Duben 2009

O porodnosti za protektorátu

Rok 1944 se statisticky pozitivně zapsal z hlediska historického vývoje porodnosti v Čechách a na Moravě jako poslední rekordní rok s maximálním počtem živě narozených dětí, totiž 230,2 tisíc. Tento rok byl prakticky vyvrcholením vývoje, který byl odstartován již prudkým nárůstem porodnosti na území protektorátu v letech 1939–1940. Počínaje rokem 1945 se situace začala opět zhoršovat. Po druhé světové válce se sice ještě několik málo let udržela poměrně vysoká porodnost, ale proti situaci za protektorátu se v podstatě jednalo o pokles. A rok 1947 byl v dějinách české porodnosti posledním rokem, kdy roční počet živě narozených dětí přesáhl číslo 200 tisíc. Vývoj porodnosti od padesátých let minulého století do dnešních dnů není třeba nyní detailně probírat, ale jisté je, že od posledního rekordního roku 1944 se statistikům pozitivnější údaje o stavu porodnosti v našich zemích už nikdy zjistit nepodařilo. Od roku 1980 porodnost v ČSSR trvale klesala až do poloviny devadesátých let, od níž stagnuje na mimořádně nízké úrovni, nejnižší v historii a jedné z nejnižších na světě. Od roku 1990 se přitom pokles porodnosti urychlil. Je to způsobeno zásadní změnou životního stylu mladých lidí včetně ústupu rodičovství v jejich hodnotovém systému, ale i nepříznivou ekonomickou situací mladých rodin, především finanční náročností samostatného bydlení.

Absolutně nejvíce dětí v celém 20. století se narodilo v roce 1921 (257,3 tisíc). Přesto však právě paradoxně v tomto roce například Čechy zaznamenaly nejvyšší celkový úbytek obyvatel (například úmrtími atd.). Ptáte se nač všechna tahle čísla? Protože je z nich patrné, že Čechů se zrovna v období „největšího temna svých dějin“, tj. v letech 1939-1945, rodilo rekordně mnoho a národ tehdy přibýval na počtu. Tento fakt je o to markantnější, že se tomu dělo přímo za světové války, kdy jiné evropské národy krvácely na frontách i v zázemí, kdy ničivé fronty války pustošily celé kraje a kdy národní život v mnoha zemích byl totálně zlomen. Ve střední Evropě byl vzrůst české porodnosti a zároveň i celkové české populace v té době naprosto ojedinělým jevem a naprostým antitrendem. Národ mohl v tomto období nejen kvést kulturně (mimochodem nikdy jindy nevyšlo během tak krátké doby tolik národně vlasteneckých knih jako právě za protektorátu), ale také i početně.

Když si uvědomíme, že samotná existence tzv. Československa (respektive vnitřní a zahraniční politika určovaná Prahou), tohoto života neschopného účelného produktu Versailleského systému, byla věčným zdrojem napětí v Evropě a jedním z rozhodujících rozbušek druhé světové války, musíme v případě českého národa skutečně hovořit o jakési dobrotivosti osudu. Historie nám ukázala, že zřízení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 bylo tou nejlepší a racionálně nejpříznivější cestou pro další vývoj české národní existence. Nebýt zmíněné ochrany Říše, tak by český národ tehdy pod válečným náporem zaznamenal podstatně jiné fyzické a materiální ztráty a býval by neměl prostor a potřebný klid k takovému kulturnímu a sociálnímu životu, který mu byl v protektorátu zaručen. Tento tolikrát tak nenáviděný protektorát byl přes všechny potíže ve skutečnosti skutečnou ochranou českého národa před hrůzami války, jejíž nevyhnutelnost předurčila jako jeden z mnoha činitelů také zrovna ona naprosto hazardérská a nezodpovědná politika pražského Hradu v letech 1918-1938. Takže nebýt 15. března 1939, nebylo by vysoké porodnosti v následujících válečných letech, nemluvě o ušetření obětí na lidských životech.

Pokud však samozřejmě nekriticky přebereme černo-bílé teze valné části vykladačů dějin a jejich stenografů, že pouze národně socialistické Německo mělo jako jediné zájem o rozpoutání války, zatímco země jako Francie, Anglie, USA a Sovětský svaz atd. nedisponovaly sebemenšími imperialistickými a mocenskými zájmy, pokud uvěříme, že „beránčí“ Československo jako „jediná bašta demokracie ve střední Evropě“ se stalo jednostranně jen obětí „německé nacistické zvůle“ a samo předtím svou nepřátelskou politikou nepřilévalo oleje do ohně, nemůžeme bytostný význam maximálně možného uchránění českého obyvatelstva před hrůzami války ve formě zřízení protektorátu nikdy plně a dostatečně ocenit. Nezapomeňme také, že svět kolem se Čechů neptal, jak si poměry ve vlastní zemi po Mnichovu a odtržení Slovenska uspořádají, válka a krveprolití by se konaly tak jako tak, nezávisle na tom, co by se v březnu 1939 událo.

Následuje malý názorný průřez vývoje porodnosti v Čechách a na Moravě během 20. století. (Pozor: při porovnání čísel je třeba si uvědomit fakt, že čísla uvedená pro roky 1939-1944 se vztahují územně pouze na samotný protektorát, tj. území bez tzv. Sudet. Čísla uváděná před rokem 1939 a po roce 1944 se vztahují na území, které se dnes shoduje s územím České republiky. Krom toho nesmíme zapomenout, že údaje z let 1919–1938 nezrcadlí jakousi „českou národní porodnost“, protože čísla se vztahují na kompletní území, tj. včetně pohraničí – na území odpovídající dnešnímu území České republiky žily i jiné menšiny, tj. každý třetí obyvatel Čech a Moravy byl německé národnosti. Na to je třeba myslet při porovnávání statistických údajů, které budou uvedeny v následující tabulce!)

Počet živě narozených dětí - vývoj v letech 1919 - 1980

1919……………………..120,6 tis.

1921……………………..257,3 tis.

1937……………………..156,0 tis.

1938………………………103,6 tis.

1939………………………107,3 tis. (pouze území protektorátu, tj. bez odstoupených území)

1940………………………125,1 tis. (pouze území protektorátu, tj. bez odstoupených území) 1941………………………122,6 tis. (pouze území protektorátu, tj. bez odstoupených území)

1942………………………137,7 tis. (pouze území protektorátu, tj. bez odstoupených území)

1943………………………150,4 tis. (pouze území protektorátu, tj. bez odstoupených území))

1944………………………230,2 tis. (pouze území protektorátu, tj. bez odstoupených území)

1946………………………210,5 tis.

1947…………………..…206,7 tis

1957………………………155,4 tis.

1958………………………141,8 tis.

1959………………………129,0 tis.

1964………………………154,2 tis.

1968………………………137,0 tis.

1974………………………194,2 tis.

1975………………………191,8 tis.

1979………………………172,1 tis.

1980………………………153,8 tis.

Na vysoké porodnosti v období protektorátu se podepsala jistá specifika. Dnešní (laická) literatura s oblibou uvádí zpravidla pouze tu domněnku, že těhotenství a mateřství bylo u českých žen mj. také formou obrany před povinností vykonávat nucené práce. Jako vysvětlení celého jevu to však nepostačuje, spíše jde opět o snahu podat jeden bezesporu kladný přínos existence protektorátu v takovém světle, aby z něj našinec vycítil nějaké negativum, resp. v podtextu této interpretace můžeme tento jev chápat dokonce jako formu jakéhosi „odboje“ českých žen.

Psychologické lákadlo strávit mladá léta raději mateřstvím než nucenou prací samozřejmě nelze zamítnout, tím spíš, když čeští muži byli na rozdíl od většiny jiných Středoevropanů doma a nemuseli dávat všanc svůj život na bojištích. A to je také výhoda existence protektorátu, protože válka se kolem v Evropě konala nezávisle na tom, zda byl před tím zřízen protektorát či ne. Tento efekt porodnosti však musely teprve umožnit rámcové podmínky sociální a zdravotní péče v protektorátu, jinak by mohl být psychologický motiv sebevětší, ale efekt by se nedostavil pro různá úskalí v jiných oblastech života.

Bylo by naivní se domnívat, že říšským činitelům nebyl tento nahoře zmiňovaný psychologický efekt znám. Naopak – čísla již od roku 1939 se zvyšující porodnosti u Čechů nebyla žádným tajemstvím a pronikla samozřejmě i do Berlína. Pokud by Berlín třeba skutečně napadlo tomuto jevu zabránit, nebyl by to z jeho pozice žádný problém, řada nepopulárních opatření sociálního a hospodářského charakteru by to českým rodičům mohla kdykoliv znemožnit popř. „znechutit“. Tak se tomu však nedělo. Úmrtnost kojenců byla v protektorátu dokonce menší než v období před válkou. A dokonce ani českým historikům nezbývá konstatovat, že úroveň zdravotnické péče v Čechách a na Moravě byla na tehdejší dobu na vysoké úrovni: „O úrovni protektorátního zdravotnictví svědčí skutečnost, že úmrtí na nakažlivé choroby byla velmi nízká – záškrt 15,5/100.000 obyv., chřipka 8,4/100.000 obyv., spála 4,2/100.000 obyv., neštovice 1,7/100.000 obyv., tyfus a paratyfus 3,1/100.000 obyv. Kojenecká úmrtnost činila 62,9/100.000 dětí a v Čechách byla nižší (54,9/100.000 dětí) než na Moravě (71/100.000 dětí).“ (Jan B. Uhlíř).

Zlínský časopis Svět uveřejnil 27. 10.1943 článek Jaroslava Riedla s názvem Rodí se nám nové pokolení. Některé pasáže článku sice zavání banálností, uveřejňujeme ho zde na závěr ve zkrácené formě pouze k dokreslení tehdejší doby.

„Světovou válku, tak jako dosud i většinu bouřlivých dob, provázel zjev zpravidla obvyklý a proto také přijímaný jako určitá nezbytnost – úbytek porodů. Národ tak ztrácel na své početnosti, tu více, tu méně, dvojím způsobem. Jednak vyšší úmrtností, jednak sníženou porodností. Tak (první) světová válka způsobila, že v druhém desetiletí našeho století počet obyvatelstva v českých zemích poklesl o 0,7 procenta, ač v desetiletí předtím vykazoval přírůstek 7,5 procenta. Největší úbytek byl v Čechách a činil podle sčítání roku 1921 celé 1,64 procenta.

Jinak je tomu však ve válce současné. Přinesla nám velmi příznivý obrat, zjev jistě pozoruhodný, neboť počet porodů u nás v posledních letech stoupl. Tak v roce 1939 vykazoval Protektorát 107.293 živě narozených dětí, r. 1940 125.052 dětí a r. 1942 již 137.738 živých novorozenců. Také se podařilo snížit kojeneckou úmrtnost proti předválečné době. Je to obrat, který nás národ citelně potřebuje, ale který nás nesmí stavět k nesprávným závěrům. Bude užitečné, povšimneme-li si porodnosti a věcí s ní spojených poněkud podrobněji.

Málokdo si ve shonu každodenních starostí uvědomuje, v jakém nebezpečí vymírání se nalézá náš národ. Bylo zjištěno, že jen k tomu, abychom početnost našeho kmene udrželi v příští generaci, bylo by třeba, aby každá naše plodná žena, to je žena ve věku 20-39 let, dala život nejméně 4 dětem. Stačí, když se rozhlédneme kolem sebe, abychom zjistili, jak daleko jsme systémem jedináčků od tohoto čísla. I když vezmeme v úvahu vyšší početnost rodin na venkově, stále zůstane přesně zjištěná skutečnost, že na plodnou ženu připadají u nás průměrně jen dvě děti.

Další nebezpečí, které se již projevuje, je přesun věkových skupin. V našich zemích se podařilo snížit celkovou úmrtnost. Zásluhou zlepšení sociálních poměrů, účelnější životosprávy a pokroků lékařské vědy se lidský věk prodloužil za pouhá tři poslední desetiletí o celých 13 let. V roce 1938 činil průměrně 53,6 let. To znamená při naší nedostatečné porodnosti, že v blízké době bude u nás méně mladých lidí a více starých. Číselně to vyjádřil již před časem M. Weirich, který vypočítal, že v roce 1960, to je za pouhých 17 let, bude u nás o 40 procent (téměř polovina!) méně 24letých lidí, naproti tomu stoupne počet šedesátiletých o 64 procent, tedy o dvě třetiny. Jasně řečeno, bude méně těch, kteří pracují, a více důchodců, což se musí projevit i zvýšeným zatížením daňovým a vyššími sociálními příspěvky.

Národ stárne! Ano, a není třeba zacházet třeba jen do blízké budoucnosti. Stačí přítomnost. Postavme si bez ostychu tvrdou pravdu před oči. Od roku 1935 do roku 1941 klesl počet 6-9letých dětí u nás o celou jednu čtvrtinu.

Otázka porodnosti je souhrnem nejrůznějších činitelů. Od stránky sociální, přes časové výstřelky, pohodlnost až po strach z porodu… Mnoho škody v minulosti způsobilo zaměstnávání vdaných žen. Příjem manžela byl mnohdy nedostatečný, proto žena, aby udržela slušnější životní standard, pracovala. A protože narozením dítěte by pozbyla rodina tohoto ženina příjmu, zříkala se pracující žena i proti svému přání dítěte.

Být matkou bylo u nás v minulosti vždycky ctí a požehnáním. Na ženy bezdětné a s malým počtem dětí se dívalo úkosem a byly litovány… Dnes porod není již ani otázkou sociální. Téměř v každém případě se najde instituce, která matce poskytne pomoc finančně nebo obstaráním různých potřeb. Především jsou to nemocenské pojišťovny, na jejichž péči má většina nastávajících matek právo. Nemocenské pojišťovny poskytují v době těhotenství lékařskou péči odbornými lékaři a je-li třeba porod provést v některém ústavu, i výlohy s tím spojené. V době šesti týdnů před porodem a šesti týdnů po porodu obdrží žena, která v tuto dobu nepracovala, náhradu ušlého výdělku ve formě nemocenského, zvýšeného ještě o příspěvek na kojení za 12 týdnů. Názorně vzato, žena, jejíž průměrná denní mzda činila K 47,50, obdrží na obou příspěvcích celkem 3.528 K, mimo 250 – 300 K za pomoc asistentky. Jiné je to u nemocenské pojišťovny soukromých zaměstnanců, která místo příspěvků vyplácí i rodinným příslušníkům člena jednorázový příspěvek ve výši 1400 – 3600 K podle patřičné třídy. Bez pomoci nezůstávají ani matky ostatní. V každé větší obci je již poradna Ochrany matek a dětí, kde odborný lékař bezplatně vyšetří nastávající matku a poskytne potřebné rady. Nemajetné matce odbor OMD při poradně ustavený nebo jiná instituce poskytne v případě potřeby hmotnou pomoc opatřením výbavičky, potravin, léků a jiných věcí. Po narození dítěte je opět matce nápomocna poradna Ochrany matek a dětí. Do poradny se má chodit se zdravými dětmi od jejich narození až do věku šesti let. Prostřednictví poraden jsou také pořádány i vitaminové, kalciové, ozařovací, očkovací a jiné akce, je tedy v zájmu matek samých, aby poradny s dětmi navštěvovaly. Je velikým omylem, že poradny jsou jen pro děti chudé.

Zákonem je rovněž postaráno o nastávající matku. V době těhotenství může odmítnout vykonávání práce přes čas, v době šesti týdnů před porodem a šesti po porodu nesmí být zaměstnavatelem propuštěna a šest týdnů před porodem může odmítnout vykonávat práci, ke které se smluvně zavázala. Po narození dítěte jsou rodinám přiznány značné daňové úlevy. Od čtvrtého měsíce těhotenství obdrží nastávající matka podle nynějších předpisů přídavkové lístky na potraviny a v šestém měsíci poukaz na potřebnou výbavičku novorozence. Průkaz o těhotenství zajišťuje nastávající matce přednost všude tam, kde nenajde dostatek ohleduplnosti dobrovolné.

Není zanedbána také ani péče o matky svobodné, která zasahuje na místě nejcitlivějším. Protože dosti často jsou propouštěny z místa (především služebné), mohou být již v pátém měsíci přijaty do porodnice OMD, kde za výpomoc v lehkých pracích mohou bezstarostně vyčkat do narození dítěte. Po porodu bývá svobodná matka umístěna v ústavu v Krči a po šesti měsících může již nastoupit zaměstnání, neboť o její dítě je pečováno v dětské kolonii.

Nestačí však jen snaha o zvýšení porodnosti. je stejně třeba, aby se nám rodili lidé zdraví, silní a duševně hodnotní. Dnes již neházíme slabé, nemocné nebo jinak zatížené a postižené děti do roklí nebo do moře, jako tomu bylo kdysi. Zákony a řád zajišťují i takovým dětem právo na život. A právě proto musíme se snažit a podnikat všechny kroky, aby se nám takové děti nerodily. To znamená především předcházet, než dodatečně napravovat. Mimo důsledný boj proti nakažlivým a sociálním nemocem bude nutné, jakmile to poměry dovolí, odstranit co nejrychleji zbytky různých těch nouzových kolonií a jejich obyvatele rozmístit do řádných bytů a vhodnějšího prostředí. Nemusíme ani u případů výrazných, jako jsou nenapravitelní pijáci, lidé dědičně zatížení a podobného druhu, sáhnout k tvrdým opatřením, například k sterilizaci. Postačilo by tyto jedince isolovat v různých ústavech a tam jim poskytnout možnost řádně pracovat….

Mateřství a děti jsou velmi vážnou věcí. Jde o to, abychom dnešní zvýšenou porodnost do budoucna aspoň natrvalo udrželi. Uvědomme si, že naše budoucnost je v našich dětech, v těch, které se nám rodí a které se nám ještě budou rodit, a jednejme podle toho.“

Tolik tedy zlínské noviny z října 1943.

(http://nassmer.blogspot.com)