Duben 2009

Komentátor, který shodou okolností používá kresbu

Karel Hvížďala

"Bilancování, pokud se bere poctivě, je dřina. I když jsem tušil, že to nebude jednoduché, že budu muset sáhnout i do zasutých geologických vrstev, musím se přiznat, že jsem si nepředstavoval, že bilancování bude taková zabíračka," říká populární kreslíř Vladimír Jiránek. Bilancovat ho donutila výstava kreseb a karikatur k jeho sedmdesátinám, kterou pořádá Galerie Smečky O obdobnou bilanci jsem požádal Vladimíra Jiránka i já, a protože se známe přes čtyřicet let, nebudeme předstírat, že si vykáme.

Kreslíš profesionálně již přes padesát let. Co ti běželo hlavou, když ses probíral haldami kreseb?

Měl jsem z toho pěkný zmatek. Uvědomoval jsem si, že jde o bilancování a že v té práci nebyla zdaleka jenom činnost pro noviny, kreslený film atd., ale byl s ní uložen záznam toho, jak šel život. Mnohé z těch dvacet, třicet či více let starých kreseb, které jsem vydoloval ze šuplíku a krabic ukrytých pod lyžařskými botami z padesátých let, mně připomněly fáze z mého životaběhu, a to mě vždycky trochu vykolejilo. Dalo mně práci se vrátit k zadání. Bilancování žádá odstup, a to je vyčerpávající. Hrabání se ve věcech, které člověk vymyslel před lety, má v sobě ukryto nebezpečí, že ho to do té doby - třeba před čtyřmi desetiletími - vrátí a že si vzpomene na věci, po kterých už léta ani nevzdechl. Při tom přehrabávání se mu začnou tyto věci odvíjet v hlavě jako film, který je ovšem třeba včas střihnout a učinit zase krok dál.

Můžeš být konkrétnější? Které vzpomínky s tebou nejvíc zacloumaly?

Největší pecku jsem dostal, když jsem se konečně prohrabal ke krabici z roku 1968. Probíral jsem kresby a měl jsem pocit neskutečnosti. Měl jsem pocit, že to musel dělat někdo jiný než já. Najednou jsem tam narazil na věci, které z hlediska mé životní zkušenosti musel kreslit někdo neuvěřitelně naivní, nevzdělaný, plný iluzí. Především bych zdůraznil to falešné očekávání, že se zúčastním nějaké světodějné události. To jsem se až zpotil, když jsem si uvědomil, jak jsem v těch třiceti letech byl nezralý. Připadal jsem si, že jsem někomu skočil na špek. U některých kreseb jsem prožíval pocit studu. Ale na druhou stranu ta moje spontánnost a živelnost, se kterou jsem se pohyboval mezi redakcemi Literárek, Reportéra a Mladého světa, mně propůjčovala pocit obrovského aktivního zapojení do života. Teprve teď jsem si uvědomil, co to bylo za lidi, kteří mně tehdy předestřeli ty iluze. V tomhle smyslu byla ta bilanční část pro mne nejtěžší a chvilku jsem ji v sobě cítil jako trauma.

Pomohlo ti bilancování k nějakému přesnějšímu utřídění tvého pracovního úsilí na zřetelnější periody? Zatím jsme hovořili jen o roku 1968.

Pak přišly krušné časy. Jednak jsem byl nějakou dobu ve Francii, bylo to sice jen pár měsíců, ale bylo to důležité. Měl jsem tehdy Francii strašně rád jako hodně českých vzdělanců, kteří byli ještě z tradice první republiky orientovaní frankofilsky, četli všechno v originále. Francouzský způsob myšlení tady natolik poznamenal intelektuální život první republiky, že ještě nějakou dobu i po válce to doznívalo. Později se to postupně začalo vytrácet, protože Francie přestala hrát tu důležitou roli, co dřív měla. Poznenáhlu se všechny důležité aktivity přesouvaly do anglofonní oblasti.

Když jsem se ale ještě dostal do Paříže, bylo tomu jinak, a proto jsem tam byl šťastný.

A neuvažoval jsi o tom, že bys emigroval?

Ne, já nebyl schopen zůstat v zahraničí. Proto jsem se vrátil a hned jsem byl v průseru. Neměl jsem práci, do některých redakcí jsem měl zakázaný vstup a jiné byly zrušeny: Literárky a Reportér. Tyhle vzpomínky má ale každý, kdo tehdy projevoval nějakou aktivitu. Pak nastalo období relativně šťastné, protože jsem objevil kreslený film. Přesněji řečeno, vyskytli se v kresleném filmu lidé, kteří si mě vytáhli z mého beznadějného postavení, a začal jsem cílevědomě pro ně pracovat. S tím jsem ale začal až v roce 1974 a vydrželo mně to deset let nebo ještě víc. Chytlo mě kouzlo rozhýbané postavy a vždycky jsem ho považoval za malý zázrak.

Také jsi za to dostal ve světě spoustu cen. Hned v roce 1974 první cenu v Záhřebu a Zlatou plaketu v Teheránu (za snímek Automatic), v roce 1976 Stříbrného medvěda v Západním Berlíně (Dobré jitro, Výlet), a v roce 1978 dokonce Zlatého medvěda (Co jsme udělali slepicím), abych připomněl ta nejprestižnější ocenění.

To je pravda, ale nikdy jsem ty ceny doopravdy nedostal.

Jak to? Ty sis pro ně nikdy třeba v tom Záhřebu, Teheránu či Berlíně nebyl?

Kdepak, tam jezdili takoví lidé, jako byl ředitel Purš, prostě samí fízlové. Ti přivezli ceny, sezvali nás někam do klubovny, kde každý dostal deci bílého vína a párek v umělém střevě, ukázali nám ceny, nechali nás s nimi vyfotografovat, a to bylo všechno. Pak sekretářka obešla stoly, sebrala nám z rukou ceny a bylo vymalováno. Když někdo jemně zaprotestoval, tak jsme se dotčeně dozvěděli, že ty ceny jsou majetkem státu, protože jen díky státním prostředkům jsme mohli takové věci dělat. Doma mám jen několik papírů, ale ty medvědy či finanční prostředky, které někdy s tím byly spojené, si nechal stát.

Když jsem držel v ruce Zlatého medvěda, což je cena, které jsem si nejvíce vážil, seděli jsme vedle sebe s animátorem Josefem Hekrdlou, což byla postava, která pro mne mnoho znamenala: To byl nejenom vynikající animátor a režisér, ale člověk s neobyčejně zajímavým životním osudem. To je jeden z lidí, kteří mi chybějí. No a s ním jsme si prohlíželi toho medvěda a zjistili jsme, že v něm bylo několik zářezů: bylo evidentní, že na tom ředitelství zkoušeli, jestli to není skutečné zlato. Při takovýchto setkáních člověk vždy prožíval smíšené pocity studu za to, že vůbec patří do českého milieu, ale zároveň jsme měli radost z toho, že i za takovýchto podmínek jsme dokázali vytvořit něco, co na Západě oslovilo chytré lidi.

Některé tvé seriálové filmy, jako třeba Pat a Mat, běžely po celém světě, z toho jsi musel dostat autorské honoráře.

Kdepak, ta práva někdo bystřejší ukradl: kdosi odsud se domluvil s někým v zahraničí. Ani to neumím vysvětlit, jak k tomu došlo, protože se v těch věcech vyznám málo a autorské právo se tu stejně nedodržovalo. My jsme tehdy s animátorem Lubošem Benešem k tomu měli hezký vztah. On vždycky říkal: Důležité je, že si můžeme dělat, co nás baví, a ještě k tomu dostáváme nějaké spropitné od státu, tak o co jde! To byl člověk s minimálními životními nároky, ale mistr svého řemesla, vyučil se u pana Jiřího Trnky. On byl ten muž, který mě donutil udělat film v timingu současné doby, a když nás s námětem vyhodili tady, dokázal ho prodat u vínečka na Kolibě, na Slovensku. Když se na ty filmy i dnes podívám, zjišťuji, co tehdy znamenala solidní a invenční práce. To, co vidím dnes v této oblasti, k tomu nemám důvěru. To se nedá vůbec srovnat, s jakým samozřejmým nasazením jsme ty díly dávali dohromady, jak jsme promýšleli každý gag. Bylo to pro mne nejen šťastné období, bylo to i dobrodružství, i když jsem musel opustit své nutkání kreslit pro noviny. Ale protože tu nebyly žádné noviny, do kterých bych chtěl kreslit, nebylo to tak těžké.

A co Mladý svět? Tam jsi přece kreslil skoro po celou dobu normalizace?

To byl takový kompromis, kam jsem se vždycky, když jsem se vracel ze svých toulek s Josefem Velkem po ekologických výletech, mohl uchýlit. Díky němu jsem poznal úplně jiné stránky života. Byl to střelený blázen, ale obrovský hybatel: měl v sobě ukrytou mimořádnou energii. Někdy jsem ho musel brzdit, protože on byl ochoten i po půlnoci sednout do auta a někam odjet, protože se tam zakládala černá skládka. Byl šíleně zaangažovaný.

Perioda kreslených filmů a ilustrací ekologických aktivit Josefa Velka se ale překrývala, ne? Ty periody na sebe nenavazovaly?

Ano a bylo to prima, protože s Pepou Velkem jsem se dostával mezi lidi, o jejichž existenci jsem neměl do té doby ani tušení. To byli lidé úplně mimo politiku, jejich jediným zájmem byla příroda a měli iluzi o tom, jak tuto zemi dají do pořádku. Já jsem se mezi nimi cítil velmi dobře. Mezi těmito lidmi o politice nepadlo nikdy ani slovo, i když tyto aktivity byly přísně střežené Státní bezpečností, tedy policií. Taky jsme kvůli tomu byli několikrát vyslýcháni, protože ekologie byla imperialistická věda. Ale protože tehdy chodil na výslechy každý, kdo dělal něco vážně, nemá cenu to zdůrazňovat. Ale bylo to komické, protože tam na nás řvali: My víme, kdo vás platí, CIA! A četli to tak, jak je to napsané, což člověka vždy rozesmálo.

S kresleným filmem i s ekologií jsi kvůli smrti Josefa Velka v roce 1990 skončil skoro současně a stal jsi se ikonou nově založených Lidových novin. Jak jsi se tam dostal?

Nevím, jestli nevolíš příliš silná slova. Mě dění v tehdejší době automaticky vtáhlo do Lidovek, které se tehdy hned nastěhovaly na Václavské náměstí do budovy Zemědělských novin, na rohu s Opletalovou ulicí, kde ještě uvnitř byly staré plakáty o tom, jak zdárně sklidíme úrodu.

Kdo tě tam přivedl?

Tam pracovalo pár lidí, které jsem poznal ještě v Reportéru, hlavně Jiří Ruml, ale vzniklo to spontánně, protože po 17. listopadu 1989 jsem stejně jako v srpnu 1968 kreslil po ulicích. To je takové zvláštní dčja vu: Tenkrát, v tom roce 1968, jsme s kamarádem sochařem Bohoušem Zemánkem jezdili na skútru po městě mezi kolonami tanků a lepili jsme plakáty, které jsem kreslil. Bylo naivní, vyzývat Rusy k odchodu, ale bylo to dobrodružné.

A jak se lišily plakáty z roku 1968 od plakátů z roku 1989?

To, co jsem dělal v roce 1968, byly plakáty. V roce 1989 vstoupila do ulic novinová kresba, a to je něco jiného. To už byly kresby, které byly určené k tisku. Uvědomil jsem si to, až když jsem se tím prohrabával. Kreslil jsem na podlaze v Národním divadle, kde měli kopírku, hodně mi pomáhala žena Eva a byl jsem šťastný. Ani jsem nemusel spát, i když jsme kvůli velké zimě měli tehdy všichni chřipku. A tam za mnou přibíhali všelijací herci, i major Zeman, rvali nám z rukou texty a rozmnožené kresby a vozili je po republice. Zpětně viděno, byla to také dobrodružná etapa života. Z každého emočně silného zážitku se působením času stane něco jiného, protože člověk tu událost začne vidět postupně z jiného úhlu. Vytratí se pocit dobrodružného nadšení a odvahy a člověk to začne zkoumat kriticky. Najednou vidí, že šlo zase o období očekávání, iluzí, takzvané jednoty a že to vše vytvářeli lidé, ke kterým jsem nepatřil.

Vraťme se k Lidovým novinám. Jejich prostřednictvím jsi tenkrát vstoupil asi nejrazantněji do povědomí lidí i mimo Prahu.

To je další dčja vu. V tom jsem ale nebyl sám, tam chodil i Dušan Pálka, Vláďa Renčín a střídali jsme se. V Lidovkách jsem zase cítil střechu nad hlavou, což je důležité. Přátelská atmosféra vždy inspiruje k tomu, že člověk něco udělá na fleku a jde to hned do novin. To je pocit, který mě vlastně drží dosud. Dokud tento pocit bude u mně převažovat nad nechutí zabývat se každodenní politikou v českém prostředí, budu moci fungovat. Bude mě to bavit.

Ještě jednou bych tě vrátil úplně na samý začátek, tedy do šedesátých let: Ty jsi začínal jako kreslíř poeticko-pacifistický, antivojenský. Cítíš to také tak?

Všechny tyto kresby vyplynuly z osobního zážitku, protože jsem prožil dva šílené roky na vojně v prostředí tak dokonale stupidním, že mě to málem složilo. Když ale člověk nekreslí to, co cítí, je to falešné. Obrázky jsem tehdy posílal do Literárek a Hosta do domu, do Brna, kde ještě pracoval Oleg Sus, muž nabitý erudicí, který silně inspiroval. Suse jsem si strašně vážil. A u něj byl takový fámulus a jmenoval se Uhde a panu Susovi nosil tašku. Tehdy byl Milan Uhde slušný, korektní a velmi štíhlý chlapík. Tito lidé byli taky zajímaví a obohatili můj způsob myšlení. V Hostu vycházely kresby, které by ani v tehdejších Literárkách vyjít nemohly.

A neměl jsi s tím na vojně problémy?

Samozřejmě že měl. Několikrát do kasáren přijeli dva pánové v civilu, měli mé kresby před sebou a říkali větu, kterou si pamatuji dodnes: "Hele, jsme oba v zeleným, neměli bychom škodit socialistický armádě. Mohli bychom si rozumět." A přitom byli oba v tesilu, ne v zeleném. Já jsem je ale neposlechl a kreslil jsem si dál. Z těch absurdních zážitků, kterých byla řada (na vojně jsem zažil Kubánskou krizi v roce 1962, to bylo období samých poplachů, buzerace, nesmyslných rozkazů), se rodily ty pacifistické kresby jako záchranná reakce. Později jsem se k tomuto období už nikdy nechtěl vracet, protože mě to silně negativně poznamenalo.

Teď bych přeskočil zase několik desetiletí do devadesátých let, kdy jsi začal s politickou karikaturou.

Původně jsem nepočítal s tím, že v mé kresbě budou nějaké skutečné figury. V době Mladého světa moje kresby mohly být nanejvýš kryptopolitické, tak jsem používal archetypálních vzorů. To byli hlavně funkcionáři a somráci. Jednu výhodu to ale mělo, za ty figury si mohl každý dosadit kohokoliv z tehdejších posluhů. Pak přišel nějaký Karel Hvížďala a říkal mi, že na Západě mí kolegové kreslí konkrétní osoby a že bych to měl taky zkusit, a já jsem neměl tolik prozíravosti, abych s ním vyrazil dveře, a poslechl jsem ho. Začal jsem zkoušet kreslit konkrétní postavy.

Ale nesvádíš to zbytečně jednoznačně na mne? Já vím, že jsem ti to řekl, ale ta doba si tu konkretizaci vyžadovala sama. Politici se začali sami profilovat a vystupovali z šedé masy posluhů.

Ber to jako nadsázku, ale ten náš rozhovor si pamatuji a zároveň vím, že souzněl s mou úvahou, že bych si měl všímat konkrétních lidí, kteří se začali nějak profilovat a zároveň začali profilovat i společnost. Ono to také tehdy bylo snadnější, protože ti lidé se snadněji kreslili: Šlo jen o to, dostat je lépe do ruky. Nešlo vlastně nikdy o klasickou karikaturu, ale o snahu zachytit charakteristické rysy. Stavěl jsem kresby na výrazech, protože vždy byly v konfrontaci s nějakou větou, kterou ti lidé říkali. Texty byly neodmyslitelnou součástí každé mé kresby. A zase i ten text mi napomáhal k tomu, aby si lidé identifikovali postavy s tou konkrétní personou.

Máš v těchto případech nejdříve text a pak k tomu děláš kresbu, nebo je tomu obyčejně opačně?

To je půl na půl. Většinou to vzniká synchronně. Třeba zahlédnu výraz nějakého politika a k němu mně automaticky přiskočí text, který třeba není ještě definitivní. Udělám si tři čtyři varianty a pak vyberu jednu. Obrázek se rodí zároveň s tou větou, která se pomalu vynořuje, aby k tomu pasovala. Nemohu říci, že bych si třeba zapsal nějaké citáty a potom k tomu přisouval figury.

Na nějaký čas se karikatury z tvých kreseb vytratily úplně a v poslední době se zase občas vrací. Proč?

Asi v druhé polovině devadesátých let jsem měl už celý rejstřík osobností, které se dobře kreslily. Měl jsem tam výraz třeba Klause, Havla, Dlouhého, Rumla, Pitharta - jak se mračí, jak se tváří nafoukaně, jak jsou zamyšlení…

Ty jsi ty obličeje měl schované a pak jsi je jen různě používal?

Přesně tak. Vybíral jsem si je k té situaci, která byla zrovna na tapetě. Ten obličej jsem vyndal z archivu a vsadil do jiné situace. To jsem se naučil v kresleném filmu.

Obličeje, pokud se pamatuji, jsi někdy i vystříhával a nalepoval.

Taky, ano! Práce pro deník není umění. Nikdy jsem se nepovažoval za umělce. Při téhle práci je rozhodující výsledek. Třeba vím, že ve dvě či nejpozději v půl třetí musí být kresba v tiskárně. To znamená, když mi zrovna nejde nějaký politik, tak použiji starou hlavičku a dokreslím zbytek. Práce pro deník člověka nutí k práci, která není kontemplativní, protože deník je cokoliv jiného, jen rozhodně ne klid. Proto člověk musí občas sáhnout k profesionálním trikům, které mu to činění usnadní. Jeden člověk mně na vernisáži této výstavy řekl, že si nedovede představit, jak by takovýhle zápřah vydržel, že je to zřejmě strašný bič. Já jsem mu odpověděl, že to je otázka profesionálního návyku.

Před chvílí jsi řekl, že se necítíš jako umělec. Jak bys tedy definoval svou profesi, co jsi?

Já bych tuhle otázku raději nechal bez odpovědi, protože to, co dělám, je multimediální disciplína.

Já ti říkám kreslíř-komentátor.

Myslím si, že toto označení je nejbližší tomu, co dělám. Jsem komentátor, který shodou okolností používá kresbu. S kresbou jsem vyrostl a kresba pro mne vždycky byla základním vyjadřovacím prostředkem. Proti tvému označení tedy nemám nejmenších námitek, ale zároveň si hlídám, aby ty mé komentáře nebyly jen efemérní, ale abych tam propašoval myšlenky, které jsou výsledkem nějaké hlubší a dlouhodobější úvahy a které postihují něco nadčasového: lidský úděl.

Vladimír Jiránek se narodil 6. června 1938 v Hradci Králové. V roce 1962 ukončil studium novinářství na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Je mimo jiné spoluautorem řady kreslených filmů jako například Bob a Bobek a Pat a Mat, ilustrátorem beletrie i odborné literatury, autorem desítek plakátů. Dosud vydal šestnáct autorských knih, naposled v roce 2007 mu vyšly tři tituly: Knížka pro knihomoly, Osm příběhů o lásce a manželství a Klikni si… Veřejnost ho zná jako spolupracovníka novin a časopisů, dnes především Lidových novin a Reflexu. Jeho kresby otiskovala řada časopisů, například Dikobraz, Mladý svět, Melodie, Technický magazín, Literární noviny, Reportér, Host do domu a Živa.

(Euro 4/2009)

(www.vladimirjiranek.cz)