Duben 2009

K výstavě Oběti komunistické moci v severočeském pohraničí

Čtenářům CS-magazínu předkládáme e-mailovou diskusi návštěvníka pana Jiřího Prokopa s jejím tvůrcem panem Eduardem Vackem.

Prokop: V únoru byla v Kulturním centru Novodvorská v Praze výstava s názvem Oběti komunistické moci v severočeském pohraničí a 26.2. se tamtéž konala diskuse o odsunu. Většina účastníků z řad veřejnosti ovšem přišla s očekáváním, že se bude hovořit o výstavě, a byla tedy zklamána. To způsobilo jisté napětí a nervozitu, která ovlivnila celý průběh debaty. Pominu-li několik výjimek, byla výstava všeobecně odmítnuta jako neobjektivní. Už název je sporný: excesy tzv. divokého odsunu nelze připsat žádné politické straně, to je možné prokázat jen u několika případů.

Vacek: Diskuse byla sice plánovaná jako doprovodný program k výstavě, ale její organizace se ujali jiní lidé než ti, kteří připravovali koncept výstavy. Výstavu připravila Federace nezávislých spisovatelů, diskusi organizovala a řídila Mladá fronta Dnes ve spojení s krajanským spolkem Žateckých rodáků. Pokud někdo pochopil, že jde o součást výstavy, je mi to líto, jde bohužel o nedorozumění. Podobné aktivity můžete vidět například i v galerii v Rudolfinu, kde se u příležitosti rozmanitých výstav konají koncerty, přednášky atd. Napětí a nervozitu způsobila především skutečnost, že někteří přítomní diskutující se ideově s konceptem výstavy rozcházeli. Byli tam přítomni komunisté, levicově zaměření aktivisté i lidé, kteří jsou v zajetí českého nacionalismu. Těm všem se expozice nemohla líbit, a proto ji museli odmítnout jako neobjektivní. Nemyslím, že by byl název výstavy sporný. To co jsme slíbili v názvu, jsme také dokázali prostřednictvím vystavených dokumentů. Brachiální násilí na německém obyvatelstvu v počátečních fázích odsunu bylo bohatě doloženo dokumenty i svědeckými výpověďmi, také jsme dostatečně doložili skutečnost, že bylo toto násilí organizováno vojenskými jednotkami tzv. Svobodovy armády a jejími speciálními složkami Obranného zpravodajství OBZ, které byly proškoleny a řízeny sovětskou NKVD, jako její československou odnoží. Tyto složky byly výhradně ovládány bolševickou ideologií a pod přímým vlivem sovětské a československé komunistické strany.

Prokop: Odsun řádný, prováděný už v souladu s XIII. článkem postupimské dohody (žádná postupimská dohoda neexistovala, jen protokol z jednání - pozn. red. CS-magazínu), měl souhlas všech politických stran. Neexistovala žádná složka české společnosti, žádná politická strana ani občanské sdružení, které by byly výjimkou. Výstava kromě toho považuje odsun za jakýsi autonomní jev, který vznikl bez příčiny, prostě ze zlé vůle Čechů. Není tam ani slova o tom, co časově předcházelo, a je s odsunem svázáno vztahem příčiny a následku.

Vacek: Expozice se zabývá počáteční fází odsunu, kdy byla páchána ta největší zvěrstva, která byla také charakterizována jako tzv. český gestapismus; o tomto poválečném jevu psal Peroutkův tisk (zvláště novinář Michal Mareš) a projednávalo jej i tehdejší ÚNS. Dokumenty, které jsme měli možnost prostudovat, byly shromážděny z vůle poslanecké (tzv. Bunžovy komise ÚNS) a byly sepsané v roce 1947 okresními složkami StB, jako tzv. porevoluční události. Tyto spisy vytváří přesný obraz násilí v poválečných letech 1945 - 1946. Zde jsou metodicky popsány činy a definováni jednotliví viníci, včetně své příslušnosti k politickým stranám. Převážná většina z nich byli členové komunistické strany, zbytek nacionální socialisté a bylo mezi nimi i několik latentních psychopatů. O tom, co předcházelo tato zvěrstva, pojednávala po dvě uplynulé generace velmi podrobně (často velmi zkresleně) historická propaganda tzv. reálného socialismu. Z tohoto hlediska potřebovali autoři výstavy doplnit chybějící či zamlčované informace o tom, jaká byla role vojáků, RG, partyzánů a dalších ozbrojených skupin ovlivněných ideologií, nacionalismem a pomstychtivostí na poválečném násilí. Expozice je bohužel omezena svými možnostmi (finančními prostředky, rozsahem a technickými záležitostmi), nemůže se proto podrobně zabývat dějinami v širším rozsahu, jak si to přáli přítomní kritici. Jejím cílem bylo proto pouze doplnění základních, do této doby zcela chybějících informací. Šlo nám, jak je uvedeno v názvu výstavy, o jasné vymezení podílu (viny) komunistů na poválečném násilí. Jsme si vědomi toho, že měl tyto informace veřejnosti v minulosti poskytnout stát, konkrétně ministerstvo kultury. Pokud to nebylo z nějakého důvodu učiněno, ujali jsme se tohoto nelehkého úkolu sami.

Prokop: Zvláštní kapitolou výstavy jsou vzpomínky našich bývalých spoluobčanů. Jako zástupný příklad vybírám Heinricha Giebitze, nar. 1928, který říká: „v podstatě nebyly mezi Němci a Čechy skoro žádné rozdíly do té doby, než zemřel prezident Tomáš G. Masaryk“. Změnu v česko-německých vztazích vysvětluje nástupem prezidenta Beneše, nikoli nástupem Hitlera k moci a s tím spojeným nárůstem aktivity Henleinovy strany, která se stává pobočkou NSDAP. Dále píše: „po obsazení území Sudet v r. 1938 německou armádou se v podstatě zase všechno uklidnilo a ti Češi, kteří bydleli… u nás v Žatci, zůstali a žili zde dál. S těmi žádné problémy nebyly až do doby, kdy do Žatce přišli Rusové“. Jistěže nebyly s Čechy žádné problémy:neměli už žádná práva, ani občanská, tím méně menšinová, a přes noc se ocitli v totalitním nacistickém státě místo v demokratickém Československu. Pan Giebitz ani 64 let po ukončení války nepochopil, že Mnichovská dohoda nebyla k tomu, aby se Němci žijící v Československu dočkali svého heim ins Reich, nýbrž k tomu, aby Hitlerovi umožnila jeho zločinnou válku. A byli to naši bývalí spoluobčané, kteří mu to usnadnili. Ale to se v žádných vzpomínkách nevyskytuje, nikdo si nepamatuje ani Hitlera, ani henleinovský teror.

Vacek: Svědkové, z jejichž výpovědí citujete, nebyli aktivními nacisty a podávají výpověď o své době, tak, jak ji zažili a jak si ji pamatují. Henleinova strana přeci původně nebyla politickou stranou, ale měla charakter spolčovací a občanský, zvrat přišel až nacifikací všeho německého. Je to obdobné, jako nástup bolševismu v českých zemích po roce 1948, kdy byla během dvou let celá země násilně zbolševizována, včetně církví a tělovýchovných organizací. Když to nešlo dobrovolně, šlo to násilím. Špatné vztahy s našimi německými sousedy byly výsledkem střetnutí českého a německého šovinismu a nacionalismu a nedostatkem schopných politiků, kteří by byli schopni zvládnout vícenárodní soužití politickými a demokratickými prostředky. Čechoslováci za první republiky jednali s Němci arogantně. Bylo mnoho chyb na obou stranách, všichni hledali své národní řešení a pomíjeli otázky společného soužití. To platí o Němcích i o Češích. Hitler nebyl lepší nebo horší než Lenin nebo Stalin a naopak. Evropa se stala obětí fanatických netvorů a prostí lidé obětí kolektivní hysterie. Lidé k sobě nemají úctu a lásku a dosud nevědí, že národní původ je směšnou bariérou, která je naprosto nevýznamná, že je rozhodující charakter člověka a že jeho cena tkví v jeho vnitřních hodnotách. Kdo by zavrhoval pro jeho ruský původ Dostojevského nebo Borodina, kdo by vyčítal Wagnerovi nebo Goethovi, že byli Němci? Jsou to všechno hloupé středověké nesmysly!

Prokop: Často slyšíme, jak se Němci vypořádali se svou nacistickou minulostí. O velké části německé společnosti to platí, ale platí to všeobecně a pro všechny? A zejména: je možné to říci o Němcích, kteří žili v Československu? Můžeme mít omluvu pro ty, které postihly poválečné zločiny, ale to je jen menší část. Dočkáme se někdy alespoň náznaku sebereflexe, aspoň vědomí toho, že se dopustili nenapravitelné chyby, když před životem v demokratickém Československu dali přednost nacismu? Pochopí někdy, že, jak řekl prezident Weizsaecker při příležitosti 40. výročí konce války, „odsun nebo vyhnání, chcete-li, nezačal roku 1945, ale rokem 1933“?

Vacek: Nikdy nic neplatí všeobecně a pro všechny, to byste, pane Prokope, měl vzhledem ke svému věku vědět a nepokládat takové naivní otázky. Němci vědí velmi dobře, čeho se jejich předkové dopustili, protože to bylo velmi dobře a podrobně zdokumentováno, zapsáno, zfilmováno, atd. Ale mnozí Češi nemají ani potuchy o tom, čeho se jejich předkové dopustili na Němcích. Je tu záměrně pěstován mýtus o vlídnosti a holubičích slovanských povahách. Proto je třeba skončit s touto škodlivou mytologií a nastavit národu zrcadlo, aby spatřil svoji křivou hubu. Co se týká roku 1933, o němž se rozepisujete jako o počátku vyhnání, mějme na paměti, že ti kdo selhali, byli především evropští politikové. Nacismus mohl být zastaven ve svém počátku, kdyby nebylo hlouposti a slabosti evropských elit. Každé ideologické zlo je ve svých počátcích buď pomíjeno a ignorováno, nebo jeho výskyt poslouží k jiným ideologickým zájmům. Tyto politické strategie mívají bohužel velmi negativní dopad na lidstvo, pokud se církevní a političtí manipulátoři dopustí chyb tím, že je podcení, nebo pokud jsou jejich vlastními nástroji tím, že se jim vymknou z rukou.

Prokop: Sudetoněmecké krajanské sdružení nedokázalo dosud ničím nahradit svůj starý program, známý pod názvem 20 bodů. Patří do období studené války, nárokují si v něm část území České republiky, aniž by proto přišli o podporu ze strany spolkové vlády i vlád zemských. Snad lze chápat jejich nepoučitelnost a přetrvávající nacionalismus, ale těžko mohu chápat, tím méně tolerovat, jejich ochotné přisluhovače v české společnosti, kteří tak rádi připomínají (zaznělo to i ve čtvrteční diskusi) existenci českých kolaborantů v době protektorátu, aniž jim dochází, že s nimi mají společný způsob myšlení, že jejich kolaborace rovněž vychází z pocitu malosti a nedostatečného sebevědomí.

Vacek: Vážený pane Prokope, když popisujete sudetoněmecké krajanské sdružení jako své rivaly, ani Vám nedochází, že hrajete stejnou směšnou (opačnou) roli. Všichni ti psohlavci, ochránci hranic jsou stejně jako lansmadšaft, zadubení a zatvrzelí ve svých přežilých postojích, své funkce a své postavení budují na přežilých historických východiscích, které už nemají žádné opodstatnění, protože se Evropa spojila a zase jsme jedním kmenem, mluvícím, pravda, různými jazyky. Nemáte pocit, že už Vám do plachet nefouká vítr? A přece stále máte své kluby a sdružení, máváte zaťatými pěstičkami za Západ a vydáváte své komické bulletiny. Koho to zajímá? S posledním pohřbem Vašich zájmových klubů někdo vrátí klíče majiteli domu a bude pokoj. Totéž v Německu. Kolaboranti zde vždycky byli, jsou a budou, to je součást malosti české povahy, v tom máte pravdu. Kolaborovali s nacismem i s bolševismem. Někteří stihli podporovat oba režimy. Co s tím hodláte udělat? Mně se nad tím chce zvracet.

Prokop: Kdybych se setkal pouze s jednou pomatenou výstavou, mohl bych to bez povšimnutí přejít. Není bohužel jen tato výstava, se stejným duchem se setkáváme každodenně v médiích, není to tak dávno, kdy časopis Týden přinesl článek s názvem Nenápadný půvab Protektorátu, který měl pochopitelně okamžitou radostnou odezvu v rakouském Sudetenpostu. V televizi jsou uváděna díla militantních katolických spisovatelů (J. Durych, J. Deml), kteří s nacismem ochotně kolaborovali. Je na čase ptát se – a tu otázku kladu tedy organizátorům výstavy – co je vlastně jejich cílem. Má to být nový Mnichov? Propaganda ve prospěch sudetoněmeckých organizací trvá u nás už téměř 20 let. Za tu dobu vyrostla nová generace, která je jejímu vlivu po celý svůj život vystavena. A ani jejich rodiče z minulosti mnoho nepamatují: komu je dnes 45, byl ještě v r. 1968 v dětském věku. Pamětníci vymírají, ale dosud jsou mnozí naživu. Proč organizátoři výstavy nespolupracují s Českým svazem bojovníků za svobodu? Sdružuje ty, kteří riskovali pro naši svobodu život; v komunistických časech se jim žádného vděku nedostalo – a dnes jsou ignorováni. Proč připomínání minulosti neprobíhá ve spolupráci s Kruhem občanů vyhnaných v r. 1938 z pohraničí? Sdružuje lidi, kteří byli mezi prvními, jež válečné události připravily o domov. A válka připravila o domov i mnohé z těch, kteří v ní zvítězili. Kam se po válce měli vrátit obyvatelé Podkarpatské Rusi? Do země, která je poslala do gulagu za to, že chtěli bojovat za svobodu své země?

Vacek: Milý pane Prokope, pokud Vám připadá tato výstava pomatená, pak mnohým občanům je z ní smutno. Nevěděli o tom, co se tu dělo, a jímá je hanba za své předky. Byli snad lepší než nacisté? Nebyli, byli stejní, možná byli někteří i krutější. Vzpomínáte v nedobrém Demla a Durycha, jako na nacistické kolaboranty. Proč se v téže souvislosti nezmíníte o Drdovi, Neumannovi, a mnohých dalších komunistických nebo zkomunizovaných „umělcích“, kteří ohlupovali národ? Je potřeba stále rozkrývat ideologii a praxi nacionalistické a bolševické sebranky, ukazovat a odhalovat její skutky, vytěžit z historie jako poučení a předvést všechno to, co staví bariéry mezi národy, co působí záměrné nedorozumění, co se povyšuje a ideologizuje, co je nebezpečné pro demokracii a svobodu. To co tu trvalo nejen dvacet let, ale přes dvě generace, vždyť propagace bolševismu je ještě nebezpečnější než nacionalismus, tím spíš, že se Rusko opět zdvihá a činí si nároky na své velmocenské postavení, že se Čechy zaplňují přílivem ruských a ukrajinských dosídlenců s jejich subkulturou, nedostatkem úcty ke svobodě a majetku druhých s jejich špinavým způsobem života, atd. Máte strach z obnovy nacismu? Já také, ale kdo dokáže přesvědčit vládu a krajské rozhodovací orgány, aby společně řešily nastupující bídu, stupňující se sociální problémy, imigraci a další jevy, které nahrávají vzrůstu politického extremismu? Proč nespolupracujeme s organizacemi, o nichž se zmiňujete? Protože jsou tyto organizace ideologicky znečištěné a promořené. Jsou plné lidí s nepřijatelnými názory, ovlivněnými politickými floskulemi a stalinistickými frázemi. Ti, kteří jsou čestnou výjimkou a nejsou pod vlivem bolševismu, mají problémy s nacionalismem a národnostně se nepřátelsky vymezují vůči jiným národům. Autoři této výstavy se cítí být bytostnými Evropany a vyznávají svobodného ducha. Jsou ctiteli hesla: padni, komu padni. Přáli by si, aby se Evropa stala místem příbytku pro slušné lidi všeho druhu, vyznávající svobodu druhých, toleranci, lásku a kulturu. Pane inženýre Prokope, věřím, že jsou mé odpovědi na Vaše otázky pro Vás bolestné a že ve Vás vzbuzují trpkost. Ale i když jsem vyhnání v roce 1938 z pohraničí nezažil, musím vycházet z ověřených historických studií, které říkají, že se vlastně žádné vyhnání nekonalo. Nezávislí historikové dokazují, že odešli ti, kteří byli ve státních službách a jejichž síly nastupující nacistický režim nehodlal využít. Odešli také ti, kteří nemohli z principu žit v nacistickém prostředí, ale zřejmě je nikdo nevyháněl. Chápu, proč odešli, a zřejmě bych byl, pokud bych v té době žil na území Sudet, mezi nimi. Ale stejně tak bych také musel odejít i v roce 1948 z republiky se stejnými pocity, neboť bych se stal budoucí obětí násilné bolševizace. Obyvatelé Podkarpatské Rusi to měli obzvláště těžké. Vše bylo v režii NKVD, Turjanica byl pověřen, aby dosáhl připojení této části republiky k SSSR. Ano, museli kooptovat k ČSR, jinak by šli do Gulagu, jako jejich spoluobyvatelé, kteří nesloužili ve Svobodově armádě a odmítali se stát součástí SSSR. Měli kam jít, v některých pohraničních domcích na severu Čech se ještě kouřilo na plotně z polévky. Věřím, že jsem Vás svými odpověďmi neuspokojil, ale věřte mi, odpovídám na Vaše otázky ve vší upřímnosti podle toho, jak cítím a myslím. Nejsem žádným placeným agentem, výstavu jsem připravil s kolegy kvůli svému svědomí. Proti komunismu bojuji celý svůj život, jsem bývalým politickým vězněm a užil jsem si v životě své, tak jako Vy s nacismem. Já potřebuji ukázat co je bolševismus, vy potřebujete ukázat, co je to nacismus. Možná chápu já víc Vás, než Vy mne, ale tak už to chodí. S pozdravem Eduard Vacek, Federace nezávislých spisovatelů

Prokop: Otázek už jsem napsal dost, doufám, že se na ně dočkám odpovědi. Ing. Jiří Prokop