívejme se za téměř zapomenutými námořníky, na druhou, východní stranu polostrova, k přístavu Gallipoli.

Situace ve Středozemí na počátku 1915

Carské Rusko vyhlásilo válku Otomanské říši druhého listopadu 1914, Velká Británie a Francie pátého. Pro změnu Královské námořnictvo, (Royal Navy, RN) reagovalo docela rychle, možná až příliš, poněvadž odstřelovalo turecké pevnosti v Dardanelách již prvního listopadu a znova třetího. O proniknutí Dardanelami uvažovala válečná rada Velké Británie na návrh prvního lorda admirality Winstona Churchilla již 25. listopadu 1914, buď jako o čistě námořní nebo kombinované operaci na ochranu Egypta. Až po ruské žádosti druhého ledna 1915 se to vzalo vážněji. Nicméně, kampaň v Dardanelách neměla být nic víc než námořní operace na pomoc carovi. Královské námořnictvo mělo rozstřílet turecké pevnosti v úžině, pokračovat do Marmarského moře a ohrožovat střelbou Cařihrad. To by bylo mohlo vést k částečnému stáhnutí Turků od Kavkazu a možná i k uzavření smíru. Někteří očekávali, že to povede k revoluci proti vládnoucím mladoturkům. Plán jistě zajímavý, náročný a optimistický, i když nepříliš praktický. Na odvedení pozornosti by však mohl stačit. Otomanské impérium a jeho němečtí vojenští poradci si ovšem byli důležitosti Dardanel vědomi a zábraně přístupu nepřátelského loďstva do „svého” moře věnovali pozornost. Když 19. února 1915 anglické a francouzské námořnictvo doplulo do ústí průlivu a zahájilo palbu, nedostali se daleko, prý pro špatné počasí. Za pět dnů zkusili znova a pak znova 5. března, kdy se přidala bitevní loď HMS Queen Elizabeth. Opět nic. Větší lodi se nemohly dostat blíž kvůli minám a minolovky se k minám nemohly dostat kvůli tureckým dělům, do kterých se zase velké britské lodi z velké dálky nemohly trefit. Pat. Velký útok 18. března dopadl nedobře. Turecké miny skončily kariéru HMS Irresistible, HMS Inflexible & HMS Ocean a francouzské lodi Bouvet.

Protože admirál de Robeck nechtěl obětovat další lodě minám, někdo si vzpomněl na původní návrh, a to verzi kombinované operace. Podle rozkazu vrchního velitele Kitchenera (State Secretary for War) ji generál Ian Hamilton začal připravovat, i když slovo „příprava” není příliš vhodné. Kitchener říkal Hamiltonovi, asi ne do očí, „ten zatracený básník”. Oba byli penzijního věku, přinejmenším mentálně. Mezi jiným, vzpomnělo se také na ponorky. V lednu 1915 patrolovaly ve Středozemním moři čtyři ponorky - tři Royal Navy a jedna francouzská. Ponorky nebyly mechanicky příliš spolehlivé, s torpédy často nefungujícími a sloužily spíše k zastrašení než jako válečná zbraň, v moderní vojenské terminologii „area denial”. Nicméně jejich proniknutí do Marmarského moře mohlo ohrožováním turecké lodní dopravy docela dobře stačit coby diverze. Jako v mnoha věcech válečných, nápad přišel z Německa. V roce 1913 již tehdy planetu chránící firma Krupp navrhla Řekům, kteří v té době bojovali s Turky, že jim prodají ponorku schopnou proplout až do Nagary, která se nachází přibližně v polovině průlivu. Informace z jejich prospektu byly později použity k spojeneckému plánování.

Australský námořní podíl

V únoru 1914 převzalo Královské australské námořnictvo (Royal Australian Navy, RAN) od firmy Vickers Maxims v Barrow-in-Furness, na západním pobřeží Anglie, dvě, na svou dobu moderní, ručně nýtované ponorky. Dlouhé 54 metrů, s ponořeným výtlakem 796 tun, s maximální povrchovou rychlostí 15 uzlů, (ponorná rychlost 9), s dvěma šrouby, dvěma šestiválcovými dieselovými a dvěma elektrickými motory a čtyřmi 18” torpédomety, to vše v rukou 32 mužů. Za každou jsme zaplatili Ł 105 415. Byly třídy E a pro nás se přidalo A, tudíž AE1 a AE2. Do Darwinu dopluly za 83 dnů, částečně taženy, v květnu 1914. V té době rekord.

AE1 se ztratila za záhadných okolností mezi Novou Británií a Novým Irskem hned na začátku války v září. V tu dobu obě ponorky a spousta jiných RAN, RN a japonských lodí hledala německé válečné lodi Gneisenau a Scharnhorst. Byly jinde. Ponorce AE2 velel Ir, poručík Henry Hugh Gordon Dacre Stoker, propůjčený z RN. Asi polovina posádky byla z Královského námořnictva, což je pochopitelné. Byly to naše první ponorky a ani RN neměla přílišné zkušenosti – první funkční ponorku měli v roce 1901. Do Egypta, v té době ohrožovaného Turky ze Sinaje, se AE2 dostala s druhou várkou australských vojáků. Tažena dopravní lodí byla jediným válečným plavidlem chránícím konvoj.

Invaze

Jak plán, tak provedení byly později podrobeny značné kritice, často jen politické. Neschopnost britského a francouzského velení je zřejmá z celého průběhu první světové války. Důstojnický sbor se nepoučil z burské války (pro zajímavost – po jejím skončení v roce 1902 byla v britském jezdectvu zrušena kopí coby naprosto neužitečná, pár let poté je tradicionalističtí odborníci znovu zavedli). Je ovšem třeba si uvědomit, že generální štáby žádné zkušenosti s vyloďováním armády na nepřítelem bráněném pobřeží neměly a že od rozhodnutí k provedení uplynulo jen pět týdnů. Vojenská a námořní komunikace se jen pomalu propracovávala od poslů, vlajek a poštovních holubů k telegrafické bezdrátové morseovce a o koordinované akci námořnictva a armády asi nikdo důležitý před válkou ani nepřemýšlel.

Přesto všechno mohlo být vylodění v Dardanelách úspěšné. Němečtí velitelé turecké armády po válce přiznali, že jim v jednu dobu kriticky docházela munice a kdyby spojenci byli agresivnější a o něco chytřejší ve svých útocích, Turecko by bylo o Gallipolský poloostrov přišlo.

Nápad a provedení

Dostat se do Marmarského moře, nebylo ani pod vodou vůbec jednoduché. Nejužší kanál je asi 1300 metrů široký, maximální protiproud je 4 uzly a ponorka tudíž musela použít maximální rychlost na vzdálenost kolem 4 mil. Celkem 35 mil pod vodou proti průměrnému proudu 1 ? uzlů, na což mohly akumulátory stačit jen taktak. Navíc bylo třeba se vyhnout pěti liniím min a podmořských sítí (někdy se uvádí jedenácti). RN ponorka E15 to zkusila 17. dubna, ale proud ji zanesl na mělčinu. Turecká dělostřelba zabila kapitána a šest členů posádky, zbytek vzali Turci do zajetí. Britové zničili ponorku torpédem, aby ji Turci nemohli použít. Další pokus byl ponorkou staršího typu B6, která uvázla na stejné mělčině, ale podařilo se jí utéci, než se Turci vzpamatovali. Byla řada na Australanech.

Do ústí průplavu se AE2 dostala 25. dubna 1915 o půl třetí ráno. Plula na povrchu, šetříc akumulátory, rychlostí 8 uzlů. Turecké světlomety ji našly o půl páté a děla z pobřežních pevností zahájila palbu. AE2 se potopila do hloubky 90 stop. Jak E15, tak B6 nebyly hlouběji než 40'. Teorie, že ve větší hloubce je proud menší, se ukázala správnou. Méně slaná voda vytéká z Černého moře přes Marmarské do Středozemního a slaná o větší specifické hustotě teče opačným směrem.

Dvakrát se AE2 musela vynořit do periskopové hloubky, aby zjistila pozici minových polí. Při druhé příležitosti torpédovala turecký torpédový člun Peysikivket. Ten s poškozeným kormidlem zůstal na břehu. V tu dobu turecká bitevní loď v Úžinách střílela přes poloostrov na britské a francouzské lodi u invazních pláží, ale AE2 zase uvázla na mělčině přímo před tureckou pevností. Naštěstí se turecká děla nemohla tak nízko sklonit a Stokes opět ponorku uvolnil. Problémy s nevypočitatelným proudem a gyroskopickým kompasem vedly k častému uvíznutí. Tehdejší ponorky, na rozdíl od dnešních, neměly na břichu nic důležitého, a odpočinek na kamenech nebo v bahně jim nevadil. Po nějakém čase se vynořila mezi tureckými torpédoborci, torpédovými a i jinak nepříjemnými čluny. Potopila se do hloubky 90 stop.

Další vynoření do periskopové hloubky, další hon. Protože v tu dobu neexistují hloubkové nálože ani směrové sonary, mohou Turci pouze střílet, tahat řetězy či dráty, nebo do ponorky narazit. Zpátky do 90 stop, kde ponorka zůstává půldruhé hodiny. Pak nahoru na vzduch nabíjet akumulátory a zakouřit si. Zpátky na dno, šetřit elektriku a duše – slouží se nedělní mše. Na dně se objevuje voda s olejem a vypumpovat se nedá, poněvadž oleje na hladině by si mohli Turci všimnout. Když se ponorka pokusí pohnout, sklouzne po bahně do takové hloubky, že se ohne jehla na hloubkoměru, který končí u 100 stop.

V půl desáté večer, po 16 hodinách pod vodou se ponorka konečně vynoří. Je v ní už tak málo kyslíku, že ani sirka nehoří. Posádka nabíjí akumulátory a vysílá zprávu o své situaci – dá se proplout. Kvůli problému s přijímačem Marconi nedostanou zprávu potvrzující příjem. V tu dobu se koná porada velících generálů a admirálů a uvažuje se o skončení akce. Když dostanou zprávu, že „Australian sub AE2 just through the Dardanelles. Advance Australia”, vrací se jim optimismus a je vydán rozkaz vojákům k dalšímu úsilí.

Pro posádku AE2 nebyl zbytek dobrodružství veselý. Ráno viděli další tureckou loď, vypálili torpédo a minuli. Pak se schovávali před dělovým člunem. Uviděli další loď, bez vlajky, a když se přiblížili na 180 metrů, loď rozvinula tureckou vlajku a začala střílet po periskopu. Další AE2 torpédo minulo. Když se vše uklidnilo, vynořili se, vytáhli vlajku válečného námořnictva (White Ensign) a strašili rybářské lodě. V noci vyslali další zprávu a opět žádná odpověď. Turci je našli a museli se ponořit. V tu dobu již Turci na lov australské ponorky uvolnili šest lodí. Ráno viděli další loď a opět minuli, torpédo nefungovalo. Příští den další torpédo minulo, a později další. Tu noc byla RN ponorka E14, s narychlo přišroubovaným dělem, v Marmarském moři a nazítří 29. dubna se obě ponorky náhodou potkaly.

Konec přišel 30. dubna. Nastaly závažné technické problémy. Při potápění se ponorka rychle dostala do hloubky 100 stop a pak vystřelila na povrch zádí napřed, vše nedaleko tureckého torpédového člunu francouzské výroby Sultanhisar. Dvě turecká torpéda AE2 minula, ale dělostřelba ne. Ponorky jsou citlivé i na menší díry v trupu. Tři důstojníci a devětadvacet námořníků se vzdalo, ponorka byla potopena posádkou v 10.45 dopoledne, čtyři míle na sever od mysu Kara Burnu. Podle pamětí kapitána Sultanhisaru Ali Riza, psaných roku 1947 to byla bitva větší důležitosti než ta u Jutlandu. Myslím, že přeháněl. AE2 byla nalezena v sedmdesáti metrové hloubce v květnu 1998 a stále se uvažuje o jejím vytažení. Většina posádky se dočkala konce války v zajateckém táboře. Stokes opustil námořnictvo v roce 1920 a stal se hercem.

Oproti ztrátě tří britských a tří francouzských ponorek plus jedné australské čítaly ztráty nepřítele v osmiměsíční ponorkové válce v Marmarském moři jednu bitevní loď, jeden torpédoborec, pět dělových člunů, jedenáct lodí transportních, čtyřicet čtyři parníky, několik lodí muničních a sto čtyřicet osm lodí menších. Turci trpěli nedostatkem lokomotiv a vagónů a proto hlavní doprava mezi Konstantinopolí a Gallipoli byla námořní. Její snížení přibližně o čtvrtinu však Turky nepoložilo.

Poučení a spekulace

Především - ponorky jsou účinná zbraň. Ukazují to nejen výsledky spojeneckých ponorek, ale také rakouských a německých ve stejné oblasti o něco později. Velitel U21 Otto Hersing byl první německý ponorkový kapitán, který dostal Pour le Merité, nejvyšší vojenské vyznamenání (celá posádka dostala Železné kříže). Tři velitelé ponorek britských dostali nejvyšší vojenské vyznamenání Victoria Cross (za zmínku stojí Holbrook, velitel B11, který dostal vůbec první ponorkový VC a po němž se během války australské městečko Germanton přejmenovalo), ale z nějakého důvodu velitel australské ponorky, Irčan Henry Stokes dostal jen Distinguished Service Order (Řád významné služby).

Za druhé - plánovat se má pořádně. Když to stojí za to, aby se to dělalo. Historikové se nemohou shodnout, jestli vylodění na Gallipolském poloostrově byl špatný nebo dobrý koncept; shodují se však na tom, že plán byl špatný a provedení, se zářnou výjimkou evakuace, také. Nic to neubírá na individuálním hrdinství.

Jak Austrálie, tak Velká Británie na australský námořní příspěvek pozapomněly. Britové považují AE2 za svou ponorku jako by za ni nedostali zaplaceno, a Austrálie se soustředila na oběti na plážích, za které se vina s jistým ospravedlněním může britskému imperialismu přičíst. Protichurchillovská propaganda má hluboké kořeny. Oficiální australský historik první světové války C. E. W. Bean psal: „Tragédie Gallipoli se zrodila kvůli Churchillově přebytku představivosti, amatérské ignoranci dělostřelectva a mladistvé snaze překonat starší a pomalejší mozky.” Po pěti měsících války, do počátku 1915, zemřel v zákopech na stabilní západní frontě jeden milión vojáků. Pokusit se nějaký způsobem prolomit impassé bylo jistě chvályhodné. Britský válečný historik Basil Liddel Hart ve své knize Through the Fog of War (1938) píše:”Churchillova odvážná myšlenka nebyla důmyslná fantazie mozku. Víme nyní, jako věděli Němci během války, jak proveditelný projekt Dardanely byl a jak životně důležité by byly jeho výsledky.”

Protibritská propaganda zapomíná, že hlavním účelem akce byla podpora ruského impéria (v tu dobu již byli Turci od Suezského průplavu odehnáni). Rusové slíbili vojáky (s podmínkou, že Řeci, kteří jich nabídli 150 tisíc, zůstanou doma) a Britové jim slíbili Dardanely i s Cařihradem. Ruští vojáci ani ruská Černomořská flotila se neobjevili a spojenecká invaze se nepovedla. Vlastně dobře, že to tak dopadlo. Těžko by se Rusové, carští, bolševičtí, jelcinovští i putinovští dostávali odtamtud ven. Kontrola průchodu z Černého moře do Středozemního je něco jiného než skladiště ojetých tanků u Olomouce. Jeden historik je názoru, že kdyby se to povedlo, Otomanská říše by se vzdala, císař Vilém II by byl poražen, car Nikolaj II by byl vítězný a Lenin by si dál psal v Curychu. Podle této, dost za vlasy přitažené hypotézy byl spojenecký neúspěch u Gallipoli vážnou historickou katastrofou.

Někteří tvrdí, že kdyby AE2 neproplula nebo kdyby její telegrafická zpráva nebyla zachycena, ušetřilo by to spoustu lidských životů. Invaze by byla odvolána za 24 hodin, ne až za devět měsíců. Nevím, jestli je velký rozdíl mezi umíráním v Turecku a umíráním ve Francii. Do konce války bylo zabitých a zraněných Australanů na západní frontě 193 tisíc. Bez Gallipoli bychom ale neměli legendu. Síla legend se nemůže a nemá podceňovat. Píseň americké námořní pěchoty začíná „Od hal Montezumy k břehům Tripoli” Australané by si mohli zpívat „Od břehů Gallipoli ...”

Poznámka autora

Informace, z kterých jsem čerpal, si často odporují. Vybral jsem vždy verzi, která se mi zdála logičtější nebo se mně prostě líbila. Čtenář si vše může přebrat v následujících, důležitějších knihách: Les Carlyon: Gallipoli; Liddell Hart: History of the First World War; Michael White: Australian Submarines ; Victor Rudenno: Gallipoli Attack from the Sea; Brenchley: Stokers Submarine; Basarin: Beneath the Dardanelles (pohled z turecké strany).